Druhá : směna


Smutek a láska na FF UK. Může být kolektivní truchlení cesta k solidárnější společnosti?

:Magdalena Dušková

Ilustrace: Alina Random

Studentstvo i pracovnictvo FF UK se poslední týdny vyrovnává s masovou střelbou. Zasažené*í se společně setkávají na skupinových terapiích, ale také na workshopech, přednáškách, koncertech nebo v uměleckých dílnách. Na pozadí kolektivního truchlení vyvstává čím dál častěji otázka, jak v dnešním násilném světě budovat láskyplná společenství.

Trigger warning: Následující text zprostředkovává některá nevybíravá vyjádření veřejných nebo soukromých osob týkající se střelby na FF UK a zabíjení civilistů a civilistek v Gaze. Zachycuje aspekty posttraumatické stresové poruchy nebo běžné denní události, které mohou čtenářstvo přímo i nepřímo zasažené střelbou silně rozrušit. Pokud jsou pro tebe tato témata citlivá, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Sedíme na chatě v malé místnosti a třídíme karty. Zelená, zelená, červená a tak pořád dokola. Za dva dny je Nový rok. Dovnitř pokoje, kam se vejde tak akorát postel a kde zrovna sedím na zemi, vběhne čtyřletý syn našeho kamaráda. Se smíchem do nás začne střílet dětskou zbraní značky NERF. Vzduchem létají plastové náboje. Buch, buch, buch! Zatemní se mi před očima a rozbuší se mi srdce. Mám pocit, že musím utéct. Vyskočit oknem, schovat se pod postel, propadnout se do země a už nikdy se nevrátit. Jediné, na co se zmůžu, je prosit „přestaň, přestaň“. Do očí se mi hrnou slzy. Pár dní předtím někdo střelnou zbraní zavraždil čtrnáct lidí v budově mé univerzity. Pistole značky NERF mi ublížit nemůže. Vím to, a stejně ji nenávidím.

Poslední dobou často přemýšlím, jestli mám vůbec nárok cítit takový strach a stres v banálních situacích. Jestli jsou můj smutek a pláč zasloužené. Já přece v době střelby ani nebyla v budově fakulty, ačkoli víceméně náhodou. Neznám nikoho z těch, kdo na FF UK zemřeli*y. A stejně se cítím provinile, že chodím a dýchám a dokážu každý večer usnout a další den se vzbudit. Zdravotní sestra u psychiatra mi soucitně píše další recept na Lexaurin. „To je hrozný, co? Co se tam u vás stalo,“ říká u toho. Pokyvuju hlavou.

Probořit lidskou kůži trvá zlomek vteřiny a stačí k tomu pouhý špendlík. Patnáct centimetrů oceli pak může během chvilky nenávratně vymazat lidský život. Jsme „měkké cíle“. I když si někteří*ré myslí, že jsou tvrdí*é. Zabít nás může doslova kdokoli, koho potkáme. Abychom mohli*y ve společnosti aspoň předstírat, že fungujeme, musíme věřit, že se nic takového nestane. Ani venku, ani uvnitř, v uzavřených prostorech s těmi, které známe. Když tuto primární důvěru někdo naruší a použije fyzické násilí, může to úplně změnit, jak se vztahujeme k jiným lidem – ať už k těm blízkým, nebo těm cizím. Trauma způsobené násilím a nedůvěra vůči okolí nás pak mohou provázet celý život.

„Od té střelby nemůžu vůbec spát, doteď se bojím na veřejných místech. Třeba ve vlaku je to hrozný,“ vypráví mladá žena kamarádce. Stojíme společně na náměstí Jana Palacha, sbor zpívá, z nebe padá déšť. Synchronně, jako kdyby kopíroval pláč tisíců lidí, kteří se sešli uctít památku zavražděných. Také ještě týdny po střelbě občas vystoupím, když v metru vidím mladého muže s velkou taškou a vážným výrazem ve tváři. Vím, kde bych se schovala v Knihovně Akademie věd, kam docházím, dokud je hlavní budova školy zavřená. Vím, kam bych utíkala i jakým oknem bych vyskočila ven. Vím, že na nějakých místech bych si prostě jen lehla a dělala, že jsem mrtvá.

„Spím patnáct hodin denně.“ „Jsem pořád mezi lidma.“ „Čtu hodně o antifašistickým odboji.“ Společně s dalšími spolužáky a spolužačkami sdílíme metody a zkušenosti s tím, jak poslední týdny přežíváme. Některé z nás trápí úzkostné a panické ataky, propady do depresivních epizod nebo absolutní neschopnost jakékoli aktivity. Jiní*é se zase plně odevzdali*y práci na obnově školy. Všechny a všichni se přitom snažíme pečovat o ostatní, jež masová střelba zasáhla.

Kolektivní truchlení, společné vyrovnávání se se ztrátou není jen zapálení svíčky. Není to jedno setkání před budovou. Jde o každodenní praxi, která tisíce studentů*ek, ale také vyučující drží poslední týdny při smyslech. Truchlíme za mrtvé, za jejich rodiny i blízké, ale také za budovu a pocit bezpečí. Přemýšlíme společně nad tím, co se stalo, jak se tomu dalo zabránit. Dlouhé hodiny spolu promlouváme, pláčeme, ale také se vztekáme nad současnými zbraňovými zákony nebo nedostupnou psychologickou a psychiatrickou péčí. Filozofická fakulta, nebo spíše její zaměstnanci*kyně, jdou tu cestu s námi – organizují návratové rituály nebo terapeutické skupiny a píší nejcitlivější e-maily, u nichž se pokaždé znovu a znovu rozpláču.

Násilí jako modus operandi

„Vypadáš nějak smutně,“ divila se kamarádka den po masové vraždě.

„Vystříleli mi školu,“ odpověděla jsem. Stály jsme vedle vypuštěného bazénu.

„To byla jen otázka času“, odvětila.

Její poznámka mě donutila se zamyslet. Jak to, že někdo může vnímat masovou vraždu jako něco normálního? A jakou roli v naší společnosti vlastně hraje násilí? Na tyto otázky se pokusila odpovědět politická teoretička německo-židovského původu Hannah Arendt ve své knize O násilí (1970, česky 2004). V ní popisuje násilí jako nástroj, díky němuž lidé získávají moc nad druhými, ale také jako prostředek, který nutně vede k podrývání samotných základů společnosti. „Násilí, stejně jako každá jiná akce, mění svět. A mění ho s největší pravděpodobností na ještě násilnější místo,“ píše. Taková akce podle ní může být omluvitelná, ale nikdy není legitimní.

Celou naší společností násilí prostupuje jako šedivý smradlavý opar. Cítíme to skrze ozbrojování obyvatel, celoevropský nárůst krajní pravice, sílící militarismus, ale také antiarabský rasismus. Roste tady míra strachu i agresivity. Roste rozdělování na „my a oni“. Rostou počty sebevražd. Dvanáct tisíc žen v České republice ročně přežije znásilnění. Každý pátý člověk tu zažil domácí násilí. Spousta lidí neví, jestli bude schopna zaplatit další měsíc nájem, nebo bude vyhozena na ulici. V zimě lidé umrzají venku, zatímco stovky tisíc bytů leží ladem. Vláda ve své daňové politice šlape po nejchudších a uhlobaroni mezitím extrémně profitují. Asi se těší na globální klimatický kolaps.

Kolektivní truchlení, společné vyrovnávání se se ztrátou není jen zapálení svíčky. Není to jedno setkání před budovou. Jde o každodenní praxi, která tisíce studentů*ek, ale také vyučující drží poslední týdny při smyslech. Truchlíme za mrtvé, za jejich rodiny i blízké, ale také za budovu a pocit bezpečí. Přemýšlíme společně nad tím, co se stalo, jak se tomu dalo zabránit.

Nevím, zda byl ten člověk, který nám vystřílel školu, nácek nebo incel. Vím ale, že se po masové střelbě objevilo mnoho případů vyhrožování ze strany osob, které jeho čin hodlaly napodobit. Že nějaký muž běhal po I. P. Pavlova s maketou granátu a jiný na Instagram fotil své zbraně a tvrdil, že konečně přišel jeho čas. Násilí plodí násilí plodí násilí plodí násilí. Což je mimo jiné důvod, proč je třeba připomínat, že bychom neměli*y individualizovat to, co se 21. prosince na FF UK odehrálo. Každý čin totiž předpokládá jistý společenský kontext. A v tom našem si lze legálně pořídit samonabíjecí lovecké pušky. Je možné vlastnit obrovské množství pistolí, brokovnic i nábojů, ale není možné se přihlásit na státem hrazenou terapii, když je nám špatně. Zisk, který mají zbrojařské firmy, je pro vládnoucí elity důležitější než péče o naše psychické zdraví. Stále podléháme patriarchálním a neoliberálním dogmatům, podle nichž je život boj, který vyhrávají ti*y nejsilnější.

Kultura strachu a izolace

Abychom mohli*y alespoň částečně porozumět fenoménu násilí, musíme reflektovat mimo jiné jeho vztah s patriarchálním zřízením společnosti a hegemonní maskulinitou, tedy společensky přijímaným ideálem mužství. Extrémně násilné činy, jako je masová vražda, totiž páchají v drtivé většině případů právě lidé socializovaní jako muži. Například ve Spojených státech, kde se uskuteční dvě masové střelby denně, jde o více než 95 procent pachatelů.

Od dětství jsme vychováváni*y tak, abychom věřili*y, že existují nadřazení a podřazení lidé. Že bohatí jsou lepší než chudí, muži jsou lepší než ženy, bílí jsou lepší než lidé s jinou barvou kůže. Jsme učeni*y, že je přirozené, že jeden vládne druhému. Pouze díky tomu může dále přežívat kapitalistická a patriarchální společnost. Jak ve své knize All about Love (Vše o lásce, 1999) připomíná bell hooks, na takový systém dominance je navázaná kultura, která násilí stvrzuje jako legitimní způsob udržení společenského řádu.

Podle hooks patriarchální myšlení uctívá smrt. V naší společnosti jsme zvyklí*é neustále sledovat spektákly krutosti a zabíjení. Setkáváme se s nimi ve zprávách, na našich sociálních sítích, ale také v popkultuře. Ať už jde o videa, na nichž policie mlátí Romy, nebo o svědectví z válečných zón. Nebo třeba o filmy a seriály, které obsazují první místa v žebříčcích oblíbenosti. Čím více nás obrazy násilí obklopují, tím méně se mnozí*hé z nás cítí bezpečně. A jak píše hooks, „nemůžeme přijít za druhým člověkem s otevřeným srdcem, pokud se ho budeme bát“.

Strach v nás posiluje posedlost bezpečností a také touhu izolovat se, nepřicházet do kontaktu s druhými, jež neznáme a kteří*ré jsou třeba trochu jiní*é než my. A tak rostou čísla takzvaných oplocených rezidenčních objektů (gated communities), ale i touha pořizovat si zbraně. Jsme natolik učeni*y, že nám hrozí nebezpečí, až se tím nebezpečím pro okolí stáváme my sami*y. Vzpomeňme si třeba na pána, který ve strachu z uprchlíků pokácel strom na koleje, čímž ohrozil na životě stovky lidí. V USA je pak na denním pořádku, že civilisté jsou vražděni v rámci „sebeobrany“. Například když ztracený člověk zazvoní u špatného domu a je na místě zastřelen majitelem.

Poslední týdny v médiích donekonečna mluví muži, takzvaní odborníci na zbraně (a často také lobbisté za zbrojní průmysl), o tom, jak si musíme zvyknout, že bezpečnost je teď prostě trochu nižší. Světlana Witowská, novinářka a také partnerka lobbisty zbrojařské firmy Colt Petra Koláře, dokonce napsala na sociální síti X, že musíme začít děti učit, jak se chovat při masové střelbě. Individualizovaná společnost poháněná velkým kapitálem a jeho zájmy ani jinak reagovat neumí. Omezit zbraně by v České republice znamenalo přijít o zisk. Sledovat korelaci nejistoty a násilí by pak ohrožovalo celý neoliberální narativ, v němž jsme každý strůjcem vlastního (ne)štěstí.

„Strach je hlavním nástrojem pro fungování systémů dominance,“ píše hooks. Právě v odcizené společnosti se nejlépe daří velkému byznysu. Ve strachu nedokážeme vynalézat světy bez násilí a vykořisťování. Takové, v nichž jsme si doopravdy všichni*všechny a rovni*y.

Jako odpověď na všeobjímající strach představuje hooks etiku lásky, kterou vnímá jako narušitele statu quo. „Etika lásky předpokládá, že každý má právo být svobodný, žít plnohodnotně a dobře,“ píše. Kde existuje etika lásky, nemůže z principu dominovat jeden člověk druhému. Touto myšlenkou navazuje na německo-amerického psychologa a filozofa Ericha Fromma, který říkal, že „láska je jediná rozumná a dostačující odpověď na problém lidské existence“. A že jakákoli společnost, která brání jejímu rozvoji, je nutně odsouzena k zániku.

Kolektivní truchlení a společná síla

Jak tedy přetavit současnou kulturu smrti v takovou, která bude založena na lásce, nenásilí a vzájemném respektu k potřebám druhých? Částečnou odpověď nám nabízí Judith Butler v knize Precarious life: the Powers of Mourning and Violence (Nezajištěný život: síly truchlení a násilí, 2024), kterou psal*a jako reakci na teroristické útoky v USA 11. září. Truchlení v eseji popisuje jako příležitost pro kultivaci empatie a sounáležitosti. Jako příležitost uvědomit si, že jsme na sobě všichni*všechny bytostně závislí*é.

Butler popisuje ztrátu jako proces, kdy přijdeme o kus sebe – každý*á z nás je totiž neodmyslitelně součástí sítě vztahů. Tvoří nás naši přátelé, partnerky a partneři a některé také biologická rodina. Tvoří nás instituce, v jejichž rámci se pohybujeme, i normy, jimž podléháme. Ztráta je vytržení kusu této sítě, vytržení kusu z nás. Truchlení proto Butler chápe jako stav, kdy přijmeme, že se věci okolo nás – ale také my sami*y – nenávratně mění. Je to proces transformace. A právě v kolektivním zármutku, jako je ten, který dnes prožívá studentstvo a pracovnictvo FF UK, můžeme najít sílu naší komunity.

Podle Butler se v kolektivním truchlení dokonce skrývá příležitost vynalézat komplexní politická společenství. Americká básnířka Claudie Rankine nás v eseji The Condition of Black Life is One of Mourning (Předpoklad černošského života je truchlení; v knize The Collective work of grief, Kolektivní práce truchlení, 2017) seznamuje s příběhem čtrnáctiletého Emmetta Tilla. Ten byl v roce 1955 brutálně zavražděn poté, co prý měl údajně flirtovat se ženou v lokálním obchůdku. Její manžel ho kvůli tomu zbil, zmrzačil, zastřelil do hlavy a poté pohodil do řeky. Emmettova matka odmítla nad ztrátou syna truchlit sama, a rozhodla se proto jeho zlynčované tělo vystavit v otevřené rakvi. Aby všichni*všechny věděli*y, jaké násilí na něm bylo napácháno. Aby nemohli*y odhlédnout pryč a dělat, že rasové vraždy neexistují. Byly dokonce pořízeny Emmettovy posmrtné fotografie, které dodnes zveřejňují média od Forbesu po český Deník. Podle Butler právě takové odmítnutí privatizace zármutku a apel na kolektivní prožitek může dát základy nové teorii fundamentální závislosti na našem okolí a etické zodpovědnosti, která z ní vyplývá. Vrah čtrnáctiletého chlapce sice nebyl nikdy odsouzen, jeho příběh však zná celý svět a stal se jedním z klíčových momentů pro americké hnutí za občanská práva.

Každý si zaslouží být člověkem

Po vraždě čtrnácti lidí na vlastní škole potřebuji napsat také o tom, že v Gaze byly za poslední tři měsíce zavražděny desítky tisíc lidí, včetně dětí, jejichž příběhy mainstreamová média úplně ignorují. A to přesto, že mrtví*é Palestinci*ky byli*y stejně tolik lidé jako studující na FF UK. A jejich ztráta stejně zbytečná a nesmyslná. V západním diskurzu se ale některé životy nutně stávají nejen méně hodnotnými, ale dokonce neuznávanými, nerelevantními a vlastně i nereálnými. A jejich ukončování proto ospravedlnitelné. Kdyby tomu tak nebylo a jako společenství bychom přijali*y tezi, že každý život má hodnotu, museli*y bychom radikálně přehodnotit celý vykořisťovací systém globální dominance Západu, z nějž v tuto chvíli profitujeme.

V rozhovoru o dění v Gaze nedávno přední český sionista a poradce premiéra Tomáš Pojar pronesl, že „máte nějakých 24 tisíc mrtvých a z toho je skoro polovina přímých příslušníků teroristické organizace, to jako vůbec není špatný výsledek“. Opomeňme na chvilku fakt, že to není pravda, a představme si premiérova poradce říkat: „Zabili jen dvanáct tisíc amerických civilistů, to přece není vůbec špatné!“ Přála bych si, aby i tento člověk uměl nahlédnout utrpení Gazanů a uvědomit si, že jde o reálné dýchající lidi, kteří navíc žijí už desítky let pod koloniální okupací. Že i on kdyby se narodil o pár tisíc kilometrů jinde, mohl dnes se svou rodinou žít v Gaze. Díky tomuto uvědomění by se osud Pojara, Gazanů a Gazanek, nás i každého dalšího člověka stal přiznaně vzájemně provázaným. Všichni*všechny jsme totiž navzájem vystaveni*y na milost druhým, ačkoli ne všichni*všechny si tuto vzájemnou závislost uvědomujeme nebo jsme ochotni*y si ji přiznat. Když jsme na konci prosince přišli*y o privilegovaný pocit všeobecného bezpečí ve veřejném prostoru, měli*y bychom se pokusit tuto zkušenost využít a společně s Judith Butler si položit otázku: „Kdo další ještě trpí kvůli neočekávanému násilí, vyhnání a kdo ještě žije ve strachu? A jak bychom mohli*y uspořádat svět tak, aby nikdo zbytečně netrpěl?“

Je přesně měsíc po střelbě a společně stojíme před hlavním schodištěm uvnitř budovy fakulty v rámci oficiálního programu Pootevření FF UK. Vůbec poprvé je umožněn vstup veřejnosti. Pod schody hraje několik lidí na kytaru táborové odrhovačky. Anděla střídají Stánky na levnou krásu střídají Slavíci z Madridu. „La lala lalala, la lala lalala.“ Lidé tleskají, tancují a smějí se. Nad nimi se přitom klenou obrovské černé závěsy značící místa, kam není povoleno vstoupit. Víme, že čtvrté patro je znetvořené poloautomatickou puškou, i to, že rozstřílené radiátory vyplavily patro třetí. Slyšeli*y jsme různé věci o tom, jak to „tam nahoře“ vypadá. Všem nám je smutno, jsme tu ale společně, a proto se dokážeme smát. Bereme si fakultu zpátky. Kousek po kousíčku. Cítím, že na tomto základě, na této míře vzájemnosti, kdy víme, že jeden bez druhého bychom nemohli jít dál a že se navzájem bytostně potřebujeme, se dá stavět, třeba i úplně jiná a lepší společnost. Přála bych celému světu sounáležitost a lásku, kterou poslední týdny přes všechen žal zažívám na FF UK.