Moment, kdy jsem se poprvé setkala s konceptem rezistence, si pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Byl rok 2004 a já v Bejrútu oslavila své osmé narozeniny. Jela jsem tehdy sama se svým tátou poprvé do Libanonu navštívit babičku a poznat kulturu, do které se narodil. Ta cesta pro mě byla v mnoha ohledech poprvé – poprvé jsem letěla letadlem, poprvé jsem byla bez mamky, poprvé jsem tancovala dabke a poprvé vyzkoušela vodní dýmku. Především jsem se ale poprvé setkala s rodinou, kterou jsem dosud znala jen z vyprávění, a byla obklopena lidmi, kteří vypadali jako já. Čirou náhodou jsem během oné návštěvy také prožila své politické probuzení, svůj první „aha moment“. Stalo se to během naší zastávky na jedné v podstatě bezvýznamné benzinové pumpě, která se pro mě stala jedním ze symbolů palestinské rezistence.

Byli jsme tenkrát na výpravě pro knafeh, venku bylo asi milion stupňů. Já celou cestu fňukala nad tím neúnosným vedrem, dokud táta nepovolil a konečně jsme si nedřepli do stínu – stínu benzinové pumpy na okraji Sabry. Vedle nás byly odsunuté sutiny, na zdech místy díry, místy čerstvé obložení. Pach prašného parna narušovala jen vůně čerstvé omítky. Nade mnou se tyčil táta, který se mě asi snažil rozptýlit a zcela bez obalu na mě vybalil, že ty díry, do kterých jsem tak hezky dloubala, jsou díry po ostřelování. Nonšalantně pak začal na prstech počítat, kolikrát byla tahle benzinka bombardována a znovu postavena. Nakonec s pýchou v hlase konstatoval, že když tady byl dva roky zpátky, z benzinky zbyly jen sutiny a teď zase stojí. Když jsem se pak do Bejrútu po pěti letech vrátila, jedna z prvních věcí, kterou jsem chtěla udělat, byla právě návštěva pumpy. Ta tehdy znovu procházela rekonstrukcí.

I později v mém životě jsme se k příběhu o pumpě vraceli a já jsem začala postupně odhalovat, co všechno se za těmi dírami ve zdi skrývá. Táta mi vyprávěl různé historky a trpělivě, bez omáčky odpovídal na všechny moje otázky. Proč jsou kontroly, kterým je vystaven při hraničním přechodu, delší než ty moje? Proč se v určitých částech města pohybuje tolik ozbrojených vojáků, kteří se tak moc liší od napomádované pražské hradní stráže? Proč kontrolují naše papíry, když vjíždíme do některých čtvrtí města? Proč naše okolí působí tak odlišně v porovnání s tehdy pro mě okouzlujícím Bejrútem? Proč se u nás doma nedá automaticky splachovat záchod nebo proč nám neustále vypadává elektřina? Proč se musí ta stará pumpa neustále stavět znovu a znovu? Především jsem se ale pídila po tom, jak nejen naše rodina a naši sousedé, ale i celá čtvrť přežila četné izraelské nálety, masakr Sabry a Šatíly i občanskou válku.

Jeho odpovědi mě formovaly po celý můj život – jeho hrdost, ale především odhodlání. Rezistence mé komunity, roztroušené všude po světě, mi byla od malička přirozeně vštěpována – skrze vyprávění o rodině a historii a především skrze snahu udržet naši kulturu a zvyklosti. Podobně jako ji tátovi předtím předávali jeho rodiče, aby udrželi všechny střípky Palestiny v exilu naživu, navzdory vzdálenosti i času.

Sumudem ke svobodné Palestině

Přestože se s dalšími generacemi často prohlubovala fyzická vzdálenost od Palestiny, sílilo odhodlání si svou zemi uchovat v jakékoli podobě či rozměru, v němž to bylo možné. Mluvit o vzpomínkách, místech, vůních a lidech. Palestinci totiž nezapomínají – předávají si příběhy o přežití svých rodin a vzpomínky na místa, s nimiž jsou spojeni. To všechno formovalo i moje vlastní vnímání palestinského sumudu (صمود).

Sumud je arabské slovo, které doslova znamená „stát pevně“. Vyjadřuje odolnost, vytrvalost a především neochvějné odhodlání – hodnoty, které jsou silně spjaté s arabskou kulturou a hluboce zakořeněné v arabských komunitách. V palestinském kontextu, kde Palestinci a Palestinky jsou dlouhodobě terčem izraelského apartheidního režimu ovlivňujícího všechny aspekty jejich životů, se sumud stal především filozofickým konceptem a národním způsobem života. Představuje formu organizované každodenní vytrvalosti, odporu a osobní i kolektivní obrany proti násilným praktikám okupace. A to nejen fyzicky, ale i duchem. Odráží se v něm pevné odhodlání zůstat silným a vytrvalým, odolávat nespravedlnosti, chránit naši identitu, kulturu a půdu. V palestinské kultuře se koncepty rezistence a sumudu vzájemně prolínají. Zatímco rezistence je obvykle spojena s přímými akcemi, sumud zahrnuje i nenásilné formy boje a vytváří základnu pro veškeré projevy „vytrvalosti“: Za každý spálený olivovník zasaď sto dalších. Každý zbořený dům postav znovu. Nikdy se nevzdej svého práva na návrat.

Země, v nichž dlouhodobě pobývá palestinské uprchlictvo, včetně Libanonu, se spolu s okupovanou Palestinou staly mezi sedmdesátými a devadesátými lety klíčovými centry sumudu. Právě zde sumud nabyl formu, v jaké je současně předáván dalším generacím. Právě v té podobě byl předán i mně – bylo mi osm let, když jsem dostala odpovědi na všetečné dětské otázky o svém původu. Dozvěděla jsem se dokonce více, než jsem chtěla vědět. Pochopila jsem, proč část naší rodiny žije v Čechách a dalších zemích Evropy a jiná část v Libanonu a především proč ani jedno z těchto míst není naším skutečným „domovem“. Od nepaměti sahají kořeny naší rodiny do palestinského města Jaffa. Během Nakby v roce 1948 se někteří členové naší rodiny rozhodli v Palestině zůstat a vzdorovat okupaci, zatímco další, mezi něž patřili i mí prarodiče, byli násilně vytlačeni až do libanonského Bejrútu. Tam se narodilo veškeré jejich potomstvo v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. A přestože je toto místo od Palestiny kilometry vzdálené, dodnes ovlivňuje naši realitu. Samotný odpor je v mé rodině, podobně jako u ostatních Palestinců, přirozeně spojen s pouhou naší existencí v současném politickém a kulturním kontextu – je to náš sumud.

Existence skrze rezistenci

Současná situace v Palestině je přímým důsledkem nedostatku sebereflexe západních společností. Mocnosti nedokážou kriticky nahlédnout vlastní spoluúčast v destabilizaci regionu ani si přiznat vlastní hluboce zakořeněný rasismus, orientalismus a neschopnost navigovat svět dekolonizačně. Je proto nutné mít neustále na paměti, jak významný vliv měl a stále má Západ na autoritářské režimy ve SWANA regionu – režimy, které opakovaně zneužívají téma Palestiny nejen k útlaku vlastních občanů, potlačování domácí opozice a udržení politického statu quo, ale v některých případech dokonce k zakrývání vlastní spoluúčasti na vyhlazování palestinského obyvatelstva. Dnes je dobrým příkladem této praxe potlačování propalestinských protestů v Turecku nebo Egyptě. Přestože se jedná o legální akce, místní režimy proti nim tvrdě zasahují kvůli obavám, že by ohrozily normalizované vztahy s tzv. státem Izrael nebo přerostly v protivládní demonstrace.

V případě Libanonu sahají kořeny onoho problému až do období Francouzského mandátu. Kolonizátoři tehdy uplatňovali politiku „rozděl a panuj“ a palestinská otázka se stala nástrojem vnitřních mocenských bojů. Koloniální vliv nejen prohloubil polarizaci libanonské společnosti, ale také poskytl základ pro systematické vyloučení Palestinců z plnohodnotného občanského života. Selhání západních států, zejména bývalých koloniálních mocností, pak umožnilo zneužití palestinské otázky nejen na místní, ale také na regionální úrovni, především v kontextu (ne)úspěšných pokusů o normalizaci vztahů s tzv. státem Izrael. Libanonská vláda zároveň přenesla odpovědnost za poskytování základních služeb Palestincům na mezinárodní organizace, především UNRWA, čímž se vyhla nákladům spojeným s jejich integrací v zemi, která se mezitím stala bojištěm zástupných konfliktů. Integrace Palestinců byla a pořád je vnímána jako hrozba pro stabilitu státu a další finanční zátěž, kterou si Libanon údajně nemůže dovolit. Především by prý narušila křehkou rovnováhu proporcionálního politického systému, který striktně rozděluje moc podle demografické a náboženské příslušnosti. Ačkoli veřejná rétorika zdůrazňovala podporu palestinského práva na návrat a sebeurčení, zaryté odmítání jejich integrace pramenilo spíše z obav o zachování demografického statu quo než z opravdové solidarity s Palestinci. Téma Palestiny tak v Libanonu posloužilo k udržení mocenského uspořádání, upevnění pozice různých politických aktérů a ospravedlnění represivních opatření vůči palestinským komunitám.

I proto je můj vztah k Libanonu komplikovaný. Nejsem si jistá, jak ho vlastně uchopit. Od mala mě učili pečlivě zvažovat, komu a co říct o našem původu. Když se nás někdo ptal na naše kořeny, měli jsme jednoduše odpovídat, že jsme z Libanonu, kde se narodil táta. Taková odpověď představovala menší politickou zátěž a neotvírala diskuse, ve kterých bychom se museli obhajovat. Společnost navíc vnímala Libanonce podstatně pozitivněji než nás, Palestince. Takové přemýšlení o lidech je samo o sobě natolik orientalistické, že se mi z toho chce plakat.

Přestože Libanon je považován za přenesené sídlo Organizace pro osvobození Palestiny – zhmotněné a do jisté míry legalizované sídlo palestinské rezistence –, není ve skutečnosti ani naším bezpečným útočištěm, ani skutečným domovem. Zároveň pro mě ale Libanon představuje jediný známý, byť bolestně komplikovaný prostor, který se našemu původnímu domovu nejvíce podobá. Libanon je totiž místo, kde vyrůstala moje rodina. Snaha pochopit všechny vrstvy vlastní identity i vztah k Libanonu mě nutí neustále přemýšlet o tom, co vlastně znamená samotný koncept domova. Je vůbec možné něco takového v exilu, alespoň dočasně, najít? A jak toto dilema prožívá palestinské uprchlictvo v Libanonu?

Myslím, že právě tyto otázky formovaly podobu palestinského sumudu, který v Libanonu zahrnoval nejen odboj Organizace pro osvobození Palestiny, ale především neochvějnou odolnost a vzdor vůči neustálým pokusům o vykořenění Palestinců – ať už šlo o izraelské vojenské útoky v podobě invaze v osmdesátých letech, nebo o každodenní realitu diskriminace a dehumanizace. Palestinci se jednoduše „nehodili do politického krámu“ a jejich pouhá existence byla vnímána jako ohrožení stávajícího mocenského systému. Co to znamenalo v praxi? Palestinským dětem nebylo umožněno studovat ve francouzském jazyce, protože Palestina byla přece pod britským mandátem. Palestinci taktéž nemohli navštěvovat běžné školy či studovat jisté univerzitní obory. Místo toho byli odkázáni na speciální školy UNRWA a studijní programy vytvořené organizacemi, jako je Červený půlměsíc. Palestinci v Libanonu dodnes nemohou vlastnit majetek a „trvalé usídlení“ (tzv. tawteen) je odpíráno i těm, kteří se v zemi narodili. Tyto podmínky logicky vedly k radikalizaci a odhodlání bojovat za důstojný život, současně však prohloubily touhu po návratu domů. Protože takový způsob přežívání není dlouhodobě udržitelný.

Západní diskurz se ve svých analýzách politického dění často zaměřuje právě na „radikalizaci“ palestinských komunit, přičemž záměrně přehlíží hlubší politické a socioekonomické příčiny jejich frustrace. Takové rámování historických událostí slouží především propagandě – odpor proti izraelské okupaci a marginalizaci v Libanonu činí téměř nepochopitelným pro západní publikum. Zcela totiž ignoruje historické a strukturální souvislosti, které k němu vedly. Je proto pobuřující a zároveň smutné sledovat, jak jsou vojenské i politické zásahy Západu všude ve světě vnímány jako zcela legitimní nástroj k udržení pořádku, a to i v případech, kdy kontinuálně porušují lidská práva. Tento dvojí metr, kdy je násilí některých režimů tolerováno jako přijatelný prostředek kontroly, zatímco palestinský odpor je automaticky označován za nelegitimní, provokativní a nevděčnou „akci“, odhaluje míru mocenské asymetrie, v níž žijeme. Ukazuje nejen na to, kdo má právo násilí používat, ale především ho také jednostranně definovat.

I proto je v dnešním světě obtížné najít pochopení pro odpor lidí jiné barvy pleti (POC), který přímo zpochybňuje společenské struktury ustanovené bílou dominancí. Podpora této rezistence by vyžadovala prolomení mentální bariéry, která nám brání v kolektivní reflexi. Museli bychom si přiznat, že náš současný „svět 2.0“ – jakási globalizovaná verze amerického snu – není zdaleka tak ideální, jak se tváří. Ve skutečnosti jsme stále uvězněni v (ne)postkoloniální verzi světa 1.0, kde také zůstaneme, dokud budeme přehlížet kontext, v němž se odpor rasově marginalizovaných komunit odehrává. Generacemi předávanou ignoranci už dnes nelze omlouvat chabými a demagogickými argumenty o potřebě „obrany Západu“ a „západních hodnot“. Ty totiž slouží především k vyhýbání se zodpovědnosti a přiznání viny za spoluúčast na genocidě palestinského obyvatelstva.

Odpor v prostoru, kde nám není dovoleno být

Navzdory všemu, a v přímém významu sumudu, je příběhem i odkazem mojí rodiny její přežití. Moje rodina přežila a přežívá trauma z Nakby, přežila občanskou válku v Libanonu, izraelskou invazi do Libanonu, masakr v Sabře a Šatíle, všechny staré i nové izraelské nálety v Libanonu, genocidy v Gaze a okupaci Západního břehu. Každý den žijeme s myšlenkou na Palestinu. Udržujeme svou kulturu a nezapomínáme – na náš opuštěný domov na břehu Yaffy, na náš polorozpadlý byt v uprchlickém táboře v Sabře, na tátův diplom z UNRWA, na jeho rodný list nebo na tu starou pumpu. Doufáme, že už nikdy nebude nutné ji znovu stavět – že ji už nikdo nebude potřebovat.

Podobné příběhy jsou součástí zkušenosti každé palestinské rodiny. Kolektivní trauma formuje naši identitu a je zásadní při organizování podpory pro Palestinu – je to naše žitá realita, která posiluje náš sumud. I když mě často přepadá smutek z rozdílu mezi politickým děním a našimi představami, stále se vracím ke slovům palestinského básníka Mahmúda Darwíše „Z trosek vybudujeme nový svět“. Stejně jako se naše komunita vždy spojila, aby obnovila starou pumpu, vytvoříme i z ruin a spálených olivových hájů svou budoucnost. Palestina totiž není jen geografické území – je to naše identita, naše duše. V duchu sumudu proto věřím, že palestinský odpor je klíčovou součástí řešení palestinské otázky. Je nezbytné vytrvale protestovat, narušovat zdánlivý klid a dávat hlas nesouhlasu. Jen tak můžeme zajistit, aby příběhy Palestinců a Palestinek, které se dosud často psaly v exilu po celém světě, mohly dospět ke svému závěru tam, kam skutečně patří – doma v Palestině.