Druhá : směna


Je debata o reprodukční spravedlnosti opravdu spravedlivá? O vynechávání trans osob z diskuzí o interrupcích

:Teo Hrubý

Mnoho trans lidí, včetně mě, má dělohu a schopnost porodit dítě. Konverzace týkající se umělého přerušení těhotenství a reprodukce nás ale většinou ignorují. A to nám ubližuje. Proč tomu tak je? A co s tím lze dělat?

Považuji se za velkého obhájce reprodukční spravedlnosti. Tělesná autonomie a integrita jsou pro mě klíčovými prvky spokojeného života, ke kterým bychom měly*i mít přístup všichni a všechny. Přesto se ale do přibývajících debat o interrupcích příliš nezapojuji. Bojím se, že by mé argumenty, vycházející z pozice trans člověka, byly rychle smeteny ze stolu poukázáním na (údajnou) biologickou přirozenost jasně diktující, že rodit mohou jen ženy. Kromě toho si uvědomuji, že dostupné interrupce opravdu představují ženské téma (jakkoliv se netýkají jen žen). Nechci proto svými námitkami vůči neinkluzivní rétorice a smýšlení tříštit jednotu prointerrupčního hnutí, které se už tak musí vypořádávat s rostoucí opozicí a dystopickými scénáři (jako třeba nemožnost provedení interrupce ani v případě znásilnění).

Zároveň jsem si velmi dobře vědom toho, že umlčováním sebe sama ani trochu nepomáhám, ba naopak, spíše škodím těm trans maskulinním a nebinárním lidem, kterých se téma těhotenství nebo interrupce týká osobně. Obzvlášť špatně se pak cítím, když přihlédnu k našemu lokálnímu kontextu, ve kterém (trans) hlasy upozorňující na to, že interrupce jsou i trans téma, nejdou slyšet vůbec. Takže se ptám sám sebe, ale vlastně i vás, co s tím?

Těhotenský esencialismus

Přístup k interrupcím je, stejně jako třeba menstruace nebo sexualizované násilí, již dlouho zavedeným, typicky ženským tématem. Napříč historií té části světa, které říkáme Západ, představuje jedno z nejviditelnějších a největších feministických bitevních polí. Nelze se tedy divit, že konverzace o reprodukční spravedlnosti (a tedy nejen o legálních interrupcích, které jsou centrem pro-choice hnutí, ale i o jejich dostupnosti, možnosti kontrolovat vlastní tělo a sexualitu a o kvalitním prostředí pro výchovu dětí) jsou doprovázeny silnými emocemi a pevně střeženými pozicemi. O to víc jsou tato slova pravdivá, vstoupí-li do hry gender.

Feminismus už sice dávno zjistil, že gender je sociální konstrukt, jehož esencí je moc, přesto se však některé feministické konverzace stále odehrávají na pozadí esencialistického pojetí dvou pohlaví. Na rozdíl třeba od již zmíněné menstruace, kolem které (alespoň mám ten pocit) se pomalu, ale jistě, tvoří inkluzivní diskurz uznávající, že nemenstruují jen ženy, interrupce a gestace stále zůstávají zapovězenými. Těhotenství je i nadále považováno za výsostně ženskou zkušenost, která (některé) ženy dělá opravdovějšími, krásnějšími a jaksi přívětivějšími v očích ostatních. Jako bych teď viděl spokojeně se usmívající zástupce a zástupkyně antigenderového hnutí.

Situace je ale ve skutečnosti jiná, a jak už to tak bývá, o dost komplexnější. Pokud však budeme vycházet ze západní mainstreamové představy o dvou opačných pohlavích, nikdy ji nemůžeme plně pochopit. Pojmy žena a muž jsou v tomto případě nejen naprosto nedostatečné (a nesprávné), ale také aktivně vymazávají trans lidi a jejich zkušenosti s těhotenstvím či jeho umělým přerušením. Při konverzaci o interrupcích se musíme oprostit nejen od binárního smýšlení, ale také od ženskosti a mužskosti jako takové. Je potřeba naše představy změnit z „těhotné mohou být jen ženy“ na „těhotní mohou být lidé s dělohou.“ Tato jednoduchá úprava má hned dvě funkce. Zaprvé pravdivě hovoří o tom, kdo ve skutečnosti může být těhotný či těhotná, a tedy zahrnuje i trans osoby, a zadruhé aktivně odděluje pohlaví, resp. tělo od genderu.

Pokud je pro Vás konverzace o trans rodičovství nebo těhotných mužích nepříjemná, zkuste se zamyslet nad tím, jak těžké je pro tyto lidi tuto zkušenost žít. Představa těhotného muže bohužel vzbuzuje naprosto opačné pocity než představa těhotné ženy. Můžeme to ale společně změnit.

Tělo a gender

Už v roce 1988 Judith Butler upozorňuje, že různé kritické směry (včetně feminismu) ukázaly, že pohlaví a gender jsou historickými produkty, které postupem času reifikovaly a začaly být považovány za přirozené (pozn. reifikací je v tomto případě myšlena abstraktní představa o pohlavní nebo genderové dichotomii, která se prostřednictvím působení mocenských sil zhmotnila na našich tělech). Stále se však přidržujeme dojmu, že gender jaksi navazuje na pohlaví či z něj vychází – tedy že je determinován našimi těly. Toto chápání pak Butler otáčí vzhůru nohama a postuluje, že je to přesně naopak – naše těla tvarujeme do určitých genderů na základě společností předepsaných pravidel a sankcí, které nevyhnutelně postihnou každého a každou, kdo tato očekávání ať již záměrně či nevědomky neplní. Cílem feminismu podle Butler nemá být jen zastupovat a prosazovat zájmy žen, nýbrž mnohem šířeji usilovat o dekonstrukci a rozbití genderu, protože zdroj problému je v samotné jeho existenci. Dokud budeme neustále všechno a všechny genderovat, a tedy jim připisovat inherentně hierarchizované pozice, nikdy nebudeme opravdu svobodní a svobodné. Butler nás nutí směřovat ke světu, ve kterém naše těla, gesta a pohyby, které děláme, jazyk, který používáme nebo oblečení, které nosíme, neznamenají vůbec nic, a to právě proto, že s sebou nenesou žádné genderové konotace.

Svou teorii Butler dále rozpracovává v přelomovém díle feminismu Gender Trouble, kde nespojitost těla a genderu ukazuje mimo jiné na dragu. Drag queens bychom typicky popsaly*i jako muže převlečené za ženy (přesto, že je tento popis nepřesný, protože jako drag queens vystupují lidé všech genderů, stejně tak jako „převlečený za ženu“ je silně omezující až nepravdivé vyjádření toho, co drag znamená). Implicitně tak předpokládáme, že „muž“ je v tomto případě realita, zatímco „převlečený za ženu“ je fikce. Ve skutečnosti se ale pouze domníváme, že je daná osoba mužem. Myslíme si totiž, že víme, jak vypadá její tělo, stejně tak jako máme za to, že převlečení za ženu je pouhou hrou. Co když se ale jedná o tu nejpravdivější podobu vyjádření dané osoby? Je potom ženskost opravdu vlastní pouze určitým tělům nebo jde o propracovanou performanci, které jsou schopna všechna těla? A to se bavíme zatím jen o dragu. Co když se náš zájem stočí k trans osobám? Co potom znamená feminita a maskulinita, ženské a mužské tělo? Myslím si, že jakmile o genderu začneme hlouběji přemýšlet, zdánlivá biologická přirozenost se rozpadne jako domeček z karet, a na povrch vypluje pravda o neudržitelnosti jednoznačného propojení těla a genderu.

Vezmeme-li tento fakt v potaz, a pokusíme-li se jít cestou dekonstrukce genderu, je potom docela zřejmé, že se těhotenství týká těl a nikoliv genderů. Takže, jak už zmiňuji výše, otěhotnět mohou (některá) těla s dělohou. Je pravda, že ve většině případů se jedná o těla cis žen, což já ani další obhájci a obhájkyně citlivého a inkluzivního přístupu nepopíráme. Vždy budu bojovat za reproduktivní spravedlnost a dostupnost čehokoliv, co cis ženy potřebují a chtějí k tomu, aby mohly vést spokojené a důstojné životy. Avšak to stejné chci i pro trans osoby. Jako trans lidé jsme opakovaně nuceny*i obhajovat vlastní identitu a existenci, vysvětlovat, co znamená být trans, učit ostatní, jak s námi a o nás mluvit nebo proč jsou některé takzvaně „normální” názory ve skutečnosti problematické a bolestné.

Součástí denně prožívaného menšinového stresu je pro mě také očekávání, že kdokoliv a kdykoliv může napadnout legitimitu mé identity a označit mě za jakýsi výmysl, trend, nebo podvod. Ono vlastně nezáleží na tom, že se mi to skoro neděje, protože strach z toho, že se to kdykoliv stát může, založený na všudypřítomné ideologii dvou opačných cis binárních pohlaví je tak silný, že velmi jednoduše přebije racionálnější části mého mozku. Nedokážu si představit, že bych k těmto obavám přidal ještě těhotenství a musel se tak doprošovat abych přesto, že jsem těhotný, nebyl označován jako žena. Osobně děti mít nechci. Myslím ale, že kdybych se rozhodl pro opak a představil si, že je sám odnosím, reakce okolí a jimi způsobená genderová dysforie, pocity osamění, nepochopení, zesměšnění a divnosti by mě od toho okamžitě odradily.

Postoje reflektující zkušenost trans lidí v prointerrupčním diskurzu příliš nezaznívají. Mám za to, že i ony ale musí být do koncipování reprodukční spravedlnosti zahrnuty, chceme-li ji opravdu nazývat jako spravedlnost. Interrupce jsou ženským tématem. Stejně tak jsou ale tématem mužským, tématem trans, nebinárních nebo genderově expanzivních lidí, zkrátka tématem osob všech genderů. Mnoho mužů má dělohu a je schopno porodit dítě nebo děti už porodili či jednou porodí. Podle několika současných studií ze západního světa (např. od The Williams Institute) stoupá počet mladých lidí, kteří se identifikují jako trans. Rostoucí povědomí o genderu, jeho konstrukci a možnostech sebevyjádření má na různých úrovních stále mnoho překážek. Nelze nicméně popřít, že existuje, a že mladým lidem umožňuje být sám nebo sama sebou. Pokud se tedy zvyšuje počet trans lidí, je dost dobře možné, že bude v budoucnu přibývat i těhotných trans mužů, trans maskulinních nebo nebinárních lidí a (minimálně) feminismus tak bude čím dál tím více nucen konfrontovat své představy (nejen o ženách), cíle a hodnoty.

Trans reprodukční spravedlnost

Svými úvahami nechci očernit feminismus ani jednotlivé feministky a feministy, které a kteří reprodukční spravedlnost vnímají jako záležitost žen. Jsem přesvědčen, že mnoho z nich jednoduše nemá informace nebo slovník zahrnující také trans osoby. Reprezentace trans životů a zkušeností jsou bohužel stále mizivé a pokud po nich aktivně nepátráme, zkrátka se k nim nedostaneme. Snažím se spíše poukázat na to, že reprodukční spravedlnost má potenciál vytvářet pro ni samotnou důležité koalice – napříč třídami, rasami, etniky, ale také gendery. Ze své silně subjektivní a limitované pozice říkám, že by trans osoby takové spojenectví upřímně ocenily.

Ve státě, který nás nutí ke kastraci výměnou za získání občanky s vytouženým písmenkem, otevírající brány k životu se značně sníženou mírou stresu a diskriminace, je pro mnoho z nás tělesná autonomie silným a přítomným tématem. Proč nás vlastně stát a lidé u moci (a častokrát i sexuologie) tlačí do sterilizace? Abychom se nemohlyi reprodukovat, a nerodily se tak trans děti (jakkoliv je tahle logika naprosto nesmyslná)? Abychom, aspoň na papíře, zachovalyi iluzi přirozenosti dvou opačných pohlaví – klidně i za podmínky vzdání se možnosti rozhodovat o svém vlastním těle?

Snahy o kriminalizaci umělého přerušení těhotenství jsou často prezentovány pod závojem morálky a nároku určit, co je společensky dobré a co je špatné. Opravdovým záměrem protiinterrupčních hnutí je ale regulace reprodukce, respektive regulace těch těl, která nejsou viděna jako hodna reprodukce – třeba těla, která jsou chudá, nebílá a/nebo trans. Potenciál ke společnému organizování se proto nemůže být naléhavější.

Pokud je pro Vás konverzace o trans rodičovství nebo těhotných mužích nepříjemná, zkuste se zamyslet nad tím, jak těžké je pro tyto lidi tuto zkušenost žít. Představa těhotného muže bohužel vzbuzuje naprosto opačné pocity než představa těhotné ženy. Můžeme to ale společně změnit. Inspiraci pro začátek můžeme najít třeba v podnětné a informované konverzaci dvou nebílých trans mužů Schuylera Bailara a Kaydena X Colemana o těhotenství, transfobii, rasismu a anti-černošství. X Coleman zde, stejně tak jako na svém Instagram profilu, rozebírá (mimo jiné) vlastní zkušenost porodu dvou dětí. Dalšími poučnými zdroji jsou dokument Seahorse nebo instagramový hashtag #seahorsedad (pojmenování vzniklo na základě mořských koníků, u kterých je to sameček, kdo nosí a klade vajíčka).

Pojďme se společně vzdělávat, zjišťovat, jaké zkušenosti a životní podmínky mají lidé, kteří nám nejsou podobní. Pracujme na tom, aby byl náš feminismus opravdu feminismem pro všechny. Přál bych si totiž inkluzivní budoucnost – společnou, solidární, spravedlivou a oproštěnou od genderu.