Sedím u rešerše a z vedlejší místnosti slyším vyděšený pláč. Otevřou se dveře a dcera přiběhne ke mně do postele. Začíná se dusit velmi ošklivým kašlem a pláče. Je vyděšená, protože se skoro nemůže nadechnout. První, co mě napadá, je laryngitida. Dávám jí napít vody a dívám se u toho rychle na internet a čtu si příznaky: sípání, chrapot, štěkavý kašel, nástup u dětí je často záchvatem z ničeho nic, v noci. To by sedělo… ale po tom jediném záchvatu už nekašle.

Aniž bych vstala z postele, vím, že mám ve skříňce nad dřezem: Stoptussin, Sinecod. Multi sanostol. Hlívu ústřičnou. Erdomed. Ventoliber. Sterimar s mědí. Fenistil kapky a gel. Vitamin D v kapslích, v kapkách, v šumivých tabletách. Diazepam. Dále samozřejmě běžné brufeny, paraleny a aspiriny pro dospělé. Na kuchyňské lince mám pak různé bylinné směsi na doporučení žen, které umějí téměř neomylně rozpoznat, jakou mají jejich děti nemoc a jak jim ulevit. Nelétají do ordinace s každou virózou, spíš se samy vzdělávají, s každým dalším dítětem lépe rozumějí principům opakujících se nemocí a jednoduše poznají, či se poradí, kdy je třeba panikařit.

Já ovšem panikařím neustále.

Myslím, že by tomu tak bylo, i kdybych netrpěla úzkostmi a neměla poruchu pozornosti.

Jen by to asi nebylo tak vidět.

Když dcera onemocní, pocítím vždy obrovský neklid, ne však ze strachu o ni, jako tomu bylo dřív, když byla ještě mimino, když i teplota mohla být velmi nebezpečná. Teď je to spíš obtěžující, vysilující po psychické a finanční stránce. Děti jsou totiž nemocné pořád. Malé děti v průměru šest až osmkrát ročně. Já jsem nejméně jednou měsíčně týden doma, někdy i častěji, což mě činí mimořádně atraktivní pro potenciální zaměstnavatelky.

Tyto nemoci tak zpravidla obtěžují daleko více mě než dceru. Ta si většinou dál hraje, zapomíná smrkat, nechce pít čaj. Když už je to hodně zlé, tak je to zlé. Jenže většina těch nastydnutí je akorát tak dost zlých na to, že nemůže do školy, ale doma je vlastně v pohodě. Jen já v pohodě nejsem.

Už při prvním zakašlání nebo popotahování nastává v mé mysli takový neskutečně obtěžující a otravný ohňostroj. Mám se raději v práci domluvit, že ráno nepřijdu? Mám zkusit sehnat hlídání? Domluvím si práci z domova a budu doufat, že to půjde? Nepůjde, a ačkoli u toho budu sedět s přestávkami celý den, započítá se mi jen čistý čas. Mám ji vzít k lékařce? Co když se to akorát zhorší a bude to trvat déle? Ještě odhlásit z kroužku a dojít do jídelny pro oběd! Co když je to alergie na prach? Musím tady konečně jednou uklidit. Máme něco k večeři, nebo musím zase objednat dovoz potravin? Proč jsem sakra posledně neobjednala ten inhalátor? Mám zavolat mámě? Nebo raději ne, protože mi vyčte, že je to moje dítě beztak neduživé jen proto, že nejí maso?

Nemoc dítěte pod lupou

Nemoc dítěte je pro sólo rodiče krize a „day-to-day living“ v jednom. Čas plyne tak příšerně rychle, že máte pocit, že se zastavil. Nevím, jak dlouho bude dcerka nemocná. Nemohu slíbit žádné datum. Přitom moje práce je na termínech odevzdání postavená. Předně ale teď připomenout dceři domácí úkol.

Třídní učitelka píše:
Dú SL. str. 7. čtení, M str. 47., cv. 3. ústně procvičovat a číst. Marodi ddto + M celou str. 47, písanka str. 13. první dva řádky, PS ke SL str. 1., 2. – Tyto sešity máte k vyzvednutí ve vrátnici.

Pro neznalé, právě jsem byla odsouzena ke dvěma hodinám práce se slabikářem navíc. Za poněkud adultistické pojetí se omlouvám – uvědomuji si, že téměř jakákoli pracovní náplň je lepší než nutnost chodit do běžné české základní školy. Ve WhatsAppu se mi nato objevuje urgentní zpráva z práce, vyřešit úkol zabere asi hodinu. V tuto chvíli už paniku střídá jednoduché přetížení mozku. Přestávám vnímat čas.

Dcera si se mnou chce hrát. Je ještě v pyžamu. Musí si hrát sama, jinak nebudu mít na konci měsíce dost peněz na ten další. Snažím se jí to vysvětlit co nejcitlivěji. Jdu jí aspoň uvařit čaj, slyším, že kašel je horší. Sednu si k počítači a nevím, čím začít. Každý můj pokus o napsání e-mailu, článku či motivačního dopisu několikrát přeruší dcera – přinese mi nakreslený obrázek, chce mi něco říct, potřebuje něco sundat, chce přečíst pohádku. Najednou je devět večer. Má dávno spát a moje původně zamýšlená hodina práce se mění na dvě hodiny, a to s polovičním výsledkem. K obědu jsme měly těstoviny s kečupem.

Čtu dceři pohádku na dobrou noc. Usínám u ní v posteli. Budím se o půlnoci. Usnula bez večeře. Čaj jsem jí zapomněla dát, je už studený. Lampička je rozsvícená. Pípá mi zpráva – práce. Jdu ji vyřídit. Dívám se, kolik jsem za den odpracovala hodin. Tři. Z nutných šesti. Chodím sem a tam po svém 1+1 jako zvíře v kleci. Ve dvě ráno si jdu lehnout. Ve čtyři se budí dcera, měla noční můru. V pět potřebuje doprovodit na záchod, bojí se po pohádce tmy. V šest třicet mi zvoní budík. Zapomněla jsem ho vypnout a vlastně ani nejsem rozhodnutá, zda mohu dceru poslat do školy. V noci nekašlala. Měřím teplotu. Buší mi srdce a tiká mi oko, nejspíš z nevyspání. Nakonec ji budím, vypravuju do školy. Odpoledne mi volají, že kašle. Měla být ještě doma. Mezitím jsem už do práce napsala, že následující týden zvládnu bez problému. Nezbývá než odvolat, co jsem odvolala, a tak dále.

Dost nedobrá matka

„Buď lepší máma,“ vyčítá mi moje máma do telefonu. Ob týden jsem totiž sama, bez dcery, a dělám si své, jinak řečeno: čtyři dny v měsíci odpočívám a cítím se jako na dovolené, protože nemusím pečovat. Jenže na to jako matka nemám z pohledu ženy narozené v šedesátých letech nárok. „Krvácí mi srdce,“ sděluje mi poměrně dramaticky. „Vzdalujete se jedna druhé, nebude vždy malinká, potřebuje tě,“ dodává. Kvůli péči o nás máma nedodělala doktorát, stejně jako jsem ho nedodělala já. Je pediatrička, ale nejraději by byla ženou v domácnosti, jak často opakuje. „Bohužel žijeme ve zlém systému, kde i ženy musí chodit do práce, místo aby se jen staraly o svou rodinu,“ říkává mi.

V těchto podmínkách, vyčerpaná a naštvaná v první řadě na sebe a až pak na patriarchát píšu článek pro Druhou : směnu. Je noc z pondělí na úterý, tedy den před již jednou posunutým termínem odevzdání tohoto článku. Při své první směně (práce), druhé směně (vedlejšák), třetí směně (dítě) i čtvrté směně (domácnost) se snažím vyhradit si chvíli na naprosté soustředění, splnit si sen a konečně po mnoha letech něco nepovinně někam napsat, a ne, není to do šuplíku! Cítím záblesk radosti. Tohle zvládnu! Není ale kdy tento článek napsat. Tak proč to tedy vůbec dělám?

Protože mám kompulzivní potřebu zjistit, jestli jsem tak neschopná, nebo zda ten pocit, že je prostě nemožné všechno zvládnout, ten pocit, že jsem rukojmím ve své vlastní domácnosti, má více žen – sólo rodičů (muže v této situaci osobně neznám).

Protože zjišťuju, že nikomu nedlužím spokojenost s tímto svým životem ani přijetí a reprodukci těch nejkřiklavějších aspektů mateřské role a přidružené sebeobětování. Ani dalším matkám, které jsou pohoršené, že svého mateřství lituji, protože dávají rovnítko mezi dítě a rodičovství, ani cis mužům, kteří opravdu netuší, co všechno to obnáší (ti, kteří to tuší, soucítí), a mainsplainují samoživitelkám jejich životy.

Protože stále věřím, že to jde dělat jinak.

Protože chci vykřičet do světa, že péče o „dítě a domácnost“ není jen pro jednu ženu (muži se tomu velmi dobře vyhýbají) a nikdy (by) neměla být, a pokud nemá neomezený či alespoň nepodmíněný (!) příjem, pak je robotkou. Nevolnicí. Je nesvobodná. Nemá třeba svobodu pohybu, protože nemůže ani opustit svůj domov a jít tam, kam chce, a to včetně vlastního zaměstnání. Jak to říkala Sarah Sharma? „Co udělá správnej chlap, když se to doma zvrtne? Vyběhne ven pro cigarety.“ Nukleární rodina o jedné dospělé osobě znamená, že daná osoba nemá ani finanční svobodu. V České republice jsou děti odebírány z rodin primárně z ekonomických důvodů, zatímco jsou případy, kdy se přehlíží závažné násilí v rodině. Dále tato osoba nemá myšlenkovou svobodu, což znamená, že nemůže přemýšlet, o čem chce, jak dlouho chce, bez přerušování. Dítě ji ze své podstaty přerušuje, narušuje, a je proto celkem neslučitelné s většinou námezdní práce, kterou tato osoba vykonává. Pro vlastní pocit kontroly nad svým životem pak pečující osoba schválně nespí, ani když je unavená, protože chce slyšet ticho a vlastní myšlenky, a to je možné pouze v hluboké noci. Coby default parent, což je vskutku nešťastný, leč častý institut, pak nemá ani nárok vypnout si telefon.

Protože už mě nebaví si na to všechno jenom stěžovat. Chci vrátit konkrétní podobu sousloví „děti a domácnost“, té vyprázdněné formulce, kterou nepečující opakují. Chápou, že je to překážka k jiným věcem, chtě nechtě dodržují zákoník práce, ale nepociťují to na vlastní kůži. Díky tomu v českém mainstreamu stále posloucháme lidi, kteří chtějí, aby ženy nic jiného než „děti a domácnost“ nedělaly, což je daleko jednodušší než jim pomoct. Díky tomu zde máme politiku, jež říká, že dítě do tří let patří k matce. Proto máme bariérová města a podhodnocenou ženskou práci.

Protože jsou věci, které k rodičovství moc nepatří, ale bez kterých bych nemohla žít.

Protože nezávislost není ctnost sama o sobě. Nezávislost si příliš často představujeme jako stav, kdy nikoho nepotřebujeme. Přitom to nejde. To je krizový stav. Před mnoha lety jsem sousedce vynesla koš, protože měla novorozeně, byla nastydlá, manžel byl pryč a nezvládala to. Tehdy jsem to udělala bez pobízení, ale vrtalo mi to hlavou. To je tak těžké dojít těch pár kroků k popelnici? Já bych se asi styděla říct si o pomoc! Věřila jsem jí – jen jsem nechápala proč. Teď už to chápu v celé šíři. A říct si o pomoc se nebojím.

Protože chci také říct, že rodičovství není ani pro dva. „It takes a village“ („Je to práce pro celou vesnici“), říká se často v anglofonních zemích. Ano. Ale v našem současném nastavení za dítě nemůže nést odpovědnost nikdo jiný než rodič. „Village“, vesnice, kterou mají ty šťastnější z nás k dispozici a zdaleka ji netvoří jen příbuzenstvo, koneckonců pracuje na bázi dobrovolnické, bez nátlaku či povinnosti. Kromě vztahů v rodině nemáme zákonem upravenou solidaritu. Je to totiž (emoční) práce jako každá jiná, jen v rámci rodiny paradoxně není honorovaná a zároveň je vymahatelná. Feministická teoretička Sophie Lewis v knize Zrušte rodinu (2022, česky 2023) mluví o alternativních podobách distribuce péče a popisuje, jak krásně by to fungovalo, kdybychom nukleární rodinu, na kterou jsou kladeny nesplnitelné nároky, rozbili*y. Ta totiž logicky v péči selhává a odnášejí to především ženy coby primární pečovatelky.

Rodičkou v prekariátu

Jinak řečeno, ve stávajícím uspořádání mezilidských (a mezidruhových) vazeb nemohu očekávat, nebo dokonce vyžadovat pomoc s péčí, jelikož jsem jediná zákonná zástupkyně své dcery. A také proto, že moje „village“ se nerozhodla mít dítě. To já. Nenarodila jsem se již jako matka. A byť se tím teď střelím do nohy, musím říct, že si nemyslím, že rodičovství je důležitější než jiné činnosti, takové, které podporují mezilidskou a mezidruhovou solidaritu, chrání slabší, snaží se o mír, tvoří umění. Ano, je obrovský závazek vychovávat nového člověka, snažit se ho směrovat, ale nevlastnit, učit ho, ale nementorovat, živit ho, ale nepřecpávat, dávat mu pozornost, ale nedusit ho a nakonec dítě vypustit do světa a doufat, že mu*jí nikdo neublíží a že on*a nikomu neublíží, obojí v lidské míře, jelikož si ubližujeme všichni denně. Milovat, ale nevlastnit. Jenže rodičovství je volba, v dnešní době volba dosti kontroverzní. Zcela na rovinu si myslím, že lidské biologické rodičovství je dokonce v rychle postupující klimatické krizi do určité míry sobecké. Pokud mají zúčastněné osoby štěstí, bude rodičovství naplňující zkušeností. Rodička by to mohla shrnout třeba následovně: „Miluji své děti, je to těžké, ale neměnila bych.“ Jenže to může znít i takhle: „Miluji své děti, ale měnila bych. A to ihned. Protože v tomto našem veselém systému, jste-li coby sólo rodič součástí prekariátu, není rodičovství vůbec o dětech.“

V prekariátu je rodičovství z větší části o zajišťování materiálního základu, o vykonávání domácích prací a mnoha dalších neviditelných směn. A je potřeba se za pochodu naučit nespočet věcí na míru tomu, jaké se narodí dítě či děti a jaké mají specifické potřeby, a pak mnoho z těchto steroidně nabytých dovedností zase přestat využívat, protože se týkají jen určitého období. Veškerá práce, kterou je potřeba doma dělat soustavně a téměř automaticky, se s příchodem dítěte stává životně nezbytnou a také se několikrát znásobí její objem. Proto je takové rodičovství tak vyčerpávající. Pro pracujícího sólo rodiče – matku – je násobně těžší dopřát si s dětmi aktivity, které nejsou přímo propojené se zajišťováním základních potřeb v rodině a další primární péče. Jen tak být a povídat si a nedělat u toho v rámci úspory času tři další věci je obrovský luxus. Není divu, že takzvané intenzivní mateřství u nás praktikují zpravidla ženy, které nepracují na plný úvazek, což je výsadou zpravidla matek z dvoupříjmových či jinak zabezpečených rodin.

Dítě se na celém tomto procesu práce a péče může (dovolím si říct, že i musí) podílet dle svých schopností. Dítě ale v prvních letech svého života zkrátka neudělá samo od sebe něco, co dělat nechce, když nepočítám vykonání činnosti pod pohrůžkou trestu, jako tomu leckdy bývá. Rodič se může dmout pýchou, že dítě umylo nádobí, další den to ale odmítne a půjde si třeba kreslit, protože nedokáže domyslet, že je třeba umýt pánev, aby mohla být večeře, nebo že za pár minut dostane příšerný hlad a sní něco daleko méně vhodného. Tento dětský hédonismus a sebestřednost můžeme přetavit i v cosi pozitivního. Dítě totiž nastavuje zrcadlo naší společnosti, kde je přijatelné všechno, jen ne to, co nám přináší radost teď a tady a nic to nestojí. Instant gratification praktikujeme denně, ale neumíme praktikovat i instant joy, například všeho nechat a jít do galerie. To je totiž už spíš prokrastinace, musíme se cítit blbě, pokud nejsme studentkami umění a nemáme to jako domácí úkol. Pak to má teprve punc produktivity.

Instantní radost

Radost je možnost všeho nechat, sednout si k dítěti a hrát si s ním tak dlouho, jak jen chceme. Radost je přečíst knihu od začátku do konce. Radost je jít konečně na rande se zajímavou ženou a nemít přitom večerku jako puberťačka, protože jsem si zařídila hlídání jen na dvě hodiny a tramvaj se úderem půlnoci nejspíš promění v dýni. Radost je nevyčítat si, že něco dělám jen pro sebe, a ne pro své dítě. Radost je mít práci, která mě a mé dítě uživí, což nenabízí žádná instituce s tabulkovými platy. Radost je upéct společně voňavé sušenky. Radost je najít v lese hřib. Radost je vysmejčit během pár dní pořádně celou domácnost. Radost je posadit se v té voňavé domácnosti, nyní již domově, s šálkem kávy. Čistota totiž není jen nějaký ideál shora vnucovaný správným hospodyňkám. Pro některé z nás je to i bytostná a věčně nenaplněná potřeba. Ať už se k té práci, která čistotě předchází, stavíme jakkoli.

Skloubit péči o (nemocné) dítě, domácnost, placenou práci a jakoukoli formu odpočinku není možné bez újmy. Pokud cítíme – mluvím teď o všech, kteří toto všechno skrze újmy kloubí –, že to chceme jinak, musíme bojovat za restrukturalizaci a redefinici toho, co je vůbec základní potřeba. Pokud jako společnost usoudíme, že péče je práce a ze své podstaty probíhá nepřetržitě, je neoddělitelná od práce emoční, nejde vyčíslit alimenty ani příspěvky, a navíc je velmi obtížně propojitelná se zaměstnáním, mohly bychom snad dokonce připustit, že je nelidské vyžadovat ji po jednotlivcích či dvojicích. A taky bychom se mohli zabývat alternativami, které nebudou vnímány jako něco druhořadého, ale jako legitimní volby.

Osvobozené bytosti

Představme si dostupné odlehčovací služby; jesle hned u práce, kam je možné přijít kdykoli během dne své dítě nakojit či s ním pobýt, a to i ve státní sféře, nejen v osvícených startupech; představme si svět, kde matky nejsou nuceny své děti odstavovat, kde je široká podpora kojení a zvířecí mláďata netrpí kvůli těm lidským; vyviňme fantazii na malé veganské jídelny pro děti; na obnovený svoz a praní látkových plen; férově hodnocenou práci, kterou nás, jak praví jeden virální meme, kapitalismus naučil nazývat „unskilled labour“ a tím ospravedlňuje nespravedlivou mzdu; udržitelnost místo růstu; představme si, že z jednoho půlúvazku v jakémkoli odvětví, a ne pouze dvou či třech, i jedna osoba docela v pohodě uživí své děti, takže se nemusí vzdávat práce, kterou miluje – pokud nechce; představme si radostné formy střídavé či společné péče bez její esencializace; představme si, že se s častou nemocností dětí počítá v každém odvětví a za každých okolností je zajištěna zástupnost; představme si prostě, že s každou situací se počítá a lidé si pomáhají; svět, kde bezdětní lidé nejsou ještě větší anomálií než kojící poslankyně; představme si, že každá naše zkušenost je a priori validní; představme si péči, která je volbou s nárokem na odpočinek a vystřídání, a ne doživotním ortelem; reformované státní školství nejen pro vyvolené, jež vzdělává osvobozené bytosti, které si uvědomují, že svět nabízí hned několik možností, kudy v něm jít.