Byla jsem divná, stejně jako jiné děti imigrantů všude po světě. A to jsem měla štěstí, že jsem byla jen „poloviční“. Okořeněná jen trochu, aby to v Evropě zvládli. Smáli se nám za jídlo, které naše rodina jedla. Dělali na něj ksichty a to, že se jí rukama, jim přišlo odporné. Někdy okolo mé puberty se ale jejich přístup otočil. Po té zvláštní kuchyni začali najednou toužit. Dychtili nejen po ní, ale i po celé kultuře. Obsesivně.

Ve svých vzpomínkách skočím k období před rokem. Nastoupila jsem tehdy do nové práce a druhý den ráno jsem si v kuchyňce připravovala kafe. Kolega si v malé místnosti s někým povídal o své dovolené na Srí Lance. Své vyprávění zakončil slovy: „Je to jako s Indií. Miluju Indii, ale nemám rád Indy.“ S humorem jsem mu vysvětlila, že je docela zajímavé, že nemá rád část mojí rodiny a vlastně z půlky i mě.

Kolonialismus? S tím my nemáme nic společného!

Jedním z nejsilnějších hráčů v koloniální historii trhu s kořením byla firma The East India Company, monopol fungující pod vedením Spojeného království. V roce 1772 kvůli jejímu krutému počínání před britským parlamentem vypovídal tamní koloniální správce Major Henry Munro. Popsal, jak po jedné indické revoltě vojáci přivázali rebely ke kanonům a odbouchli je. Pod vedením Spojeného království zažila celá Indie sérii devastujících hladomorů, které se dodnes propisují do zdravotního stavu indické diaspory, mimo jiné větší náchylností k autoimunitním onemocněním. Ještě před méně než sto lety, v roce 1943, zastihl Bengál, tehdy jedno z Brity ovládaných indických teritorií na území dnešního Bangladéše, jeden z největších hladomorů její historie. Byl přímým důsledkem politiky oslavovaného Winstona Churchilla, který se navíc neostýchal používat rasistické a eugenické výpady vůči Indům a Bengálcům. „Hlad nehlad, Bengálci se množí jako králíci,“ pronesl v souvislosti s jejich narůstající úmrtností pro nedostatek potravy. Británie však, podobně jako mnoho dalších kolonizátorů, kontinuálně ignoruje ohavnosti, které nejen v Indii způsobila. Téma není obsaženo ani v mnohých školních osnovách.

V České republice si rádi hrajeme na to, že jsme se kolonialismu neúčastnili. V době imperialistických zahraničních expanzí jsme byli součástí rakousko-uherské monarchie, jejíž pokusy o vlastní koloniální expanzi selhaly. To ale neznamená, že říše na kolonialismu nepřímo neparticipovala. Přelévalo se do ní totiž bohatství z okolních mocností, které do ní intenzivně investovaly zdroje nahromaděné právě díky kolonizaci. Občané Rakousko-Uherska vykonávali v zájmu kolonizace pracovní činnost, a to pod záštitou jiných evropských zemí. Evropská šlechta byla navíc skrze domluvené sňatky komplexně propojena, čímž rostl jak její majetek, tak moc.

První Československé republice kolonialismus rovněž nebyl vzdálený. Její prosperita, industriální rozvoj a sociální systém, zajišťující osmihodinovou pracovní dobu či podporu bydlení, byly totiž zajištěny díky tomu, že nově vzniklý stát převzal z Rakousko-Uherska odhadem 70 % celého průmyslu. Průmyslu, do kterého se investovaly koloniální peníze ostatních zemí. Nový samostatný stát dokonce sám toužil po vlastních koloniích, zvláště se mluvilo o Togu. V Severní Americe se zase usadila skupina husitů z území dnešní České republiky, kterým se říkalo Moraváci. Ani je neminulo vlastnění otroků.

Minulý režim socialistického Československa ve své propagandě samozřejmě musel udržovat historický obraz Čechoslováků jako utlačovaných národů se silným morálním kompasem. Právě taková představa značně určuje náš pohled na naší historii dodnes. Kdyby někdejší členové komunistické strany nevnímali rovnost všech jen povrchově a ve svůj prospěch, museli by státní bohatství vracet do zemí, odkud připutovalo. Standard života v dnešní České republice je i přes veškeré problémy na daleko vyšší úrovni než v mnohých postkoloniálních zemích. Nejen proto je nutné, aby i Česko provedlo vlastní dekolonizační sebereflexi.

My jim přece pomáháme

Kultura kolonizace žije dále, a to často v oblastech, kde bychom ji nečekali. I proto se dnes skloňuje pojem kulturní apropriace – přivlastňování si části kulturní identity ze subkultur či minoritních komunit ze strany lidí s privilegovaným statusem bez hlubšího porozumění. Ti, kdo se jí dopouštějí, si berou hmotné a nehmotné elementy z utlačované kultury a přebalují je do vhodného PR obalu, jenž je schopný prodávat. Části kultury, které v západní společnosti nejsou vnímány jako žádoucí, jsou z výsledného „produktu“ záměrně vynechány. Ten je pak dále prodáván většinou privilegovaným lidem, kteří se ve své socioekonomicky výhodné pozici mnohdy ocitli právě díky mechanismům kolonialismu.

Ve středu tohoto konfliktu nalezneme jídlo jako jedno z nejdůležitějších nehmotných kulturních dědictví. V minulosti jsme si pochutnávali na napodobeninách tradičních pokrmů (například „čínské“ restaurace) uzpůsobených evropským chuťovým buňkám. Dnes jsme se ale posunuli k obsesivní autentičnosti – chceme ochutnat to „pravé“, „původní“. Ačkoli se takový přístup může na první pohled zdát neproblematický, i on v sobě skrývá principy útlaku obyvatelstva z postkoloniálních zemí. Typickým příkladem takové apropriace je úspěšná česká foodblogerka, která vystupuje pod jménem Chef Kamu. Tato internetová celebrita se opakovaně usazuje v nějaké „exotické“ zemi, kde se od místních učí jejich autentické recepty. Na jejich základě vydala v České republice již několik kuchařek, které se staly obrovským hitem. Jedním z míst, kde se pro svou tvorbu inspirovala, byla i Srí Lanka, ostrovní země, kde žila s místní rodinou, která ji naučila tradiční recepty vařit. Na sociálních sítích v té době Chef Kamu propagovala sbírku pro otce této rodiny, který měl zdravotní problémy a potřeboval finanční pomoc na léčbu. Co je na tom špatně? Není to náhodou nevinné a dobrosrdečné?

Na Srí Lance je zdravotní péče mnohem levnější než na Západě. Místní obyvatelstvo má ale tak nízké příjmy, že si ji ani tak nemůže dovolit. Jak je možné, že si Chef Kamu na svých exotických kuchařkách vydělala tolik, že si je na západě schopná dovolit velmi pohodlný život a srílanská rodina, od níž recepty čerpala, nedosáhne ani na nízkonákladovou zdravotní péči? Kolik Kamu zaplatila rodinám, z jejichž rodinných receptů a nehmotného kulturního dědictví si své bohatství vybudovala? Kladu si tyto otázky a u toho mě napadá srovnání s levnou prací v továrnách na oblečení. Zde ale místo pracovní síly, kterou prodávají v továrnách zaměstnanci, místní rodiny odevzdávají práci sociální reprodukce – zadarmo. Jídlo totiž vyživuje nejen tělo, ale je také středem veškerých rodinných, kulturních a náboženských událostí. Místní si mnohdy neuvědomují, kolik si od nich novodobá kolonizace bere, protože jejich kolonizátoři žijí tisíce kilometrů daleko od jejich domovů. Není ale možné argumentovat tím, že lidé, s nimiž Kamu spolupracovala, dostali zaplaceno tolik, kolik si řekli? Že jsou rádi, že mohou propagovat svou kulturu a alespoň si vydělat? Vezmeme-li v úvahu, že předci místních byli pod koloniální vládou desítky let vedeni k poslušnosti bílému člověku a s tím souvisejícímu přesvědčení, že zájem bělocha o jejich kulturu je jedna z největších poct, které mohou dosáhnout, odpověď už není jednoznačná.

Vlastnictví má prim. Tedy jen to naše

Před pár lety se v Praze objevil podnik nabízející autentické arabské jídlo – pro účely tohoto článku mu budeme říkat Český kebab. Majitel a hlavní kuchař Českého kebabu se při vymýšlení konceptu svého podniku inspiroval stávajícími kebaby v Berlíně. Důkladně si přeložil recepty pocházející z celého arabského světa a experimentoval s nimi ve své kuchyni, aby otevřel vlastní podnik. Český kebab se okamžitě stal hitem. Krátce po jeho otevření mě na něj upozornil známý z Libanonu, kterému jídlo z Českého kebabu připomíná domov. Prý to je přesně to, co jedí v jeho rodném Bejrútu. Nadšená jsem tehdy byla i já.

O českém kebabu se nyní píší články ve významných časopisech, jeho obrat měl v roce 2021 24 milionů korun a nedávno se mu podařilo otevřít novou pobočku v centru Prahy. Jeho pokrmy jsou nepochybně skvělé, i proto se těší tak velké popularitě. Jenže s enormním úspěchem pokračuje také vymazávání kulturního dědictví. Na hlavním nápisu nabídky stojí jen kuře a z tahini omáčky se stala omáčka sezamová. Vše je, podobně jako u Chef Kamu, zabaleno do líbivého obalu, přijatelného pro evropské oči. Není to zvláštní, jak moc lpíme na našem vlastnictví, zatímco si hrajeme s dědictvím těch cizích?

Nová pobočka Českého kebabu se otevřela poblíž zastávky metra I. P. Pavlova, která je známá tím, že v jejím okolí najdeme spoustu míst pro uspokojení hladu uprostřed noci. Mnoho podniků tvoří právě kebaby. Tedy, s pravým kebabem má nabídka těchto bister společného pramálo. Jde o podniky založené na prodeji jídla za velmi nízké ceny. Za pultem často potkáme azylanty z arabských států, kteří jsou kvůli své nestabilní situaci v nové zemi odkázáni na rychle dostupnou práci, často vykonávanou načerno. Nedostává se jim zaměstnaneckých práv, která mají zaměstnanci chránění zákoníkem práce. Jeden z tamních pracovníků se mnou svou zkušenost sdílel. Je vděčný, že je schopen se uživit. Reprezentaci vlastního kulturního dědictví neřeší – nemá na to čas.

Na pražském Žižkově zanedlouho po otevření Českého kebabu založil podnik i jeden syrský muž, a to s podobnou nabídkou. Zakládala se ale na tradičních receptech jeho rodiny. Když jsem se ho při společném telefonátu ptala na jeho postoj k Českému kebabu, sdělil mi, že ho má rád a těší ho, že jeho majitelé přijímají i jeho podnik. Udělalo se mi fyzicky špatně. Celý můj život byl postavený na potřebě být přijímána. Usilovně jsem se snažila asimilovat se, a to za cenu ztráty sebe samé. Byla jsem vedena k nenávisti své cizí části – té, díky níž bych do české společnosti patřila o něco méně. Moje emoce nebyly validní, protože jim ostatní odmítali porozumět.

Jídlo ano, ale migrantstvo ne?

Děti imigrantů často vnímají kulturní apropriaci mnohem citlivěji. Důvodů, proč tomu tak je, je hned několik. Jako první se objevuje paradoxní dualita naší identity. V textu používám výraz „my“ v případech, kdy píšu o Indech, i v situacích, kdy mám na mysli Česko. Většinu mého života mi lidé říkají, že nemohu být zároveň stoprocentně Češka a stoprocentně Indka. Celé mé dětství bylo postaveno na roztroušené identitě – byla totiž neustále nabourávána a znovu určována lidmi zvenčí. Pod přirozenou touhou být přijímáni jsme my, děti imigrantů, byli nuceni opouštět většinu naší další kultury. Jsme nositeli traumatu způsobeného paradoxem koexistujících světů v jednom člověku. Západ nás nutil vybrat si, zda se chceme asimilovat nebo zůstat věrní naší druhé kultuře. A právě během procesu kulturní apropriace Západ sám rozhoduje, že je ten pravý čas přijmout prvky jiných kultur, ignoruje trauma, které nám způsobil. Nezeptal se na náš konsent.

Někteří z nás stále mají rodinu v místech, kde je válka. Jiní žijí v oblastech sužovaných chudobou – už jako malé dítě jsem v Indii viděla batole strkající si do pusy odpadky v prachu vedle dálnice. Ve vyprávění našich rodin posloucháme příběhy o drtivých bojích a bídě, kterým čelili naši předci. Neseme si s sebou proto i jejich traumata. Bolí nás nespravedlnost, kterou způsobil kolonialismus. Západ ale znovu přichází a rozhoduje o tom, že dosud nespojitelné může koexistovat. Vše, co jsme měli zakázané, skrze kulturní apropriaci bílý člověk může.

Proto vás prosím: Abychom si sami mohli určit, kdy budeme připraveni se dělit o střípky naší kultury. Abyste během toho, co budete ochutnávat její krásu, nezapomněli na bolest našich předků. Abyste si uvědomovali, že šance, které považujete za samozřejmé, jsou pro naše lidi stále vzácné, a proto potřebují prostředky i moc. A hlavně abyste nezapomínali na ukradené posvátné objekty, ukradené pokrmy i ukradené životy.