Kdyby moje cesta k sebepřijetí a nalezení identity byla albem fotek, na té první bych byla já, malá Evička koukající se do zrcadla. Nejdříve bych pozorovala svá stehna, potom křivé malíčky na rukou, chlupy na svém těle a taky svou hruď. Civěla bych na své rty, které jsem si přála plnější, koukala bych do svých tmavě hnědých očí, které se na slunci zbarvují do medově hnědé. Ohmatala bych svůj nos a obočí, možná bych i zatočila pár vlásky, které mi rostou po stranách obličeje. Neměla bych ale ještě potřebu se jich zbavit. Prohlédla bych si své vlasy, prohrábla bych si je a ruka by se mi v nich zasekla. Jen tak bych na sebe koukala. V tom člověku v zrcadle bych neviděla jen samu sebe, ale i svoji mamku.

Na druhé fotce pláču v jejím náručí. Tolik se jí podobám, krom barvy kůže. A už to sama vidím. „Dělají si z tebe srandu, urážejí tě, ale potom si jdou pustit svý oblíbený černošský rappery a zpěváky a zpívají společně s nimi. Oni ti za to nestojí,“ říká mi máma.

Na třetí fotce mi češe vlasy a já řvu a docházejí mi slzy. Přeju si vypadat jako ona. Nereaguju na mikroagrese ze svého okolí, v té době ani nevím, že to, co se mi děje, má takový název. Možná, že když je to n-slovo nechám říkat, tak mě přijmou. Přemýšlím, jestli se mi ten kluk opravdu líbí, ale vím určitě, že já se klukům jako on nikdy líbit nebudu. S mámou mi do vlasů dáváme chemický relaxér, ať jsou rovné. Povídá mi o Martinu Lutheru Kingovi.

Na čtvrté fotce nejsem já, je na ní vyfocená zídka u Moravy, kde někdy sedávám. Jednou na druhém stupni základky jsem tady plakala v náručí kamarádky – poté, co jsem poprvé nahlas vyslovila, že by se mi mohly líbit i holky.

V albu je pak několik dalších fotek. Nejsem si ještě jistá, jestli chci, aby je viděli*y ostatní. Je v nich hodně smutku. Něco ve mně bobtnalo.

Co ty černej stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu. Zavři za sebou ty dveře! Máš za sebou snad černochy? Kámo, na tý fotce vypadáš jak negr. A co tvůj táta? Ten je někde na plantáži, že? To je hrozný, že tohle zažíváš, vždyť to není tvoje vina, že jsi černá. Ti černoši to maj v DNA, že jsou líný, nemaj disciplínu a nestaraj se o svý děcka. Jsi ošklivá opice. Ty furt s tím tvým rasismem.

Na pozdějších fotkách mi starší muži koukají na prsa a ptají se, z jaké exotické krajiny pocházím. Přemýšlím nad tím, jestli jsem milovatelná. Cítím se tak osaměle. Umím být tak zlá.

Na jednom z těchto pozdějších snímků jsem já sledující video, v němž bílý policajt klečí na krku černocha, který nemůže dýchat. O pár fotek dál jsem na svém prvním protestu, kde odmítám možnost něco říct nahlas do megafonu. Náckové přitom řvou, ať nás radši znásilní a ať si sundáme paruky. Kdybych se měla vzdát každého, kdo mi někdy řekl něco rasistického, dneska už nemám nikoho.

Na další fotce si mažu jizvy krémem a proklínám se, že je neumím udělat hlouběji. Na jiné čtu Vypálenou nenávist, knihu, která mě přivedla k Malcomu X, historii Black Panther Party, seriálu The Fresh Prince of Bel-Air, hudbě a boji Tupaca Shakura – k části mě, o které jsem tehdy nevěděla, jak moc mi chyběla.

Další fotografie zachycuje, jak doma oznamuju, že mám holku, ale že možná budu mít někdy i kluka.

Poslouchám album Niny Simone z nahraného koncertu, jenž se uskutečnil na počest Martina Luthera Kinga, který byl tři dny předtím zavražděn. Na mnoha fotkách zpívám a píšu básně. Taky docházím k tomu, že většina mého kámošstva mi v určitých věcech nikdy neporozumí, i kdyby se sebevíc snažila.

V první karanténě v roce 2020 se toho pro mě hodně změnilo. Uvědomovala jsem si věci o své identitě, zhoršilo se mi mentální zdraví a jednoduše jsem dospívala. Bedlivě jsem tehdy ze svého mobilu sledovala eskalaci protestů a růst hnutí Black Lives Matter. S pomocí své učitelky dramáku jsem si uvědomila, že přednes nemusí být jen o náhodném výběru z hromádky textů, které mi nic neříkají. Může jít o proces, v němž si vyberu knihu, kterou bych chtěla interpretovat a z níž se udělá úryvek. V přednesu jsem se stala příběhem. A bylo pouze v mých rukou, jak ho předám. Na jedné z aktuálních fotek proto stojím na jevišti městského divadla a recituju. Účastnila jsem se poprvé soutěže v uměleckém přednesu. Chtěla jsem vidět, jak recitují ostatní, a taky jsem doufala, že se dostanu na celostátní kolo, o kterém mi všichni*echny říkali*y, že je plné poezie, prózy, divadla, hudby a úsměvů.

Umělecký přednes rovná se boj

Na druhý ročník soutěže v uměleckém přednesu jsem si vybrala úryvek z knihy Vypálená nenávist (The Hate U Give, 2018) americké spisovatelky Angie Thomas. Pomohla mi uvědomit si, že mého bráchu by mohli v Americe jen tak zastřelit a že lidi jako my ze strany společnosti stále zažívají systematický útlak. Taky jsem si díky ní ujasnila, že i když mě tady v Česku nejspíš kvůli tomu, že nejsem bílá, nezastřelí (i když mi to párkrát někdo naznačil), neznamená to, že následky rasismu nepociťuji na sobě.

Přesně si pamatuju, jak jsem se na tom pódiu cítila, jak jsem se vžila do hlavní postavy. Během přednesu jsem sledovala pár zamračených pohledů členů a členek poroty. Cítila jsem, jak jim to uniká, jak mi sice viseli*y na rtech, ale nemohli*y se přenést přes to, že jsem si vybrala text s takovou tematikou. Ve vybrané pasáži totiž hlavní postava vypráví o tom, že jí už v dětství rodiče říkali, jak se má chovat, když ji zastaví policajti. Jak nemá dělat prudké pohyby, jak má držet ruce tak, aby na ně bylo vidět, mluvit, jen když ji k tomu pobídnou, jak nemá mít u sebe návykové látky. V textu je popsána scéna, ve které policajt třikrát vystřelí do černého kluka, kamaráda vyprávěčky, a příběh končí ve chvíli, kdy dá ruce nad hlavu. Po přednesu jsem zazpívala kousek písně o policejním násilí.

Po mém vystoupení mi brácha řekl, že to bylo plné síly a emocí, ale že oni to nikdy nepochopí. Na následném rozborovém semináři se mnou mluvil jediný z porotců, který text pochopil – minimálně tak, jak tomu může porozumět někdo, kdo to sám nezažívá. Jeden člověk mi řekl, že jsem „statečná, že takové kontroverzní téma přináším do uměleckých kruhů“. Ale co je kontroverzního na tom, že jsem si zvolila text o policejní brutalitě? Proč nikdo něco takového neřekl bílé holce, která recitovala úryvek o ženské obřízce v Etiopii? Je pro ně snad stravitelnější, když takové příběhy předávají lidi, kteří je sami nezažívají? Proč to z mých úst vnímají jako hrozbu? Z čeho mají strach?

S hlavní postavou jsem soucítila, i když mechanismy diskriminace, kterou jsem zažívala v Česku, byly odlišného druhu. Stejně jako ona jsem se v průběhu let naučila, co všechno nemám dělat, abych se vyhnula nepříjemným situacím. Přejít cestu a sklonit hlavu, když jdou naproti muži s oholenými hlavami a prázdnými pohledy; sedat si v autobuse dopředu hned za řidiče; nejezdit MHD v noci; spolknout námitky; nevypadat „až moc“ jinak.

„Něco, co není o černých lidech“

Další ročník soutěže v uměleckém přednesu jsem si vybrala úryvek z knihy Nejmodřejší oči (The Bluest Eye, 1983) od Toni Morrison, která pojednává o dívce Pecole, jež je uvězněná v pomyslných poutech svého černošství, okolím utvrzovaná ve své ošklivosti a nedostatečnosti. Její příběh vypráví jiná dívka, která rozpoznává utlačující struktury a hloupost vlastních lidí. Ani ona ale neví, jak tento koloběh útlaku ukončit.

Na příběhu protagonistky a její rodiny jsem pochopila destruktivní povahu internalizovaného rasismu, zapeklitých rodinných struktur a zneužívání. Pecola si přeje mít modré oči, protože věří, že teprve s nimi bude krásná. Kdyby je získala, dosáhla by ideálu eurocentrické a bílocentrické krásy Nejde přitom jen o vzhled, ale i o to, jaká privilegia a příležitosti by jí vytoužené modré oči poskytly.

Na konci textu jsem zazpívala gospelovku Take My Hand Precious Lord ve verzi Niny Simone z už zmíněného koncertu pro MLK. Doplňovala to, co už text říct nemohl. O více než 90 let později, než si dívka Pecola přála mít modré oči, jsem si ve svém dětství i já přála mít rovné vlasy splývající dolů, bílou kůži a ty stejné modré oči. Nelíbilo se mi, když mi lidé říkali, že jsem Romka, protože jsem moc dobře věděla, jak jsou Romové v Česku bráni. Taky jsem ostatním říkala, že nejsem černoška, jelikož mám přece hnědou barvu. S internalizovaným rasismem musím bojovat dodnes.

Ten rok jsem se nemohla zúčastnit rozborového semináře, který následoval po soutěži, a tak jsem se o svém výstupu bavila s jednou porotkyní až následující večer v hospodě. Řekla mi, že porotě text přišel stejný jako minulý rok, že jsem nepřinesla nic nového a že si mám příště vybrat něco jiného. Něco, co není o černých lidech. Koukala jsem na ni a viděla jsem, jak vůbec nevnímá, že v tom, co říká, je něco špatně. V cigaretovém kouři jsem sledovala její prázdný pohled a pomyslela jsem si, že to nemá cenu, že se nikdy nezavděčím. Vzpomněla jsem si u toho na rozhovor z roku 1988, kde se bílá žurnalistika ptá Toni Morrison na to, kdy konečně napíše příběh, ve kterém budou bílí lidé v centru příběhu. Stejně jako otázka této novinářky vycházela „rada“ porotkyně z jejího zvyku být hlavní postavou v reálném životě – pramenila z plodů bílé nadvlády. Nenašla jsem v sobě odhodlání se porotkyně zeptat, jestli opravdu nevnímá, jak silně rasistická ta otázka je, jako to udělala Toni Morrison v rozhovoru. I to je mé černošství – mít někdy stále strach se za sebe postavit.

Podoby lásky

Porotkyni jsem tehdy neposlechla. Tento rok jsem si na recitační soutěž vybrala text Jamese Baldwina z jeho knihy If Beale Street Could Talk (v českém překladu od Michaela Žantovského kniha vyšla v roce 1979 pod jménem Beale Street Blues ve stejnojmenné sbírce společně s dalším Baldwinovým románem Go And Tell It On The Mountain – Jdi a hlásej to z vrchů – pozn. aut.). Byla to první kniha, kterou jsem od Baldwina četla. Pojednává o Tish a Fonnym – mladém černošském páru, který čelí systémovému rasismu a nespravedlivému soudnímu systému ve Spojených státech. Pro mě ale jejich příběh nebyl pouze vyprávěním o tom, jak nespravedlivě je s nimi zacházeno. Knihu jsem primárně vnímala jako pojednání o lásce v jejích různých formách.

Bylo toho tolik, co jsem ve svém přednesu chtěla obsáhnout. To hlavní, co podle mě text sděluje, je ale síla lásky (ať už to pro nás znamená cokoli) a lidskosti na pozadí všudypřítomného útlaku, s nímž je nutné bojovat těmi nejvšednějšími cestami. Interpretovat text, ve kterém byl tak silný motiv romantického vztahu mezi mužem a ženou, pro mě bylo zvláštní, měla jsem pocit, že mi to nepatří – neviděla jsem se v tom. Láska pro mě byla vždy jednoduchá – mám jí v sobě tolik. Zprvu jsem se u textu cítila nepatřičně, protože i přesto, že mám v sobě tolik lásky, jsem se často cítila nemilovatelná, kýmkoli, ale dřív především kluky. Dávali jasně najevo, že nejsem jejich vytouženým objektem lásky, nebo jsem si to sama nalhávala. V žádných pohádkách a filmech jsem nenašla reprezentaci. Teprve když jsem se dostala k příběhům, kde jsou ženy jako já ve středu, uvědomila jsem si, že mohu a zasloužím si být milovaná ne navzdory svému černošství, ale v harmonii s ním. To mi nakonec i pomohlo v práci s úryvkem – uvědomění, že takový milostný příběh může být opravdový i pro mě.

Tento ročník mi pomohl si uvědomit, že více než o zpětnou vazbu poroty mi jde o probuzení pocitů v posluchačstvu. Hřeje mě mnohem víc, když za mnou po přednesu někdo přijde si o něm popovídat nebo mi řekne, jak je text dojal, jak je naštval, rozesmutněl nebo jim dodal naději.

A já se nechci nechat zlomit. Něco ve mně hoří a jsem přesvědčená, že bych se toho měla chytit. Vede mě to k promlouvání, když je ticho, k činům, i když mám strach.

Baldwin a svědectví

Je to někdy tak vyčerpávající snažit se předávat příběh, který jako by nikdo nechtěl slyšet. Říkám si ale, že by mě bolelo víc se nesnažit. Baldwin by mi řekl, že „umělec*kyně je tím, kdo má ostatním pomáhat znovu vidět realitu“. To je to, co mě učí: být svědkem a předávat vlastní zkušenost dál; vzít příběh do svých rukou a mluvit o něm; i přes stání na okraji jej prohlašovat za střed.

Když Baldwin v padesátých letech opustil Ameriku, řekl, že ho v zahraničí nemůže potkat nic horšího, než co zažil doma. Už předtím, než odjel, si uvědomil svou roli, kterou jeho odchod ještě posílil. Nebyl přímým aktérem v hnutí, neúčastnil se protestů, nebyl členem Black Panther Party, NAACP nebo Nation of Islam nezažíval každým dnem rasismus amerického jihu. Díky svému odjezdu získal určité privilegium se věcmi „tam doma“ nezabývat. Ale nevyužil jej. Byl hluboce oddán předávat svědectví černošské zkušenosti.

Nakonec se stejně nemohl dívat na to, co se v Americe jeho lidem dělo pouze z pozadí, a přijel zpátky. Nikdy jsem ho nevnímala jako pasivního aktéra v hnutí. Myslím si, že nám ukazuje jednu z mnoha možností, jak být aktivistou, jak bojovat za spravedlnost v různých podobách. To, co viděl, co zažil, nikdy nenechal být a zdokumentoval to. Možná si vyčítal, že nebyl jedním z předních aktérů, že nebojoval stejnou cestou jako oni. Možná ho bolelo vidět své bratry a sestry trpět. Možná se tak sám znehodnocoval, to bychom měli*y podobně.

V hlavě mám zarytá jeho slova: „Někdy to bylo pro mou morálku těžké, / ale časem jsem musel přijmout, / že část mé odpovědnosti – jako svědka – / spočívá v tom, abych se pohyboval co možná nejvolněji a nejobsáhleji, / (abych) napsal příběh a dostal ho ven.“

Stejně jako on jsem měla silnou touhu odjet co nejdál pryč. Ale útěkem to nezmizí. Sice se mohu cítit volněji, když jedu do jiné země, ale budu navždy spojená s tím, co jsem si zažila. A vědomí toho, že to zažívají i další lidé, je dusivé. Neuteču od toho, že lidé zažívají útlak. Neuteču od toho, že svět je… nanic, že státy zavírají oči před Kongem, Palestinou, Súdánem, před utrpením. Mám pocit, že musím něco dělat a nemohu jen tak přihlížet. A já chci být svědkem, nechci zapomenout. Baldwin jednou napsal, že „koneckonců existuje důvod, proč si někteří lidé přejí zkolonizovat Měsíc a jiní před ním tančí jako před dávným přítelem“. Každým dnem mi to připomíná, že to, jak přistupuji ke světu, je každodenním rozhodnutím. A já chci raději tančit.

Říkám si, že svědkové jsme tak trochu všichni*všechny, jen na to zapomínáme. Měli*y bychom se navzájem podporovat v našich bojích a přijít na pomoc, ať už v jakékoli formě. Nejlépe bych si přála svět bez útlaku, ale aspoň v tomto světě, který máme, si chci být jistá tím, že když jdu na pomoc v jiném boji, tak lidé z toho hnutí by také přišli bojovat se mnou na mé frontě. Protože ke konci dne jsou všechny naše boje propojené.

Vše, co jsem si zažila (a co si nevyhnutelně ještě zažiju), mě ovlivnilo, něco to ve mně zanechalo, něco, co jde těžko pojmenovat – hněv, ztrátu, strach?

V průběhu let jsem začala tušit, že mě čeká rozhodnutí, že buď tento „oheň“ ve mně oslabím, nebudu ho adresovat, zakopu ho někde hluboko v sobě, anebo se mu postavím. Setkání s tvorbou Jamese Baldwina, Toni Morrison, Audre Lorde a mnoha dalších mě naučilo, že tomuto ohni musím čelit, musím si ho přivlastnit a pochopit, že se ho nikdy nezbavím. Ačkoli se to může zdát sebevíc nespravedlivé, vždyť ten oheň se ke mně vůbec neměl dostat. Přesto tu ale je, a tak si ho raději přivlastním a pokusím se ho přetavit v nástroj, který mohu využít v boji za spravedlivý svět, pro sebe, pro nás.