„Mám pocit, že jsem si na to už natolik zvykl*a, že si nedokážu představit den, kdy bych nezvracel*a,“ řekl mi jeden blízký člověk, když jsme si povídali*y o jeho poruše příjmu potravy – nemoci, kterou jsem ještě před pár lety sama prožívala. Mé vnitřní spasitelské já s přehnaným sebevědomím na mě okamžitě začalo křičet, ať blízkému člověku honem pomůžu. S takovým přístupem se přece nikdy nevyléčí! Hlasy těchto protivných spasitelů jsem se ale během dospívání postupně naučila ignorovat. Mně samotné totiž při zotavování se z nemoci neschopnost naslouchat ze strany mého okolí hodně ublížila.

Ze zkušeností mých kamarádek i z mé vlastní dobře vím, že porucha příjmu potravy děsivě připomíná psychicky násilného partnera. A stejně jako nepomůže, když budeme někoho, kdo žije v násilném vztahu, poučovat, jak se má chovat a proč to ještě trpí, ničemu neprospěje ani blahosklonné zachraňování ze spárů nemoci. Personifikovaná porucha příjmu potravy v podobě takového partnera nám totiž přímo i nepřímo vnucuje, co máme dělat, kontroluje téměř všechny části našich životů a vydírá nás. To všechno proto, aby nám následně sdělila, že to „dělá pro naše dobro“, nebo aby nám ukázala, „jak moc nás má ráda“. Navzdory tomu, jak se chová, je těžké se od násilného partnera odstřihnout – kvůli pocitu závislosti, obavám z toho, že nám ublíží („nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“), nebo prostému strachu, co budeme dělat bez něj. Pokud se odhodláme tak učinit, zůstává s námi trauma, které s sebou ještě dlouho poneseme. V případě poruch příjmu potravy ale jako by se takový partner uhnízdil přímo v našem těle i mysli, odkud nás ovládá celou – zbavit se ho je proto ještě o poznání těžší.

Naše společnost se pak na násilí v partnerských vztazích dívá jako na problém, který by „si ti dva měli vyřešit spolu v soukromí“, a k poruchám příjmu potravy zase přistupuje coby k nemocem, jež jsou sice závažné, ale je pouze na lidech, kteří je prožívají, se s nimi popasovat. Porouchaný je přitom nejen systém, v němž žijeme, který k výskytu poruch příjmu potravy přispívá, ale také způsob, jakým je léčíme. Právě to jsem si při konverzaci s mým blízkým člověkem znovu uvědomila. A tak jsem se v ten moment rozhodla mlčet a raději poslouchat dál.

Ideál vyléčeného

Západní mainstreamová medicína a psychoterapie jsou postaveny na binaritě mezi nemocí a zdravím. Jejich hlavním a mnohdy jediným cílem je se poruchy příjmu potravy naprosto zbavit. Přitom díky celosvětovým výzkumům a statistikám víme, že pouze okolo 20 procent lidí se skrze léčbu a terapii z nemoci plně dostane, aniž by se následně nepotýkali s trvalými psychickými i fyzickými následky nebo relapsy. V procesu léčby nás totiž čekají pečlivě vyšlapané pěšinky, které nás nutí z naší cesty odbočit a vrátit se zpět úplně na začátek. Pro mě bylo zotavení se spojené s postupným osvojením si schopností respektovat vlastní tělo, vnímat jeho potřeby a především jeho hranice. To se ale neučí úplně snadno ve světě, který předpokládá, že budeme každý den výkonnější a perfektnější, než jsme byli*y včera, nehledě na to, co nám naše unavená těla říkají. Ve světě, v němž na nás neustále číhají nové diety a dokonale vypadající celebrity, které je propagují. Z toho, že svá těla nesnášíme, totiž nejvíc těží průmysl krásy, který nám na naše strasti vždy s radostí nabídne další produkt slibující proměnit naše životy k nepoznání.

Každý pozitivní krok směrem k zotavení se z poruchy příjmu potravy může spustit jiné formy sebedestruktivního chování. Třeba přibírání na váze během léčení vede k nutnosti pořídit si nové, větší oblečení, což pro člověka odvozujícího vlastní hodnotu od své štíhlosti většinou navodí přesvědčení, že „teď všichni uvidí, jak je hnusný*á“, a především vyvolá obrovský pocit studu. Kromě toho se v našem okolí vždycky najde nějaký člověk, který má pocit, že může ledabyle komentovat naše těla s tím, že jsme „najednou nějak krev a mlíko“ nebo že jsme „konečně shodili*y ten sulc“. A občas je to jedinec z okruhu naší rodiny nebo přátel. Léčba s sebou navíc nese finanční náklady. Já jsem měla velkou výhodu, že jsem díky podpoře rodičů nemusela každý měsíc přemýšlet nad otázkou, jestli si zaplatím raději terapii nebo obživu. Jiní tohle štěstí ale nemají. A to, kam se narodíme, si nikdo z nás nevybírá. Přitom mentalita nedostatku, především je-li spojená s jídlem, může být při uzdravování tím největším nepřítelem.

Podobně jako můj blízký člověk se navíc mnozí lidé prožívající poruchu příjmu potravy zotavit nechtějí. Jak poukazuje edukátorka Gloria Lucas z platformy Nalgona Positivity Pride, nemoc často představuje jediný kompenzační mechanismus, díky kterému získáváme alespoň minimální, i když falešný pocit kontroly nad jinak nekontrolovatelnou realitou. Přesněji řečeno, je to jediný mechanismus, který jsou mnozí lidé bojující s poruchou příjmu potravy v daném období schopni vnímat a využívat. Falešný pocit kontroly nám může kompenzovat nestabilitu, kterou pociťujeme ve vztazích, v práci nebo ve škole, ale i nejistotu spojenou s nedostatkem základních životních potřeb, ať už jde o bydlení, nebo cokoli jiného. Nemoc nám sice ubližuje, ničí naše zdraví a pro mnohé má smrtelné následky, ale zároveň nám dodává umělou tělesnou autonomii. Právě ta je v patriarchální společnosti především ženám a queer lidem upírána, ať už skrze vynucování nerealistických standardů krásy, přímé snahy o omezování našich reprodukčních svobod, nebo generacemi nanášenou výchovu, jež nás učí být hodnými holčičkami, které mají přinášet potěšení ostatním a hlavně neříkat ne.

Gloria Lucas také upozorňuje na skutečnost, že k tomu, aby choroba přetrvávala a dál bujela, je nutná poměrně velká míra izolace. Jako by tu pro nás porucha příjmu potravy vždycky byla – i v momentech, kdy jsme na všechno sami*y. Právě to se ukázalo v období vrcholu pandemie covidu-19, kdy výskyt nemoci rapidně narostl. Byli*y jsme totiž uzavřeni*y ve svých domovech, odloučeni od přátel, bez možnosti věnovat se tomu, co nás baví a naplňuje, napospas oddaní*é svým psychickým nesnázím. Jádro problému však sahá mnohem dál než do časů umělé izolace plynoucí z virové nákazy. Stávající společensko-ekonomický systém totiž osamělost přímo vytváří – podhodnocuje péči, odrazuje nás od toho, abychom budovali*y silné kolektivy, podporuje produktivitu na úkor solidarity a činí z nás rádoby samostatná individua soutěžící o hrstku nerovnoměrně rozdělených zdrojů.

Poruchy příjmu potravy, podobně jako jiná psychická onemocnění, zkrátka nejsou záležitostí pár labilních jedinců, kteří by se měli honem vzchopit a nabrat na odolnosti. Je proto na čase se jednou provždy odvrátit od přístupu, který nemoc léčí způsoby, jako by nijak nesouvisela se zanedbanými systémovými problémy – jako by si každý mohl dovolit se jí úplně zbavit a už do ní nikdy znovu nespadnout. A přesto se při psaní tohoto textu sama sebe neustále ptám, jestli jen neintelektualizuju sebepoškozující chování. Tak moc jsem si ideál jednou provždy uzdraveného a odolného jedince spojený s mainstreamovou léčbou sama zvnitřnila.

Komunitní principy před západním spasitelstvím

V mém ideálním světě by všichni lidé prožívající poruchu příjmu potravy měli přístup k institucionální péči. Pracovali*y bychom způsobem a mírou, které nás nenutí se od našich těl odpojovat a které nás nevyčerpávají. Posedlost výkonností a nekonečným ekonomickým růstem bychom nahradili*y základním komunistickým principem „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, který zohledňuje také specifické požadavky osob se zdravotním postižením a psychickými chorobami. Opustili*y bychom vykořisťovatelský přístup k půdě a namísto toho se o ni starali*y recipročně – s vědomím, že jsme s přírodou neoddělitelně spojeni*y a že náš vztah k ní vždy odráží vztah k nám samotným. Neexistovaly by hloupé diety a především by neexistoval reklamní průmysl, který nám je vnucuje. Všichni*echny bychom měli*y možnost spotřebovávat lokální suroviny a vzdělávali*y bychom se v tom, které potraviny našim tělům prospívají nejvíc. Pravidelné společné hostiny bychom využívali*y coby způsob, jak prohloubit své vztahy – pojímali*y bychom je jako rituály, podobně jako to dělali naši předci. Dekonstruovali*y bychom po staletí nanášené eurocentrické ideály krásy a štíhlosti. Postupně bychom bořili*y všechny formy útlaku, usilovali*y o emancipaci a díky zabezpečení bydlení a dostupné veřejné infrastruktuře žili*y dobré životy. Jenže v takovém ideálním světě nežijeme a mé cynické já říká, že ještě dlouho žít nebudeme.

Proto se domnívám, že chceme-li řešit vzestup poruch příjmu potravy způsobem, který není odtržený od reality, s vědomím, že na cestě k vysněné společnosti nás čeká ještě hodně práce, měli*y bychom nemoc i její léčbu začít vnímat jako otázku sociální spravedlnosti. A právě v tom by nám mohl pomoci princip, kterému se říká harm reduction. Dosud je známý především coby přístup k drogové závislosti, jehož cílem je minimalizovat negativní důsledky spojené s „rizikovým chováním“, aniž by byla nutně vyžadována abstinence. Většinou obnáší praxi typu výměny sterilních jehel a stříkaček s cílem snížit rizika přenosu HIV/AIDS a dalších nemocí mezi uživateli*kami drog, distribuci kondomů, bezplatné poradenství nebo edukační programy zamezující předávkování. Harm reduction je ale mnohem víc než soubor pragmatických opatření. Jedná se o radikální politickou filozofii, která říká, že respekt, soucit a naslouchání si zaslouží kdokoli, třeba i ti, kdo se nechovají podle standardů, jež jsou považovány za morálně vhodné nebo odmítají či nemohou naplnit „správný“ přístup k léčbě. I proto je již od svých počátků princip harm reduction spjat s konceptem vzájemné pomoci, podle kterého se v komunitách snažíme zajistit si statky a potřeby, v jejichž naplňování stát selhává nebo nám je úmyslně neposkytuje, během čehož se politizujeme a společně proti útlaku bojujeme.

Harm reduction využívalo coby základní strategii například mnohé původní obyvatelstvo, kterému tento princip umožňoval eliminovat škody násilného kolonialismu a zachovat si přitom kulturní identitu, ochránit své tradice a obstarat si živobytí. Jeho průkopnicemi byly také klíčové historické postavy světového queer hnutí, trans* aktivitsky Marsha P. Johnson a Sylvia Rivera ze Street Transvestite Action Revolutionaries (STAR) – uskupení, které mladým trans* lidem poskytovalo oblečení, jídlo a střechu nad hlavou. Členstvo STAR totiž tvořilo i pouliční trans* sexuální pracovnictvo a přístup harm reduction tak představoval nezbytnou praxi, skrze kterou si zajistit alespoň minimální bezpečí. V neposlední řadě je revoluční historie harm reduction spojena s hnutím The Black Panthers Party a jeho programy oděvních a potravinových bank, lékařských klinik poskytujících bezplatné zdravotnické služby nebo organizování autobusů za účelem dopravení rodin vězňů na návštěvy do vězení. Zvláště proslulou se stala jejich iniciativa Snídaně pro děti zdarma, která na počátku sedmdesátých let denně nakrmila tisíce chudých dětí a účastnictvu zároveň poskytla příležitost rozebírat příčiny rasové chudoby. Jak popisuje aktivista Dean Spade v knize Vzájemná pomoc (2020, česky 2022), program bezplatných snídaní byl natolik úspěšný, že se ho americká vládní elita pokusila zničit. Například před zahájením snídaní v Chicagu poslala do kostela, kde měl program probíhat, policisty, kteří připravené jídlo pomočili. To vše proto, aby aktivity Černých panterů následně kooptovala a přisvojila si tak jejich zásluhy – federální ministerstvo zemědělství spustilo podobnou iniciativu, která byla nicméně postavená na zásluhovosti a charitě, nikoli na zásadách vzájemné pomoci a harm reduction. Neumožňovala proto politickou emancipaci. Tak už to ale vlády mají s úspěšnými komunitními programy ve zvyku.

Než dosáhneme revoluce

Přesto si myslím, že bychom neměli*y slevovat z požadavků, které na veřejnou infrastrukturu máme, a jednou provždy rezignovat na to, aby zdravotní i sociální systémy fungovaly pro všechny bez rozdílu. Stejně tak bychom neměli*y ustupovat ze svých nároků na to, aby se profesionálové placení z veřejných peněz, kteří léčí poruchy příjmu potravy, pídili po jejich systémových příčinách. Vzhledem k tomu, že stát ve své současné podobě hájí v první řádě vlastní zájmy, především vládne-li mu pravicová vláda, jež konstantně prokazuje, že jsou jí životy velké části společnosti ukradené, je ale nutné vytvářet paralelní struktury, jejichž nedílnou součástí bude také princip harm reduction. A mnohé kolektivy organizované zdola tak již činí, především ty, jejichž členstvu je z jakýchkoli důvodů veřejná péče upírána.

V oblasti poruch příjmu potravy nás harm reduction kromě praktických nástrojů, které se liší v závislosti na tom, zda člověk prožívá anorexii, bulimii, ortorexii nebo záchvatovité přejídání, vede především ke kolektivní změně paradigmatu. Opouští onen ideál jednou provždy uzdraveného jedince a rozpoznává, že léčba může vypadat u každého jinak. Nemocné na rozdíl od mnohých léčebných center nepaternalizuje, nesoudí je a snaží se spíš vytvářet bezpečné prostředí, které postupně vede k většímu uvědomění vlastního těla a toho, jaké volby pro něj děláme. Je tady i pro ty, kdo se vyléčit nechtějí, a snaží se minimalizovat negativní dopady nemoci na jejich zdraví. Usiluje o bourání hierarchií mezi zdravotním personálem nebo terapeuty a těmi, kdo onemocnění prožívají. Do velké míry staví na pomoci peer pracovnictva – protože životní zkušenost s sebou mnohdy nese tu největší specializaci. S vědomím, že léčba poruch příjmu potravy je často spojena s pobytem ve zdravotnických zařízeních, apeluje na jejich větší inkluzi a zároveň se zasazuje o to, abychom vnímání nemoci rozšířili*y také o její sociální rozměr – abychom při léčbě reflektovali*y zmíněné vyšlapané pěšinky, jež nás nutí z naší cesty odbočit a vrátit se zpět úplně na začátek.

Harm reduction není všespásné řešení a ani se jím nesnaží být. Coby klíčovou složku komunitního organizování, která nám v dosti násilném systému umožňuje žít o něco kvalitnější život, jej nicméně můžeme aplikovat na jakoukoli problematiku související se zdravím, která je momentálně patologizována nebo jen přehlížena – od užívání drog a závislosti na alkoholu přes sexuální práci, sebepoškozování až po poruchy příjmu potravy, deprese a úzkosti. A kamarády, kteří nemají úzkosti, bych dnes mohla spočítat na prstech jedné ruky. I proto bychom se v principu harm reduction mohli*y vzdělat a začít jej používat. Především zatímco ve svých komunitách usilujeme o každodenní drobné feministické revoluce.