Zažil jsem cely předběžného zadržení, vazební věznici, zadržení a předvedení na policejní služebny jako „poškozený“ nebo „podezřelý“. Zažil jsem trestní a administrativní soudní procesy, probační kontrolu, sledování a špehovaní. Během protestů jsem byl několikrát praštěn do obličeje policistou. Řvali na mě. Zavírali mě. Byl jsem vyhoštěn soudním rozsudkem, nejprve z Česka, pak i ze Slovenska. Nespočetněkrát mi kontrolovali doklady. O tom, jak se pokaždé napínám a jak mi buší srdce, když musím jednat s příslušníky policie, když je potkávám na ulici, raději ani nemluvím.

Znám lidi, kteří seděli ve vězení. Znám lidi, kteří ve věznicích nebo na policejních služebnách prošli mučením. Jsem persona non grata v schengenském prostoru. Moje jméno bylo zařazeno do Schengenského informačního systému, a dokud tam bude, žádné vízum do kterékoli ze zemí v schengenském prostoru nemohu získat.
Mezi mými příbuznými jsou lidé se zkušeností s vězením, moje rodina má k instituci také generační vztah: můj prapradědeček byl v roce 1937 odsouzen k odnětí svobody v Sovětském svazu a veškerý kontakt s ním byl přerušen někde po cestě do trestanecké kolonie na východní Sibiři. Na dvacet let jej beze stopy pohltil gulag, nikdy od něj nepřišla žádná zpráva. Teprve v roce 1957 se jeho děti domohly oficiálního úředního sdělení, že jejich otec je rehabilitován post mortem.

Jsem politický aktivista, cíleně bojuji za společenskou změnu a jsem v přirozeném konfliktu se systémem, který chci změnit. To nezbytně znamená, že se setkávám s perzekucí, se kterou ostatně i počítám. Vyzývám také ostatní, aby ji brali jako samozřejmou, pokud chtějí usilovat o svobodnou společnost, protože struktury, ve kterých žijeme, jsou násilné ze své podstaty. Existuje totiž ideologie a systém dominování, které násilné jednání umožňuje a zároveň ho činí přirozeným. Žádný zákon nebo apelování na ty, kdo se nyní nacházejí v privilegovaných mocenských pozicích, tomu nedokážou zabránit. Proto věřím, že současné struktury je nutné odstranit a nahradit je jinými, založenými na hodnotách dobrovolné domluvy, vzájemné pomoci, solidarity, kolektivní svobody, rovnosti, autonomie a lásky.

Vězni a věznitelé

Je to už patnáct dní, co jsem ve vazbě, 18. den, co jsem omezený na svobodě. Nechci to moc počítat, ale asi to bude užitečné. Dívám se z okna. Vidím šedé nebe a mraky. Dívám se na ně, jak plujou nebem, a jsem moc zvědavý, jak to nebe vidí jiní lidé, třeba cestující na pražské zastávce Anděl nebo někdo ve Francii? Na co myslíte, kam se díváte? … Až budu venku, podívám se na nebe jak nikdy předtím.
– pondělí, 13. 7. 2015

Hned prvního dne ve vazební věznici Ruzyně mě strčili do cely určené pro jednu osobu. V hlavě jsem se úzkostlivě probíral představami o svých budoucích spoluvězních. Budou fyzicky větší, než jsem já? Zmlátí mě? Budou mě obtěžovat? Budeme spolu vycházet? Po první noci za mřížemi mě převedli na společnou celu, kde jsem se potkal s dvěma dalšími muži. Jeden z nich byl plešatý, zjevný nácek s podezřelým tetováním, zhruba 45 let, druhý připomínal Varga Vikernese. První seděl za vyhrožování zabitím a domácí násilí spáchané na manželce s použitím střelné zbraně, druhý byl obviněn ze sexuálního zneužití vlastních dcer. Za pár týdnů je odvedli a ke mně tak brzy přibyl nový spoluvězeň, který v opilém stavu zmlátil manželku a následně přepadl policisty. Byl to pravoslavný křesťan židovského původu, měl rozbitou hlavu a ve vazbě se modlil každé ráno, v poledne a večer a taky před jídlem. Hrozně si nadával a všechno si vyčítal. Čekal na rozvod.

Za pár týdnů k nám na celu přivedli sedmnáctiletého kluka, skejťáka, který v Pardubicích s kamarádem pod vlivem alkoholu přepadl, utýral a brutálně zabil staršího muže bez domova. Ten kluk byl ve špatném psychickém stavu, dostával co proto od ostatních vězňů a nehledě na to, že podle vězeňského řádu neměl být na jedné cele s dospělými, strávil s námi zhruba dva týdny.

Mými poněkud zvláštními spoluvězni byli ale také bachaři. Prováděli nevyhnutelnou kontrolu všeho, co dělají vězni: pravidelně se dívali kukátkem do cely, vydávali a brali mi dopisy, prováděli dozor, hrabali se mi ve věcech, dívali se na mne, jak se svlékám do naha a dřepím na kontrole, rozkazovali mi, kdy se mám zastavit nebo se hýbat mimo celu, stavěli mě ke zdi a hledali u mě zakázané předměty, odváděli mě z cely do sprchy a zpátky. Já jsem nosil uniformu vězně, oni nosili uniformu věznitelů.

Vězení dokáže leccos, ale nevyřeší naše problémy

Moji bývalí spoluvězni, z nichž většina seděla za násilí vykonané na ženách, představují pro mnohé lidi hlavní důkaz, že vězení je správným nástrojem pro udržení pořádku ve společnosti. Násilníci slouží taky jako dobrý argument pro policii a soudní systém, podle nichž by bez vězení nastal úplný chaos. Mně však mí bývalí spoluvězni ukázali, že je tomu naopak. Vězení nepochybně dokáže leccos. Za mříže na dlouhá léta schová i toho nejpatriarchálnějšího a nejnásilnějšího muže. Co však nikdy nevyřeší, jsou příčiny toho, proč vězni vykonali skutky, které vykonali.

Není přitom pravda, že by policie, vězeňství a soudní systém dělaly svou práci špatně. Naopak – zvládají ji vcelku dobře. Problém coby někdo, kdo byl součástí vykonstruovaného případu a čelil nezákonnému jednání policie, vidím především v tom, že v naší společnosti přenecháváme rozuzlení konfliktů, neshod, sociálních strastí nebo zločinů vysoce organizovaným, centralizovaným, ozbrojeným a neprůhledným mocenským strukturám s monopolem na násilí. Součástí jejich ideologie, ať už jde o Kreml, krasnojarskou vězeňskou kolonii, Islámský stát, Ku Klux Klan, nebo policejní služebnu, je patriarchát. V jejich morálním jádru leží předpoklad, že je správné fyzicky a psychicky dominovat nad lidskou osobností a tělem za účelem dosažení kontroly ve svůj vlastní prospěch nebo za účelem nastolení určitého systému.

Vězení nám neustále připomíná, ať koukáme dělat přesně to, co je nám řečeno. A právě v tomto uplatňuje zásadní patriarchální motto: pokud se nepodvolíš tomu, co chci, donutím tě násilím. Proto si myslím, že nedosáhneme svobody pro lidi všech pohlaví i genderů a skutečné lásky coby základní hodnoty lidských vztahů, dokud v naší společnosti existuje vězení a dokud se na vězeňství spoléháme.

Továrna na smutek a podřízenost

Bylo mi divné dívat se z policejního auta na lidi na ulici. Procházeli se a vypadali jinak, úplně jinak než lidé, které vidím každý den ve vězení. Ti jsou pořád stejní. Pražské ulice na mě byly fakt moc, měl jsem z toho divný pocit. To město bylo jaksi příliš živé.
– středa, 5. 8. 2015

Existence vězeňství je úzce spojena se vznikem raných států. Tehdy šlo o formu omezení svobody v období, kdy vězeň*kyně čeká na svůj trest, třeba veřejné mučení nebo popravu. Současný vězeňský systém, jak ho známe dnes, vznikl v polovině 18. století v souvislosti s rozvojem průmyslového kapitalismu. V té době se velká města v Evropě hemžila bídou, chudobou a propastnými nerovnostmi, které mnohé obyvatelstvo vedly ke kriminalitě coby ústřední strategii pro přežití. Hysterie vládnoucí elity týkající se takzvaných nebezpečných skupin obyvatelstva vedla k zavedení přísných zákonů, které z relativně drobných zločinů, jako je krádež kapesních hodinek, udělaly činy trestané veřejným oběšením.

Některá křesťanská hnutí (mezi nimi třeba kvakeři) potom navrhla zavedení vězeňství jako humánnější alternativy k hromadným popravám. Tito první zastánci vězeňství tvrdili, že prodloužená doba izolace poskytne hříšníkům dostatek příležitostí k zamyšlení se nad svými špatnými skutky a k pokání před Bohem. Nová zařízení proto nazývali káznice. Netrvalo to však dlouho a ti, kdo byli u moci, spatřili ve vězení potenciál prostředku k udržení společenské hierarchie, a to pod záminkou veřejné bezpečnosti.

Právě argument bezpečnosti a ochrany veřejnosti deklaruje vězeňský systém i dnes coby své základní poslání. Má toho dosáhnout skrze izolaci nebezpečných jedinců, potrestání lidí, kteří spáchali zločiny, jejich nápravu a začlenění zpátky do společnosti. Je to ale také průmyslový, tedy industriální komplex, který vykořisťuje vězně*eňkyně a nutí je pracovat za symbolickou finanční odměnu. V ČR si většina pracujících vězňů*eňkyň vydělá zhruba mezi 4 000 a 8 000 korun měsíčně po odpočtu všech srážek. Paralelně s otrockou prací vězeňství využívá služeb různých soukromých firem a dodavatelů nebo nějaké pracovní služby samo poskytuje.

Pracovní využití vězněných osob je součástí něčeho, čemu vězeňství říká „začlenění trestaných osob zpět do společnosti“. Vězeňská práce slouží jako možnost splácení dluhů, krácení času nebo způsob získání určitých dovedností. Nepochybně ale mohu říct, že práce vykonávaná lidmi zavřenými v klecích není tak úplně jejich autentická volba, nýbrž snaha uniknout izolaci, rozředit pochmurnou vězeňskou realitu a využít nepříznivou situaci alespoň k něčemu jaksi užitečnému. Začlenění lidí „zpátky do společnosti“, a to do stejných podmínek, které je přivedly k mlýnům soudního systému, je sociální bludný kruh. Nejde tolik o rozdíly v příjmech před uvězněním a po opuštění vězení nebo o jejich ekonomické zázemí. I kdyby například bývalý vězeň najednou zbohatl, záhadně se vyhnul všem formám diskriminace spojeným se stigmatizací vězňů a získal přístup do jiného sociálního prostředí, bude v něm existovat pouze za podmínky, že se pod ním ve společenské hierarchii nacházejí ti, kdo k těmto privilegiím přístup nemají. Snaha o začlenění vězněných zpátky do společnosti je založena na představě, že opravdové příčiny jednání, které se zákonem určuje jako zločinné, spočívají v osobnostních charakteristikách jednotlivých lidí. Vězeňský systém nám tak říká, že problémem nejsou společenské podmínky a sociální zřízení, které chování lidí značně ovlivňují. Nevidí sociální nerovnost, chudobu, vynucené hierarchie ani násilnou podstatu současné organizace společnosti. Je tak na každém jednotlivci, jak si s nehostinnými podmínkami poradí.

Rád bych ale zpochybnil představu o „nápravě“ pomocí vězení i z jiného důvodu. Lidé pracující ve vězeňské službě, u policie a soudů, stejně jako ve strukturách, jako je například probační služba, jsou zkorumpovaní mocí. Moc sama ve své podstatě a bez kontextu je neutrální. Když je ale nerovně a centralizovaně distribuována, z moci jakožto kapacity milovat, starat se, žít, podporovat, učit a učit se, dělit se, budovat, propojovat se a bránit se se stává moc jakožto kapacita dominovat, zakazovat, kontrolovat, ponižovat, zlomit, manipulovat, rozdělovat. V tom je etický rozdíl mezi tím, čím je moc ve svobodné společnosti a čím je moc ve společnosti, která má svůj základ v patriarchátu.

„Pánovy nástroje nikdy nezboří pánův dům,“ pronesla Audre Lorde v roce 1979. Co tedy můžeme čekat od jakékoli „nápravy“ kohokoli, když hodnoty této „nápravy“ leží v příčinách stávajících společenských problémů? Co můžeme čekat od těch, kdo mají „pomáhat“, „chránit“ a „napravovat“, když ve svých rukou mají moc člověka zlomit, aniž by existovaly praktické nástroje, které by jim v tom mohly zabránit? Koneckonců, co čekáme od naší společnosti, kde hlavní funkci spravedlnosti plní systém, jenž lidi zavírá do klecí, nutí je pracovat skoro zadarmo, ponižuje je a stigmatizuje a jehož fungování se opírá o přímou hrozbu fyzického násilí, a dokonce zabití? Když bojujeme proti patriarchátu, musíme se zcela osamostatnit v řešení problémů, které vytváří. Toho můžeme dosáhnout pouze tehdy, když se vybavíme zásadami a s nimi spojenými činy, které skutečně odpovídají našim snům a představám o svobodě.

Výzvy autonomie

Byl jsem u výslechu. Zase jsem viděl, jak žije město. Jak lidé stojí na zastávkách, baví se, čtou si, někam se dívají… Taky chci jít na ulici a jen tak o něčem přemýšlet. Nikdy jsem si nemohl představit, že už po dvou měsících vězení budu tolik toužit po svobodě. Představoval jsem si, že asi tak aspoň rok to bude úplně v pohodě a po svobodě snad zatoužím asi tak po roce. Vidím, že jsem se mýlil. Už v první hodinu zatčení člověk cítí touhu dostat se ven, bez pout, a aby nikdo nepátral. Už dva měsíce jsem se ani nepohnul, aniž by si toho všiml nějaký bachař. Nejdu nikam bez povolení a ve všem se musím řídit vězeňským řádem. Ale pamatuji si, že existuje důležitější a dražší věc než svoboda – a tou je pravda.
– čtvrtek, 27. 8. 2015

Jednou jsem se zúčastnil velkého neveřejného shromáždění v jedné z evropských zemí. Řešil se případ znásilnění dívky v místní komunitě. Zhruba dva měsíce po incidentu se 70 lidí potkalo, aby kolektivně probrali, co by se mělo udělat. Po nějaké době se podpůrná skupina přeživší nechala slyšet, že dívka šla den po znásilnění incident nahlásit na policii a nyní čeká, že proběhne soud. Tato skutečnost způsobila v místnosti značný rozruch. Jeden z účastníků se po chvíli přihlásil ke slovu a řekl, že je to podle něj nepřípustné a že v takovém případě nebude podporovat probíhající proces. „Od kdy necháváme policii, která nás mlátí v ulicích a drží naše kamarády*ky ve vězení, aby pro nás zajišťovala spravedlnost?“ zeptal se přítomného členstva komunity.

Tento příklad nás vede k jedné ze zásadních výzev na cestě ke svobodnější společnosti. Jaká je alternativa? Myslím si, že rozhodnutí zoufalé a zraněné dívky nahlásit znásilnění na policii vypovídá mnohé jak o schopnosti komunity podobné situace řešit, tak o vzájemné důvěře jejího členstva. Co nám rozhodnutí dívky říká o tom, jak žijí, jak se vztahují k sobě navzájem, jak se o sebe starají a jak si dokážou zajistit bezpečí a spravedlnost? Proč se členka komunity musela obrátit na ozbrojenou donucovací strukturu, se kterou má sama problém a která se v jiných případech mnohdy sama podílí na únosech a sexuálním násilí?

Má zkušenost je relevantní také pro Česko. Mnoho lidí sice policii nedůvěřuje a má z ní strach, stále však postrádá motivaci k pokoušení se o organizaci alternativních lidových struktur zajišťování spravedlnosti a pořádku, které by nebyly spojeny ani se státem, ani s ultrapravicovými stranami a uskupeními. Při absenci jiné kultury, hodnot a spolehlivého způsobu alternativní organizace našich životů se stále budeme uchylovat k tomu, co je nám známé a dostupnější.

Transformace místo zamčených dveří

Představit si společnost bez vězení není jednoduché. Již dnes však existují přístupy ke spravedlnosti založené na přesvědčení, že lidské jednání neexistuje odděleně od sociálních a ekonomických podmínek, ale i dominantní ideologie. Takzvaná transformační spravedlnost nám umožňuje vidět za horizont patriarchátu. Soustředí se totiž na tolik potřebné změny v sociálních systémech, v nichž žijeme. Přestože se státy a jejich koloniální systémy snažily její uplatňování domorodými a queer komunitami z naší historie vymazat, v některých oblastech je aplikována dodnes.

Praxe transformační spravedlnosti je různorodá, spojuje ji však několik obecných principů: Nespoléhá se na policii, vězení a trestněprávní systém, snaží se násilí neindividualizovat a nereprodukovat, ale naopak se aktivně zasazuje o jeho prevenci. Soustředí se na pěstování principu vzájemné pomoci, dbá na zabezpečení sociálních podmínek a kolektivního bezpečí. Realizace takové praxe je odvislá od spolků a pracovních skupin uplatňujících robustní metodologii. K různým situacím se snaží přistupovat individuálně, s ohledem na specifické potřeby zúčastněných i komunity. Napomáhá tak k budování skutečně pevných vztahů a propojení uvnitř společenství.

Věřím, že cesta ke společnosti bez vězení vede skrze změnu v sociální struktuře naší společnosti. A proto věřím v transformační spravedlnost. V takové společnosti se problémy řeší obnovením, dohodou, pochopením a právě onou transformací.