S příchodem Nového roku mě přepadl neklid a pod povrchem ve mně doutnala potlačovaná zlost. Všude kolem slavili lidé, zněly vánoční písně o Betlémě – v nákupních centrech, při pouličních vystoupeních a především na mém pracovišti, kde si je prozpěvovaly děti s rodiči i moji kolegové. Betlém každodenně rezonoval v mém okolí. Tyto písně mi však připadaly zvláštně odtržené od reality dnešního Betléma – města pod okupací a obléháním, které už druhým rokem odmítá slavit Vánoce. Když jsem na to své kolegy upozornil, bylo to jako prolomení tabu. Jako bych se tím stal tím nepříjemným člověkem, který jim připomíná privilegium jejich bílých, lesklých a vyhřátých dek – jejich právo na pohodlí.

Novoroční tradice předsevzetí a reflexí, které mají působit nadějně a osobně, se mě nikdy zvlášť nedotýkaly. Částečně proto, že jsem během dospívání Nový rok vůbec neslavil. K nejhlubší reflexi jsem se v poslední době dostal při připomínce roku od genocidy našich bratrů a sester v Gaze. Letos jsem chtěl tuto reflexi přetavit v něco hmatatelného. Rozhodl jsem se proto vrátit k pojmu ummah, o němž jsem psal ve své poslední eseji – pojmu, od nějž jsem se kdysi odvrátil, ale který mě nyní znovu přitahuje.

Pojem ummah, jak jej většina lidí běžně chápe, označuje celosvětovou komunitu muslimů, spojenou společnou vírou a principy islámu. Historicky se zrodil v době proroka Muhammada, který v Medíně vytvořil první soudržnou ummah. Tato raná komunita spojovala různorodé kmeny, a dokonce i odlišná náboženství jako judaismus, křesťanství a polyteistická vyznání pod jednotný sociální rámec. Časem se tento koncept vyvíjel, kolísal mezi světskými a striktně náboženskými výklady a občas se ocital někde mezi nimi.

Pro mě je ummah více než pouhé slovo – je to vzorec reprezentující bolest, naději a komplikované příběhy o sounáležitosti. Nese v sobě bohatou historii, k níž různí lidé připojili vlastní významy a konotace. Je to koncept, s nímž jsem léta zápasil. Je možné znovu uchopit pojem ummah – nikoli jako pozůstatek minulosti, ale jako dekoloniální vizi budoucnosti?

Od Blízkosti k Odcizení

Během dospívání jsem slovo ummah slýchával často, zejména v pátek. Ten byl pro nás výjimečným, svatým dnem plným rituálů. Vstávali jsme brzy a měli zvláštní snídani buď před modlitbou, nebo po ní, podle toho, jak moc jsme zaspali. Střídali jsme se ve sprchování, oblékali si to nejlepší a nejčistší thobe, nanesli si oblíbený parfém, abychom se připravili na páteční modlitbu. Ta byla na rozdíl od ostatních výjimečná: i ti, kdo se běžně nemodlili, byli vybízeni k účasti. Mešity, které během týdne bývaly zaplněné sotva ze čtvrtiny, byly na páteční modlitby tak přeplněné, že se lidé modlili i venku před nimi.

Páteční modlitba začínala kázáním imáma, po němž následovala samotná modlitba. Některé týdny jsme jezdili i do vzdálené mešity, kde byl imám proslulý svými promyšlenými a dojemnými kázáními. Ta přesahovala hranice náboženství a věnovala se problémům, které hluboce rezonovaly s ummah – problémům, jež se dotýkaly nás všech bez ohledu na třídu, etnicitu či míru zbožnosti.

Vzpomínám si na jednu konkrétní mešitu, kde se scházela početná filipínská a indická komunita. Po ceremonii byly v mešitě k dispozici anglické překlady imámova projevu, aby jeho poselství mohl pochopit každý. Právě na místech, jako bylo toto, jsem poprvé zakusil ummah jako hmatatelnou, kolektivní realitu – jako setkání lidí z různých prostředí, tříd, jazyků a příběhů. Tehdejší imám přímo vybízel lidi, aby spolu hovořili, objímali se a zdravili. Ti, kdo čelili finančním či osobním těžkostem, v této době často žádali o pomoc, vědomi si toho, že právě tehdy se komunita schází v plné síle. A dokonce i prodejci se svým zbožím obchodovali před mešitou. Tehdy pocit jednoty působil zcela běžně, téměř nenápadně.

S přibývajícím věkem jako by ten pocit sounáležitosti začal blednout. Ponořil jsem se do hlubin ateismu a čelil všudypřítomné islamofobii, která ho často provázela. V mém chápání se moderní ateismus nezastavoval jen u kritiky náboženství; byl hluboce prosycen nepřátelstvím vůči islámu, který vnímal jako protivníka. To mě přimělo distancovat se – nejen od náboženství, ale i od samotného pojmu ummah, od toho, že jsem muslim, a dokonce i od mé arabské identity.

Život jako by měl však zvláštní způsob, jak nás vracet ke kořenům. V průběhu posledních let, když jsem přemýšlel o identitě, sounáležitosti, historii a kolonizaci, se mi zdá, že význam slova ummah v mém životě znovu nabývá na důležitosti.

Hranice, zrady a rozdělené země

Pro některé je ummah symbolem jednoty; pro jiné bolestnou připomínkou ran, které vyvracejí tvrzení, že čas hojí všechny bolesti. Když jsem vyrůstal a setkával se s přáteli z různých prostředí a zemí, začal jsem si uvědomovat, jak režimy pojmem ummah manipulovaly jako nástrojem moci. V Iráku a Sýrii například strana Ba’ath používala slovo ummah ve svém sloganu: „Jedna arabská ummah s jedním věčným poselstvím.“ Tento pokřik se denně ozýval ve třídách před začátkem vyučování a jeho dozvuky stále přetrvávají, ale ve zkomolené podobě. Vůdci, jako jsou Saddám Husajn a rodina Asadů, zneužili jazyk antiimperialismu k ospravedlnění své vlastní brutality, vymazávali ne-Araby a příslušníky jiných menšin a prosazovali vizi jednoty, která děsivě odrážela koloniální rámce, jež údajně odmítali.

Své snahy o kontrolu se tito vůdci drželi příliš křečovitě, jen aby sledovali, jak jim zrna jednoty protékají mezi prsty. V boji proti imperialismu se stali jeho odrazem, přijali násilí, vymazávání a hierarchie svých utlačovatelů. Větší utrpení pak způsobilo, že imperialisté jako USA a další jejich činy využívali jako záminku ke vměšování do našeho (SWANA) regionu a politiky. Pro mnoho lidí z Iráku a Sýrie zanechaly jejich činy trvalé jizvy, přičemž slova jako ummah a Ba’ath se stala spouštěči neklidu, nebo dokonce strachu. Tyto zlomy však nezačaly s nimi; byly příznaky hlubší trhliny, která procházela kořeny naší historie. Koloniální mocnosti zasely semena rozdělení dávno předtím, když naše země rozdělily na svévolné státy prostřednictvím dohod, jako byla Sykes-Picot. Tyto hranice, načrtnuté bílýma rukama, rozdělily náš region, jako by to byl americký jablečný koláč rozřezaný skrz složité historie a sdílené vazby.

Tyto čáry na mapě nerozdělily jen země, ale také lidi, komunity a identity. Odcizily nás nejen od sebe navzájem, ale i od nás samotných. Domorodé formy správy byly nahrazeny nacionalistickými rivalitami a pevně vymezenými identitami. Modernita, prezentovaná jako pokrok a racionalita, se šířila jako nemoc vnucující světonázor zakořeněný v ideálech evropského osvícenství. Společné etické hodnoty byly nahrazeny byrokracií, spiritualita materialismem a solidarita individualismem.

Ve jménu modernity

Setkání s kritikou modernity Dr. Waela Hallaqa, odborníka na islámská studia, bylo pro mě v minulém roce zlomovým momentem. Hallaq popisuje modernitu nejen jako historické období či epochu, ale jako mentalitu, víru v nekonečný pokrok a v nadřazenost „moderních“ lidských práv a systémů, v nichž žijeme. Tyto systémy však nikdy nebyly neutrální; byly nástroji dominance, navrženými k vymýcení domorodých způsobů bytí a k vynucení evropských norem na zbytek světa.

Násilné prosazování státnosti, myšlenka zrozená z popela evropské historie, bylo zjednodušeno a zobecněno, aby sloužilo jako univerzální model legitimní správy. Vymýtilo komunitně orientované systémy a nahradilo je moderními státními aparáty založenými na kapitalismu a západních právních i administrativních rámcích. Toto vnucování představuje jeden z nejsilnějších odkazů kolonialismu: prosazování vlastního pohledu na svět jako jediného platného a univerzálního. Základním pojítkem mezi imperialismem, bílým/imperiálním feminismem a „whitewashed LGBTQ politikou“ je předpoklad, že ideály evropského osvícenství jsou jediným objektivním pohledem, skrze který musí svět fungovat. Tyto rámce připouštějí pouze jeden způsob ženství, queer identity, lidských práv nebo správy, přičemž všechny ostatní odmítají jako neplatné. Potlačující mentalita proniká vším, od samotné existence států přes design vlajek až po potřebu státnosti jako takové. Projevuje se dokonce i v komodifikaci mikroidentit a vynucování binárních kategorií, které deformují porozumění vlastnímu já.

Hallaqova kritika moderního státu ve mně jednoduše rezonovala. Předkoloniální systémy v našem regionu, jako je například islámská správa, kladly důraz na etiku, decentralizaci a odpovědnost vůči komunitám. Například kádíové (soudci) řešili spory na základě místních zvyků, nikoli rigidních zákonů a různé regiony pod stejným chalífátem měly možnost mít odlišná rozhodnutí, která zohledňovala jejich jedinečné lokální kontexty. I osmanský milletový systém, ačkoli nebyl bez chyb, umožňoval různým komunitám se samosprávně řídit v širším rámci pluralismu.

Modernita nás – naopak – štěpí. Odděluje jednotlivce od jejich komunit, nahrazuje fluidní a dynamické formy příslušnosti pevnými národními identitami a komodifikuje každý aspekt života pod kapitalismem.

Nová síla ummah

Uprostřed popsané odcizenosti stojí Gaza jako svědek a učitel. Odpor v Palestině oživil pojem ummah, připomínající nám jeho sílu a potenciál. Palestinský lid nám ukazuje a učí nás, jak hluboce je celý svět zakořeněn v kolonialismu a neúspěších modernity. Za tuto lekci platí vysokou cenu. Připomněl nám i to, že osvobození nemůže přijít zevnitř existujícího systému, který nás utlačuje, nemůže přijít prostřednictvím stejných systémů, které jsou navrženy k našemu útlaku.

Ve svých projevech nás hnutí odporu oslovuje jako jednu ummah. Činí tak skrze tváře zahalené (metlatham) kufíjou, ať už na obrazovkách, na terénu, nebo v tunelech. Dělá to skrze ukazováček vztyčený vzhůru, symbolizující jednotu Boha a naši ummah. Nepřímo nás vyzývá k odmítnutí individualismu a identity politiky, jež nás rozdělují, k tomu, abychom nekapitulovali před koloniálním násilím, které nás tříští. Gaza nás učí, že ummah není omezena hranicemi nebo státností, ale že je schopna je překročit. Je to kolektivní závazek k osvobození, odmítnutí systémů, které nás dehumanizují.

Ummah nabízí alternativu k rozbitým moderním státům a individualistickému, konzumeristickému, kapitalistickému světu, v němž žijeme. Představuje komunitu spojenou sdílenými etickými hodnotami a vzájemnou péčí, která překonává umělé dělení podle národnosti a státnosti. Vyžaduje po nás, abychom si radikálně představili budoucnost, která se osvobozuje z řetězů koloniality, budoucnost, kterou vedou ti, kdo aktivně bojují za osvobození. Budoucnost, kde vnímáme váš boj proti imperialismu a kolonialismu jako svůj, protože jsme jedno.

Když přemýšlím o uplynulém roce, uvědomuji si více než kdy předtím, že odpor začíná v komunitě. Ve společnosti ovládané hyperindividualismem se spolehnout na síť lidí stává aktem vzdoru. Myslím nyní na komunity, přátele a blízké, kteří mě formovali. Můj jazyk nese jejich stopy; moje chování odráží jejich péči. Pochopil jsem, že jsem amalgámem všech lidí, které jsem miloval, prostředí, které mě formovalo, a komunit, jež mě podporovaly. Toto uvědomění mi připadá jako mikrokosmos toho, co by mohl být život vedený kolektivně. Moje novoroční předsevzetí proto není omezeno pouze na typické „sebezdokonalování“. Je to závazek ke kolektivní péči a představě dekolonizované budoucnosti. To začíná u mých nejbližších kruhů a rozšiřuje se směrem ven, aby zahrnovalo celou ummah. Budoucnost ummah je nepsaná, ale její potenciál je neomezený.

Ummah je jednotná nikoli proto, že jsme stejní, ale proto, že přijímáme naše rozdíly. Právě díky tomu naše kultura ve svém „zlatém věku“ vzkvétala. Posilujeme své menšiny, protože byly vymazány ve jménu ummah. Přijímáme odpovědnost za škody, které jsme v naší historii způsobili jiným skupinám. Stojíme společně, ruku v ruce, sjednoceni ve svém kolektivním boji proti strojům imperialismu a kolonialismu. Odmítáme etnocentrismus a koloniální rámce, které pronikly do všeho – od způsobu, jak vnímáme svět a sebe samé, až po samotný koncept ummah i mnohá protikoloniální hnutí napříč světem a historií. Nakonec je naším kompasem a morálním vodítkem Palestina a lidé, kteří aktivně bojují proti kolonialismu. Palestina je trvalým symbolem odporu a bijícím srdcem našeho boje proti kolonialismu.

V jádru je tedy ummah aktem radikální představivosti. Vyzývá nás, abychom si představili budoucnost, která není svázána mocí, ale péčí, která není o hranicích, ale o solidaritě. Připomíná nám, že jsme více než jen jednotlivci; jsme součet těch, kdo nás milovali, formovali, žili před námi a stáli při nás. V tomto duchu přistupuji k novému roku se závazkem nejen k sobě, ale k celku.

Jak přichází nový rok, vzpomínám také, že jsem nikdy netoužil věřit v Boha tolik jako v posledních dvou letech. Držím se naděje, že utrpení všech těchto lidí a všechny tyto nespravedlnosti nezůstanou marné. Věřím, že mučedníci jsou v nebi a užívají si život, který nemohli mít zde na zemi. Jsem přesvědčen, že spravedlnost přijde – ne navzdory současnému dění, ale právě proto, že v ni věří ti, kdo bojují a umírají. Své přesvědčení nacházím v jejich slovech před smrtí i ve vyprávění jejich rodin, v jejich nezlomné vytrvalosti a nezlomné jistotě, že jejich milovaní odešli na lepší místo.

I kdyby Bůh toužil proměnit stav světa, nebude to možné, dokud nezměníme sami sebe.

„Allah nezmění stav lidu, dokud nezmění jejich vlastní stav.“ [al-Ra’d 13:11]