Trigger warning: Následující text zachycuje znásilnění. Pokud jsi na tato témata citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

„A co byste teď potřebovala, Míšo?” ptá se mě vlídně trpělivým hlasem už asi po tisící moje terapeutka.

Mlčím. Jazyk mi vyschne a přilepí se na patro. Ta otázka mě málem zadusí. Terapeutka mě vede k individuální odpovědnosti za zlo, které na mě bylo napácháno, protože ví, že pomoci se nedovolám. Jenže já jsem slabá a potřebuju podepřít. Potřebuju, aby mi jiní dali najevo, že vidí moji bolest. Potřebuju vidět cizí oči plné šoku, zhnusení a vzteku nad mým zraněním, abych i já sama uvěřila, že je pravdivé. Potřebuju blízkost a laskavost, abych uvěřila, že se do mě zlo neotisklo. Že i když se cítím nakažená jeho odporností, pro své blízké odporná nejsem. Tolik se potřebuju vidět milujícíma a soucitnýma očima, abych uvěřila, že si lásku a něhu zasloužím. Chci důkaz, že nejsem nadobro zatracená a všeho dobrého je pro mě škoda. Potřebuju, aby mě chvilku nesl celý svět. Já už se sotva unesu.

Člověkem druhé kategorie

Je leden roku 2020 a já nervózně vcházím do kanceláře prominentní bojovnice proti sexualizovanému násilí, protože mi dochází čas. Pětiletá lhůta, kterou mi věnovalo české trestní právo k tomu, abych se dokázala postavit na nohy, sebrat všechnu sílu, co mám, a řekla si o spravedlnost, zanedlouho vyprší.

Do prostorné kanceláře s výhledem na hlavní nádraží vcházím s jakousi představou o individuálně páchaném bezpráví. Že ten, kdo mi ublížil, byl jen on a jeho nenávist k ženám. Že lidé, kteří moji zkušenost zpochybňovali, tak činili pro vlastní neochotu opustit iluzi bezpečí, kterou jim zaručuje dělání těch správných věcí („jak ses mohla nastěhovat do bytu k cizím lidem“). Ale stále s důvěrou, že žiju v zemi, kde jsem plnohodnotným člověkem a kde existuje systém, který mě má chránit.

Odcházím rozbitá na kusy. O svojí zkušenosti jsem dlouho nikomu neřekla, nemám svědky, slovo proti slovu. Hrozba žaloby z urážky na cti mě donutí moje odhodlání přehodnotit. Když jsem usedala na židli a začala vyprávět svůj příběh, cítila jsem se konečně dost silná čelit zraňujícímu trestnímu řízení. Avšak čelit tomu, že mě může nařknout ze lži, poté co jsem strávila tolik let v terapii a docházela do bezpečného kruhu žen s podobnou zkušeností, abych přijala fakt, že můj život bude už navždycky jiný, jsem nedokázala. Přála jsem si zotavit se, onu nešťastnou událost uzavřít a ne za ni být znovu potrestána. Jako by mě netrestala každé ráno.

Když jsem vyšla do Vinohradské ulice a pozorovala odjíždějící vlaky, cítila jsem se násilím vyhnaná z vlastního domova, od kterého mě oddělovaly strukturální bariéry, které jsem nemohla překonat vlastní vůlí ani pracovitostí – tak jak mě k tomu vedlo dospívání v porevolučním Česku i víceméně privilegovaná pozice intelektuálně zdatné ženy s dobrým rodinným zázemím. Sama jsem nad systémem, který byl vytvořen k tomu, aby mě přemohl, nemohla vyhrát. Advokátka mě totiž právě seznámila s tím, jak na ženy a děti dopadá, když právo, které je má chránit, vytvoří muži. Právní systém vytvořený muži pro muže, snad aby ochránil jejich mocenské pozice, nikdy neměl ambice léčit moje rány. Ty jsem si měla vyléčit sama. A i když jsem se cítila jako přeživší sexualizovaného násilí, která udělala, co bylo v jejích silách, aby získala zpátky kontrolu nad svým životem, patriarchát mě svými důmyslnými nástroji zatlačil zpátky do role bezmocné oběti. Lepší důkaz o tom, že žiju v mužském světě, který si mě neváží, který mě chce jenom využít k tomu, co zrovna potřebuje, jsem dostat nemohla.

Když jsem ten večer procházela pražským Karlínem, moje nohy jako by se dlažby chodníku ani nedotýkaly. Tváře lidí, které jsem cestou míjela, měly jen jednu podobu, jeden obličej. Ostře řezanou, neustále zaťatou, hranu čelisti, ošklivé vodnaté oči, umaštěné vlasy barvy uschlé trávy. Z kolemjdoucích se dokonce linul i ten jeho zápach – nemyté nohy, horolezecké magnesium, cigaretový kouř a zatuchlost nikdy nevětraného pokoje.

Co kdybych svoji tehdejší odpověď na terapeutčinu otázku nemusela polknout a mohla nahlas vyslovit to, co bych si pro sebe jako přeživší přála? Jaké by bylo žít ve světě, kde se napravují napáchané škody a neměří se vina, za niž se podle tabulky přidělí trest, který možná přinese zadostiučinění, ale nad flashbacky, strachem z lidí i ze svého těla moc nemá? Jaké by bylo žít ve světě, ve kterém se mi uvěří?

Vidíš, co jsi způsobil?

Při své cestě za uzdravením jsem zkraje roku 2017 narazila na TED Talk islandské spisovatelky Thordis Elva, v němž po boku muže, který ji jako teenagerku znásilnil, popisuje roky trvající společnou cestu ke smíření. Jejich zpověď mě tehdy hluboce zasáhla. Tušila jsem, že jeho přijetí zodpovědnosti, ochota čelit tomu, co způsobil, by byla cestou ke smíření i pro mě.

A tak jsem se i já pokusila muže, který ovlivnil můj život na dlouhé roky, konfrontovat se svojí bolestí, vést s ním dialog. Chtěla jsem na vlastní oči vidět, že rozumí tomu, co mi udělal. Byla jsem ochotná vyslyšet jeho stranu příběhu, protože do situace, kam nás svým činem dovedl, se nedostal sám. Až příliš mnoho těch, kdo se sexualizovaného násilí dopustilo, bylo samo obětí násilí. Jeho čin by se tím nenapravil ani neomluvil. Já bych si tím ale mohla připomenout, že mi ublížil člověk a ne bezcitná zrůda. Člověk, který potřeboval a potřebuje pomoc stejně jako já, aby už nikomu neublížil. Chtěla jsem vidět jeho pokání, a zejména zájem mi bolest pomoci nést. Přijetí odpovědnosti za rány, které mi způsobil, natož ochotu moje utrpení napravit se mi nedostalo. Naopak, vinnou jsem v jeho očích byla já, můj nos, moje tělo. A já si připadala ještě zuboženější.

V touze zajizvit se jsem si rozdírala rány snahou mu porozumět. Pochopit, proč to udělal. Donekonečna jsem uvažovala nad tím, proč ženy tolik nenávidí, proč se nám mstí. Proč nedokázal připustit, že něco takového udělal. Jak je možné, že nějakou formu sexualizovaného násilí nebo sexuálního obtěžování za život zažije podle organizace proFem více než polovina všech žen a muži stále nejsou schopni slyšet, že ženám skutečně ubližují. Přála jsem si přijít na to, jak to zastavit. Kladla jsem si příliš mnoho otázek, které do centra mé pozornosti stavěly akt násilí a jeho vykonavatele. Ale na otázku, kterou mi terapeutka tolikrát položila, jsem si dlouho odpovědět nedokázala. Lačnila jsem po pomstě, ale věděla jsem, že mě nezahojí. Těžké zranění, které utrpěl při nehodě asi rok poté, co mě napadl, nenapravilo můj spánek, nezměnilo vnímání vlastního těla jako mocenského bojiště ani ze mě nesejmulo pocity špíny.

Jít k soudu tak pro mě znamenalo poslední možnost, jak ho přimět vidět a cítit následky toho, co mi způsobil. Aby ho zasáhly tak, jako zasáhly mě, aby ho tak jako mě rozbily na kusy. Aby se z těch kusů snažil postavit lepšího člověka. Člověka, který už nikoho neznásilní.

Tehdy jsem netušila, že jsem ve zhlédnutém TED Talku poprvé narazila na druh praxe, která se využívá v rámci restorativní spravedlnosti, respektive přístupu, který se snaží napáchané škody napravovat. Tato alternativa trestního řízení do středu pozornosti staví lidi, ať už jde o oběť, nebo přeživší a toho, kdo se násilí dopustil. Pracuje s kontextem, v němž se násilí odehrálo, aby pomohlo obětem nebo přeživším najít řešení, které by jim umožnilo žít dál co možná nejplnohodnotnější život.

Uvědomuje si totiž, že sexualizované násilí, ale i násilí obecně není individualizovaným aktem plynoucím ze ztráty kontroly jednoho člověka, ale výsledkem společenských procesů, které mu podobné chování dovolují a tím ho k němu i nepřímo vedou. Rozumí tomu, že oběť k tomu, aby se mohla stát přeživší, potřebuje širokou podporu, že potřebuje převzít kontrolu nad vlastním příběhem a hlavně bezpečí, aby nabyla sílu a tělesnou integritu, která jí byla aktem násilí odebrána. Oběti potřebují kompenzovat ekonomické ztráty ze vzniklého traumatu, dlouhodobou terapeutickou podporu, protože jejich trápení nekončí ve chvíli, kdy je přejdou panické ataky či noční můry, nebo v momentě, kdy získáme zpět vlastní sebehodnotu. Potřebujeme, aby nám společnost pomohla zpátky vybudovat zdravou důvěru ve svět a lidskost.

Léčit rány

Právě toto má na paměti ona restorativní spravedlnost, zmíněný přístup k trestnímu právu, který se v angloamerickém právním systému v moderní podobě rozvíjí od sedmdesátých let 20. století. Navazuje na systémy náprav praktikovaných obyvatelstvem původních komunit, které si uvědomovaly, že na smírném vyřešení závisí celá jejich další existence.

Do Česka, kde se od roku 2019 o jeho rozvoj zasazuje Institut pro restorativní justici, se ve své moderní podobě dostal ze Severní Ameriky, i když předsedkyně Institutu Petra Masopust Šáchová vidí princip náhrady škody i v naší historii, například ve fungování tzv. smírčích křížů.

Jedná se tedy o starou praxi, jejíž současné metody – ať už jde o mediaci, restorativní konference, nebo restorativní kruhy – se podle odborníků dají použít v případech jakékoli trestné činnosti či při řešení jakýchkoli konfliktů. V některých školách v Česku se používají třeba tzv. komunitní kruhy.

Evropské fórum pro restorativní spravedlnost vidí řadu výhod i v aplikování tohoto přístupu v případech sexualizovaného násilí. Hlavní pozitiva shledává ve snaze o nápravu ze strany těch, kdo se násilí dopustili. Zmiňuje jejich vedení k plnému přijetí odpovědnosti za spáchané činy a k upřímnému vyjádření lítosti. Přístup také motivuje útočníky k vyhledání terapeutické pomoci, aby už se podobných činů v budoucnu nedopouštěli.

Další zásadní výhodou restorativního přístupu je schopnost reflektovat skutečnost, že sexualizované násilí není pácháno ojediněle, jen ve ztemnělých parcích. Data ukazují, že mnohem častěji se ho dopouštějí lidé, které už známe. Lidé, k nimž chováme základní důvěru, že nám neublíží. Většinu těch, kdo sexualizované násilí vykonávají, představují manželé, partneři, kamarádi nebo kolegové, rodinní příslušníci, od nichž se prakticky často ani není možné izolovat. Restorativní spravedlnost rozumí tomu, že sexualizované násilí nepáchá škody jen na přeživších, ale eroduje celé komunity, kde k násilí došlo. Proto také oběti a přeživší často ztrácejí sociální i materiální podporu, která je v jejich uzdravování zásadní.

Aby byl proces hledání náhrady způsobené újmy úspěšný, musí být expertně veden. Podle doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech se ho musí dobrovolně účastnit ti, jichž se násilí týkalo, podporovat dialog tak, aby vedl ke vzájemnému pochopení a k nápravě újmy obětem nebo přeživším založené na kolektivní a konsenzuální dohodě. Mediátorstvo musí spravedlivě pečovat o potřeby a zájmy všech zúčastněných, ctít procedurální rovnost a nesmí replikovat nerovné mocenské vztahy. Podle Institutu pro restorativní justici zmíněné principy v praxi zajišťují zkušení*é mediátoři*rky, tedy speciálně školení odborníci na mezilidskou komunikaci, vyjednávání a řešení konfliktů. Jsou školeni k tomu, aby pro účastnictvo vytvořili bezpečné prostředí a umožnili obětem nebo přeživším řídit samotný proces a tím jim pomoci nad situací převzít kontrolu.

Otevřenost je základním předpokladem pro to, aby oběti a přeživší skutečně mohli dojít úlevě. Té ale systém v současné podobě spíše brání. Přiznání je možná polehčující okolností, která může vést ke snížení trestu, ale i přesto se ti, kdo násilí spáchali, trestu obávají a samotný fakt, že by se k činu přiznali, je ohrožuje. sajutha baliga, výzkumnice a ředitelka amerického školicího a výzkumného centra Restorative Justice Project při Impact Justice, organizace, která se zasazuje o reformu právního systému a vězeňství v Americe, poznamenává, že nejpřirozenější strategií násilníků je svoji vinu odmítnout.

I proto byla moje snaha o navázání léčivého dialogu předem odsouzena k zániku. Bez upřímné sebereflexe, přítomnosti pevně řízeného procesu a pocitu bezpečí jsme jenom dál replikovali mocenskou dynamiku, která k napadení vedla. Specifické procesy používané v restorativní spravedlnosti vytvářejí bezpečné prostředí a umožňují konverzaci, po které jsem toužila i já.

Na základě závěrů kriminologických výzkumů se zdá, že restorativní spravedlnost skutečně funguje tak, jak přístup předpokládá. Podle zjištění výzkumu nebyla moje potřeba zjistit více o samotném činu, a o všem, co k němu vedlo, ani to, že jsem mu potřebovala říci, jak mě jeho čin ovlivnil, a slyšet jeho přiznání a upřímnou omluvu, nijak výjimečné. To společně s touhou po nápravě zmiňuje jako primární motivaci vstoupit do procesu restorativní spravedlnosti většina dotazovaných. Ze závěru studie také vyplývá, že většina obětí nebo přeživších, které restorativními procesy prošly, na jejich konci odcházely s pocitem, že s jejich újmou bylo nakládáno spravedlivě, i když s úrovní nápravy nebyli všichni jednoznačně spokojeni. Výzkumnictvo přitom zmiňuje význam povahy motivace do procesu vstoupit, očekávání od jeho výsledku a hlavně pak ochotu pachatele převzít zodpovědnost za spáchaný čin.

Co se týče recidivy pachatelů, výsledky výzkumů nejsou tak jednoznačné, jak bych si přála. Existují studie, které míru recidivy u osob, jež prošly procesem restorativní spravedlnosti, identifikují nižší, ale najdeme i studie, které docházejí k opačným závěrům. Výzkumnictvo však upozorňuje na problematičnost pojmu recidiva; co se jí vlastně rozumí a jak ji měřit. V této souvislosti varují před přílišnými očekáváními v oblasti nápravy a vyzdvihují kontextualitu trestných činů, které se nedějí ojediněle ani individualizovaně, ale často jsou výslednicí všech vlivů, jimž byl člověk v průběhu svého života vystaven. Od restorativní justice proto nelze očekávat magickou nápravu pachatelů. I já jsem ji očekávala, chtěla jsem ho hlavně zastavit. Toužila jsem se ho přestat bát, přestat se bát lidí, kteří zlehčují znásilnění, kteří se baví ponižováním jiných prostřednictvím sexistických vtipů, těch, kdo věří, že pokřikování na ulici je kompliment. Doufala jsem, že když ho zastavím, přestanu mít pocit, jako by mi všichni ti, kdo s větším či menším rozmyslem denně říkají, že „si o to koledovala“ nebo že „takhle se přece slušná žena nechová“, drželi ruce, když jsem se mu snažila vysmeknout.

Přebírala jsem na sebe vinu za jeho budoucí chování, cítila jsem se spoluvinná za všechny další ženy, kterým ublíží, pokud nepochopí, co udělal, dokud mu to nevysvětlím. Bála jsem se, že když ho nezastavím, budu zodpovědná i za činy, které jednou možná spáchá jeho syn vyrůstající s otcem, jenž nenávidí ženy.

Od procesů restorativní spravedlnosti se možná nedá očekávat prevence recidivy, ale oproti tradičnímu trestání mají jednu zásadní výhodu. Dbají totiž na to, aby ty, kdo se újmy dopustili, vedly pozitivním směrem a ukazovaly jim, v čem mohou být ve svém dalším životě prospěšní, ať už v nápravě způsobené škody, nebo i jinak. Oproti tomu se trestní právo ohlíží do minulosti a sčítá viny a tím ty, kdo se dopustili újmy, démonizuje i před jimi samými. Přitom naděje a víra v to, že můžeme být lepší, má na naši skutečnou proměnu až zázračné účinky. Přesvědčení, že špatní jsme, byli jsme a budeme, nám s dlouhodobou prací na tom, abychom byli lepší, ani neumožní začít.

Restorativní spravedlnost v post-MeToo éře

V post-MeToo éře je potřeba rozvíjet infrastrukturu pro alternativní řešení případů sexualizovaného násilí ještě patrnější. Řada statečných žen, které začaly o svých prožitcích mluvit nahlas, inspirovala i mě. Prolomila dlouho udržovaná společenská tabu, a dnes je proto (i když stále ne pro všechny) už mnohem bezpečnější nahlas říci „byla jsem znásilněná“. Pokud ale nejsme „ideální obětí“, která přesně zapadá do představ orgánů činných v trestním řízení a trestního řádu o tom, jak se má taková oběť chovat, říci „znásilnil mě“ a ukázat na něj prstem stále bezpečně nemůžeme.

Trestní právo nám slovo „znásilnění“ ukradlo a dovoluje nám ho používat pouze formou, která vylučuje toho, kdo se na nás tohoto ohavného činu dopustil. Slovo, které se nejprve bojíme vyslovit, protože představuje kruté doživotní vězení, ale které je zároveň naprosto zásadní pro to, abychom se z onoho zážitku mohli začít léčit. Prvním krokem k uzdravení je schopnost to, co nás bolí, pojmenovat. Sémantika (nauka o významech) se možná nezdá důležitou, ale obětem a přeživším vysílá důležitou zprávu: to, co se vám stalo, je váš problém, vyřešte si ho sami*y.

Podpora obětí a přeživších je přitom hanebně nedostupná, podpůrných služeb sice možná přibývá, ale stávají se finančně nedosažitelnými. K tomu, abyste na ně skutečně dosáhli, je ale třeba disponovat nejenom finančním, ale taky sociálním a kulturním kapitálem, který nám umožňuje překračovat kulturní bariéry, jež nám ve vyhledání pomoci často brání.

Cancel culture – pokud pomineme fakt, že její dynamika spíše působí naopak a ve výsledku jsou to oběti, které se musí izolovat nejen od násilníků, ale i struktur, jež se jich zastávají – se bojíme právem. Funguje totiž na stejném principu jako trestní právo, které kontroluje, jestli se stala jakási institucionalizovaně definovaná vina, přímo ostrakizuje viníky a nepřímo ostrakizuje přeživší. Příčinu ani následek ale řešit neumí.

S otázkou, co se sexualizovaným násilím, si naše společnost stále poradit nedokáže.

Ani já to pořád nedokážu. I když vám tu otevřeně vyprávím část svého příběhu, nepřeju si, aby byl tím, co mě definuje. Nechci být tou „znásilněnou holkou“. Už ne jako na začátku, kdy jsem odmítala přijmout fakt, že můj život už teď bude v mnoha ohledech jiný. Po letech nákladné terapie, skupinových sezení s ženami, které zažily podobné, traumaterapii a antidepresivech, jsem s onou zkušeností i tím, jak mě proměnila, více méně bezpečně sžitá. Už nechci ne-existovat, přebírat kontrolu za jiné, ani se jí vzdávat. Po mém starém já, které tu noc zemřelo, se mi ale asi stýskat nepřestane.

Dlouho jsem se nedokázala rozhodnout, jestli se pod tento text mám podepsat vlastním jménem. Internalizovaná představa o tom, že špinavé prádlo se nemá prát na veřejnosti, mě pronásledovala od chvíle, kdy jsem uviděla, jak osobní článek jsem vlastně napsala. Rozhodnutí to nebylo snadné, ale dělá se snáze, pokud máte v zádech přátelstvo, o které se můžete opřít, a které vám připomene, že si opravdu můžete říct o pomoc.

Abych pro sebe mohla tuhle tíživou událost uzavřít, potřebovala jsem sama sobě splatit dluh; konečně si dovolit si nahlas říct o to, co jsem tehdy potřebovala. Možná něco podobného potřebujete taky. Nástroje ke změně máme, domáhejme se jejich využívání.