Jak vytěsnit kapitalismus a nahradit ho radikální hojností? Rozhovor s Kaiem Heronem.
Levice má pověst těch, kteří neustále něco omezují. Ale co když právě alternativa ke kapitalismu slibuje bohatší život než současnost? A proč je stávající pojetí hojnosti pouhou iluzí? Spoluautoři knihy Radical Abundance v rozhovoru nenabízí další jen utopickou vizi, ale konkrétní strategii změny, po které tolik z nás touží.
Kdo v posledních třech dnech nenadával na kapitalismus, ať hodí kamenem. Naším zdánlivě každodenním chlebem a výsledkem všech našich analýz je, že by se s tímhle systémem už něco mělo udělat! Většina z nás má plnou hlavu utopických představ o lepším světě plném solidarity a komunitního fungování. Víme ale, jak konkrétně se k němu dopracovat? Co je potřeba pro to, abychom kapitalistický mód produkce opravdu vytlačili*y? Čím ho nahradit? A může levice pro lidi představovat cestu k radikálně hojnému životu místo své současné pověsti neustálých „omezovačů“? Na tyto otázky se pokusila odpovědět trojice britských akademiků, novinářů a organizátorů Kai Heron, Keir Milburn a Bertie Russell. V knize Radical Abundance (Radikální hojnost, 2025) se snaží vyplnit mezeru v levicovém myšlení a nastínit reálné obrysy systémové transformace. O jejich pojetí hojnosti, nerůstu, vlastnictví a dalších tématech jsme mluvily s Kaiem Heronem.
Vaše kniha se jmenuje Radical Abundance (Radikální hojnost) a klíčovým slovem je tu ono „radikální“. Stavíte ho do protikladu k něčemu, co nazýváte „bullshit abundance“ – tedy k nesmyslné, falešné hojnosti. Jaký je mezi těmito hojnostmi rozdíl?
My tři – Keir Milburn, Bertie Russell a já – jsme byli soudruzi a organizátoři ještě dřív, než jsme se stali spoluautory této knihy. Působili jsme v jedné feministické a marxistické organizaci a chtěli jsme se vymezit vůči představě, že komunismus je šedivá, mizerná a nudná zkušenost, kdy stojíte ve frontách na základní zboží a služby. Vždycky jsme chtěli zdůraznit, že komunismus je vzrušující a živý – že máte spoustu věcí, ale jsou ceněny jinak než ty, které oceňuje kapitalismus. A že ve skutečnosti jsme za kapitalismu pořád v nedostatku. Z tohoto podhoubí vzešel pojem „radikální hojnost“. „Bullshit abundance“ (nesmyslná, falešná hojnost) přišla až druhotně. Protože argument, jejž lidé používají na obhajobu kapitalismu, je, že přece vytváří tolik úžasných věcí. Ale podle nás produkuje falešnou hojnost věcí, které nepotřebujeme a které se velmi rychle rozbíjejí, takže musíme kupovat další.
Komunismus nebo levicová politika obecně jsou v myslích většiny lidí spojeny spíše s omezeními. Nakupujte méně, vlastněte méně, nepoužívejte určitá slova. Zvládneme ještě posunout tento narativ směrem k hojnosti?
Doufám, že ano. A naše kniha je tak trochu cvičením v tom, jak to udělat. Nechtěli jsme začínat stylem „hej, buď komunistou!“. Může ji vzít do ruky kdokoli a hned ví, že sedět hodiny a hodiny v dopravních zácpách, což je jeden z našich příkladů falešné hojnosti, je děs. A lidé intuitivně chápou, že by chtěli mít víc času na přátele a rodinu – tedy na jiný typ hojnosti. Výzkumy také ukazují, že socialistické myšlenky – když odhlédnete od jejich názvu – jsou drtivě populární. Nechci říkat, že je to otázka brandingu, ale svým způsobem je to otázka komunikace. Jak komunikovat své myšlenky tak, aby byly přesvědčivé? Argumentem může být, že naše myšlenky vytvářejí hojnost. Ale věřím, že se zároveň musíme držet i určitých limitů. Jsem vegan a myslím si, že musíme snížit spotřebu masa. Existuje ale jiná cesta než jen říct „ne, nebudeš jíst maso“. Jde o vytváření prostoru pro demokracii – a to vytváří hojnost.
To mi připomíná debaty kolem nerůstového hnutí. V knize nerůst několikrát zmiňujete, hodně vašich analýz se podobá analýzám nerůstového hnutí. Nikdy k němu ale nezaujmete jasný postoj.
Ve skutečnosti jsme se snažili napsat knihu, která je k nerůstu vstřícná, ale není to kniha o nerůstu. Jedná se podle mě o zastřešující pojem, pod nějž spadá celá řada různých politických pozic. Existují lidé, kteří si pod ním představují třeba squatting nebo převážně anarchistické tendence – to je pro ně nerůst. A pak máte lidi, jako je Jason Hickel, který tvrdí, že potřebujeme národní sebeurčení a industriální politiky.
A samozřejmě, když široké veřejnosti řeknete „nerůst“, dá dost práce vysvětlit, že je to vlastně dobrá věc. Tak proč vést tuhle debatu, když můžu prostě začít otázkou: „Chceš radikální hojnost?“ A oni řeknou: „Sakra, jo, to zní dobře, to chci.“
Ve skutečnosti dnes žijeme ve světě hojnosti, která ale existuje jen pro některé. Většina lidí zažívá něco, čemu říkáte umělý nedostatek. Jak byste tento koncept popsal?
Kapitalismus vytváří hojnost některých věcí, ale může to dělat jen proto, že vnucuje umělý nedostatek věcí, které potřebujeme. Ve Spojeném království je obrovská bytová krize. Developeři ale nechtějí stavět víc domů, protože kdyby to udělali, ceny bydlení by klesly. Peníze, které vydělávají, tedy závisejí na tom, že existuje umělý nedostatek bydlení.
My se ale snažíme koncept umělého nedostatku používat široce. Například existuje umělý nedostatek volného času a tím pádem méně času na péči mimo námezdní práci, což je antifeministické. Když máme volný čas, jsme také nebezpečnější, že? Můžeme být kreativní, organizovat se, zapojovat se do komunity, můžeme se navzájem najít a jednat kolektivně.
V knize zmiňujete několik nedávných pokusů levicových hnutí, která se snažila využít příležitosti a možná směřovat k hojnosti. Hnutí Occupy, Gezi Park v Turecku, Syriza v Řecku. Existuje spousta analýz a teorií, proč to nevyšlo. Vy ale říkáte, že tam chyběla zásadní kombinace dvou prvků.
Všichni jsme byli politicky formováni tímhle momentem. Ale bohužel následně nevznikly trvalé a dlouhodobé instituce, jež by dokázaly udržet moc, kterou bylo tehdy cítit v ulicích. Hnutí se rozplynula, jakmile jsme opustili náměstí nebo když lidé zvolili někoho, kdo za sebou neměl masivní a pevnou podporu zdola.
V knize rozvíjíme dva koncepty, o nichž tvrdíme, že jsou nezbytné pro jakoukoli transformaci. Jedním z nich je lidový protagonismus, což znamená, že lidé coby politické subjekty by neměli někoho jen pasivně volit, ale musí aktivně převzít odpovědnost a stát se protagonisty změny. Druhým je soutěžní reprodukce (contested reproduction) – a tím zpochybňujeme představu, že revoluce probíhají během několika dní jako jakési zlomové události. Musíme vytvářet prostory radikální hojnosti jako alternativní mód produkce a postupně je rozšiřovat, abychom mohli zpochybnit kontrolu kapitálu a nakonec ho úplně vytlačit.
Celá první polovina knihy je věnována právě tématu systémové transformace. Když jsem o chystané publikaci poprvé slyšela na vaší přednášce o radikální hojnosti v Lublani, čekala jsem eseje o ekosocialistických utopiích a krásných světech hojnosti. Proč jste se vydali jiným směrem?
Téma transformace bylo problémem, se kterým se levice pořádně nevypořádala. Komunismus měl prostě přijít v důsledku krize, my bychom zavedli komunistická opatření a pak by následovaly všechny ty úžasné věci z utopických knih. Takovou budoucnost bych hned bral – ale jak se k ní realisticky dostaneme?
Bylo pro nás důležité rozpracovat teorii transformace. Ani se nemusíme shodnout na druhé části knihy (která se zaobírá novou institucionální formou společenského vlastnictví – pozn. red.). Pokud však přijmete naši teorii lidového protagonismu a soutěžní reprodukce jako nezbytnou, můžete si jít vlastní cestou – a přesto spolu můžeme pracovat a dosáhnout světa radikální hojnosti.
V knize navrhujete novou institucionální formu společenského vlastnictví, kterou nazýváte „public-common partnership“ (partnerství mezi veřejnou správou a komunitou – PCP). Zároveň je to i váš vlastní návrh spravedlivé transformace, která zahrnuje jak lidový protagonismus, tak soutěžní reprodukci. Jaká je myšlenka za PCP?
Kapitalismus je systém, který se reprodukuje prostřednictvím akumulace. Neustále ale vykořisťuje práci, čímž vytváří přebytek, který se znovu investuje do produkce dalšího kapitálu. To je nesmírně úspěšná strategie. PCP si můžete představit jako pokus udělat něco podobného, ale pro komunismus nebo „commons“. Mohli bychom vytvořit instituci se společnou kontrolou a vlastnictvím, která by umožnila to, čemu říkáme seberozšiřování. Díky přebytkům z produkce rozšiřujeme tuto alternativu vytvářením dalších PCP, která se dostávají do souboje s kapitalismem. A ideálně ho nakonec vytěsní úplně. Takže tam máme jak soutěžní reprodukci, tak lidový protagonismus.
PCP jsou také pokusem dělat to způsobem, který je skutečně možný už teď. Využíváme potenciálně kapitalistický stát k tomu, aby předával komunitám aktiva, o jejichž fungování pak lidé mohou demokraticky rozhodovat.
Výzkumy také ukazují, že socialistické myšlenky – když odhlédnete od jejich názvu – jsou drtivě populární. Nechci říkat, že je to otázka brandingu, ale svým způsobem je to otázka komunikace. Jak komunikovat své myšlenky tak, aby byly přesvědčivé? Argumentem může být, že naše myšlenky vytvářejí hojnost. Ale věřím, že se zároveň musíme držet i určitých limitů.
Proč by to kapitalistický stát dělal?
Stát tohle ve skutečnosti dělá neustále, jen ve prospěch soukromého zisku – formou takzvaného de-riskingu (snižování rizik). V Liverpoolu komunita vybrala téměř milion liber na koupi veřejné budovy, protože ji chtěla proměnit v sociální prostor, který by měl i kanceláře k pronájmu. To by znamenalo příjem peněz. Vláda ale řekla: „Ne, děkujeme. Vezmeme jednu libru od soukromého developera a budovu dáme jemu.“ Se zdůvodněním, že soukromý developer nakonec přinese víc peněz prostřednictvím daní. Vláda vždycky vybírá vítěze. Stát neustále podporuje kapitál. My říkáme, že ve skutečnosti by mohl dělat něco jiného. Mohl by dávat aktiva, zdroje a kontrolu komunitám. A musíme ho k tomu donutit jakýmikoli prostředky.
Když mluvíte o PCP, mnoho lidí si může představit družstva nebo podniky vlastněné zaměstnanci*kyněmi a může mít problém vidět rozdíl. V Česku jsme měli s družstevnictvím dobrou zkušenost, ale tuto tradici pohřbily dekády státního socialismu. Družstevnictví zase pomalu objevujeme, ale vy říkáte, že samo o sobě není schopno proměnit systém, ve kterém žijeme. Proč?
V družstvu je pracovník zároveň pracovníkem i kapitalistou. Prakticky jde o kolektivní soukromé vlastnictví. Musí soutěžit s ostatními kapitalisty, aby družstvo přežilo. Pokud neprodává za konkurenceschopnou cenu, zkrachuje. Družstvo je tedy formováno kapitalistickou logikou. Jedním z hlavních rozdílů oproti družstevnímu hnutí je, že PCP jsou řízena také komunitou, která pracovníky reprodukuje, nejen samotnými pracovníky.
Nejsem proti družstevnímu hnutí. Myslím si, že je velmi důležité, jen je podle mě nedostatečné. Minimálně v Anglii se stalo celkem maloburžoazním. Soutěžíte, abyste udrželi své družstvo při životě. Nepřemýšlíte o politice širšího ideologického projektu ani o zapojení komunity do kontroly.
Druhá : směna bez vás nemůže dál existovat!
Prosíme, podpořte nás na Darujme.💖
Jak tedy PCP funguje v praxi?
Skládá se prakticky ze tří částí. Je tu stát (nebo veřejný sektor obecně – pozn. red.), je tu aktivum (zdroj s ekonomickou hodnotou – pozn. red.) a pracovníci*ice, které ho používají, a pak komunita a její členstvo, které produkty nebo služby spotřebovává. Vezměme si například zemědělství. Máte farmu a pracovníci*ice ji vlastní. Místní samospráva nebo stát jim dal půdu, a proto musí mít možnost mluvit do toho, jak se ona půda využívá. Ale zbytek pracující třídy v regionu a komunita, která tu půdu potřebuje a konzumuje z ní vyprodukované jídlo, by také měly mít své slovo v tom, jak se půda používá a co se na ní pěstuje.
Každodenní chod organizace zajišťují pracovníci*ice – tak to má být. Ti*y nejlépe vědí, jak farmu řídit. Ale lidé z regionu mají možnost rozhodovat o tom, co se pěstuje nebo jak se přebytek využije k podpoře jejich komunity. Přebytek by se měl využívat i k vytváření nových PCP – a rozšiřováním této struktury lze kapitál vytlačovat.
Zajímá mě role státu v této struktuře. Moje zkušenost je, že lidé musí v mnoha případech tvrdě bojovat i za malé úspěchy. Místní samospráva může být vůči jejich úsilí vyloženě nepřátelská, jak to momentálně vidíme v Ostravě, kde se snaží zničit dobře fungující komunitu na Bedřišce. Říkáte, že bychom se měli snažit stát donutit ke spolupráci na PCP jakýmikoli prostředky, ale v Ostravě lidé zkoušejí všechno a místní zastupitelstvo si trvá na svém. Navíc část levice nechce mít se státem nic společného. Není riskantní se na něj spoléhat?
Spolupráce se státem je stoprocentně obrovské riziko. Instinktem státních institucí je bránit a udržovat kapitál. Ale stát se skládá z různých institucí a lidí, přičemž některé jeho části mohou být využitelnější než jiné. Například organizace Transport for London (Londýnská dopravní společnost) vlastní budovu ve městě a chtěla ji dát soukromému developerovi. Aby vznikly luxusní byty, plánovali vystěhovat největší latinskoamerickou diasporu v Londýně. Tato instituce má ale etické směrnice, včetně závazků k udržitelnosti a prospěchu pro komunitu. Poukázali jsme na tento dokument a podařilo se nám přimět je ke spolupráci na místním PCP.
Stát v Česku určitě funguje hodně odlišně, takže je nutné být citliví ke konkrétnímu kontextu. Netvrdíme, že všude a vždy je možné se státem partnerství navázat. Musíme hledat takovéto skulinky příležitostí. Pokud jste třeba dobře míněná liberálka, která chce, aby její komunita byla živější, možná byste mohla uvažovat o PCP. V Británii existuje tendence pravice, která také podporuje místní kontrolu a komunitní vlastnictví – s neoliberální logikou, že když komunita něco vlastní, musí se chovat jako dobrý kapitalista, aby se udržela. Tahle nejednoznačnost může být užitečná.
Doufejme, že je dokážeme využít způsoby, které neočekávají. Jednou z funkcí PCP je totiž izolovat demokratické rozhodování od státu, protože si uvědomujeme, že stát není demokratickou entitou. Stát může mít své zájmy a my si to uvědomujeme, ale nechceme, aby stát například říkal, že nemůžete použít přebytek z produkce na podporu protestu proti výstavbě vojenských systémů používaných k bombardování Palestiny. Ale pokud je vaše místní samospráva proti PCP, pak si myslím, že se to prostě nestane.
V PCP komunita rozhoduje o tom, co dělat s přebytkem – takto zavádíte princip lidového protagonismu. Do takzvané Common Association, kde se rozhodování odehrává, se může zapojit kdokoli. Ale i když je participativní proces deklaratorně otevřený, ze své zkušenosti vím, že stále existují materiální bariéry, které ten proces ztěžují. Lidé musí mít víc zaměstnání, aby vůbec přežili, (většinou) ženy pečují o děti, lidé se specifickými potřebami mívají omezenější možnosti k zapojení. A kolektivní rozhodování zabírá hodně času. Jak zajistit, aby měl skutečně každý člověk možnost participovat? A aby znovu nerozhodovali ti samí lidé, kteří mají privilegia a dost času?
Uznávám, že se to děje. Ale jednu věc bych chtěl zpochybnit – možná to bude kontroverzní – a to je představa, že lidé nemají čas. Myslím si, že vnímaný čas demokratických rozhodovacích procesů vede lidi k pocitu, že se to nevyplatí, protože nevěří, že výsledek jim skutečně zlepší život. Ale pokud máte skutečně fungující demokratický proces, který vám materiálně zlepšuje život, myslím, že by si na to lidé čas našli. Samozřejmě někteří lidé mají dvě nebo tři zaměstnání a s časem jsou na tom hůře. V plánování PCP jsme se do této fáze zatím nedostali, ale nejsem třeba proti zastupování. Mohly by existovat způsoby virtuálního hlasování. Myslím, že existují cesty, jak ten proces demokratizovat. A pokud o tom přemýšlíme, vedeme tu správnou debatu.
V ideálním světě bychom také pracovali méně, že? Takže musíme vytvořit prostor pro třídenní nebo čtyřdenní pracovní týdny.
Mluvili jsme o důležitosti hledání skulinek příležitostí tady a teď. V knize popisujete možnosti v Anglii, Venezuele, Brazílii nebo Německu – například ústavu otevřenou socializaci aktiv a zdrojů, kterou lze využít pro naše cíle. Vím, že nemůžete znát český právní systém, ale máte nějakou radu pro hnutí ve východní Evropě s její přehnanou „korekcí“ doprava a kultem soukromého vlastnictví? Jak se bránit, jak dosáhnout spravedlivé transformace?
To je strašně těžká otázka. Přečtěte si první polovinu knihy a aplikujte naši metodu na místo, kde jste. Existují už nějaké institucionální formy, které můžete ohnout, nebo právní mechanismy v ústavě, které můžete využít? Pokud jste v situaci jako Česko, kde čelíte odporu vůči levici, je podle mě důležité svou politiku neskrývat. Tak totiž naši nepřátelé vyhrávají hned od začátku. Je důležité znovu a znovu poukazovat na důsledky soukromého developmentu a soukromého vlastnictví. Protože to je každodenní zkušenost lidí, znovu a znovu.
Tento rozhovor je pro feministický magazín. Knihu jsem četla právě jako feministickou, protože pro mě byla v zásadě o sociální reprodukci. V závěru také citujete Helen Todd, feministickou sufražetku a odborovou organizátorku. Pracovali jste ve své analýze s feminismem a ekofeminismem?
Ano, stoprocentně, z mnoha úhlů. Knihu napsali tři muži a to je problém. Ale potkali jsme se v organizaci, která stavěla boj za sociální reprodukci do popředí. Inspirovala nás autonomní marxistická tradice, lidé jako Mariarosa Dalla Costa nebo Silvia Federici. V hnutích jsme přemýšleli o tom, co se stane, když odmítneme vykonávat reproduktivní práci. Můžeme stávkovat v oblasti péče? Co by to znamenalo? Tyto debaty jsme vedli teoreticky, ale také jsme organizovali lidi v oblasti zdravotnictví. Mám radost, že jste si toho všimla.
Také neustále používáme jazyk reprodukce. Abychom zdůraznili, že jde o boj o naši kolektivní reprodukci, ne o produkci coby prostor, kde vyrábíme komodity a různá „udělátka“, ale o reprodukci nás jako třídy. A končíme citátem o chlebu a růžích, což se vrací k radikální hojnosti. Bylo to hezké zakončení, protože chléb, to jsou nezbytnosti života, které potřebujeme, a růže značí schopnost mít estetické potěšení, radost a péči.