Studené kapky potu jí stékaly dolů po zádech. Stres vždycky nejvíc cítila na hrudníku, ale v momentech, kdy tušila, že přijde selhání, se jí svíral především žaludek. Učila se skoro měsíc. Kvanta, obrovská kvanta textu, z nichž velkou část do týdne zapomene a znovu se je potom bude šrotit během příprav na státnice. Zkouška byla ústní. Doktor H ji celou dobu žoviálně oslovoval „paní kolegyně“, asi aby dal najevo, že v téhle místnosti jsme si všichni rovni. Pozorovala jeho nevkusnou meruňkovou košili s ještě nejvkusnější pruhovanou kravatou a přemýšlela, jestli i on má v tom vydýchaném prostoru pocit, že se za chvíli udusí. U toho se snažila vybavit si kusé informace z abecedního seznamu zkouškových otázek. „No tak, tohle nepatří k otázce A21, ale až A23, tak si honem vzpomeň, ať tě nechá prolézt a můžeš jít domů, krávo blbá!“ prolétlo jí hlavou. „No to je ale zásadní neznalost, paní kolegyně. Tato materie navíc patří k otázce A23, nikoli A21,“ potvrdil její obavy profesor H a lehce si povolil kravatu. „Aspoň jednomu z nás se teď dýchá líp,“ pomyslela si a v duchu se zasmála nad absurditou celé situace. Po hodině zkoušení nakonec dostala druhou dvojku za celé studium. Doktor H si u hodnocení jejího výkonu neodpustil blahosklonnou poznámku, že „naučit se to sice jakž takž umíte, ale přemýšlet už méně“. Hned za dveřmi se rozplakala – ne kvůli té známce, to už jí bylo dávno jedno, ale pro to hodinové ponižování, vůči němuž se už zase nedokázala ozvat a s brekem odešla domů. Univerzita pro ni měla být místem, které jí má poskytovat vzdělávání, ale ve skutečnosti jí ve studiu aktivně bránila.

Fakt, že memorování informací je efektivní politický nástroj, který udržuje stávající společenské pořádky, si začala uvědomovat někdy v prváku. Učili*y se tehdy o zavedení volebního práva pro ženy. Podle výkladu profesora jako by na něco takového zkrátka jednou společnost už byla připravená, a tak si muži kolektivně řekli, že to těm ženským teda povolí. Bylo tam pár feministek, které vystoupily s údernými veřejnými proslovy a napsaly pár zajímavých textů. Masaryk byl taky feminista – ostatně si ke svému příjmení přidal i to manželčino –, takže se všeobecným volebním právem to šlo v tehdejším Československu jako po másle. „1919 – aktivní i pasivní volební právo žen v obecních zastupitelstvech; 1920 – volební právo žen v Ústavě, ve stejném roce se konaly parlamentní volby,“ poznamenala si poslušně dvě odrážky do svého zápisu z hodiny. Československo tak v pojetí univerzitního kurikula představovalo malou pevnost uprostřed Evropy, jejíž politické dění a boj za všeobecné volební právo jako by nijak nesouvisely s masovým hnutím usilujícím o ženskou emancipaci v jiných zemích. O tom, jak nekompromisně takzvané sufražetky bojovaly za svá práva, o jejich mnohdy násilných taktikách zahrnujících třeba bojovou praxi suffrajitsu nebo třeba o postavě Theresy Garnett, která vzteky přetáhla deštníkem stále opěvovanou ikonu imperialismu Winstona Churchilla, se studentstvo z hodiny nedozvědělo nic.

V podobném duchu univerzitní osnovy pokrývaly i jiné dějinné milníky: „1865 – 13. dodatek Ústavy USA zrušil otroctví“, „1944 – Nelson Mandela prezidentem, konec jihoafrického apartheidu“, „1954 – Brown vs. Školní rada Topeky, Nejvyšší soud USA zvrátil Plessy vs. Fergusson a prohlásil zákony zakládající segregované veřejné školy za protiústavní“, zapisovala si do poznámek vždy zhruba prvních třicet minut každého semináře, kdy ještě zvládla dávat pozor. Složitou historii plnou kontradikcí tak školní výuka čistila a uklízela do podoby lineárního proudu událostí, které následovaly v jakési logické posloupnosti. V té hrály prim velká jména, „dobré národy“, jejich významná dobývání a mocenská vítězství. Často si proto říkala, jaké by bylo učit spíše o tom, jak vůči historickým nespravedlnostem bojovali „obyčejní“ lidé, jaké životy tihle potížisté a potížistky vedli a jaké hodnoty zastávali.

Pro koho je Univerzita?

Způsob výuky na fakultě byl vesměs frontální. Diskutovat o současném právu a právním státu se samozřejmě smělo, vždy ovšem do té míry, do které nebyly zpochybňovány jeho základy a cíle, jimž slouží. Jako by právo bylo neutrální a na společnosti nezávislý fenomén, který historicky i v současnosti nebyl využíván coby nástroj mocných k další uzurpaci jejich moci. Sama na sobě pozorovala, jak ji vyčerpávající honba za výsledky a s ní spojený strach z toho, že neustále nestíhá, že neudělá zkoušky nebo že nezvládne školu vůbec dokončit, nutí ze sebe vytvářet značku, brand či odosobněný profil na LinkedInu a izolují ji od ostatních. A co víc, pozorovala to i na svých spolužácích a spolužačkách, ačkoli třeba nebyli ochotní to přiznat. Před každou zkouškou nenápadně sledovala vystresované studentstvo s kruhy pod očima, na nichž by se dalo houpat (ty její nebyly o nic menší), jak se marně pokouší narvat si do hlavy poslední informace z výcucu studijní látky, a kladla si otázku, k čemu tohle všechno vlastně je. Především ale začala vnímat, že Univerzita brání její kreativitě. Proces memorizace předem stanoveného textu, k němuž byly zadané otázky a k nim určené požadované odpovědi, totiž omezoval nejen způsob, jakým nad studijní látkou přemýšlela, ale i to, že jí nad některými jevy vůbec přemýšlet nenapadlo. S tím byla paradoxně konfrontována pokaždé, když se setkala s bezprávím, a to v prostorech školy i mimo ni. Neuměla jej pojmenovat, natož rozpoznat, z čeho pramení. I proto jí dlouho trvalo naučit se vůči němu vymezit. A tak začala ze školy utíkat – v druháku jen myšlenkově, do knížek, ve čtvrťáku i fyzicky. Téměř nikdo si toho nevšiml. Samu sebe tak víc a víc utvrzovala v tom, že na fakultě je pouhým číslem v pořadníku. Protože seberealizaci ani komunitu zde nikdy nenajde.

„Když nás [na univerzitě] vedou k tomu, že se nemůžeme nic naučit, pokud nám to nevysvětlí velké mozky, podřizujeme se celé řadě nesvobodných praktik, které nabývají podoby koloniálního vztahu,“ píše ve své knize Queer Art of Failure (Queer umění selhání, 2011) teoretik*čka Jack Halberstam. Tvrdí, že současný univerzitní způsob vzdělávání kopíruje logiku tržního kapitalismu – učíme se především proto, aby se z nás stali profesionálové vybavení pro pracovní trh. Špičkové vysoké školy přestávají být hodnoceny podle intelektuální kvality programů a důraz je místo toho kladen na úspěch na trhu práce po dokončení studia. Takový utilitární přístup ke vzdělání podle něj*ní vede k potlačení vlastních pocitů studujících i vyučujících, k odpojení se od našeho okolí a k utlumení politického odhodlání měnit status quo. Způsob, jakým se vzděláváme, je proto jedním z klíčových nástrojů, které udržují kapitalismus v chodu. Podle autora*ky se proto musíme začít učit jinak. Co když ale takový potřebný styl vzdělávání už dávno existuje?

„Undercommons“ tady a teď

Aktivisté a akademikové Stefano Harney a Fred Moten ve své knize The Undercommons: Fugitive Planning & Black Study (2013) definují studium jako proces, během kterého se potkáváme s dalšími lidmi, protože vnímáme, že jsme si vzájemně zavázáni*y. Společně určujeme, co se budeme učit, a nemáme přitom předem danou cestu, kterou musíme absolvovat, hodnocení, jehož musíme dosáhnout, ani cíl, k němuž je nutné za určitou dobu dorazit. Obsah ani forma studia totiž nejsou diktovány tím, co požaduje ekonomický růst či stát – jsou determinovány našimi osobními potřebami, které jsou neoddělitelné od těch kolektivních. Univerzita přitom takovému studiu překáží – vytváří z nás soutěžící individua, která začnou ihned po dokončení školy makat od devíti do pěti (ve skutečnosti mnohem déle), snažit se uživit a hlavně nezpochybňovat cokoli, co je s naším socioekonomickým systémem špatně. Přesto všechno na Univerzitě nicméně podle autorů ke studiu dochází, přesněji řečeno proti ní.

Termínem undercommons (commons se do češtiny překládá jako občina, tedy statek společný všem – pozn. aut.) označují Harney a Moten prostor, který je vytvářen univerzitní instituci navzdory. Metaforicky jím odkazují na místo pod školou, do jejího sklepení, které studentstvo, vyučující i jacíkoli další akademičtí pracovníci a pracovnice coby „univerzitní uprchlíci“ využívají k tomu, aby „kradli osvícenství“, jež Univerzita uzavírá za svými zdmi, šířili ho dál a především ho transformovali do podvratné politické akce – do skupinového potížismu. Vzdělávací aktivity v prostorech undercommons nejsou striktně děleny na produktivní a neproduktivní, přičemž vzájemná spolupráce studentstva není nálepkována jako opisování, naopak z ní studium vychází. Autoři přitom zdůrazňují, že undercommons nutně nejsou něco, co teprve v budoucnu vznikne – toto „sklepení“ totiž budujeme vždy, když si pomáháme tam, kde po nás Univerzita přísně vyžaduje samostatnost a soutěžení, když společně šikovně obcházíme nesmyslně striktní vzdělávací osnovy, když zpřístupňujeme studijní materiály, které Univerzita privatizuje, když se drze ptáme na otázky, jež se z různých důvodů raději pokládat nemají, když jakýmkoli způsobem vzdorujeme disciplinaci svého vědění a u toho se politizujeme. Zkrátka ho tvoříme v jakékoli situaci, v níž zpochybňujeme zavedené pořádky a uvědomujeme si, že není zas takový problém porušovat pravidla, která většinou slouží pouze Univerzitě a jejím zájmům.

Abolicionismus, slovy feministické akademičky a aktivistky Ruth Wilson Gilmore, není o absenci, ale o přítomnosti alternativních struktur ke stávajícím utlačovatelským institucím. Nestačí zavřít věznice, zakázat novodobé formy otroctví a rozpustit policii – je třeba vytvářet společnost, kde už tyto entity nebudou potřeba. Harney a Moten proto neusilují o zrušení Univerzity jako takové. Jejich cílem je dostat se do bodu, kde současný způsob vzdělávání, udržující poslušnost a koloniální mentalitu už nebude dávat žádný smysl. A právě ten nyní nastal. Není totiž lepší důkaz toho, jak velkou sílu mohou undercommons sestávající z univerzitních uprchlíků mít, než současné světové studentské protesty bojující proti genocidě v Palestině.

Ty ze svých stanových měst okupujících prostory škol upozorňují na komplicitu Univerzit ve vyvražďování obyvatelstva Gazy. Vyzývají je, aby transparentně poskytly informace o zdrojích svého financování, odtrhly se od zbrojařského průmyslu, který z genocidy zásadně těží, a ukončily spolupráci s izraelskými školami a byznysem. Společně vytvářejí „knihovny osvobození“ či prostory pro tvorbu politického umění, pořádají společné vigilie a modlitby, poskytují si jídlo, tančí, zpívají a především studují – v pravém významu toho slova. Budují zde právě ty typy vztahů, od nichž je univerzitní instituce odrazují – solidárnější, intimnější a založené na víře v to, že boj za správnou věc má smysl i přesto, nebo možná právě proto, že je neobyčejně náročný. Studentstvo tak na vlastní kůži zakouší, jak moc se jich otázka svobodné Palestiny osobně dotýká. Ta stejná touha po neřízené moci i expanzi, stejný systémový rasismus a stejná kapitalistická chamtivost, které stojí za probíhající genocidou, jsou totiž příčinou velké části nesnází, jimž čelí také protestující na univerzitních „undercommons“. To se samozřejmě ze školní výuky založené na disciplinujícím šprtání pečlivě vybraných informací a následném známkování, nedozvěděli*y.

Skutečnost, že Palestina je lakmusovým papírkem všech světových bezpráví, je očividná i z toho, jakým způsobem vedení mnohých škol na antisionistický potížismus reaguje. Studentstvu i vyučujícím vyjadřujícím nesouhlas s genocidou vyhrožuje, některé studenty*ky vyhazuje ze školy a zakazuje jim vstoupit na kampus. Rétorickou strategii si u toho vypůjčuje od samostatného státu Izrael – univerzitní protesty nálepkuje jako násilné či antisemitské a samo sebe staví do pozice oběti. Na pomoc si bere policii, jejíž mnozí příslušníci jsou v případě Spojených států cvičeni sionistickými organizacemi přímo v Izraeli. Krutosti, se kterou americká policie jindy zaklekává na chudé obyvatelstvo, drogově závislé, lidi bez domova, černé obyvatelstvo a nyní studentstvo, se tedy učí od těch nejpovolanějších. A rodiče protestujících žáků a žaček, z jejichž daní je genocida do velké míry placena, sledují, jak jsou jejich děti mláceny jen kvůli tomu, že proti genocidě bojují. Lepší příklad toho, že Univerzita je koloniální instituce sloužící především zájmům státu, asi nenajdeme.

Přes veškerou policejní brutalitu ale studentstvo i vyučující v protestech pokračují, eskalují a přidávají se k nim další. V Gaze totiž už žádné stojící univerzity nezbyly a genocidní násilí nabývá bezprecedentních rozměrů. Studentské propalestinské „undercommons” jsou ale obdivuhodné nejen pro svou vytrvalost, ale především efektivitu – některé školy totiž už musely na jejich požadavky přistoupit a rozvázat své vazby na Izrael. Ačkoli jsou tedy záběry přicházející z Gazy vyvrcholením dehumanizace a v mnohých nepochybně vzbuzují zoufalství a beznaděj, protesty skutečně fungují. Jak poznamenal profesor židovského původu Norman Finkelstein: „Tlak se bude postupně stupňovat, stupňovat a stupňovat, až dosáhne pověstného kritického objemu. Možná to propojení mezi protestem v Grand Central Station a zdržením se hlasování v Radě bezpečnosti neuvidíte, ale ono tam je.“

A co bude pak?

Síla současných propalestinských undercommons tkví ale ještě v něčem jiném. Probíhající genocida nepochybně změní to, co znamená Západ. Za několik let pravděpodobně odpadne bezmezná víra ve vlastní výjimečnost, která je nám tolik vlastní – té už totiž nebude moci věřit téměř nikdo. S tím, co jsme provedli*y a jaké ukrutnosti jsme podporovali*y, se ale budeme muset nějak popasovat. Z traumatu se ostatně nezotavují jen oběti, ale i ti*y, kteří*ré jim trauma způsobili*y. Západ je přitom špatný v hodně věcech, snad nejhorší je ale v neschopnosti čelit své vlastní minulosti a v obelhávání sebe sama.

Právě na to poukazuje novinářka a členka organizace Jewish Voice for Peace (Židovský hlas pro mír) Naomi Klein ve své poslední knize Doppelganger (Dvojnice, 2023), a to na příkladu holokaustu. Podle školní výuky mnohých z nás se jednalo o výjimečnou a historicky ojedinělou tragédii, v podstatě způsobenou jedním psychopatem, kterému se podařilo zmanipulovat celý národ. Hrdinní spojenci, ony „dobré národy“, nacismus porazili a jen díky nim je dnes v Evropě mír. Podle Klein byl ale holokaust ve skutečnosti další formou koloniálního vyvražďování, které nelze oddělit od masakrů, jichž se dopustily Spojené státy na původním obyvatelstvu Želvího ostrova a které páchala Velká Británie všude po světě. S tím rozdílem, že tentokrát bylo zabíjeno obyvatelstvo přímo v Evropě. Hitler se totiž v mnohém inspiroval právě od „dobrých národů“, ostatně on sám to ani nezastíral, spíše naopak: fascinovaly ho koncentrační tábory, které vynalezla Velká Británie během druhé búrské války a které ještě před Hitlerem mimo jiné použili i Němci, a to během genocidy na původním obyvatelstvu z kmene Herero a Nama na území dnešní Namibie. Byl přímo posedlý americkými eugenickými zákony, na základě nichž byly v USA sterilizovány tisíce lidí neodpovídající „normě“, a posunul je ještě o něco dál. Klein přitom nezbavuje Hitlera zodpovědnosti. Pouze tvrdí, že dokud budeme holokaust vnímat jako separátní historickou událost, která s naším předchozím jednáním na jiných kontinentech neměla nic společného, dějiny se budou opakovat. Podle novinářky jsme se totiž naučili*y jen pravidlo „bezmezně podporovat stát Izrael“, ale bohužel jsme si neosvojili princip „nepáchat genocidu“. Známé klišé říká, že se ze svých dějin neumíme poučit. Jak bychom ale mohli*y, když jednotlivé události stavíme mimo ně, když nejsme schopni*y je vnímat v jejich historické kontinuitě?

Přesně tuhle komplexnost historie si současné undercommons na univerzitách spolu se sílícím světovým propropalestinským hnutím uvědomují. Rozpoznávají, že chceme-li s genocidou skutečně skoncovat a především zabránit další, musíme vlastní minulosti čelit. Protestující dobře vědí, že viníkem momentálního vyvražďování není jen Benjamin Netanjahu a jeho vláda, ale imperialistická ideologie sionismu a že jí způsobené bezpráví je neoddělitelné od jakéhokoliv, které spáchal sám Západ. Není to přitom poprvé, co nám „univerzitní uprchlíci“ a hnutí budované zezdola svým aktivismem navrací víru ve vlastní lidství – ať už šlo o odpor Bílé růže proti Hitlerovi, protesty proti válce ve Vietnamu, sametovou revoluci, nebo dnešní demonstrace za klima – studentstvo většinou stojí na správné straně historie. Propalestinské „undercommons“ nám tak především dávají naději, že pořád ještě můžeme vybudovat jiný Západ. Takový, který – slovy Harneyho a Motena – nejen přijme zodpovědnost za kolonialismus, ale především mu už jakékoli koloniální praktiky nebudou dávat smysl. Abychom toho ale dosáhli*y, bude nutné skutečně transformovat to, co pro nás znamená studium a jakým způsobem se vzděláváme.