Bylo toho dost. Jako by se můj pokoj v bytě uprostřed Brna neustále plnil pochybami o tom, zda všechno zvládám nejlépe, jak umím, a kolik toho ještě zvládnout musím. Na zdi se mi lepí neuchopitelná atmosféra dusna, která každým dnem houstne, dokud se jedno ráno neprobudím s potřebou být alespoň na chvíli někde pryč. Někde, kde je krajina člověkem skoro nedotčená, kde není signál a kde namísto hluku města zpívají ptáci a šumí listí stromů ve větru.

Sama vždy pociťuji, že útěkem od míst, kde mě svazují na sebe kupící se povinnosti, jízdní řády a betonové budovy, jako by se celé mé tělo společně s hlavou zbavilo jakéhosi pomyslného závaží a v krajině se konečně uvolnilo. Přijímám ten pocit jako něco, co si mohu dovolit a co si mohu dopřát za odměnu po všech těch dnech strávených v práci nebo univerzitní knihovně. Do přírody si takto často projektuji vlastní ideály krásy, své unikání si romantizuji a sama sebe utvrzuji ve své schopnosti odpočívat.

Jako vždy je i teď má romantická chvilka přerušena myšlenkou, jestli je využití přírody jako nástroje na znovunastartování a načerpání energie, kterou chci honem co nejproduktivněji využít, vlastně v pořádku. Neznamená eskapismus do míst zdánlivě nedotčených člověkem jen další způsob vykořisťování? A kdo je v tom procesu vykořisťován?

Janusovská tvář odpočinku

Přírodu v kapitalismu vnímáme více dualisticky, jako hmotu, nikoli jako bytost. Karl Marx v Kapitálu popisuje odloučení od přírody, kterého jsme se dopustili*y, jako metabolický rozpor. Došlo k němu s tím, jak nás industriální změny nahnaly do měst, do nichž se stěží nacpeme. Náš společný metabolismus, ve kterém jsme byli*y s přírodou organicky provázáni*y, se zpřetrhal. Od přírody jsme odděleni*y a vnímáme ji jako prostor materiálního a duchovního uspokojení, po němž jednou za čas prostě zatoužíme. Proč vlastně vnímáme odpočinek jako útěk a zbavení se břemen, která s sebou neseme?

Kapitalismus započal proces ohrazování („enclosure“), během něhož se půda společná všem – občina – zprivatizovala. Marx toto stadium nazývá primitivní akumulací. V rámci ní se zničily soběstačné ekonomiky, nahromadil se majetek a obyvatelstvo bylo nuceno začít prodávat svou práci coby námezdní dělnictvo. Aby se dal kapitalistický kolos do pohybu, bylo také nutné změnit vnímání práce. Zatímco ze záhalky se stala ostuda a na základě takzvaných vagrancy laws byla v Anglii také kriminalizována, z práce byla učiněna ctnost. Paralelně s tím došlo k oddělení pracovního času od toho volného. Imperativ pracovitosti je spojen s protestantskou etikou a učením o predestinaci, podle něhož jsou „lenoši“, tedy všichni ti, kdo nechtějí makat, předurčeni k zatracení. V západní společnosti se zakořenila nárokovost nejen na pracovní výkon, ale také na volný čas. Také z něj se často snažíme vytěžit to nejproduktivnější, co jde – měli bychom přece být efektivní i v rámci odpočinku.

Dnes často skloňovaný koncept tzv. work-life balance řešení tohoto problému moc nepomáhá. Již svým vyzněním totiž říká, že v práci nežijeme a časový prostor, kdy máme žít, bychom měli využít na maximum – když už nepracujeme. Kdo by se z této atmosféry nechtěl vymanit. V lesích, horách a na loukách mají mnozí z nás konečně pocit, že jsou všechny naše povinnosti a problémy vzdálené kilometry daleko. Eskapistický koncept útěku do přírody však značí také naše přizpůsobení se mocenské disproporci mezi námi a těmi, kdo slovy Marxe „vlastní výrobní prostředky“. Místo strukturální změny systému útlaku, který by vedl také k jinému vnímání krajiny, utíkáme. Alespoň na chvíli.

Vy přírodu, my práci a poslušnost

Situace, v níž se československá společnost nacházela v normalizačních letech, „krásně“ vykresluje, jakých dimenzí může příroda nabývat a jak se její symbolika mění v prostoru a čase. Trampské kultury, úzce spojené s přírodou, se totiž staly znakem revolty vůči vůči omezování fundamentálních práv a svobod. Kultura trampingu má kořeny hluboko ještě v dobách monarchie. Postupem času se ale její forma měnila a za dob státního socialismu (používám zde termín státní či reálný socialismus, protože i podle marxisticko-leninské teorie komunismus nikdy nastolen nebyl) nabyla v jistém smyslu více komunitní charakter.

Česká kultura trampingu jako celek poskytovala svým stoupencům autonomní prostor, který nabízel nové formy socializace. Umožnila jim ponořit se do světa přírody a účastnit se řady sdružovacích aktivit. Tehdejší režim se především během normalizace snažil společnost demobilizovat a atomizovat, vytvořit mezi lidmi jistou pasivitu, a to i za pomoci konzumu. Během normalizace tak trampská kultura umožňovala lidem všech věkových skupin najít útočiště před tíživou každodenní realitou v tábořištích.

Příroda a bezpečný prostor, který poskytovala, lidem dávaly svobodu být takovými, jakými je režim nechtěl. Tramping vnímal estetiku přírody stejně jako zaměstnanectvo zažívající velký boom industriální revoluce jako útočiště, kde se bez neustálého dohledu tajných služeb státu mohlo trampské společenství zaměřit na hodnoty jako vzájemná pomoc, velebení komunity a spolupráce.

Kam utéct, když už není kam

Trampská komunita využívala daný prostor a čas k aktivní rezistenci, a to politické i kulturní. Nejen že odmítla konformitu v rámci režimu, ale svým útěkem do lesů se vzpírala systému. Přírodu nevnímala jako apolitickou, ale naopak silně politickou. Utíkáme-li dnes ze systému, abychom se do něj poté ještě silnější navrátili, neživíme ho tím? Kam vlastně naše pojetí přírody a její estetiky směřuje? Do jisté míry na tuto otázku odpovídají myšlenky teoretika Fredricka Jamesona v jeho knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu (1991, česky 2016). V pozdním kapitalismu a postmoderní době se příroda stále více komodifikuje a mění se v „podívanou“, v jakousi atrakci. Přírodní krajiny a zdroje se často mění ve zboží, které lze koupit, prodat a spotřebovat. Příroda je zpracována a prezentována jako zážitek, odtržený od ekologického, a především ekocentrického kontextu.

Příkladem za všechny pro nás Středoevropany může být dovolenkování v „exotických zemích“. Jsou vyobrazovány jako něco divokého, neznámého a hlavně přitažlivého a vzrušujícího. Jak ve svém článku o exotizaci Karibiku píše sexuoložka Kamala Kempadoo, exotizace této oblasti legitimizovala západní nadvládu, která podporovala iluzi obdivu a přitažlivosti, zatímco uskutečňovala vraždy, znásilňování a zotročování. Kapitalistická logika práce, konzumu a „podívané“ brání našemu vnímání přírody coby entity, s níž jsme hluboce spojeni. Naše organizované úsilí, kterým se snažíme zbořit jak vnější, tak zvnitřněné mechanismy kapitalismu, může začít u toho tím, co je nám nejblíž – místně i historicky a inspirovat se právě v tramspké kultuře.