Čekám na protest, který je veřejně označován za propalestinský. Použití tohoto výrazu, jenž v médiích vyvolává tak akorát pobouření a polarizaci názorů namísto snahy o pochopení jinakosti, však podle mě není odpovídající. Je to totiž mimo jiné i protest prolidský, antigenocidní a dekoloniální. Hnutí osvětluje realitu života jedné z nejpřehlíženějších a nejutiskovanějších skupin obyvatel na planetě, která je aktuálně navíc znovu vystavena brutálnímu systematickému vyhlazování.

Přešlapuji z nohy na nohu, když se hned ze začátku z mikrofonu ozve: „S policejní domluvou vás prosíme, aby ze strany protestujících nedocházelo k zastírání obličejů.“ Poprvé tak zjišťuji, že na opatření znemožňující ztíženou identifikaci protestujících mají tajné složky a policie v České republice právo. Fakt, že mám obličej zakrytý respirátorem z důvodu přenosu covidu-19, který mi v minulosti napáchal na těle už dostatečné množství škod a je tak pro mě velký problém na protesty vůbec dorazit, ale širokou veřejnost nezajímá. Stejně jako je většinově přehlížena stále probíhající pandemie, umírání či doživotní následky desítek milionů lidí, které vás v lepším případě zanechají v konstantním stavu bolesti a únavy či vám případnou reinfekcí nadělí existenci v temné místnosti, kde se snažíte své dny přežít bez přítomnosti jakýchkoli externích vjemů.

Už dlouho si uvědomuji, že ani v českých levicových progresivních prostorech není pro moje postižené tělo místo. Není na něj brán ohled. Když si nikdo neuvědomí, že tříhodinové protestní pochody centrem Prahy po kočičích hlavách nejsou přístupné pro mnohé z mého crip kámošstva, jež používá zdravotní pomůcky pro zajištění mobility nebo neoplývá dostatečným množstvím energie, co jiného lze pak očekávat od státní autority? Občas mi nad tím ale zůstává rozum stát. A nejsem si jistá, jak můžeme usilovat o osvobození jedné marginalizované skupiny, zatímco velmi viditelně v daném boji vylučujeme jinou. V množství tělomyslí je síla. Jestli si tedy přejeme, aby na protesty docházel větší počet lidí, musíme si začít zvnitřňovat naši sounáležitost. Solidarita nemůže fungovat jen jednosměrně, zvlášť pokud chceme, aby byla udržitelná, kontinuální, sílící. Pokud o sebe nebudeme v procesu vzájemně pečovat, tak to můžeme rovnou zabalit. Jak tematika Palestiny, tak ableismu se totiž zdají být pro mnohé až poslední metou sociálního procitnutí. Nedostává se jim tolik veřejné podpory, kolik by si zasloužily. Dvě navenek rozdílné skupiny protkané systémovou opresí. Mají toho přitom společného daleko víc, než se na první pohled zdá.

Postižení pro všechny!

S pojmem zdravotní postižení se ve svém každodenním životě setkali snad úplně všichni. Jedná se o tělesný, mentální nebo kombinovaný stav, kterým se tělomysl postižené*ho vymyká společenské normě a medicínskému ideálu zdraví. Zatímco hnutí za práva zdravotně postižených se převážně zabývá dosažením spravedlnosti, rovných životních podmínek, příležitostí a přístupnosti v aktuálním kapitalistickém rozpoložení světa, crip teorie se snaží způsob smýšlení rozšířit o vzájemnou propojenost, solidaritu a odpor vůči systémovému utiskování a vykořisťování, čímž jej aplikuje i na osoby, které do okruhu zdravotního postižení na první pohled nezapadají. Jak zdůrazňuje crip aktivista a akademik Robert McRuer ve své knize Crip Theory: Cultural Signs of Queerness and Disability (Crip teorie: Kulturní znaky kvíření a postižení, 2006), měli*y bychom být kritičtí*cké k metodám, jakými se různé identity zhmotňují a stávají se reprezentativními na úkor jiných identit, jež nemusí přesně zapadat do dominantních narativů používaných v souvislosti s postižením.

Potřebné narušení statu quo obhajuje i profesorka genderových studií Jasbir K. Paur v textu The Right to Maim (Právo zraňovat, 2017), kde si volí definovat anglický pojem „debilitation“ (z nedostatečné rozvinutosti české terminologie v tomto odvětví se bude tento výraz dále používat ve volném překladu jako „debilitace“ nebo zastřešující výraz „postižení“– pozn. aut.). „Debilitaci“ nepopisuje jen jako zdravotní postižení samotné, ale jako všechny možné procesy, které svým neustálým náporem ke vzniku zdravotního postižení přispívají. Není tedy vždy možné uplatňovat uznávanou binaritu, jež rozděluje populaci na postiženou a nepostiženou. Naopak nás tato teorie nutí dojít k přiznání, že se naše tělomysli pohybují skrze neurčité rozmazané linie, které jsou ovlivněny nejen naším zdravím, ale i dobou, třídní příslušností, zeměpisnými souřadnicemi či mocenskými strukturami, ve kterých se nacházíme. Paur píše: „V realitě, kde kategorie zdravotního postižení má často velmi přesně vymezené hranice mezi před a po, ‚debilitace‘ představuje kontinuální děj pomalého, ale záměrného a systematického opotřebování či oslabení těl.“ Často opakující se heslo „každý bude jednou ve svém životě postižený“ se tak stává omezujícím. Účelem výroku, který se line z hnutí angažujících se v usilování o rovná práva zdravotně postižených, je přesvědčit širokou veřejnost, že se otázka postižení týká každého. Na tom není vysloveně nic špatně. Máme-li však toto heslo zapojit do svých úvah, musíme si začít uvědomovat, že je postavené na představě, ve které bude každý mít to štěstí a životní podmínky se zdravotního postižení vůbec dožít. A následně musíme přestat opomíjet, že „debilitace“ již všudypřítomná je.

Těžko se mi hledá vhodnější příklad než dlouhodobá izraelská okupace palestinského území. Zraňování a postižení se zde manifestuje útokem na jak tělesnou, tak infrastrukturní frontu. Stát Izrael, stvořený z hodnot osadnického kolonialismu, se za léta upevňování apartheidu neboli institucionální segregace pasoval do pozice hlavní rozhodovací entity. Určuje, jak bude s palestinským občanstvem a jejich tělomyslemi nakládáno. Palestincům*kám dlouhodobě zajišťuje přístup jen k nejnutnějším zdrojům a je ochotný je kdykoli zadržet, stejně jako pohyb Palestinců*ek samotných. Pokaždé když vystoupím ze své sociální bubliny, střetnu se s dohady, zda se ze strany Izraele opravdu jedná o strukturální násilí a ne jen řádnou odvetu za palestinskou rezistenci. Laleh Khalili, akademička soustředící se na SWANA region, ale ve svém textu A Habit of Destruction (Zvyk ničit, 2014) jasně argumentuje, že státní násilí není zakořeněné v epizodických cyklech násilí – ty útočíš na mě, tak já zaútočím na tebe –, ale v samotné podstatě koloniální ideologie a její realizaci. I když je zamezení dodávek jídla a léků nebo vypnutí přísunu vody, elektřiny, internetu na denním pořádku, neděje se tak omylem, ale pod dohledem mocenské struktury, která bez většího problému zvládá vytvořit širokou škálu humanitární krize dle vlastní libosti. Kde jinde ztrácí pomyslné rozhraní postižení význam než na místě, ze kterého je nutné si skrze sociální sítě žádat o radu, jak zmírnit vystavení slznému plynu.

Geopolitika nuda je, má však přesné údaje

Když už v českých veřejných prostorech náhodou dojde na téma postižení, zpravidla se probírá, proč je vhodné upřednostňovat sociální nad medicínským modelem. Medicínský model přikládá větší váhu normativnímu pojetí zdraví a tendenci k nápravě postižení prostřednictvím lékařských nástrojů, jejichž cílem je navrácení tělomysli do původního stavu. Model sociální pak zdůrazňuje, že systematické nedostatky a přetrvávající bariéry by měly být vnímány jako důsledky a chyby nepřizpůsobivého prostředí a společnosti, nikoli postižených tělomyslí. Jak ale zmiňuje socioložka Helen Meekosha ve stěžejním textu kritických studií postižení Decolonizing Disability (Dekolonizace postižení, 2011), ani jeden z klasických modelů není dostatečný. Místo toho je potřeba se přiklonit k užití geopolitického pohledu. Jakmile dojdeme k přijetí myšlenky, že všichni jsme více či méně postižení, je důležité si začít zvědomovat, že formy útlaku nejsou univerzální a nevypadají všude stejně. Jsou mimo jiné závislé na mocenských vztazích mezi zeměmi „globálního Severu a Jihu“.

Za „Sever“ považujeme země Severní Ameriky a Evropy, které se historicky díky svým koloniálním praktikám staly centrem ekonomiky a získaly si významné postavení v aktuálních rozhodovacích procesech světového dění. Na druhou stranu státy historicky dobyté a podmaněné imperialistickými zeměmi se označují za „jižní“. „Jihu“ bylo sice zanecháno tak maximálně dědictví chudoby, vykořisťování a hospodářské závislosti, to však neznamená, že si „Sever“ nadále nenachází cesty, jak ho zneužívat ve svůj vlastní prospěch a obohacení. Nelidské pracovní podmínky ve sweatshopech, nízké finanční ohodnocení migrantských pracovníků*ic, policejní brutalita směřující na rasizované obyvatelstvo, lehkovážné či bezohledné zraňování a zabíjení, válečné konflikty za účelem převzetí kontroly nad úložišti minerálů, olejových paliv nebo jiných materiálních zdrojů a koneckonců i přístup k samotnému území tvoří pouhou výseč z mnoha příkladů, kterými země globálního „Severu“ masově produkují postižení na „Jihu“.

Ačkoli čtyři pětiny postižených na světě tvoří dle Organizace spojených národů lidé ze zemí „globálního Jihu“, jejich příběhy nejsou v mainstreamovém diskurzu postižení vůbec zviditelňovány. Přestože může být toto zjištění objevné, je na čase přestat přehlížet naší komplicitu. Již zmíněná Jasbir K. Paur vznáší dotaz, jestli jsme si opravdu jisti, že postižení lidé z „jižních“ států sdílejí stejné problémy. „‚Severní‘ státy svým přístupem prvoplánově podceňují a znehodnocují ‚debilitaci‘ za účelem udržení lidí mimo oficiální status postižení,“ píše Paur a ukazuje tak, že některé tělomysli jsou nuceny nést světový pokrok doslova na svých ramenou. V kontextu každodenního boje o přežití je na „debilitaci“ nahlíženo jako na běžnou a někdy i dopředu očekávanou součást. Vyzývá nás tak reflektovat, která postižená těla se rozhodneme tolerovat a která nutíme skrze neoliberalismus platit za svůj rozvoj.

Kontrastním pohledem na postiženou tělomysl může být třeba moje osobní existence. Během posledních let jsem opakovaně strávila neúměrné množství času snahou přesvědčit posudkovou autoritu, že mé postižení je validní. K této trnité zkoušce trpělivosti mě motivovala vidina získání přístupu ke státní finanční podpoře v podobě invalidního důchodu nebo příspěvku na péči. Jaký má ale smysl takového oficiálního uznání dosahovat na místě, kde realitu určuje všeprostupující otázka, jestli nějaké veřejné zdroje vůbec existují? Jakou relevanci má debata o zdravotním postižení, nezávislém životě a přístupnosti k péči, v situaci dlouhodobé okupace?

Na místech nedisponujících dostatečnými státními či komunitními zdroji se zhmotňuje rodná půda pro působení zahraničních neziskových organizací. I když jsou tyto instituce většinově veřejně opěvovány za poskytování humanitární pomoci a základních prostředků či surovin nutných k přežití, je nezbytné vyzdvihnout i jejich pochybení. Projevuje se záměrným odkloněním od snahy řešit důležitější strukturální problémy, jež celou situaci a potřebu pomoci ostatně vytvářejí. Děje se tak převážně důsledkem konání politických aktérů, kteří jim na činnost poskytují peníze. Zatímco například státy „globálního Severu“ udělují majoritní financování organizaci UNRWA, která je primárním zajišťovatelem podpory pro palestinské uprchlíky, ty samé země pak ale poskytují také vysoké obnosy, munici a armádní know-how, jež jsou na oplátku využity k ničení infrastruktury jako nemocnic nebo škol, které UNRWA vybudovala. Absurdnost této situace se zvládla v uplynulém měsíci ještě znásobit. Mocnosti na základě nařčení jednotek pracovníků UNRWA z podílení se na útoku spáchaném Hamásem 7. října této humanitární organizaci jedna podruhé odebírají podporu. Fakt, že jde o pochybný zdroj informací zaujatých izraelských tajných služeb, které pravděpodobně získaly tuto znalost mučením zajatců, a tak není nutně směrodatná, není brán v potaz. Kolektivní potrestání v podobě odepření jediné fungující humanitární pomoci, na níž jsou Palestinci*ky bytostně závislí*é a které se jim teď dostává disproporčně méně než před počátkem probíhajícího vyhlazování, by však nemělo být řešením nikdy. Země Severu tak oscilují na spektru mezi zachránci a pachateli. Záleží, odkud se díváte. Není sice překvapením, že si udatné snahy mocností vměšovat se do rozhodování o světovém dění často protiřečí. Avšak se zmínkou, že dlouhodobé poskytování pouze životně důležitých dodávek a služeb legitimizuje nadvládu osadnického kolonialismu, a co hůř, podporuje vytvoření závislosti kolonizovaného obyvatelstva na dané hierarchii, se setkáme pouze zřídka.

Jak vyzdvihuje feministická právnička a spisovatelka Rafia Zakaria v knize Against White Feminism (Proti bělošskému feminismu, 2021): „Rozvoj, jaký existuje v představách ‚západních‘ rádoby zachránců, neumožňuje prostor pro politickou agitaci.“ Nedovoluje postavit se útlaku. Imaginace nových politických struktur by se totiž mohla ukázat jako neslučitelná se způsoby, kterými si „globální Sever“ buduje své bohatství. Zdá se být celkem pochybné považovat v těchto podmínkách třeba darovaný vozík za pomůcku mobility, když se s ním nedá pohybovat po zdevastované silnici či nahoru a dolů výtahem z důvodu výpadků elektřiny. Krátkodobá a omezená pomoc každopádně i navzdory realitě zvládá zachovat svědomí „Severu“ čisté.

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší ze všech nejableističtější

Země globálního Severu se tak svým konáním přiklánějí k organizovanému opuštění obyvatelstva. Termín, kterým geopolitička Ruth Wilson Gilmore v knize Golden Gulag (Zlatý gulag, 2007) představuje zanedbávání marginalizované skupiny a záměrné odvracení od budování alternativních a samosprávných politických a kolektivních systémů, které by mohly vést k podpoře a i vztahově rovnocenné formě pomoci. Změna ale nepřichází sama od sebe, musíme si ji aktivně volit. Velmi očividně se nemůžeme spoléhat, že stejné mocenské struktury, které těží z utiskování, nás zázračně osvobodí. „Jaké zacházení můžeme v budoucnu očekávat my, když svět považuje za vhodnou strategii masové zabíjení lidí ignorovat?“ Tak apeluje na protestech či sociálních sítích mnohé české aktiviststvo ve snaze vyburcovat širokou veřejnost k činnosti. Zdůrazňuje, že přehlížení aktuálně probíhající genocidy palestinské populace v Gaze může mít negativní následky i pro nás samotné. Přestože je to samozřejmě pádný argument podtrhující naši nutnost jednat, dopouští se podobné chyby, kterou v souvislosti s Palestinou kritizuje. Zapomíná se ptát, koho označení „my“ zahrnuje a koho vylučuje. Pro postižené realita systémového přehlížení již dlouhodobě existuje i v zemích globálního Severu. Strukturální útlak, diskriminace, nedobrovolné hospitalizace, sterilizace chemické či na operačním sále, sexuální a předsudečné násilí nebo nedbalé vyvražďování nejsou novinkou, ba ani relikvií minulosti. Kontinuální způsobování trvalé „debilitace“ se dá pozorovat i třeba na stále probíhající pandemii covidu-19. Zatímco vědecké periodikum Nature odhaduje, že na světě aktuálně žije kolem 65 milionů lidí s postcovidovým syndromem, kteří jsou opomíjeni na individuální, medicínské i systémové úrovni, mocnosti i většinová populace vesele předstírají, že se nic neděje. O to víc se však intersekce útlaku množí na palestinském území. I sem zvládlo zdravotní postižení, covid a jeho následky doputovat. Doktorka a akademička veřejného zdraví Danya Qato v rozhovoru podcastu Death Panel (Panel smrti) vrhá světlo na témata, o kterých se v jiných prostorech moc nedozvíme. Zatímco bylo plošně reportováno, že Palestinci*ky nemají jinou možnost než si vytvářet hygienické a menstruační pomůcky ze stanoviny, už k nám pak nedorazí zpráva, že si tímto způsobem lidé s deficitním imunitním systémem vyrábějí i roušky a respirátory. Informační přehlédnutí se zdá být příznačné všem násilným situacím, v nichž postižení lidé zpravidla umírají jako první. Ať už je to špatnou pohyblivostí a neschopností se rychle přesouvat z místa na místo, nebo třeba závislostí na léčbě a nedostatkem léků, postižení lidé jsou zranitelnější v každém prostředí, kde se nacházejí.

Dle Beatrice Adler-Bolton a Artieho Vierkanta, crip autorstva, které stojí za vznikem podcastu Death Panel a knihy Health Communism (Komunismus zdraví, 2022), bychom měli*y být opatrní*é vůči narativům, jež stavějí na vrchol pyramidy spáchaného zla pouze usmrcení. Palestina může být exemplárním příkladem, není však svým přístupem ke zhmotňování postižení výjimečná. Diskutovat pouze o binaritě života a smrti není dostatečné. Musíme prozkoumávat, jaké politické, ekonomické a ideologické benefity mocnostem přináší skrývání zásadní role, kterou spolu s kapitálem v „debilitaci“ hrají. Množství postižení jde navíc daleko obtížněji změřit. Není tak přesné jako počet obětí. Přesto je daleko rozsáhlejší. Mocenské struktury se ale systematickým zanedbáváním strategicky vyhýbají odpovědnosti za budování podpůrných záchranných sítí a péče. V celém kontextu je vlastně až podivuhodné, že masové postižení není dostatečným důvodem ke shromáždění protestních davů.

Přehlížené pandemii covidu-19 se v posledních dvou letech dostává podobně malého mediálního pokrytí jako kritickým pohledům na Izraelem páchanou genocidu. Ano, je to bohužel možné. Magazín The Economist přitom v lednu zveřejnil statistiku, která odhaduje třikrát až čtyřikrát vyšší covidovou úmrtnost, než je reportovaná. Světová zdravotnická organizace usuzuje, že aktuálně nakažených je až devatenáctkrát více, než si myslíme. A do toho je nově známým faktem, že každá desátá infekce, co na světě probíhá, končí formou postcovidového syndromu. Ke společenskému podhodnocení vede především stálé medicínské neporozumění diagnóze dlouhého covidu, upřednostnění ekonomického zdraví nad lidským, individualizace problému nebo fakt, že když jsme zalezlí*é doma a snažíme se život přetrpět ve svých postýlkách, tak jednoduše nejsme vidět. Právě odsud i píšu, abych si odlila trochu psychické tenze. Na rozbitém displeji svého telefonu sleduju tento měsíc totiž už pátou osobu s postcovidovým syndromem, která se rozhodla kvůli systémovému opuštění ukončit svůj život asistovanou sebevraždou nebo na ni právě teď vybírá peníze. Je teprve třetí den v měsíci. Hned nato mi algoritmus vyhodí příspěvek z pražské debaty pořádané za účelem zviditelnění palestinského útlaku. Stovka lidí, ani jeden respirátor v dohledu. Opravdu netuším, jak mám tuhle dualitu dál držet v hlavě, když se příčí mojí existenci. Kam se vytratila všechna počáteční pandemická solidarita, ty chráníš mě a já chráním tebe?

Spisovatelka a politická analytička Naomi Klein ve své knize Doppelganger (Dvojník*ice, 2023) popisuje zklamání, které pociťuje nad jednáním levicových hnutí: „Mnozí nedokážou dostát výzvám a příležitostem, které nám společná žitá pandemická zkušenost nabídla.“ Než aby změnili své chování, skupiny známé pro své sociální cítění se raději prvoplánově dívají jinam. Crip teoretička zabývající se mezidruhovou solidaritou a životním prostředím Sanaura Taylor přitom tvrdí, že postižení*é by neměli*y být pouze zahrnováni*y , ale měli*y bychom je brát jako důležitý vědomostní zdroj. V textu Age of Disability (Postižená doba, 2021) píše: „Kdo jiný rozumí tomu, co znamená žít na postižené planetě.“ Po pár letech mi však začínají docházet nápady, jak lidi přesvědčovat, aby si volili naslouchání místo kognitivní disonance. Jak mám své okolí přimět ke zcitlivění vůči problémům postižených natolik, aby se téma obtisklo do jejich každodenního chování?

Původně jsem se sice chtěla snažit ukázat, proč se nemůžeme vrátit ke společenské normě, když jsme dosavadním prožitkem pandemie niterně pozměněni, ale jsem unavená. A navíc norma, jak jsme ji před covidem znali*y, již neexistuje. Je horší. Je opresivnější. Je postiženější. Jediné, co nám zbývá, je naše vzájemnost. Nemyslím si, že by vztahy měly být transakcionální. Kolik energie, času a zdrojů ty dáš mně, tolik přesně na oplátku věnuji já tobě. Ale musí být oboustranně pečující. Já a moje crip kámošstvo se snažíme dostavit a svou podporu dát jasně najevo, ale nejde to i bez vaší snahy. Naše případná nepřítomnost není totiž nutně jen nedostatkem vůle nebo přesvědčení. Je způsobena nevyhověním našim potřebám přístupnosti. Přitom si stačí jen nasadit respirátor, naplánovat bezbariérovou trasu a v některých ohledech se přizpůsobit slabším i na úkor sebe. Pokud máme totiž opravdu zvážit chování, jakým si recipročně ubližujeme, zatímco se však zoufale potřebujeme, musíme čelit stále se vyvíjející a narůstající sérii otázek. Co si vlastně vzájemně dlužíme? Za čím si jednoznačně stojíme? Kým jsme? Kým jsme doopravdy? A koho tím zraňujeme?

And so, although stricken and wounded I have not left your ranks. I will stick with you Until my last breath. I have no thought of yielding.
I beg you
Continue to depend on me.

Úryvek z básně The Sick Communist’s Answer to the Comrades (Odpověď nemocného komunisty soudruhům, 1937) od Bertolta Brechta