Druhá : směna


Odpovědí na anti-gender hnutí musí být sociálnědemokratický program pro všechny. Rozhovor s Evou Fodor

:Eliška Koldová

Ilustrace: Eva Koťátková

Kniha The Gender Regime of Anti-Liberal Hungary Evy Fodor ukazuje, že genderový režim státu může předurčit celé socioekonomické nastavení společnosti a sloužit k udržení moci vládnoucí strany. S prorektorkou pro strategický sběr dat, analýzu a evaluaci Středoevropské univerzity a tamní profesorkou genderových studií jsme si povídaly nejen o současném Maďarsku.

Otázky spojené s genderem jsou liberálními médii i politiky často zobrazovány jako kulturní problém. Vždy mi připadalo, že tím přistupují na hru populistických autoritářů a fašistů, kteří spojení “genderová ideologie” používají k vyvolání kulturních válek, snadnému získání politických bodů a mobilizaci voličstva. Kniha The Gender Regime of Anti-Liberal Hungary (Genderový režim neliberálního Maďarska, dostupné online) Evy Fodor ukazuje, že genderový režim státu může předurčit celé socioekonomické nastavení společnosti a sloužit k udržení moci vládnoucí strany. S prorektorkou pro strategický sběr dat, analýzu a evaluaci Středoevropské univerzity a tamní profesorkou genderových studií jsme si povídaly nejen o současném Maďarsku.

Proč jste se rozhodla napsat knihu o genderovém režimu současného Maďarska?

Původně jsem plánovala psát o pěstounské péči, které je v mé knize věnovaná samostatná kapitola. Chtěla jsem se zaměřit na to, jak vládní regulace ovlivňují pěstounství a vyzpovídala jsem okolo padesáti pěstounů a pěstounek, expertů a institucí. S prací jsem začala v roce 2014. Mým cílem bylo ukázat, že stát vytvořil z pěstounství specifickou formu institucionalizované námezdní práce, která je ale devalvovaná a placená tak špatně, až je to úplně směšné. V průběhu let nicméně začala vláda zavádět různé zákony na „podporu rodin a porodnosti“ spolu s dalšími opatřeními, které změnily to, jak je ve společnosti vnímaná a poskytovaná péče. Rozhodli se ženám nepřímo platit za to, že více rodí. Ukázalo se tedy, že struktura péče je mnohem komplexnější, než jsem původně myslela.

V knize popisujete současné Maďarsko jako „carefare“ režim – specifickou kombinaci neoliberalismu a patrimonialismu (formy vlády, v níž je veškerá moc odvozena od vládce, který dělá rovnítko mezi soukromými a veřejnými zájmy). Co si pod tímto výrazem máme představit?

„Carefare“ režim je typ sociálního režimu státu, páteř současného neliberálního Maďarska a zároveň základní logika, kterou stát používá k redistribuci sociálních příspěvků. V některých zemích k takovým benefitům máte přístup na základě vašeho ekonomického postavení, třeba dávky v sociální nouzi, v některých je to na základě penzijního a zdravotního pojištění, v jiných jde o podporu zdravotní péče, bydlení a tak dále. V Maďarsku je státní sociální podpora vázaná na podmínky poskytování péče v rodině určitému počtu dětí v kombinaci s výkonem značného množství námezdní práce. Na rozdíl od typických neoliberálních ekonomik tedy péče není upozaděna nebo delegována na migrantské pracovnice, ale tvoří základní logiku občanských práv. Kromě zvýšených nároků na vykonávání reproduktivní práce a péče jsou ženy nuceny dělat také více námezdní práce, protože podpory jednotlivým rodinám jsou vázány jak na počet dětí, tak na pracovní historii a výši výdělků páru. Výdělečně činní ve formálním zaměstnání proto musí být oba, aby se z nich stala rodina legitimní pro získání podpory.

S odkazem na Nancy Fraser říkáte, že „carefare“ je specifickou odpovědí na krizi péče a že jde v tomto kontextu o mezistádium, mutantní režim. Co to znamená?

Nancy Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus došel do stádia, ve kterém vyžaduje, aby ženy vynakládaly obrovské množství energie v zaměstnání. Zároveň jsou jim ale nakládány další pečovatelské povinnosti o děti a seniory, protože instituce poskytující péči, které byly původně veřejné a dnes jsou privatizované, nejsou dostupné. Podle Fraser jsme dospěli:y ke krizi, kdy už prostě nemůžeme pracovat víc. Vykořisťování a sebevykořisťování zároveň není nekonečné. Tento stav podle Fraser povede k revoluci. Nicméně než revoluce přijde, režim se trošku upraví, přenastaví způsob poskytování péče a vytvoří ze sebe mutanta tak, aby projevy krize trošku zmírnil alespoň pro vybrané skupiny obyvatelstva, které zvýhodní na úkor jiných. Takový režim samozřejmě krizi péče dlouhodobě neřeší. A právě takovým mutantem je i současné Maďarsko.

Hodně pracovat a ještě víc rodit

Jak konkrétně vypadá zvýhodňování vybraných skupin obyvatelstva? Co obyvatelstvo, převážně ženy, za své vykořisťování dostává nazpátek?

Podpora je směřována vybraným rodinám, tedy bílým a heterosexuálním. Ve své knize říkám, že se nejedná o ideologii „zpátky k plotně“, protože čím více manžel i manželka vydělávají ve formálním zaměstnání, tím pravděpodobněji na podporu dosáhnou. Pokud máte tři děti ale přitom menší příjem, dostanete výrazně méně než rodiny o stejném počtu s vyššími výdělky. Jedním z nejvýraznějších opatření je sleva na dani z příjmu, zavedená v roce 2019. V tom roce na ni dosáhly pracující rodiny ve formálním zaměstnání, jejichž příjmy dosahovaly alespoň 330 000 maďarských forintů (podle tehdejšího kurzu zhruba 20 200 kč) což bylo o 10 procent méně než tehdejší průměrná mzda. V Maďarsku nicméně 40 procent lidí pracuje za mzdu minimální, která byla v roce 2019 149 000 forintů (podle tehdejšího kurzu zhruba 9000 kč).

Mnoho obyvatel navíc pracuje v neformálním zaměstnání, takže sleva na dani se jich netýká. Podobná logika prostupuje dalším opatřením, podle kterého pracující matky s více než čtyřmi dětmi neplatí daň z příjmu vůbec. Manželské páry si také mohou vzít bezúročné půjčky a při druhém dítěti je jim velká část ze splátky odpuštěna. Při přislíbení, že budou mít další děti, rodiny taky dostanou grant na postavení domu a slevu na hypotéku. Opět se to týká movitějších rodin, které si nový dům mohou postavit. Vládní příspěvky jim situaci ulehčí a oni se tak dostanou do stabilnější situace. Ostatní rodiny mají smůlu, protože univerzální rodičovský příspěvek do tří let věku dítěte spolu s příspěvkem na dítě, rovněž nepodmíněný třídním postavením, byly výrazně osekány.

Je maďarský režim odpovědí na údajnou demografickou krizi?

Ano. Je ale třeba zdůraznit, že demografická krize je konstrukt spočívající v představě, že nedostatek rození maďarských dětí představuje problém. Jde především o nástroj vyvolání paniky. To je ostatně častá strategie populistických vlád, které něco označí za problém, třeba nízkou porodnost, zveličí ho a povýší samy sebe do role spasitele a jediného možného řešitele. Všichni přece víme, jaké je řešení nedostatku obyvatelstva pro zajištění penzí. Je to správně nastavená migrační politika. Jenže to eugenické a nacionalistické maďarské vládě nesedí. Proto jsou veškerá politická opatření uzpůsobena tomu, aby se rodilo více správných, tedy „maďarských”, dětí.

Když jsme u migrace, v úvodu své knihy podotýkáte, že migrace je často zmiňovaná vládní propagandou a vládními médii ve spojení se slovem gender. Dělají tak především za účelem konstrukce nepřítele. Kdo je ten nepřítel?

Vláda se snaží z pojmu gender vytvořit něco, co má zničit stát a hodnoty, na kterých je postaven. Maďarská kultura má být ohrožena myšlenkou, že gender je sociální konstrukt a obecně redefinicí tohoto pojmu, která ve světě současně probíhá. Slovo gender by podle Orbánovy vlády mělo být zničeno. Zároveň ale výraz používá mnohem víc než jakákoliv předchozí vláda, často právě ve spojení se slovem „migrace“. Oba pojmy jsou spojeny s Evropskou unií, tedy se zahraniční organizací, která má ohrozit maďarské rodiny. Orbán se proto staví do pozice Davida bojujícího s bruselským Goliášem.

Přijde vám odpověď Evropské unie na utužování režimu dostatečná?

Ne, reakce Evropské unie je pomalá a neefektivní, a to zdaleka nejen v těchto otázkách. Problém vidím především v dohlížení na rozdělování financí, které z Evropy do Maďarska tečou. Maďarský režim je totiž silně zkorumpovaný. Díky alokaci evropských fondů a zahraničním investorům si kolem sebe Orbán vytvořil loajální skupinku oligarchů, která mu pomáhá v destrukci demokratických institucí a médií. Zároveň samozřejmě vím, že příliš striktní odpověď Evropské unie co se kritiky vlády a práva týče, může udělat Orbána ještě silnějším. Reakce by proto měla být nejen funkční, ale také legitimní v očích maďarského obyvatelstva. Momentálně ale podle mě reakce Evropské unie nesplňuje ani jedno.

Feministické hnutí musí budovat koalice, protože samo o sobě je slabé. Potřebuje se spojit s anti-rasistickými nebo klimatickými hnutími. Mělo by také nabízet odvážné vize a nebát se prosazovat témata jako základní nepodmíněný příjem.

Kdo není loajální, jako by nebyl

Když se vrátíme k interním záležitostem Maďarska, zaujala mě velmi specifická role církve, kterou v knize popisujete…

Je to docela zajímavé, protože maďarské obyvatelstvo není příliš věřící. Církev nemá moc ve smyslu morálního vlivu, místo toho má politickou úlohu skrze napojení na vládu. Stát na církev outsourcuje služby, které by měl sám zajišťovat, výměnou za velkou finanční podporu. Tou si získává její bezmeznou přízeň, protože nekontroluje, jestli církev přidělené peníze skutečně využila na původně zamýšlené účely. Zatímco v klasických neoliberálních ekonomikách jsou služby převážně privatizovány, v Maďarsku mnohé z nich vykonává právě zpolitizovaná církev. Typickým příkladem je vzdělání. Ještě v roce 2001 navštěvovalo církevní školy méně než pět procent dětí, přičemž v roce 2019 počet narostl na 15 procent u základních a 25 procent u středních škol.

Ve své knize se ale zabývám především pěstounskou péčí. Až do roku 2014 pěstounství poskytovaly převážně státní a několik soukromých agentur. Dnes jsou všechny původně státní pěstounské organizace vlastněné církví. To jde skvěle dohromady s naturalizací pečovatelské role ženy, protože pěstounství je silně feminizované odvětví. Katolický diskurz ohledně „ženství“ a „ženského údělu“ spočívá právě v mateřství a péči. Podle vládní rétoriky je pečovatelství něco, co je jim dáno od přírody. Tím jsou také legitimizovány nízké mzdy, prekarizace a katastrofální pracovní podmínky pěstounek.

V knize mnohokrát odkazujete na práci polských feministek Agniezky Graff a Elżbiety Korolczuk, které úspěch anti-genderové politiky spojují s důsledky neoliberalismu. Jak si vysvětlujete úspěch Orbánova socioekonomického a genderového režimu vy?

Za úspěch Orbána nepochybně mohou dopady ekonomické krize z roku 2008 a s nimi spojené narůstající socioekonomické nerovnosti přehlížené elitami. To vedlo k velké společenské nespokojenosti, která otevřela dveře nedemokratickým populistům, a to zdaleka nejen v Maďarsku. Orbánova strana FIDESZ-KDNP se moci chopila v roce 2010 a začala budovat něco, co sám Orbán nazývá „neliberální demokracie“. Viktor Orbán centralizoval veškerou politickou moc skrze omezení svobody médií, vzdělání a svobody slova a legislativní změny. Zároveň ale pokračoval v neoliberálních plánech strukturálního přizpůsobení. Jak jsem už zmínila, výrazně osekal všechny univerzální dávky sociální pomoci, zavedl mnohá úsporná opatření, aby byl státní deficit co nejmenší, omezil pracovní práva a snížil minimální mzdu, která je momentálně po Bulharsku nejnižší v Evropě.

Pozice žen na pracovním trhu se výrazně zhoršila. Maďarsko má vysoký gender pay gap, a to především mezi obyvatelstvem s obecně nižšími příjmy. Kromě toho má také jeden z nejhorších ukazatelů tzv. work-life balance (pozn. mnohými levicovými akademiky:čkami zpochybňovaný termín, ukazatel rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem) v Evropě. Ženy jsou sice pobízeny k rození více dětí a vykonávání námezdní práce, nicméně na pracovním trhu jsou za mateřství trestány, protože pracují převážně v prekarizovaných oblastech a oborech spojených s péčí. Jedinou oblastí, do které vláda investuje velké množství peněz, je ochrana vybraných rodin. Jedná se o odměnu za vykořisťování žen v oblasti námezdní práce a “sebevykořisťování” v té reproduktivní. Ženy takto nazpátek dostávají příslib, že jim stát pomůže, pokud budou dost pracovat a k tomu dost rodit.

Kde najít alternativu?

Pokud Orbánova politika zvýhodňuje poměrně úzkou skupinu obyvatelstva, říkám si, kde je někdo, kdo by oslovil dělnictvo a obecně nižší socioekonomické třídy?

To řekněte vy mně. Orbán v letošních volbách získal dvoutřetinovou většinu – už potřetí za sebou. Upřímně, očekávali:y jsme, že opozice dosáhne mnohem lepšího výsledku. Nicméně nenabídla uspokojivé alternativní vize, kterými by odpověděla na ekonomické strádání nižších tříd. Maďarsko navíc dlouhodobě postrádá kulturu protestů a demonstrací, které sledujeme v Polsku, na Slovensku nebo v Česku. Nemáme vybudovanou dostatečně silnou občanskou společnost. Velká část obyvatelstva je zkrátka pasivní a rezignovaná.

Orbánova vláda úspěšně používá nenávistnou rétoriku, podobně jako třeba polské Ordo iuris nebo české Hnutí pro život a Aliance pro rodinu. V Maďarsku ale takové mainstreamové uskupení chybí. Proč?

Myslím si, že pozice vlády je i ve smyslu anti-gender rétoriky všeprostupující a neotřesitelná. Režim závisí na jedné straně, která ovládá všechno. Před dvěma dny zveřejnil jeden vládní plátek zprávu Státního kulturního úřadu, která tvrdí, že velká participace žen ve vzdělání je škodlivá, protože průběh vzdělání „zanáší ženskými vlastnostmi“. Vysokoškolsky vzdělané ženy mají také prohlubovat demografickou krizi, protože podrývají svou úlohu matky a pečovatelky. Zahraniční média z toho byla překvapená, jenže v Maďarsku je tohle každodenní realita.

Vzhledem k tomu, jaký postoj vláda zaujímá ke vzdělání a práci žen mě udivuje postava vaší ministryně spravedlnosti Judit Varga. S manželem se Vargovi prezentují jako „moderní pár“. To on vykonává více reproduktivní práce a navíc byl i na otcovské dovolené. Jakto, že jí to politicky prochází?

Judit Varga je, stejně jako naše prezidentka Katalin Novák, ukázkovým příkladem toho, že to, že je někdo žena ve vysoké pozici, samo o sobě nepřináší emancipaci. I přesto, že nevykonává intenzivní mateřství, Judit Varga v médiích společně s manželem mluví o „společenských rolích muže a ženy“. Naše prezidentka Katalin Novák pak přímo prosazuje myšlenku „ženského údělu“, podle které se máme spokojit s horšími pracovními podmínkami, protože naše úloha je jiná. Byl nám údajně dán dar milovat a pečovat o ostatní. V jádru anti-gender rétoriky je odpor proti představě, že je gender konstruovaný a nikoliv biologicky determinovaný. Přitom právě tyto dvě političky ukazují, že gender je historicky podmíněný sociální konstrukt. Jejich babičky nemohly studovat, volit, natožpak zastávat politické funkce. Upřímně si ale myslím, že je jedno, co veřejně říkají v kontrastu s tím, jak žijí. Obě dvě jsou koneckonců jen loutky opakující vládní rétoriku. Důležitá je pouze jediná postava. A tou je Viktor Orbán.

Samotný Orbán je ale docela fenomén. Dokázal oslnit fašisty po celém světě, od Bolsonara, Trumpa až po Putina. Náš bývalý premiér Andrej Babiš o něm s pýchou mluví jako o „mém dobrém příteli Viktorovi“. Co je na něm tak fascinujícího?

Já upřímně nevím. Nepřijde mi nijak zvlášť charismatický a jeho vystupování je občas dost idiotské. Nicméně, přestože má velké obdivovatele, nebyl schopen si v Evropě vybudovat trvalá spojenectví. Fidesz byl například vyloučen z unijní frakce Evropské lidové strany. Orbán chtěl s polskými a italskými konzervativci vytvořit nové, ještě více pravicové uskupení, což se mu nepodařilo. Má sice individuální obdivovatele ve světových autoritářích, není ale schopen vytvářet efektivní koalice. Navíc nezaujal úplně strategickou pozici k válce na Ukrajině a myslím, že si je toho vědom.

Zmiňovaná Agniezska Graff a Elżbieta Korolczuk jako reakci na anti-genderové režimy vyzývají k populistickému feminismu. Jak si řešení proti anti-genderu představujete vy?

Feministické hnutí musí budovat koalice, protože samo o sobě je slabé. Potřebuje se spojit s anti-rasistickými nebo klimatickými hnutími. Mělo by také nabízet odvážné vize a nebát se prosazovat témata jako základní nepodmíněný příjem. Odpovědí na politiku, která zvýhodňuje vybranou skupinu obyvatelstva, zvětšuje privilegia a zhoršuje socioekonomické nerovnosti musí být sociálnědemokratický program pro všechny.

Tématu anti-gender hnutí bude věnována Feministická konference, událost, kterou každý rok organizuje kolektiv SdruŽeny.

Konference se koná s cílem ucelené kultivace levicového feministického diskurzu v českém veřejném prostředí, síťování feministických subjektů, budování feministické komunity v a podněcování organizovaného feministického odporu.