Druhá : směna


Každodenní feministická práce je jedním z hlavních nástrojů boje proti anti-gender hnutím. Rozhovor s Minou Baginovou.

:Maja Vusilović

Ilustrace: Eva Koťátková

Mina Baginová pracuje jako výzkumnice pro Fatigue projekt pod záštitou University College of London a Univerzity Karlovy v Praze, který se zaměřuje na nárůst pravicového populismu a iliberalismu ve společnosti. Mina se v rámci projektu věnuje pozitivnějším aspektům zmíněného fenoménu, a to feministickým hnutím ve střední a východní Evropě jakožto reakci na anti-gender tendence. Rozhovor s Minou jsem chtěla udělat, abychom se do hloubky pobavily nejen o tom, jak a kde se proti anti-gender hnutím aktivně bojuje, ale i o výzvách pro feministické hnutí samotné.

Jako vnímáš diskurz, který se v českých mediích točí kolem fenoménu anti-genderismu? Myslíš si, že se mluví pouze o problému samotném nebo i o nějakém efektivním boji proti němu?

To je skvělá otázka. Na české mediální scéně se sice začalo hovořit o anti-genderu, málokdy se ale mluví o anti-gender hnutích, mezinárodních sítích s velkou politickou mocí. Proto si myslím, že je skvělé že vy, kolektiv Sdruženy, uspořádáte Feministickou konferenci na toto téma. Jeden ze základních pilířů, pomocí kterých feministické hnutí může proti zmíněným hnutím bojovat, je schopnost je přesně označit.

S podceňováním fenoménu anti-gender hnutí se potkávám neustále, například když se o nich mluví jako o „nemainstreamových skupinách”, které jsou jednoduše konzervativní a nemají nějaký zásadní politický vliv. To bagatelizování je velmi nebezpečné. Je třeba přeměnit veřejnou debatu o anti-gender skupinách na diksuzi o anti-gender hnutích, tedy celosvětových sítích anti-genderových skupin, které aktivně ovlivňují politiku. Myslím si, že v tomto ohledu dělá skvělou práci i Deník Alarm, který v rámci Kolapsu, jednoho ze svých podcastů, udělal například rozhovor s politoložkou Evou Svatoňovou, expertkou na anti-gender hnutí.

V rámci svého výzkumu jsi procestovala skoro celý svět a vědecky se věnovala feministickým hnutím od Argentiny po Turecko. Můžeme mluvit o existenci strategického odporu přímo proti anti-gender hnutí?

Feministická rezistence proti anti-gender hnutím je nejlépe vidět v Polsku. Nejen proslulý Strajk Kobiet (Ženská stávka), ale celý ekosystém feministických kolektivů je explicitním příkladem rezistence a společné mobilizace. Síla polských feministek spočívá také v tom, že dokázaly úspěšně pojmenovat, co jsou anti-gender hnutí zač, ukázat, že se jedná o síť různých agentů a zmapovat, jak spolupracují třeba s politiky ze strany PiS (Právo a spravedlnost). Už od prvních pokusů o zákaz interrupcí pochopily, o čem anti-gender je. Strajk Kobiet ihned začal bojovat proti Ordo Iuris, a to ještě před tím, než se o podstatě této organizace dozvěděla veřejnost.

Zmínila jsi, že se polskému feministickému hnutí podařilo pojmenovat anti-gender hnutí, jejich taktiky a kultivovanou síť spolupracovníků. Myslíš si, že bys mohla říct, jaké přitom feministické hnutí používalo nástroje?

To je skvělá otázka, ale abychom pochopily:i sílu hnutí, musíme jít několik let zpátky. Musíme se podívat na historický vývoj feministického hnutí a odpověď hledat v událostech, které předcházely době vzniku jeho působení. I před Strajkem Kobiet byly v polském veřejném diskurzu zastoupeny kolektivy, které se mobilizovaly proti polské katolické církvi. Je tedy vidět, že aktivistické know-how se budovalo postupně.

Je ale třeba zmínit, že se politici PiS nikdy nestranili svých ultrakonzervativních názorů, zastávali je už od začátku svého působení. Moment, kdy došlo k dalším útokům na zbytky reprodukčních práv v Polsku (dva roky zpátky), byl už pouze “tipping point”. Téma reprodukční spravedlnosti se v Polsku rozebírala už do devadesátých let, protože spojení vlády a polské katolické církve bylo mnohem více explicitní než jinde.

Nepřehlédnutelná je ale i práce polských feministických intelektuálek. Například Klementina Suchanow, jedna z veřejně nejvíce exponovaných postav Ženské stávky, svůj akademický výzkum věnovala anti-gender sítím a jejich propojení na globální úrovni, což ve výsledku přispělo ke zvedání veřejného povědomí o této problematice. Polské akademičky jako jsou Elżbieta Korolczuk nebo Agnieszka Graff o anti-genderových hnutích psaly dlouho předtím, než se tento pojem dostal do mainstreamu.

V rámci vývoje vždy přijde něco, čemu se říká historický moment, který působí jako zkouška toho, jak nám naše každodenní aktivistické působení umožní zmobilizovat se do jednoho hnutí. Je to ale práce na několik let nebo několik desítek let. Všeobecně máme ale tendenci se dívat na to, co se děje teď. Chceme odpovědi hned a představujeme si obrovské feministické hnutí, nejlépe již zítra.

Myslíš si, že lze proti molochovi jako je anti-gender hnutí bojovat i v zemích, kde neexistuje silné feministické hnutí? Na mysli mám samozřejmě Česko.

Feminismus je jediná možná rezistence proti anti-gender útokům. Neexistují žádní jiní agenti, kteří by byli schopni postavit se na odpor.

Žádné sociální hnutí se samozřejmě neobjeví ze dne na den a jeho podstata nespočívá v tom, že na Letnou dotáhne padesát tisíc lidí na demonstraci. V Polsku například v devadesátých letech vůbec nemůžeme mluvit o feministickém hnutí, ale spíše o kolektivech žen, matek a později i LGBTQ skupin, které se mobilizovaly v rámci svých vlastních kauz.

Jako výzkumnice kladu důraz na něco, čemu se říká “každodenní aktivismus” – může to být uspořádání roční feministické konference, psaní článků nebo organizování událostí v reakci na takzvané Hnutí pro život. Na takových akcích, které jsme zorganizovaly:i, se nám sice nepodařilo dosáhnout návštěvnost tisíc lidí, to ale neznamená, že nebyly úspěšné. Klíčové jsou totiž drobné momenty, v rámci nichž se snažíme přinést nějakou změnu do našich každodenních životů v našich. V rámci vývoje vždy přijde něco, čemu se říká historický moment, který působí jako zkouška toho, jak nám naše každodenní aktivistické působení umožní zmobilizovat se do jednoho hnutí. Je to ale práce na několik let nebo několik desítek let. Skvělým příkladem je v tomto ohledu argentinské feministické hnutí, kde můžeme mluvit o vítězství po padesáti letech. Všeobecně máme ale tendenci se dívat na to, co se děje teď. Chceme odpovědi hned a představujeme si obrovské feministické hnutí, nejlépe již zítra.

Pokud se bavíme ryze o českém kontextu, ráda bych podotkla důležitou věc. Od té doby, co jsem se z Latinské Ameriky přestěhovala do Česka, se zde staly neuvěřitelné změny. Tehdy, v roce 2018, jsem ani nevěděla, kde mám začít, kam jít, jaké kolektivy kontaktovat. Kromě Deníku Alarm zde nebyl žádný prostor, kde o feminismu psát. Veřejný feministický diskurz v podstatě neexistoval. Měla jsem pocit, že zde vládne feministické sucho. Dnes se situace výrazně změnila. Neustále se pořádají feministické akce a vznikají nové feministické kolektivy. Možná nemůžeme mluvit o nějaké obrovské politické změně, ale z historického hlediska…

…z historického hlediska – co by v Česku podle tebe mohl být ten zmíněný historický moment?

Historické momenty jsou zvláštní věc. V Polsku to byl definitivní zákaz interrupcí. Tehdy nikdo nečekal tak obrovskou rezistenci vůči rozhodnutí Ústavního soudu. Ta nastala, protože se dlouhodobá a každodenní aktivistická práce jednoduše vyplatila.

V Česku je viditelné už teď, že anti-gender hnutí nabírají na síle. To, že takzvané Hnutí pro život dokázalo uskutečnit spolupráci s Českou poštou a rozesílat do milionů domácností v České republice své manifesty, svědčí o tom, jakou moc – zatím finanční a lobbystickou - má. Ultrakonzervativní diskurz rovněž vstupuje do debat o manželství pro všechny. Otázkou pro všechny aktivistické kolektivy bude, jak se tomu postavit a mobilizovat se.

Co je možné v tomto ohledu dělat preventivně?

Myslím si, že Česko má celkem výhodu, protože hned vedle sebe má dva dobré příklady – ten z Polska a Slovenska. Bylo to ještě nedávno, co si lidé na Slovensku dělali z anti-gender hnutí srandu. Nakonec ale stačila změna ve vládě a nástup konzervativců. Podívejme se taky na to, kolik návrhů na omezení interrupcí bylo na Slovensku za posledních pár let předloženo.

Snad více než dvacet.

To číslo je naprosto děsivé.

Ale právě to může být pro Česko dobrou lekcí. Na Slovensku jsme anti-gender hnutí ze začátku nebrali vážně a nerozuměli jsme jim. Kromě několika expertů se jimi zabýval málokdo. Stále se o nich ví velmi málo. To je výhodou pro Česko, kde můžeme zmapovat hnutí, která jsou součástí anti-gender sítí. Nemáme už žádné výmluvy, že feministickou zkušenost nemáme. Svět je malý a v Česku navíc působí diasporické kolektivy jako je Ciocia Czesia, od které se můžeme učit.

Mohla bys to rozvést a říct, jak feministické hnutí může čelit těmto útokům? Možná od tebe jako feministická aktivistka čekám konkrétní návod.

To je velmi těžká otázka. Když se mě někdo zeptá na polské feministické hnutí a čeho dosáhlo, očekává se, že odpovím, že selhalo. Tamní drakonická omezení reprodukčních svobod, stejně jako moc ultrakonzervativních subjektů, totiž stále trvají.

Chci ti ale říct, že se feministickému hnutí v Polsku podařilo slovo feminismus zavést do běžného diskurzu a nyní je používané jak ve městech, tak na vesnicích nebo v nižších sociálních vrstvách, které nemají přístup k akademickému feministickému diskurzu. Nemám na mysli jen oblast reprodukčních práv, ale demokratizaci společnosti obecně. To je obrovský úspěch feministek. My samozřejmě čekáme na moment, kdy strana PiS už nebude u moci a místo ní nastoupí nějaké progresivnější uskupení, které odstraní všechny ty hrozné zákony, v jejichž důsledku těhotní lidé umírají. To, že je PiS stále u moci ale neznamená, že je polské feministické hnutí neúspěšné. Každodenní práce grassrootového feminismu v komunitách může určit to, jestli ve společnosti bude vůbec zájem škodlivé legislativy změnit. To je úplný základ, ale velmi důležitý.

Zároveň mám pocit, že se občas zapomíná, že pokud je nějaké hnutí levicové, antikapitalistické a progresivní, nutně to nemusí znamenat, že je automaticky i feministické. Otázka interrupcí, práv LGBTQ lidí nebo práv trans lidí je vůbec nemusí zajímat. V Latinské Americe je vidět, jak tato hnutí vždy musí bojovat o změnu v jejich nitru mezi sebou, což je neviditelná práce - podobně jako reproduktivní práce žen. Když se například podíváme na to, jakým způsobem budujeme své osobní vztahy, jakékoliv změny jsou vždy způsobené působením grassrootového feministického hnutí.

Anti-gender hnutí jsou mezinárodní, a proto i feminismus – aby měl nějaký dopad - musí být mezinárodní. Už jenom celosvětové stávky, které se dějí každý rok 8. března, nejsou náhodou. Jsou to spojení, která se budovala roky.

Na co přesně myslíš, když mluvíš o vlivu feministického hnutí na naše osobní vztahy?

Povím ti jednu anekdotu. V Latinské Americe jsem se seznámila s nemanželskou dcerou Eva Moralese, bolivijského levicového politika a bývalého prezidenta Bolívie, kterému trvalo přes dvacet let, než se ke své dceři veřejně přiznal. O tom se v levicových kruzích a globálních kolektivech, které mu vyjádřili svou podporu při státnímu převratu v roce 2019, mluví málo, nebo vůbec. Je to dobrý příklad velkého socialisty, ze kterého si sociální hnutí po celém světě berou příklad, ale který sám sebe rozhodně za feministu nepovažuje. Druhá věc je pak způsob, jakým si my sami:y budujeme romantické vztahy, rozdělujeme péči v domácnosti a podobně.

Znamená to, že bojujeme proti anti-gender hnutí už jenom tím, že pečujeme jedni o druhé a snažíme se o zdravější a funkční vztahy?

Přesně tak. Myslím si, že je to jeden ze základních principů grassrootového feministického hnutí. V Latinské Americe se díky některým feministkám a feministům již podařilo prosadit myšlenku, že každodenní aktivismus a způsob, kterým si doma rozdělujeme práci, je obrovskou součástí působení feministického hnutí.

Na druhé straně ale potřebujeme i politické strany a právní pomoc, abychom proti anti-genderismu mohly:i bojovat i v legislativní rovině. Je potřeba feministické myšlení šířit dál, aby nezůstalo pouze v privilegovaných třídách. Role feministického hnutí je své myšlenky přinést do komunit, které nemají možnost se k nim jinak dostat. Takovou snahu vidím i v Česku, třeba když se v rámci SdruŽen nebo Druhé směny snažíte expertní znalosti, jako ty o gender hnutích, decentralizovat a zpřístupnit více lidem.

Vždycky, když se s tebou bavím o globálních feministických hnutí, je to pro mě hodně inspirativní, obzvláště, když mluvíme o tom latinskoamerickém. Myslíš si, že existuje šance na budování mezinárodní feministické aliance, jako je například ta mezi argentinským a polským feministickým hnutím?

Anti-gender hnutí jsou mezinárodní, a proto i feminismus – aby měl nějaký dopad - musí být mezinárodní. Už jenom celosvětové stávky, které se dějí každý rok 8. března, nejsou náhodou. Jsou to spojení, která se budovala roky.

Příklad argentinsko-polského přátelství je fascinující. V roce 2016 se ta spolupráce doslova uskutečnila přes e-mail. Je vtipné, že si často ani neuvědomujeme, že to, co děláme, bude mít jednou velký dopad. Dnes už nedokážeme říct, jestli ženská stávka začala poprvé v Polsku nebo v Argentině.
Kvůli pandemii covidu 19 se mnoho mezinárodních kolektivů více provázalo skrz online prostor.

Na druhou stranu musím říct, že ještě před válkou v Ukrajině jsem mnohem více věřila na mezinárodní feministickou solidaritu, byla jsem optimističtější. Invaze Ruska na Ukrajinu a reakce mezinárodní levicové scény byla pro mě byla velkou deziluzí. Postoj k válce ze strany mezinárodní levicové scény považuji za skandální a hodně nad ním přemýšlím. A nemyslím pouze na západní hnutí, ale i na určité manifesty z Latinské Ameriky, které situaci také podcenily. V současné době píšu knihu o mezinárodní solidaritě a se zmíněným zklamáním si nejsem schopná poradit. Feminismus je pro mě velice osobní záležitost, a protože se jako migrantka, aktivistka a taky výzkumnice pochybuji v mezinárodním prostředí, hodně mě to bolí. Jaká je budoucnost feministické solidarity? Obávám se, že nás anti-gender hnutí může opravdu oslabit. Toho se obávám nejvíce. Rozčarování nám na druhou stranu umožnilo své intelektuální základy hledat i jinde, než pouze u západních levicových autorů a autorek.

Nechci o válce mluvit jako o příležitosti, ale není zrovna toto bod, ve kterém se můžeme v rámci takzvané evropské semiperiferie více propojit a hledat ve své společné zkušenosti solidaritu? Mám teď na mysli střední a východní Evropu, Balkán a ostatní regiony, které čelí stejným výzvám, sdílí velmi podobnou minulost a neustále čelí “west(s)plainingu”.

S tím souhlasím. Od začátku války se snažím více sledovat feministické hnutí na Ukrajině. Je obdivuhodné, že Ukrajinci:ky dělají i dodatečnou intelektuální práci, i když jsou dennodenně nuceni bojovat o přežití. Vzniklo například mnoho mnoho podcastů v angličtině. Síla polského feministického hnutí spočívá i v tom, že nezůstalo pouze na hranicích Polska. Skupiny jako je pražská Ciocia Czesia působí i v Berlíně, Vídní, a tak dále. Je zkrátka potřeba, abychom porozuměly:i vlastní feministické tradici a nedívaly:i se pouze na tu anglickou nebo španělskou. Je neskutečné, že naši západní comrades nám nedokázaly:i ani po třiceti letech porozumět.

Když se vrátím ke každodennímu aktivismu, třeba cena Františky Plamínkové možná nemá okamžitý politický dopad, ale co my víme o tom, jaký bude její dlouhodobý účinek. Navíc se jedná o oživení naší vlastní feministické historie, naší vlastní agentnosti. Podíváme-li se na současnou vládní garnituru a první myšlenkou, která nás napadne je, že jsou feministická hnutí nanic, je to velmi krátkozraké. Za poslední roky se nám daří a feminismus nabírá na síle. A jak říká Angela Davis: “freedom is a constant struggle.”

Tématu anti-gender hnutí bude věnována Feministická konference, událost, kterou každý rok organizuje kolektiv SdruŽeny.

Konference se koná s cílem ucelené kultivace levicového feministického diskurzu v českém veřejném prostředí, síťování feministických subjektů, budování feministické komunity v a podněcování organizovaného feministického odporu.