„Interrupce do ústavy!“ jednohlasně burácí dav zhruba pěti set lidí na mostě Legií, který během první dubnové soboty nebývale ožil. Sešli*y se na něm nejen zástupci a zástupkyně feministických, queer, antifašistických, antikapitalistických a anarchistických kolektivů a organizací, ale i jednotlivci, kterým se nelíbí sílící vliv ultrakonzervativních organizací v české politice. Cílem shromáždění je totiž vyjádřit nesouhlas s průvodem, který každoročně spolupořádají fundamentalistická organizace Hnutí pro život (HPŽ) a katolická církev. Jejich pochodu se běžně účastní zhruba tisícovka demonstrujících, mezi nimiž bývají i členové*ky KDÚ-ČSL, zástupci*kyně organizace Aliance pro rodinu, ale i tváře známé z krajně pravicových demonstrací proti pomáhání lidem prchajícím z válečných konfliktů.

Nepřehlédnutelnou část průvodu „pro život“ každoročně tvoří děti, které pravděpodobně netuší, proč na pochodu jsou, ale organizátorům*kám slouží jako nástroj normalizace jejich nenávistné ideologie. Snaha o legitimaci politického programu HPŽ je znatelná i z toho, jak se za poslední roky vizuálně proměnily jeho pochody. Zatímco v minulosti HPŽ chodilo demonstrovat s bannery zobrazujícími potracená embrya a s velkými dřevěnými kříži, dnes dominantu průvodu tvoří obří girlandy z balonků v národních barvách. Dřívější obrázky potracených embryí vystřídaly pozitivní nápisy „SÉGRA JE SUPER“ a „NEJLEPŠÍ JE PROSTĚ POMOCT“. Spíše než v ulicích lze HPŽ potkat na gynekologických konferencích nebo v kancelářích poslanců. HPŽ se totiž snaží svůj program prosadit především skrze lobbing a úzkou spolupráci s politickými stranami. O legitimizaci a uznání ale usiluje i tím, že se pravidelně účastní odborných konferencí určených lékařskému personálu. Za cílem oslovení žen, které o interrupci z různých důvodů uvažují, se tato organizace zviditelňuje promo materiálem se lživými hesly jako „Nesoudíme, pomáháme“ a nabízí líbivé PR, které zakrývá její skutečné cíle.

Ačkoli veřejně se HPŽ prezentuje jako lidskoprávní organizace chránící práva těch údajně nejslabších, ve skutečnosti je součástí globální sítě ultrapravicových projektů, které jsou otevřeně homofobní, mizogynní a rasistické. Nejen že tato organizace nepomáhá, ale především také soudí a odsuzuje. To ukázaly i nedávno uniklé maily, v nichž její předseda Radim Ucháč představil svůj plán zavést v Česku povinné seznamy žen, které se rozhodly pro umělé přerušení těhotenství. Takové seznamy podle něj povedou k oddělování „dobrých žen“ od těch „špatných“, jež společnost tvrdě odsoudí. Na základě takového společenského zavrhnutí pak podle Ucháče bude možné tuto základní zdravotní péči, která by měla být dostupná všem bez rozdílu, bezpodmínečně a plošně zakázat. Organizace tak pod rouškou pomoci ve skutečnosti usiluje o absolutní kontrolu nad ženskými těly.

Po zhruba hodině skandování davu na mostě Legií dochází dech. Na první dubnový týden je nebývalé horko a na burácející dav už hodiny vytrvale praží slunce. Účastnictvo blokády se přes esemesky dozvídá, že kvůli zablokování mostu pochod HPŽ policie odklání jiným směrem a už je na cestě na Václavské náměstí, kde svými projevy akci tradičně zakončí přední představitelé katolické církve. Ve chvíli, kdy je čas blokádu rozpustit, lidé na mostě zjišťují, že je obklopila policie, aby jim zabránila v narušování proslovů. Minulý rok se jim totiž podařilo zablokovat pódium pod sochou svatého Václava. A tak je dav na asfaltové výhni bez pitné vody uvězněn ještě na pár hodin.

Intersekcionální populistická praxe

I přes tento závěrečný antiklimax lze akci hodnotit jako úspěšnou. Nejen kvůli tomu, že se podařilo Pochod „pro život“ na nějakou dobu zastavit a odklonit od plánované trasy, ale především proto, že tato akce představovala jednu z největších mobilizací, která dokázala propojit organizace z různých prostředí – nevládní feministická a environmentální uskupení se v rámci události spojila s kolektivy budovanými zezdola. Mezi lidmi, kteří se na mostě sešli, nebyly jen ženy a další osoby, které mohou otěhotnět a kterých se tak agenda HPŽ bezprostředně dotýká. Našlo se mezi nimi i mnoho zástupců*kyň jiných skupin, kteří*ré přišli*y tento dílčí boj podpořit. Někteří*ré z nich infiltrovali*y samotný pochod pro život s plakáty odsuzujícími hromadné vraždění civilního obyvatelstva v Pásmu Gazy. Jejich bannery jako „NEJLEPŠÍ JE PROSTĚ POMOCT PALESTINSKÝM CIVILISTŮM“ a „CHRAŇME ŽIVOT V GAZE UŽ OD POČETÍ“ upozorňovaly na relativizaci hodnoty lidského života. HPŽ svým pochodem totiž každoročně protestuje proti tomu, aby ženy mohly bezpečně a včas zabránit tomu, aby se ze shluku buněk v jejich těle vyvinula lidská bytost, o kterou momentálně nemají ekonomickou, duševní nebo sociální kapacitu se postarat. Stoupenci*kyně organizace se ale zdají být zcela lhostejní*é k masakrování již narozených dětí v Gaze, kterých za posledních osm měsíců izraelská armáda zavraždila přes patnáct tisíc. To, že na smrti některých dětí nezáleží, hnutí prokázalo i tím, že všechny propalestinské bannery účastnictvo Pochodu „pro život“ protestujícím postupně vytrhalo z rukou a zničilo.

Právě proto, že se v rámci blokády HPŽ zvedlo hned několik vzájemně propojených témat, jsme se během oné dubnové soboty stali*y svědky*němi intersekcionálního boje usilujícího o solidaritu mezi různými skupinami utlačovaných. Organizátoři*rky akce dokázali*y účastnictvo nalákat skrze emoce a upozorňování na hrozbu, kterou sílící vliv HPŽ představuje. Povedlo se jim také produktivně využít momentu krize instituce lidských práv, jež se v našem regionu krajně pravicové vlády snaží systematicky oklešťovat a v zemích jako Maďarsko nebo Polsko v tom byly bohužel více než úspěšné. V Polsku ale tato krize poskytla příležitost mobilizovat lidi a budovat jejich kolektivní identitu nezbytnou pro dělání politiky. Dubnová blokáda nebyla feministickou akcí pro pár středostavovských žen, které touží rozbíjet skleněné stropy a prosazují svoje vlastní zájmy – bojovalo se za zdravotní péči dostupnou pro všechny, bez ohledu na jejich společenské postavení. Účastnictvo protestu se tak ze svého podřízeného postavení postavilo proti mocným, kteří využívají nekalé praktiky k tomu, aby je o toto právo připravili. Díky těmto rysům lze zmíněnou blokádu vnímat jako příklad levicového a feministického populismu v praxi.

Příběh o tom, jak lidé byli připraveni o naděje na lepší svět

Ve zkratce populismus znamená rámování kolektivní identity „obyčejných lidí“ za účelem vzdorování mocným, zkorumpovaným elitám. Ta nejvíc úspěšná a rozšířená sociální hnutí, která známe z historie, byla ze své podstaty populistická. Jenže ruku na srdce, většina z nás si pod pojmem populismus – díky práci mnohých novinářů a hnutí Milion chvilek pro demokracii – představí Babiše, Orbána, Putina, Trumpa nebo Zemana. Mainstreamová, především liberální média nás totiž dlouhodobě masírují představou populismu jako praktiky nebezpečných politiků, kteří odmítají hrát podle pravidel liberálně-demokratického systému. V článcích o populismu publikovaných v těchto médiích tradičně chybějí zmínky o masových, emancipačních a zdola organizovaných hnutích, jako bylo španělské hnutí Indignados či americké Occupy Wall Street. Opomíjejí se také polské feministické protesty, namířené proti ultrapravicové vládě strany Prawo i Sprawiedliwość a jejímu zpřísnění politiky interrupcí, i argentinské feministické hnutí Non Una di Menos. O současných masových protestech studentstva proti financování izraelské armády média sice píší, ale snaží se je degradovat jako antisemitská a nebezpečná. Většina novinářů*ek a část akademiků*ček totiž zastává názor, že politiku skrze emoce a charisma dělají jen nedemokratické politické projekty se sklony k fašismu. Emoce jsou přitom neodlučitelnou součástí politiky odjakživa!

Co je špatně na antipopulismu

Nálepka populismu má tedy dnes podobnou funkci, jakou již dlouhou dobu zastává označení komunismus. Tou je udržování statu quo a přesvědčování široké veřejnosti – především pak těch, kdo jsou současným systémem vykořisťováni –, že právě současný systém založený na enormních nerovnostech je tím nejlepším možným. Příběh, který známe z učebnic dějepisu, vidí za porážkou levicové politiky neúspěšné experimenty, které skončily diktaturou. Novinář Vincent Bevins však ve své knize The Jakarta Method. Washingtonְ’s Anticommunist Crudade & The Mass Murder Program That Shaped Our World ukazuje, že takové pokusy pro výsledné vítězství neoliberální ideologie představují jen jednu stranu mince. Podle něj je totiž dominance představy o absentující alternativě ke kapitalismu výsledkem brutální antikomunistické kampaně, která ve Spojených státech odstartovala zhruba ve druhé polovině třicátých let, zviditelnila se především „hony na americké komunisty“ během tzv. maccarthyismu v padesátých letech a eskalovala zmasakrováním přes milion levicově smýšlejících lidí v Indonésii a Brazílii v šedesátých letech a o dekádu později v Chile. Ideologická nadvláda liberálního kapitalismu je tak podle něj doslova výsledkem masového vraždění.

V současném západním kontextu už byla hegemonie kapitalismu natolik upevněna, že vraždění levičáků není třeba, i přestože po něm na síti X někteří uživatelé pravidelně volají a obhajují ho. Jakýkoli apel na nápravu nerovností je dnes většinou odsuzován jako laciný populismus, který nenabízí konstruktivní řešení. Rozhodně netvrdím, že politika lídrů jako Orbán, Trump nebo Zeman, popřípadě představitelů*ek extrémní krajní pravice, kteří*ré jsou (často špatně) nálepkováni*y jako populisté namísto přiléhavějších pojmenování neonacisté nebo neofašisté, není nebezpečná. Je ale nebezpečná právě proto, že dokáže oslovit lidi, kterým program liberálně-demokratických stran nemá co nabídnout. Ostatně to, že „slušnému“ premiérovi Petru Fialovi, který postavil celou svou předvolební kampaň na boji proti „populismu“ Andreje Babiše, populistická hesla spojená s krajně pravicovou, či dokonce neofašistickou ideologií Giorgie Meloni nebo Benjamina Netanjahua až tak moc nevadí, svědčí o tom, že nálepka „populismus“ často slouží jen ke zneškodnění nepřítele.

Delegitimizování politiků*ček za to, že jsou populisté, funguje jako utvrzování toho, že jedinou „správnou“ a „čistou“ politikou je liberalismus. Ve své podstatě pak taková rétorika dělá to samé, z čeho obviňuje populismus: dělí politiku na morálně dobrou a špatnou, démonizuje svého nepřítele a vyvolává morální paniku. Kromě toho tito*tyto novináři*ky nerozdělují na dobré a špatné pouze politiky*čky, ale také voličstvo. Na to se dívají buď s respektem jako na inteligentní, kultivované a demokratické občany, nebo jimi pohrdají jako nevzdělanou a lhostejnou lůzou, která podléhá planým slibům a nezaslouží si empatii ani solidaritu.

Ačkoli populistické projekty nemusí být nutně rasistické, sexistické ani autoritářské, z populismu se prací liberálních médií stal pomyslný odpadkový koš, do kterého lze hodit všechno, co se liberálům*kám nelíbí. Opomíjí se ale třídní aspekt takové politiky i to, že problematické na těchto hnutích není ani zdaleka to, že „mluví lidově“, ani to, že narušily představu o politice jako uzavřeném klubu vysoce vzdělaných a důstojně vystupujících mužů v oblecích, kteří nad vědeckými grafy učeně rozmlouvají o potřebě růstu hrubého domácího produktu. Nebezpečnost těchto hnutí spočívá především v tom, že záměrně démonizují lidi s jinou než bílou barvou kůže a queer osoby a že svou rétorikou vytvářejí atmosféru, která legitimizuje násilí. Nebezpečné není to, že dělají „politiku pro lidi“, ale to, že volají po omezování lidských práv jistých skupin a hlásají, že by se měli mít dobře jen lidé, kteří se tu narodili. Ekonomický geograf David Harvey označuje populismus krajní pravice za méně sofistikovanou kritiku neoliberalismu. A právě v tom spočívá problém populistické krajní pravice – oslovuje lidi, kteří jsou v současném systému spravedlivě rozhořčeni, ale namísto kritiky skutečných důvodů jejich nesnází se navážejí do menšin a namísto vytváření politiky, z níž by obyvatelstvo, na které cílí, mohlo těžit, jdou opět na ruku těm nejbohatším.

Je populismus nutně hrozbou demokracie?

Akademici*čky mají tendenci vysvětlovat úspěchy pravicového populismu jako důsledek snížené důvěry v instituce a nižší zájem o tradiční politiku. Jenže mělo voličstvo nových krajně pravicových stran někdy vůbec zájem o tradiční politiku? Průzkumy ukazují, že v našem regionu se spousta takových lidí k volebním urnám vydala poprvé, aby právě ony „populistické“ strany podpořili. Proto se nabízí alternativní hypotéza: populistický styl politiky vzbuzuje zájem o politiku. Lze ho tedy vnímat jako nástroj k navyšování politické participace. Dělat populistickou politiku skrze naslouchání potřebám lidí jde i bez laciného hraní na jejich rasistickou strunu. Měli*y bychom tedy volat po levicovém feministickém populismu – podobným stylem, který jsme společně vytvořili*y během oné dubnové blokády Pochodu „pro život“.

Levicový feministický populismus může společnost osvobodit od představ, že existují dva druhy feminismu a ani jeden z nich není pro obyčejné lidi. Na jedné straně liberální, korporátní feminismus, jehož stoupenkyněmi jsou dobře situované, vzdělané ženy, které touží po moci. A na druhé straně radikální, subkulturní feminismus pro pár vyvolených, které baví scházet se a napínat své mozkové závity během teoretických diskusí nad texty Judith Butler. Ačkoli oba směry dokážou pár lidem nabídnout jistou formu emancipace, ani jeden není odpovědí na současné útoky proti ženám a queer lidem a systematické omezování jejich práv.

Pokud má Harvey pravdu a krajně pravicový populismus, který soustavně viní feminismus a multikulturalismus z rozkladu české společnosti, je odpovědí na neoliberální kapitalismus, je potřeba nabídnout populismus, který nebude rasistický a sexistický. Je také potřeba, aby se od neoliberalismu feministické projekty důrazně distancovaly. V něm se ale bohužel ty nejviditelnější proudy (nejen) českého feminismu zabydlely. Žádat ve jménu feminismu obyčejné lidi, aby oslavovali to, že to nebyli jen muži, ale i ženy, kdo je v době ekonomické a energetické krize nechal na holičkách, je chybou. Takový feminismus totiž neusiluje o egalitářskou společnost, ale o to, aby ženy měly stejnou příležitost dostat se na vrchol a vést pohodlný život na úkor zbytku společnosti jako muži. V takovém světě, kde hrstka lidí vlastní tolik majetku, že může zajistit své rodiny na tisíc let, vedle milionů lidí, kteří nevlastní skoro nic, neexistuje žádná spravedlnost. A to ani v případě, že polovinu té hrstky majetných tvoří ženy.

Manifest feministického populismu

Feministický populismus není elitářský. Dělí svět na 99 % utlačovaných a 1 % utlačovatelů a je tu pro těch 99 %. Odsuzuje nedemokratická mocenská centra za podkopávání suverenity lidu, zpochybňuje legitimitu národních vlád, odmítá úsporná opatření jako řešení a požaduje skutečnou participativní demokracii, kde by lidé měli silnější hlas. Stojí tak na představě lepšího a spravedlivějšího systému, který je potřeba společně vytvořit, a zve nás k tomu, aby byl tento příběh kolektivním dílem. I proto takový feministický populismus říká věci jednoduchým jazykem. O útlaku nediskutuje pouze v budovách univerzit, ale pracuje s lidmi, jichž se útlak přímo týká.

Feministický populismus používá emoce. Práce s kolektivními traumaty a pocity je nástrojem oslovování mas. Feministický populismus se snaží o vytváření solidárních pout mezi různými skupinami lidí. To se povedlo například polským černým protestům a argentinskému hnutí Non Una di Menos. Zatímco černé protesty odstartoval plánovaný zákaz interrupcí, hnutí Non Una di Menos reagovalo na znásilnění a vraždu šestnáctileté Lucii Pérez. V obou případech k mobilizaci vedla solidarita a identifikace s oběťmi domácího násilí, femicidy, násilí proti queer lidem nebo s ženami, které jsou nuceny přes svoji vůli odnosit dítě, popřípadě zemřít na porodním sále. Obě tato hnutí zvolila jako formu protestu stávku. Ta měla symbolickou hodnotu, odkazovala totiž na historické kořeny dělnického a socialistického feminismu. Právě díky tomu, že obě stávky byly odpovědí na strukturální nespravedlnost, se jim povedlo dostat do ulic masy lidí. Z Non Una di Menos se nakonec stal mezinárodní fenomén s lokálními variacemi, a to jak v dalších zemích Latinské Ameriky, tak v Evropě.

Feministický populismus se vymezuje proti útlaku a pojmenovává společného nepřítele. Příklady polských feministických protestů, stejně jako pražská dubnová blokáda, ukázaly, že existence politického protivníka, kterým jsou ve všech případech mizygonní politická uskupení útočící na reprodukční spravedlnost a lidská práva, vedla k větší míře mobilizace. Samozřejmě že svět by byl lepším místem bez nebezpečných organizací, jako jsou Hnutí pro život a Aliance pro rodinu, uhlobaronů, oligarchů, multimilionářů a zkorumpovaných politiků, kteří jednají jen v zájmu nejbohatších. Ale když už tu lidem znepříjemňují životy, je potřeba na ně ukázat prstem a přetavit spravedlivé naštvání, které v nás vytvářejí, k budování vlastního hnutí.

Feministický populismus klade důraz na konkrétní problémy, kterým lidé čelí. Ať už je to slogan Non Una di Meno „We want ourselves alive“ (Chceme zůstat naživu), nebo heslo hnutí Ocuppy Wall Street „We are the 99%“ (My jsme 99 %), cílem feministického populismu je upozornit na to, že v kolektivitě je síla, kterou se neoliberální kapitalismus snaží narušit a učinit z nás osamocené jednotky bez zdrojů a kapacity bouřit se. Polské feministické teoretičky a aktivistky Agniezska Graff a Elzbieta Korolczuk ukazují, že síla polských protestů spočívala v tom, že nebyly určeny jen pro pár radikálních aktivistek. Většina protestujících se totiž vnímala jako „obyčejní muži a obyčejné ženy“, kteří se cítili ohrožení a bezmocní. Chtěli ale především vyjádřit solidaritu s nejchudším obyvatelstvem, jež si nemůže dovolit vycestovat za interrupcí do zahraničí, s oběťmi znásilnění, s matkami samoživitelkami nebo s rodiči pečujícími o své děti s postižením a s prarodiči, jimž byla do péče přisouzena vnoučata a kterým stát nenabízí dostatečnou pomocnou ruku.

Feministický populismus je horizontální a kolektivistický. Všechny pravicové politické projekty, které média označují jako populistické, mají jedno společné: silného, charismatického vůdce. Tím je většinou muž nebo žena, který*á si zakládá na tradičních hodnotách a prezentuje se jako silný lídr, jenž nedělá kompromisy. Oproti tomu je feministický populismus horizontální a představovaný davem lidí, kteří dělají společná rozhodnutí skrze pléna a deliberaci. Výrazné osobnosti jako například Greta Thunberg nejsou vnímány jako vůdcové*kyně, ale díky svému charismatu a vystupování mohou být tvářemi a symboly reprezentujícími hnutí. Nikdy by se z nich ale neměli*y stát vůdci*kyně, kteří*ré autoritářsky dělají všechna rozhodnutí.

Feministický populismus se na rozdíl od krajně pravicového populismu neobrací do minulosti, ale podává vizi lepší budoucnosti. Environmentalistka Donnella Meadows píše, že budoucnost se nedá předvídat, ale dá se představit a s láskou přivést na svět. Feministický populismus tak musí na svět přivést příběh a vizi budoucnosti, které dokážou absorbovat všechny dílčí boje a prezentovat jeden společný cíl. Takovým cílem může být pro začátek navrácení naděje na lepší a rovnější společnost, o kterou jsme byli*y připraveni*y. A právě takovou vizi můžeme současně pozorovat v protestech volajících po osvobození Palestiny. Ty jsou ze své podstaty populistické a dávají nám naději, že se zvedá nová vlna globálního, revolučního hnutí hnaného obrovskou touhou po transformaci struktur tvořících globální systém. Zůstává ale otázka, na kterou už kapacita tohoto textu nestačí. Jak hnutí poté, co opadne jeho momentum, přetavit ve skutečnou změnu. Jednou z odpovědí, které se nabízejí, je udržování menších kolektivů a skupin, jako jsou například odbory, které jsou na rozdíl od masového hnutí dlouhodobě udržitelné a mohou tak sloužit jako stabilní zázemí jeho členům*kám. Ti*y se v rámci těchto kolektivů mohou aktivně a dlouhodobě zasazovat o svá práva, upevňovat vztahy, učit se strategiím a vzájemně kultivovat své politické názory a postoje. A ve chvílích, kdy je to nejvíc potřeba, jako právě tady a teď, především vytvářet koalice a masové protesty.