Druhá : směna


Kritika nukleární lásky. Jak spolu být jinak v nejbližších vztazích

:Magdalena Šipka

Ilustrace: Marie Zandálková

Málo co má takovou moc proměnit od základu to, kým jsme než naši nejbližší. Vztahy, do kterých vstupujeme, lidé kolem nás, za které cítíme odpovědnost, jejichž názoru si ceníme, které milujeme. Jiný svět není možný bez jiného narativu o rodině. Tento příběh ale možná nemusíme vytvářet zcela znova. Stačí jej obnovit.

Rodina je dnes klíčovým tématem kulturních válek. Konzervativci často šermují rodinnými hodnotami a liberálové u toho vzdychají, že kulturní boje rodiny rozbíjí. Stále častěji se také objevuje termín “zvolená rodina” místo té biologické. Vedle živých vztahů s lidmi do tohoto pole vstupují společenské představy o tom, jak se k sobě máme vztahovat, jaká očekávání máme od našich vztahů mít či jak se popasovat s tlakem na materiální zabezpečení dětí nebo seniorů. Ačkoli vnímáme rodinu především jako místo vzájemné péče, solidarity a podpory, stává se také prostorem útlaku a násilí. Místem, kde se dělíme na „my“ a „oni“.

Klára Lang se v knize Tělo jako prostor anarchistické rezistence (Neklid, 2021) vrací k tématu svobodného utváření intimních a také sexuálních vztahů. Pojmenovává útlak ze strany státu a církve, který lidem diktuje podmínky, jak žít se svými nejbližšími. Ve svém textu se pokusím některé aspekty tohoto útlaku pojmenovat a předložit určitou vizi toho, co vše by nám mohla nabídnout jiná, volnější vztahová uspořádání.

Účinnost společenských pravidel vytvořených těmi silnějšími za účelem podrobení mas spočívá z velké části v tom, že si předepsané normy neuvědomujeme. Považujeme je za přirozené, neměnné a funkční. Když zrovna do morku kostí prožíváme jejich neaplikovatelnost v našich vlastních životních příbězích, chybu hledáme většinou v nás samých, v našem partnerovi nebo partnerce, v jednom nebo druhém genderu, případně obecně v „lásce“ či „vztazích“. Svazující stereotypy navázané na lásku ale začínají přímo v partnerských soužitích. Pojmenovává je například Gloria Steinem v knize Revolution from within (Revoluce zevnitř, 1992). Jedna z kapitol knihy, pojmenovaná Romance versus Love, odhaluje romantickou lásku jako určitou formu sebezříkání. Spolu s Tinou Turner se můžeme ptát, co to má vůbec společného s láskou? Netopíme se jen ve vlastních projekcích? Je naše oddanost dominanci jediným způsobem, jak se k lásce můžeme přiblížit?

Od čeho se osvobozujeme

V rámci romantické lásky je vnímáno jako přitažlivé, když je žena submisivní, ale zároveň bedlivě střeží udržitelnost budoucího vztahu, přebírá odpovědnost za budoucí manželství, tlačí na mateřství, a přitom se nezapomene vždy dokonale upravit. Jako kdyby romantika byla vždy spojená s ženiným odevzdáním sebe sama.

Příkladem ze současné populární kultury může být seriál Bridgerton (Netflix, 2021), zasazený do prostředí seznamovacích plesů londýnské smetánky v 19. století. Samotná skutečnost hledání budoucího manžela či manželky je bizarní. Spojuje v sobě strojenou čestnost a čistotu (ženy například nesmí být viděny o samotě s mužem, jinak je to chápáno jako zneuctění) s nesmlouvanou důvěrou v sexuální animozitu dvojice, která má poté zásadní roli v určení toho, kdo ke komu se vlastně hodí.

Není divu, že hlavním dramatem, z nějž obě série Bridgertonu vychází, je dětské trauma hlavního hrdiny. Ženy na léčení svých duševních útrap prostor nedostanou, protože mají tak málo práv, že musí svou pozornost upřít především k vlastnímu přežití, materiálnímu zajištění, případně touze po potomstvu. Dostávají se tak do podivné role těch nejzodpovědnějších postav v ději, které se snaží přesvědčit svoje protějšky, aby se dali dohromady. Hlavní hrdinka první série Daphne přivádí k rozumu vévodu, který se kvůli nepřijetí otcem vzdal představy o vlastním štěstí. V druhé sérii se pak Kate zase snaží materiálně zabezpečit svou rodinu a poté léčí vikomtovo trauma z dospívání, kdy byl – opět po problémech s otcem – vystaven velkému tlaku. Daphne přitom také ztratila otce, a navíc je daleko mladší než vévoda. Kate je dokonce sirotek. Přesto jednají velmi spořádaně a až na pár vyjížděk na koních nebo útěků do zahrad se snaží zachovat společenské dekorum.

Gloria Steinem popisuje společenské očekávání hlásající, že budeme mít pouze jednoho partnera, který nám „vystačí“ na celý život. Že se naše potřeby nezmění. Vydržet s jedním partnerem nebo partnerkou až do smrti je například v křesťanských kruzích hlavním morálním impulzem vázaným na vztahy. Kvalita samotného soužití je často posunuta na druhou kolej. Tato svázanost se pak může projevit například v neschopnosti odejít z násilného vztahu. Monopol na definování kvalit partnerského soužití narušuje třeba Istanbulská úmluva a její tematizace domácího a sexualizovaného násilí. Snad právě proto zůstává v zemích se silnou klerikální lobby nepřijatá. Otevřeně totiž tematizuje i negativní aspekty, které s sebou blízké vztahy přináší. Vynáší na světlo “špinavé prádlo”. Pojmenovává mnoho konkrétních důvodů, proč vztah opustit. Prioritou se stává kvalita vztahu samotná, nikoliv jen jeho trvání.

Každý jednotlivý vztah je unikátní a může se uskutečňovat na více rovinách. Můžeme se setkávat ve fyzické nebo emoční blízkosti, sdílet společnou práci nebo spiritualitu, čelit podobným systémům útlaku nebo mít stejné koníčky. Vztahová anarchie tak přispívá ke kompetenci lidí vytvářet kolektivy a společenské sítě. Její silná stránka spočívá v tom, že vychází od individuálních vztahů mezi jednotlivci, kterými se aktivně zabývá a až pak vykračuje k celku. Nabízí prostor pro prožívání individuálních vazeb, ale tím, jak nevýlučně je definuje, směřuje k větší provázanosti a solidaritě.

Romantická láska v kontextu společnosti a komunit

Tlak je v naší společnosti vyvíjený také na komunity a menší společenské celky. Důraz na nukleární rodinu může vést k přetrhání širších příbuzenských sítí. I dnes je pro systém složité smířit se například s širokou provázaností romských rodin a poskytnout jim vhodné ubytování. Západní představa monogamie a užší rodiny byla totiž jednou z hodnot šířených i v rámci koloniálních snah. Tomaš Imrich Profant v knize Kritika rozvoje: od kolonialismu k postrozvojové praxi (Karolinum, 2022) uvádí rozšíření soukromého vlastnictví aplikovaného na půdu a myšlenku nukleární rodiny jako způsoby organizace šířené právě kolonizátory. Došlo tak k oslabování komunit a hromadění kapitálu v biologické rodině. (Neutuchající důraz na reprodukční funkci rodiny dokládá například neustálá marná snaha o legitimizaci stejnopohlavních svazků).

Protěžování nukleární rodiny na úkor rodiny rozšířené, komunity či přátelských svazků vede na jedné straně k oslabení sítí péče, na straně druhé k tendenci kompenzovat tento nedostatek úsilím o finanční zabezpečení. Péče se tak stává komoditou, kterou nutně musí poskytovat lidé, jejichž práce je hůře finančně ohodnocená. Chybějící vazby na širší společenství, které by péči poskytlo, nahrazují zpravidla ženy z kolonií společnosti (například migrantky).

Sexuální, „romantický“ a zpravidla heterosexuální vztah je také považován za jedinou stabilní finanční jednotku, v rámci níž dochází ke sdílení zdrojů. Od přátelských vztahů a někdy ani od širších rodinných vazeb tuto funkci neočekáváme. Potřeba se zajistit navázaná na manželství tak může kolidovat s jeho očekávaným úkolem tvorby romantické či erotické rodiny a tím posilovat jeho společenský význam. Zároveň ale dochází k vyloučení těch, kteří ho z různých důvodů nemohou nebo nechtějí uzavřít.

Jako celá globální společnost se s romantickou nukleární láskou setkáváme v popkultuře. Často tvoří zásadní zápletku písňových textů a filmů. Nabízí se nám s podobnou úporností jako reklamy na oblečení. V otupělosti vůči vlastním emocím (která je v naší společnosti poměrně rozšířená), může „prožívání romantického bolu“ nahradit naše skutečné pocity nebo jejich pravé příčiny. Bolestivý pocit spojený s odmítnutím od osoby, o kterou na romantické úrovni usilujeme, může mít přitom kořeny ve strachu z opuštění celou skupinou lidí, odvrhnutí smečkou nebo tlupou. Obava z rozchodu může být spíše úzkostí z finanční nejistoty. Negativní prožívání single života může souviset s nemožností zaplatit nájem a další výdaje jen z jednoho příjmu. Heterosexuální partnerství může představovat spíše statusovou záležitost než skutečnou emoční a vztahovou potřebu. Samozřejmě, že všechny naše finanční nejistoty, emoční nestálosti a nízké sebevědomí se vyřeší ve chvíli, kdy potkáme pohledného a citlivého multimilionáře s modrýma očima. Je to ale skutečně vize, ve kterou se nám vyplatí doufat? Nepotřebujeme někdy spíše než dokonalou „polovičku“ také komunitu? Smysluplnou práci? Možnost o někoho skutečně pečovat? Cítit kvalitní vazby mezi větší skupinou přátel?

Ve společnosti vyznávající monogamii je právě sexuální a romantická láska ta jediná, do které už z podstaty nechceme zapojovat další lidi. Je tou nejindividualističtější, v podobně zamilovanosti navíc narcistní podobou láskyplného citu, která se často v počátcích i v průběhu vztahu utváří na základě soutěže s dalšími potenciálními sexuálními partnery a partnerkami. Ve své povrchní podobě tak v sobě zahrnuje právě základní kapitalistické „hodnoty“. Rodičovství, přátelství, soudružství nebo obecná mezilidská náklonnost jsou málokdy prožívány tak výlučně vůči okolnímu světu.

Romantická láska se navíc ve spojení s oněmi kapitalistickými hodnotami individualismu, soutěže a neochoty vnímat souvislosti širší společnosti stává sama vyprázdněnou. Uvězňuje nás do neustálé nejistoty, srovnávání, obav z opuštění nebo nezdravé nevázanosti páru. Přesvědčuje nás o tom, že musíme mít „vše nebo nic“ a vzbuzuje v nás neustálý kolotoč viny za to, že cítíme erotické, romantické nebo sexuální pnutí mimo jeden, nejlepší, zvolený vztah. Popřípadě nás uvrhá do věčného konzumního koloběhu vybírání, střídání, porovnání a změny. Chceme tu nejlepší značku a každou sezónu nový model.

Romantický příběh jako převládající narativ s sebou kromě dominance nad ostatními lidskými vazbami většinou nese také náboj melancholického bolu, který je často těžko řešitelný. Pocity žalosti a smutku tak často navázané na romantiku tento typ emočně komplikovaných situací „zvýhodňují“. Pokud zrovna nenacházíme pojmy nebo prostředky k vyjádření určitého stavu, melancholický bol se jako instantní emoční problém ke zkoumání naší romantické roztříštěnosti. Ve vymyšlených příbězích se setkáváme se spoustou někdy až absurdních protivenství, která drží dvojici od sebe. V reálném životě nás potom neustálá snaha dávat druhou šanci emočně nedostupným lidem vede k bloudění v kruzích, neschopnosti se poučit a najít si partnera jiného. Je možné, že náš princ není zakletý v žábu, ale prostě jen narcis nebo alkoholik.

K čemu směřujeme?

Vedle písní a filmů o nenaplněné lásce dvou lidí potřebujeme obrazy obnovující se komunity, přátelských vztahů překračujících obvyklé hranice. Potřebujeme vize společenské transformace. V čase nejasné budoucnosti, kdy nám světoví lídři a lídryně dokazují, že nezvládají odvrátit naše vlastní postupné ničení, je stále více z nás přesvědčeno, že současný systém je neudržitelný. Nejde jen o jednotlivé aktéry a aktérky (ty ostatně postačí nahradit jinými), ale o celkovou proměnu struktur. Jednou z probíraných hodnot, ke které je třeba se vracet, je lokální autonomie.

Pro zvládnutí klimatické katastrofy je třeba přesunout důraz na lokální, udržitelný život. Místní komunity tvořené lidmi různého zaměření, mohou poskytnout určitý druh soběstačnosti. Mnoho z nás ale své vazby k místu již velmi úspěšně přetrhalo. Nejistoty v oblasti práce a bydlení vytrhávají nejen mladé lidi z jejich možných lokálních kořenů. Kromě toho jsme po reálně socialistické fetišizaci společenství a soudružští už unaveni ze snah o systematické dosahování kolektivního dobra. V Čechách plných sarkasmu, nízkého sebevědomí a strachu o vlastní přežití se nové komunitní celky budují a udržují poměrně složitě. Stále ale věřím, že jejich základy raší na všech možných místech - ať už to jsou různé zájmové kluby, církevní sbory a společenství, skautské kluby, rozšířené rodiny, neziskové organizace, aktivistické skupiny, pracovní kolektivy nebo společenství vázané postaru na konkrétní místo.

Naše sdružování do těchto celků s sebou povětšinou nese také hranice, které jsme si zvykli nepřekračovat. Máme své limity ve sdílení zdrojů, informačních toků i emocí. Rodina tak zůstává jediným místem, kde přirozeně snímáme naše masky, kde jsme schopni a schopny vyjádřit některé z našich veřejně nevyřčených potřeb. Revoluční v této oblasti může být i jen společné vyjádření smutku, strachu nebo vděčnosti.

Slasti a pasti nového světa volnější sexuality

Skutečnost, že starý přístup má plno chyb a propastí ještě neznamená, že ten nový bude automaticky lepší. Naopak, dá se předpokládat, že při překračování limitů a pravidel tradičního nukleárního uspořádání se setkáme jak se společenským nepřijetím, tak s vlastními démony. Thomas Schroediter a Christina Vetter v knize Polyamory (Polyamorie, 2010) zdůrazňují, že praxe polyamorie může být v kombinaci se složitým psychickým nastavením špatně zvladatelná a neměla by být používána jako řešení pro osoby, které komplikovaně navazují, byť jediný vztah.

Uvolnění povinné monogamie může některé inspirovat ke znovuobnovení bigamie a sloužit tak jen jako omluva či záminka pro upevnění stávajících vztahových privilegií. V případě zpochybňování současného “běžného” uspořádání vztahových vazeb je nutné mít na paměti zásadní hodnoty jako pravdivost nebo vzájemnou solidaritu. V nových a jiných vazbách a při jejich transformaci je totiž potřebujeme ještě víc než předtím.
Elisabeth Sheff v rámci svého výzkumu zveřejněného v knize Polyamorist next door (Polyamorista vedle, 2015) zkoumá pozici žen v prostředí polyamorních vztahů. Ty svou situaci popisují jako svobodnější a silnější než v běžných monogamních vztazích. Dekonstrukci vztahů provedla také Andrie Nordgren v Manifestu vztahové anarchie. Nabízí určitý pohled, který zdůrazňuje jinak opomíjené aspekty vztahů a nabízí čtenářstvu mapu nebo cestu k otevřenějšímu prožívání vzájemných soužití, opouštějícímu tolik zažité vzorce. Kromě klasické teze nemonogamního uspořádání, že láska je neomezený zdroj a není nutné si ji schovávat pro ten jeden správný vztah, předkládá i praktické rady, jak postupovat při “budování” konsenzuální nemonogamie typu fake it till you make it. Zvlášť užitečná může tato rada být v případě rozvoje komperze, radostného souhlasu – silné emoce, která představuje opak žárlivosti nebo také jiné uchopení intenzivního pocitu, který zažíváme, když vidíme svého milovaného nebo svou milovanou s někým jiným. Klade tak důraz na naše jednání, jímž vlastní vztahování k druhým utváříme. Tato rada tak představuje výzvu ke svobodnému jednání na základě našich dlouhodobějších úmyslů navzdory krátkodobé nejistotě.

Nordgren rozšiřuje svoji teorii nejen na romantické vztahy, ale i na vztahy přátelské. Navrhuje společně pojmenovat zásadní hodnoty vztahů, budovat vzájemnou důvěru a spoluvytvářet věci, které nám dávají smysl. Můžeme společně vychovávat děti, spolubydlet nebo se starat o komunitní zahradu. Žádný z těchto závazků podle Nordgren ale nevyžaduje specifický cit. Osvobozuje tak vzájemnou náklonnost od nutnosti zahrnout všechny typické oblasti. Je možné vychovávat děti s kamarádkou nebo naopak nechtít mít společné potomky nebo bydlení s romantickým partnerem nebo partnerkou.

Každý jednotlivý vztah je unikátní a může se uskutečňovat na více rovinách. Můžeme se setkávat ve fyzické nebo emoční blízkosti, sdílet společnou práci nebo spiritualitu, čelit podobným systémům útlaku nebo mít stejné koníčky. Vztahová anarchie tak přispívá ke kompetenci lidí vytvářet kolektivy a společenské sítě. Její silná stránka spočívá v tom, že vychází od individuálních vztahů mezi jednotlivci, kterými se aktivně zabývá a až pak vykračuje k celku. Nabízí prostor pro prožívání individuálních vazeb, ale tím, jak nevýlučně je definuje, směřuje k větší provázanost a solidaritě.

Prožívání romantické a sexuální lásky je nakonec jedním ze svobodných projevů jedince, který byl po staletí omezován mocenskými strukturami. Nacházení vlastního romantického jazyka, ideálního protějšku, erotické jiskry nebo svobodného projevu sexuality se tak stává projevem emancipace. Kritika nukleární lásky má ústit ve znovuobjevení citu, vlastního těla a emocí. V mnoha případech k tomu dochází ve strukturách, které jsou alespoň zvenku monogamní a heterosexuální. Problém je, když tvrdíme, že toto je ta jediná správná cesta.

Ilustrace: Marie Zandálková