Ty seš prostě takový sluníčko!
Ten tvůj smích je tak nakažlivej!
Ty tvoje outfity vždycky tak září, to mi dokáže zlepšit náladu!

Tohle jsou věty, které velmi často slýchám. Jsem ráda, že působím pozitivně a šířím radost. Svět se může jevit dost zamračeně, obzvlášť když nám dění v něm není lhostejné. Jsem černoška. Jsem mladá. Jsem učitelka. Oblékám se barevně, pro některé možná výstředně. Nosím svoje afro hrdě venku, ale taky si s vlasy hraju a svoje účesy dost obměňuju. Ráda dělám srandu, ráda se směju a hlavně se ráda směju s lidmi. Jsem ale taky dost empatická a v lidech často vzbuzuji důvěru.

Toto chování jsem se nějak naučila v průběhu života. Vždycky jsem vyčnívala. Vždycky jsem byla jiná a vždycky jsem byla „výrazná“. Svou „výraznost“ jsem se snažila ovládnout. Nelíbilo se mi, že nad ní nemám moc a že mě definuje, aniž bych na to měla vliv. Jako žena jsem byla socializovaná tak, aby všem okolo bylo v mé přítomnosti příjemně. Jako černá žena na to musím dodnes vynakládat větší energii, protože pro některé je moje barva kůže kontroverzní. Může v nich proto vzbuzovat různé nápady či otázky mimo mísu.

Poslušně vysvětluji cizím lidem svůj rodokmen, vysvětluji, jak si udržuji vlasy, poslouchám jejich nevhodné komentáře. Trpělivě, profesionálně. Hlavně nebýt hysterická, hlavně mít pochopení, nebýt ublížená.

Vždyť oni to tak přece nemyslí!
Oni to dělají z nevědomosti. Oni to neznají.
Jsi pro ně něco cizího, však tady byl komunismus, nikdo nic neznal.
Nemyslíš ale, že tím svým neustálým upozorňováním ten rasismus vytváříš?

Lidi mě vidí, dokud se usmívám. Má veselá povaha si obvykle vyslouží zalíbení od ostatních, ale někdy mám pocit, že mě zároveň dehumanizuje. Lidé mě neberou jako celistvou bytost s různými náladami, pocity, problémy. Jako by můj úsměv naznačoval, že se mi v životě nikdy nechce plakat. Lidé za mým úsměvem nevidí roky, kdy jsem na rasismus, který jsem dennodenně zažívala, byla úplně sama. Nevidí, jak se v dominantně bílé společnosti mnohdy cítím osaměle. Že zatímco na mě jiní lidé upřeně a znechuceně zírají, já se cítím neviditelná. Nevidí bolest, kterou obnáší neustálé vysvětlování a obhajování mého místa na zemi. Nevidí ten stres a úzkosti, které cítím, když se ocitnu v neznámém prostředí s lidmi, od kterých nevím, co čekat.

Přišla mladá krev

Práce učitelky jsem se ujala s velkou nadějí a nadšením. V průběhu studia na vysoké škole jsem několik desítek hodin odučila v rámci praxí, přičichla si k budoucímu zaměstnání a byla jsem přesvědčená o tom, že tato práce je šitá přímo pro mě. Tušila jsem, že realita bude určitě náročnější než má praxe a ideály z výšky. Byla jsem ale tak nějak přesvědčená, že nové učitelstvo je potřeba a bude fajn, že se od sebe v práci všichni budeme moct něco učit.

Když jsem začala učit na své první škole, můj počáteční dojem ze zaměstnání byl pozitivní. Všem se líbilo, že jsem nová, že do jejich školy přichází mladá krev. Avšak brzy jsem se od kolegyně například dozvěděla, že v Praze bylo krásně, dokud se sem „nezačali stěhovat cizinci“. V momentě, kdy si uvědomila, s kým mluví, se snažila své tvrzení rychle změnit. Myslela to prý „jen“ proti Ukrajincům. Jako by mi snad mělo udělat dobře, že nejsem na jejím blacklistu nenávisti.

Průběžně jsem sama bojovala s rasismem ve třídách. Dá se říct, že jsem na to byla připravená do takové míry, do jaké člověk umí být na podobné situace připraven. Řešila jsem s dětmi, proč je nevhodné používat rasistické nadávky či označení, a mluvila jsem s nimi o respektu. S některými to šlo rychleji, s jinými zase pomaleji, ale důležité je, že se to u drtivé většiny žactva dařilo. Byla jsem na to ovšem sama. Poprvé jsem narazila, když mi kolegyně řekla, že jí nepřijde problematické, když se dva běloši navzájem oslovují n-word. Začala jsem se srážet s realitou.

Tak takhle teda ne!

Zlomový okamžik na mé učitelské dráze nastal v momentě, kdy jsem se rozhodla, že zkusím před mikulášskými oslavami dát řeč s třídním učiteli*kami dětí devátých tříd o tom, proč blackface k Mikuláši nepatří. Spousta lidí si mikulášské čerty vůbec nespojuje s černochy. Ale mnozí ano. Když jsem byla malá a můj táta, černoch, přijel v prosinci do Česka, děti v mém okolí se ho bály, protože si myslely, že je čert. Spolupracovnice podrbala ve vlasech míšeného chlapce z prvního stupně a s úsměvem mu řekla, že nejspíš utekl z pekla. Nikdy jsem nerozuměla tomu, proč naši čeští čerti potřebují mít afro paruky a černé obličeje. Myslím, že můj záměr nebyl nijak kontroverzní. Lidé v Česku mi rádi pořád dokola opakují, že černoši na tomto území nikdy nebyli, tak přece nepatří ani do našich tradic, ne? Nebo do nich patří jen v případě urážení a zesměšňování?

Moje úmysly byly absolutně čisté, chtěla jsem, aby se tato zvyklost obešla bez rasismu, protože si pamatuju, jak moc mi ta samotná tradice jako dítěti vadila. Naivně jsem se od toho, alespoň ve škole, snažila ubránit děti, které vypadají jako já. Chtěla jsem ochránit i ty, kterým tato zvyklost přijde nesmyslná nebo necitlivá. Bez ohledu na můj dobrý záměr se mé návrhy setkaly s absolutním nepochopením. I když jsem nepřišla nic zakazovat, ale pouze nabídnout jiný pohled na věc, spustila jsem válku. Nakonec se školou šířilo, že „ta nová černá učitelka“ chce zakázat český tradice a je to úplná kráva. Najednou se zapomnělo na to, že jsem usměvavá a každému vyhovím. Začaly kontroly mé práce během vyučování, kritizování hladiny zvuku v mých vyučovacích hodinách nebo hlídání, zda jsem včas na dohledech na chodbách.

„To mi teda řekněte, jestli se ty děcka ve vašich hodinách něco naučí, když v nich je takový hluk!“ sdělila mi kolegyně, když jsem spěchala do třídy na vyučování. Nabídla jsem jí, ať se ke mně podívá během hospitací, pokud ji to zajímá. O to samozřejmě nestála a dále na mě chrlila kritiku. Sama dokážu uznat, že ne vždy je v mých hodinách klid, na druhou stranu taky učím jazyk a přijde mi logické, že se v takové hodině bude více mluvit, obzvlášť když nevolím pouze frontální výuku.

„Víte, že máte dozor od rána, a vy tam nejste?!“ To si mě mimochodem spolupracovnice spletla s kolegyní z Peru, která není černoška a je alespoň o deset let starší než já. Když jsem řekla, že určitě dohled na prvním patře nemám, jelikož ho vykonávám jinde, stejně si pro jistotu šla zkontrolovat k počítači, zda jí nelžu.

Kluci se nemohou udržet

„To jste teda dost vyzývavě oblečená!“ odvětila kolegyně, když jsme se málem srazily ve dveřích. Můj oděv a to, jak vypadám, se postupem času staly tématem, které vyvrcholilo pomluvou o tom, že v průběhu mých hodin žáci odcházejí na záchod masturbovat, protože nezvládají, jak moc odvážně jsem oblečená. Informaci, že se děti nemohou udržet, když mě vidí, mi sdělila nadřízená. Člověk, od kterého tato informace přišla, neměl odvahu mi to říct osobně. Zástupkyně mi to oznámila, abych o tom věděla, ale netrvala na tom, že mám oblečení změnit. Bylo to spíše doporučení, že si do práce nemusím brát výstřihy, ale že je to na mém uvážení.

Tato konverzace pro mě byla natolik překvapivá, že jsem nedokázala reagovat smysluplně. Při odchodu z kanceláře mi bylo hrozně. Začala jsem se vinit z toho, že se opravdu neoblékám vhodně. Když jsem se ale vzpamatovala, uvědomila jsem si, jak scestná celá situace je. Zaprvé, proč bych já měla měnit svůj styl oblékání kvůli tomu, že se kluci nemohou udržet? Nebylo by lepší si tento moment vzít na to, abychom tematizovali*y fakt, že ženy tu neslouží jako objekt sexualizace a že jako lidé musíme své touhy umět ovládat? Zadruhé, mělo se jednat o žáky devátých tříd a údajně se svěřili učitelstvu z prvního stupně. Proč by banda puberťáků šla za někým, kdo je neučí, aby jim sdělila něco tak intimního?

Tyto myšlenky jsem šla sdělit nadřízené. Ta nakonec odvětila, že nad tím také přemýšlela a že si spíše myslí, že se jednalo o výmysl někoho, komu ležím v žaludku a nezvládá, že jsem mladá a sluší mi to. Přijde mi velmi znepokojující, že někdo nejen sexualizuje svou kolegyni, ale i děti. Ale to je opět něco, co je u nás v Česku zcela běžné.

Respektována, či tolerována?

Průběžně jsem se svoje starosti snažila komunikovat s ředitelem, jelikož se komentáře od kolegyň pouze stupňovaly a nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Začaly o mně mluvit nevybíravým způsobem i před dětmi, což pro mě byla poslední kapka. Sama si myslím o jejich stylu výuky či komunikace své, ale v životě bych si nedovolila to konzultovat přímo s jejich žactvem. Naštěstí to pro mnoho dětí nemělo velký význam a neměnilo to jejich názor na mě jako jejich učitelku. Někteří z žáků*yň mě na skutečnost, že mě učitelky pomlouvají ve třídách, dokonce sami*y upozornili*y, protože jim to nepřišlo správné. Když nad tím přemýšlím zpětně, mohla být pro mě červenou vlaječkou už skutečnost, že nám bylo při nástupu ze strany vedení řečeno, že pomlouvat kolegyně před dětmi v žádném případě nemáme.

Mému nadřízenému se nelíbilo, že to ve škole tak narušuji. Na jednu stranu se tvářil, že mé podněty řešit chce, jelikož na mě přicházely samé chvály a svou práci jsem vykonávala dobře, sám ale moc nevěděl, co s tím. Do jisté míry to chápu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v Česku nás učitelek černošek prostě není tolik a rasismus se zde neřeší. Opakoval fráze o tom, že je přesvědčen, že škola je velmi tolerantní. Z jeho pohledu bílého ředitele v ní žádný rasismus nebyl. S tím jsem měla velký problém, protože mi pojem tolerance leze krkem. Tolerujeme přece lidi/věci, kteří/které nám vadí. Často se slova tolerance a respekt zaměňují, ale věřím, že je mezi nimi obrovský rozdíl, který ne každý vnímá. Respekt přichází s pochopením, láskou, ale také s rovností mezi lidmi. Tolerance není něco, co by mělo být naším cílem.

Po necelém roce na škole jsem byla rozhodnutá, že skončím. Takový pracovní kolektiv mi nevyhovoval, a místo abych se mohla plně soustředit a realizovat se v oboru, který mě baví, musela jsem být neustále nastražená na nepříjemné připomínky kolegyň. Nakonec jsem se nechala přemluvit, ať zůstanu. Ředitel se zeptal, co může udělat pro mou podporu, a slíbil, že pro to, abych zůstala, udělá všechno. Zůstala jsem o rok déle a nyní odcházím, protože se zkrátka nic nezměnilo.

Být pořád profík není sranda

Od dětí jsem pochopení získávala o dost jednodušeji než od kolegyň. Ze začátku jsem nespočet hodin věnovala tématům respektu. Probírali*y jsme, proč jsou některé připomínky či urážky nevhodné a co to může s ostatními dělat. Jak naše slova a činy ovlivňují ostatní. Troufám si říct, že můj přístup byl obvykle trpělivý, vysvětlující a chápající. Je ale také důležité říct, že to vůbec nebylo jednoduché. S některými slovy si sama nesu velká traumata a trápení. N-word a jiné rasistické narážky slýchávám odmalička, a zdá se mi nespravedlivé neustále vyžadovat, abych zůstávala neutrální a profesionální. Někdy se mi prostě může chtít brečet. Někdy už můžu být naštvaná. Hlavně pokud je to téma, které se probírá už poněkolikáté, a někteří lidé to stále nerespektují. Někdy jsem se cítila, jako kdyby se mi pořád někdo šťoural v otevřené ráně, nikdo mi ji neošetřil.

Děti si postupem času začaly všímat, že se rasismus a jiné nenávistné projevy neobjevují jen mezi nimi, ale že je slýchají i od učitelstva. Někdy se o tom zmínily přede mnou a nelíbilo se jim to. Když jsem oznámila svůj odchod, děti to mrzelo. Spousta z nich ale vyjádřila pochopení, protože podle nich se jako černoška v pedagogickém sboru prostě nemůžu cítit dobře. Jak je možné, že děti ve věku dvanáct až patnáct let toto viděly, ale samotnému řediteli se tomu těžko věřilo? Pro mě šlo o jasný signál, že mé rozhodnutí odejít bylo správné. Ukázala jsem tak žactvu, jak je důležité vytyčit si hranice a nezůstávat někde, kde s vámi není zacházeno s respektem.

Jak si to teda představuju?!

Je náročné být na všechno sama. Je vysilující rozhodovat se, jestli se mám vždy vymezit a bránit něco, čemu od srdce věřím. Nebo být zticha, abych nevytvářela další záminky pro šikanu. Mojí přirozeností je stát si za tím, co je podle mě správně, ačkoli jsem z toho neustálého boje absolutně vyčerpaná. Unavují mě ale i momenty, kdy pro zachování klidu držím jazyk za zuby. Bývám na sebe pak naštvaná a znechucená sama sebou.

Co bych tedy od pracovního kolektivu chtěla a potřebovala? Bezpečný prostor. Mít pocit, že to, co řeknu, bude vyslyšeno s otevřenou myslí. Lidé spolu mohou nesouhlasit, ale nesouhlas může být vyjádřen slušně a s respektem. Chci být obklopena lidmi, kteří mají soucit a pochopení. Kteří nevědí vše, ale jsou otevření učit se. Chtějí poznávat a sdílet. Toužím taky po podporujícím kolektivu. Nemuset už být neustále to sluníčko. Chci být oporou a mít oporu. Naslouchat si. Brát své emoce vzájemně vážně. Nezlehčovat je. Ošetřovat se navzájem. Neznehodnocovat své pocity. Nereagovat na připomínky defenzivně. Reflektovat a přemýšlet. Je v pohodě dělat chyby. Je v pohodě nevědět všechno. Taky nevím všechno, ale ráda se učím. Jsou snad moje přání nereálná?