Omluvná videa a vyjádření jsou dnes běžnou součástí online prostoru. Na sociálních sítích na ně často narážím dřív, než zjistím, za co se mi dotyčný*á omlouvá. Snaha změnit se a vyrůst v přítomnosti publika získává srdíčka, uznání a snad i odpuštění. V instagramovém, youtubovém, twitterovém (nyní X) nebo tiktokovém panoptikonu ale nejsme nikdy bez dohledu. Hrozba kritiky za každých okolností a za cokoli nikdy nemizí. Sociální sítě, jejichž původním cílem bylo propojit lidi a odvést pozornost od nepříjemností reálného světa, se staly přesně tím, od čeho nás měly rozptýlit. Zrcadlem křivd a násilí, ve kterém je spousta lidí paranoidní a neklidná.

Ubrečená pravice chronicky závislá na zveřejňování příspěvků na síti X si už pár let stěžuje na liberální cancel culture (kulturu rušení), která údajně znemožňuje produktivní diskusi a umlčuje alternativní hlasy. Zničení reputace mocných lidí je přitom často jedinou sankcí, o které můžeme rozhodnout přesdílením. Neformální tlak cílící na odpovědnost za nevhodné chování nebo porušování práv může přinést zadostiučinění v momentě, kdy klasické systémy spravedlnosti selhávají. Kolektivní vyjádření morálního pobouření nejen mobilizuje veřejné mínění, ale požaduje i kroky od těch, kdo mají rozhodovací pravomoc. Ztráta sledujících a menší dosah příspěvků na sociálních sítích se tak snadno mohou transformovat do ztráty politického a společenského vlivu. Je tomu tak ale doopravdy? Je kolektivní hněv opravdu brán vážně? Nebo odchází stejně rychle, jako přišel, a po chvíli je přehlušen další kauzou?

Solidarita ve zpochybnění stávajícího systému

MeToo jako jedna z největších iniciativ za zvýšení povědomí o rozšířeném sexualizovaném násilí a obtěžování na pracovištích uspěla ve vyzdvižení dřív přehlížených problémů (nejen) v showbyznysu. Sociální zostuzení a vyloučení těch, kdo byli takzvaně canceled (zrušeni), spojilo širokou skupinu marginalizovaných přeživších bezmocných v dosažení právní nápravy nebo veřejné omluvy jiným způsobem.

Odpovědni za své jednání by totiž měli být především ti, kdo ve společnosti mají moc. Veřejná pomsta v podobě snahy „cancelnout“ pachatele má proto legitimní roli jako kritika chování, které bývá přehlíženo a zůstává bez trestu nebo nápravy. Spektákl veřejné pomsty se ale netýká jen obětí, zdůrazňuje totiž i kolektivní pocit solidarity. Nenávist k predátorům má potenciál spojit ty, kteří*ré by jinak nenašli*y společný hlas.

Sociální sítě v procesu dosažení pomyslné spravedlnosti sehrávají nedílnou roli. Společné sdílení našeho znepokojení snadno mobilizuje a dává tak bojovnictvu za lepší svět moc vzít spravedlnost do svých rukou. Veřejné outování a odhalení hříšníků ale není nic nového. Motiv pomsty je ústředním prvkem mnoha klasických příběhů – většinou však končí poučením, že pomsta vede k vlastní destrukci, je nemorální nebo příliš brutální. Tyto narativy ale často slouží jako součást kulturní regulace. Nehodí se, abychom se mstili*y a bojovali*y tak za lepší budoucnost. Pomsta totiž zpochybňuje systémový monopol na spravedlnost. Nemá přitom jenom jednu dimenzi – je to komplexní proces s různými podobami. V jakých kontextech je pomsta funkční a nutná? A může mít stejnou váhu jako odpuštění?

Zrušme celebrity

Motiv pomsty vychází z odplaty za vnímané ublížení. Vzájemnou důvěru a s ní související pocit bezpečí, ochrany a spolupráce vnímáme do menší či větší míry na základě internalizovaných sociálních norem. Chuť po pomstě přichází v situaci, kdy jsme rozhořčeni osobním útokem, který porušuje onu vnitřní normu, naši vlastní morálku a osobní vnímání spravedlnosti.

Po pomstě totiž netoužíme jenom tehdy, když nám bylo ublíženo, ale i v případech, kdy dojde k morálnímu zpochybnění nás samotných. Cítíme bezpráví a toužíme po znovunastolení spravedlnosti. Hněv, ponížení a stud pohánějí touhu po nápravě. Mstíme se, pokud někdo poruší společenskou smlouvu a nalomí důvěru, férovost nebo naši tělesnou integritu. Nejedná se ale pouze o individuální vyrovnání účtů, pomstou současně můžeme komunikovat to, co už nelze tolerovat.

Je ale pomsta v online podobě osvobozující, nebo jen opakuje zažitý cyklus trestání? Ve velkých influencerských pomstychtivých kauzách se často opakuje motiv zrady, na kterou navazuje vlastní vyjádření jedné i druhé zapojené strany. Předání pravdivého příběhu sledujícím je ale jenom snahou vytvořit obsah, který tvůrci*kyni přinese zisk. A pomsta se stává pouhým senzacechtivým divadlem.

Transformace individuálního hněvu do veřejného sdílení tak vytváří spektákl pomsty. Sociální sítě proměňují soukromé urážky na veřejné lynčovací procesy a z ublížení dělají show, zjednodušují komplexitu příběhů a nutí sledující si vybrat, na které straně budou stát: na straně soudce, nebo obhájce. Nuance mizejí a vše je černobílé. Přidání se na tu správnou stranu tak může signalizovat spíš performování sociální identity než snahu o reálnou spravedlnost.

Dnes už kultovní pokus o zrušení beauty influencera Jamese Charlese rozpoutaný youtuberkou Tati Westbrook přesně přibližuje zkratkovitost a černobílost senzacechtivých sdělení. Ve videu Bye Sister Tati obviňuje Jamese z přátelské neloajality, manipulace a sexuálního obtěžování mladých mužů. Internet v roce 2019 rozpoutal digitální hon, během kterého James Charles přišel o miliony sledujících. Po pár týdnech se situace otočila, Tati byla obviněna z neloajality, James se pokusil o obhajobu svých činů a takto to chvíli pokračovalo dál. Ve výsledku nebylo důležité, kdo měl pravdu nebo zda byl prohřešek (propagace vitaminů na vlasy konkurující značce Tati) opravdu hodný veřejného lynče. Kauza se neuzavřela tím, že by přinesla spravedlnost, ale tím, že poskytla spektákl hodný binge-watchingu (nekontrolovaného sledování).

I youtuber Shane Dawson, který byl „canceled“ za rasistické vtipy, sexualizaci nezletilých a problematické chování z minulosti, po všech obviněních tvořil dál. Jeho omluvná videa, společenský pád i pokusy o návrat jsou ukázkovou performativitou pokání. V roli lidového tribunálu uživatelstva s časem stráveným před obrazovkou ve vyšších cifrách se publikum mění na hladový dav čekající na další skandál, který bude možné společně odsoudit. Digitální soudní síň nikdy nebývá prázdná, místo spravedlnosti se tu ale odehrává divadlo.

Podobně velkou pozornost přitáhl i „cancel“ ikony liberální televize Ellen DeGeneres. V roce 2020 se začaly šířit výpovědi zaměstnanců*kyň a spolupracovníků*ic z její talkshow, kteří mluvili o toxickém pracovním prostředí plném šikany a obtěžování. Ellen, proslulá tím, že všechny své talk show končila hláškou „be kind“ („buďte laskaví“), byla vším, jen ne „kind“. I přes šok z toho, jak rychle mohlo dojít k pomyslnému pádu celebrity, je ale otázkou, zda byly adresovány systémové nespravedlnosti. Podobný skandál za sebou totiž má nemálo větších jmen.

Spektákl pomsty a veřejný lynč

Lidový tribunál má ve stovkách případů často brzy jasno, koho je třeba odepsat. Každá celebrita (zvláště každá bílá celebrita) jako by ale svůj „cancel“ v pořádku přečkala v pohodlí svého sídla. Podobné odepsání ale neznamená nic jiného než několik dní plných ošklivých soukromých zpráv, ztrátu pár spoluprací a následnou omluvu. Někdy pak nejvýše následuje darování určité částky peněz na dobrý účel a pak pozvolný návrat do normálu. Po zhlédnutí omluvného videa s prosbou o druhou šanci se publikum přesune k dalšímu virálnímu obsahu. Za co se ale dotyčný*á omlouvá? A komu je omluva adresována? Není jim jen spíš líto, že chvíli nemohou těžit z dohod se značkami, které je sponzorují?

Termín cancel evokuje finalitu, která se ale nekoná. Pro Naomi Wolf, dříve feministickou novinářku, naopak to, že ji její publikum odepsalo, představovalo vstup do nového světa za zrcadlem a začátek nové konspirační kariéry. Přesun veřejné intelektuálky do paralelního informačního ekosystému přinesl nové publikum, před kterým se Wolf nemusí omlouvat. Spousta celebrit se ze svého „cancelu“ ale oklepe a po návratu je „vyspělejší a edukovaná“. Vrátí se zpět, jako by se nic nestalo. Cancel culture je v tomto ohledu performativní.

Guy Debord popisuje společnost spektáklu jako akumulaci reprezentací. Obrazy, které tvoří spektákl, jsou odtržené od každého aspektu života. Ve společnosti spektáklu se z reality stává pseudosvět, objekt čisté kontemplace a pozorování, a z lidí se stávají lháři, kteří ale lžou především sami sobě. Vše, co bylo dříve možné zažívat přímo, se nyní zažívá skrze reprezentaci. Spektákl je autonomním hnutím neživého, afirmací způsobu produkce a konzumu. Drží nás v úžasu, zatímco akumuluje kapitál. Ve spektáklu lze apropriovat cokoli. Spektákl je esencí současné doby, bez které by síť kapitalistických vazeb nedržela pohromadě.

Internet a sociální sítě komodifikují všechny aspekty našich životů, které jsou uvězněny právě ve spektáklu. Pomsta se v dramatu spektáklu může zdát jako emocionálně uspokojující a rychlá odpověď. Ale spektákl je zároveň selektivní, protože není zaměřen na systémovou nerovnost. Místo podrobení struktur si bere na mušku jednotlivce. Spojení na základě nenávisti může směřovat ke kolektivnímu osvobození, ale současně může vytvářet toxické koalice reprodukující nerovné mocenské vztahy.

Sociální sítě zrcadlí offline realitu a jsou tak digitální diskusní arénou, ve které se tvoří veřejné mínění. Kapitalistická logika ale mění jakoukoli taktiku, třeba s ospravedlněným záměrem a možná šlechetnou myšlenkou, v komodifikovanou, monetizovatelnou a ve výsledku performativní.

Růst, náprava a změna na místo trestu a vyloučení

Ač může pomsta působit jako empowerment (zmocnění), často zrcadlí karcelární logiku. Místo transformace tak následuje trest a místo nápravy vyloučení. Strach a stud pak fungují jako mechanismy kontroly chování. Na sociálních sítích se moc distribuuje virálně, a pokud se pomsta stane senzacechtivou, moc získává ten, jehož hate má víc repostů.

Pokud se soudci*kyněmi spravedlnosti stáváme my sami*y, snadno se může rozmlžit proporcionalita trestu vůči činu. Osobní pomsta motivovaná emocemi se pak místo spravedlivého procesu snadno stane iracionální hysterií. Hněv má ve veřejné debatě svoje legitimní místo, současně je důležité nezapomínat, že by neměl změnit oběť v nového agresora. Individuální akce by totiž měly směřovat ke kolektivnímu posunu, nikoli k cyklu odplaty.

Je otázkou, zda na sociálních sítích místo fungování v komunitě nejsme spíše performery*kami a publikem. Komunita by přece měla být nehierarchická bez výrazných mocenských struktur. I přesto, že jsou callouty (vyhlašování) pro spoustu aktivistů*ek preferovanou formou odporu, v online prostředích kvůli nim často dochází k fragmentacím hnutí a komunit. Callout je touha po upoutání pozornosti – toho*té, kterého*kterou calloutujeme, i všech okolních svědků*kyň. I tak mohou být dobrým nástrojem pro upozorňování na nespravedlnosti a cílit na jejich ukončení. Problémem je, že je nemožné se vyhnout spektáklu. Jakékoli publikum, ať už feministické, nebo sociálně spravedlivé, tak může snadno přejímat toxickou logiku sociálních sítí.

Ekonomika pozornosti a design digitálních platforem zesilují morální pobouření a eskalují odsouzení. Pozornost je jedinou komoditou, které se performující od publika dožadují. Rychlost šíření informací se postupně stává důležitější než jejich obsah a hloubka. Při rychlém scrollování nahrazují vizuální vyprávění a chytlavý titulek logické argumenty. Emocionální příběhy a charisma řečníků tak lákají k rychlým soudům. Nejde o fakta, ale o to, jak se cítíme.

Může být v takovém prostředí pomsta lekcí? Pokud ukážeme prstem, zabráníme tak opakování podobné situace? Digitální skandály většinou pozbývají komplexitu a jenom redukují lidi na chyby, které udělali. Neumožňují růst ani změnu. Být abolicionistkou pro mě znamená posunout se za binaritu buď/nebo. Proto v pomstě vidím spíš možnost adresovat nespravedlnosti bez nutnosti trestu.

Pomsta pro koho?

Individuální pomstychtivé jednání naplňuje potřebu znovuzískání důstojnosti a veřejný spektákl mu dává sociální váhu. Pomsta ale může být jak nástrojem spravedlnosti, tak i potenciální pastí, ve které se znovu reprodukuje násilí a nerovnost. Pomsta by tedy měla být do určité míry proporcionální, brát v potaz kolektivní odpovědnost za to, kam cílit trest. Pomsta ale především musí být systémová.

V online prostoru se koncentruje kultura jednorázovosti, ostrakizace a kultura lidí, jímž vyhovuje rozdělování a odcizování jednotlivců z někdy i neškodných důvodů. Na rozdíl od světa celebrit funguje online pomsta u obyčejných lidí jinak – často nesouhlasili, aby jejich zprávy nebo příběhy někdo sdílel veřejně a z jejich života se stal spektákl. Nikdo si nezaslouží, aby mu bylo nedobrovolně odebráno soukromí a z jeho osobního života se tak stalo divadlo. Na rozdíl od influencerů*ek tito lidé nemají PR týmy, které za ně situaci, v níž se ocitli, vyžehlí a vyčarují jim dojemné omluvné video.

Proto by logika sociálních sítí zaměřená na počty zhlédnutí a individualizovanou kritiku neměla být přejímána. V komunitě i mimo ni pak namísto nápravy dochází k ostrakizaci. Pokud logika sociálních sítí funguje proti logice komunity a spolupráce, nebudou online dobře fungovat ani restorativní procesy mířené na systémové nerovnosti. Sociální sítě mohou být dobrým katalyzátorem a poukázat na bezpráví, reálná práce musí být ale odvedena jinde. Nemůžeme doufat, že reposty vybudují silné hnutí. Mstít se online totiž nepřinese nic jiného než opakování karcelární logiky a další jizvy.

K budování silných a odolných komunit nepotřebujeme publikum a především k nim nepotřebujeme kapitalistickou logiku. A to na sociálních sítích uděláme jen těžko. Pomsta je i tak legitimním nástrojem odporu proti bezpráví, ale pokud chceme skutečnou změnu, nestačí ukazovat na jednotlivce. Je potřeba proměnit struktury, které křivdy tolerují a umožňují.