„Kdyby děda ještě žil, asi bych na brigádu do Lidlu nemusela. Byl vždycky hodně štědrý, i když pazur, však víš,“ řekla mi při poslední návštěvě moje kmotřenka, nejmladší sestra mé maminky, a tedy také moje teta. Čtvrtým rokem žije v původním rodinném domě svých rodičů, do kterého se společně se svými dvěma dětmi znovu nastěhovala po rozvodu. Minulý podzim po třetí mrtvici zemřel její tatínek, můj dědeček. V šumperáku umístěném v menší vesnici Moravskoslezského kraje, původně obývané sudetskými Němci, tak dnes společně žijí matka samoživitelka a vdova. Ve vícegeneračním domě vytvářejí prostředí nenaplňující normu nukleární rodiny, jež je společností a politikou vnímána jako základní stavební jednotka, ke které máme směřovat.

Rodina je základ státu

Na brigádu do Lidlu chodí kmotřenka vedle hlavní práce třikrát až čtyřikrát týdně. Šumperák, ve kterém bydlí, je totiž starý čtyřicet let. Je třeba ho zateplit, vyměnit kotel, udělat novou střechu a zrekonstruovat koupelnu. Ze mzdy samoživitelky, která živí dvě děti a jejíž manžel si místo placení alimentů raději koupí nové „geoxky“ nebo zajde do fitka, je to vlastně nemožné.

„Myslíš, že je to dlouhodobě udržitelné? Třeba pro tvoje tělo a tak,“ zeptala jsem se jí minulou neděli. V pondělí před sebou zrovna měla den o třech pracovních směnách, včetně reproduktivní práce (mezi hlavní prací a brigádou v Lidlu většinou uvaří, udělá drobný úklid, stráví trochu času s dětmi a poklidí drůbež). Už když jsem otázku pokládala, uvědomila jsem si, jak naivní vlastně je.

„A co mám dělat. Prostě jsem si jako mladá vzala debila no. Za blbost se platí. Jsem unavená, ale spíš mě mrzí, že nemám tolik času na Josefa, abych se s ním mohla třeba učit. Je ale super, že je tady babička, vnímám, že nám to oběma pomáhá.“

Spojení za blbost se platí se mi od malička příčí. Protiví se mi představa, že žiju ve společnosti, ve které nemůžu udělat blbost, aniž bych za ni byla potrestána. A proč je vlastně zplození dítěte s někým, kdo se mi později odcizí, vnímáno jako chyba? Zároveň vím, že se kmotřence dneska žije mnohem líp, než když jsem k ní ještě jako dítě jezdívala na víkendy. Hrozně se snažila, aby její rodina fungovala, vždycky. Dokonale se starala o děti (a pořád stará), ex-manžela, domácnost a u toho vykonávala různé druhy námezdní práce. Když si po třicítce uvědomila, že takhle to dál nepůjde, a rozhodla se od manžela odejít, věděla, že se k rodičům vrací „s prázdnou“. Za blbost se platí.

V srdci nukleární rodiny stojí heterosexuální pár – ten jediný je vnímán jako správná forma soužití, která má plodit děti. Vždyť je to tak v přírodě všude! Shulamith Firestone v knize Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution (Dialektika sexu: případ feministické revoluce, 1970), která je v mnoha částech minimálně problematická, popisuje nános mystifikace, jež párovou formu soužití zakomponovanou v nukleární rodině objímá. Abychom zamaskovaly*i fakt, že stát skrze tuto instituci řídí intimní oblast našich životů a kontroluje, s kým žijeme (jak uzavření manželství, tak rozvod musejí být schváleny státními orgány), nebo že manželství je historicky ekonomickou smlouvou umožňující předávání majetku a pokračování genové linie (díky věnu, získání půdy nebo politickému míšení různých rodů), je třeba ho zromantizovat. A tak organizujeme pohádkové obřady s bílými šaty, používáme výrazy jako „spřízněná duše“ nebo „druhá polovička“, uspokojujeme se idylickými obrazy šťastných dětí a dnes třeba příběhy o „moderní domácnosti“, kde muži pomáhají s nádobím, nebo zpřístupněním manželství pro gaye a lesby (ne všechny queer lidi, zase to nesmíme přehánět). Firestone dodává, že pravá podstata manželství coby ekonomické jednotky se odhaluje až při rozvodu – romantika je najednou pryč. A protože „rodina je základ státu“ a zároveň je to jediná státem schvalovaná a podporovaná forma soužití, nadřazená nad ostatní interpersonální vztahy, rozpad manželství je vnímaný jako chyba, selhání, nenaplnění normy. Za blbost se platí.

Proč ji tady vlastně máme?

Marxistická teoretička Kathi Weeks v textu Abolition of the Family: the Most Infamous Feminist Proposal (Zrušení rodiny: nejneslavnější feministický návrh, 2021) upozorňuje, že skrze nukleární rodinu vytváříme monopol na sociální reprodukci. Ta zahrnuje veškeré činnosti, díky kterým se tvoří nový životaschopný potenciál. Podle filozofky dochází ke třem vzájemně propojeným procesům, bez nichž by koncentrování sociální reprodukce uvnitř hranic této instituce nemohlo existovat.

Zaprvé, nukleární rodina umožňuje udržování třídních hierarchií skrze mezigenerační dědění soukromého majetku a dluhů. Problematičnost majetkových nerovností popisuje třeba Thomas Piketty v knize Kapitál v 21. století nebo u nás sociolog Daniel Prokop. Picketty tvrdí, že nerovnosti determinované zděděným majetkem způsobují zamrzání sociální mobility ještě více, než je ovlivňují nerovnosti příjmové. Spíše než šumperák mých prarodičů, který kmotřenka zdědí s tím, že se o babičku bude později starat, má asi na mysli kapitálové bohatství horního procenta obyvatelstva. Česko je přitom zemí se čtvrtými největšími majetkovými nerovnostmi v OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) a zároveň státem s jedněmi z nejnižších daní z majetku v Evropě. „Rodina nejenže hraje klíčovou roli při reprodukci obrovských vlastnických nerovností po třídní a rasové linii, ale může být také využita jako nástroj legitimizace těchto rozdílů s tím, že se přece jedná o přirozený výsledek a soukromou záležitost jednotlivých rodin spíše než o politický problém,“ shrnuje Weeks. Narodily*i jste se do karlovarských Kraslic – obce, kde má 39 % procent rodičů exekuce? Váš problém, musíte prostě víc makat.

S narůstáním majetkových nerovností a s nimi spojených rozevírajících se nůžek ve společnosti souvisí druhý proces, který Kathi Weeks popisuje: nukleární rodina jako instituce umožňuje prohlubování individualismu, který je neoliberalismu vrozený. Naši rodiče jsou primární lidé, kteří za nás mají zákonnou odpovědnost. Jejich úlohou je nás materiálně a emočně zajistit. Pokud to z jakýchkoliv důvodů nezvládají, je to výhradně jejich chyba a měli by za to být potrestáni. V českém kontextu se neoliberální ideologie zodpovědnosti jednotlivých rodin projevuje třeba v novele „Třikrát a dost“, která zavádí krácení sociálních dávek v případě neplacení pokut nebo neomluvených absencí dětí ve vyučování. Novelou nastavený proces by ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nyní rád zautomatizoval. Michèle Barrett a Mary McIntosh v knize Anti-Social Family (Antisociální rodina, 1971) dochází k podobnému závěru jako Weeks: „Čím větší předpoklady jsou od individuálních rodin očekávány – ve smyslu síly, stability a poskytování zázemí jejich členům –, tím slabší se stávají ostatní vztahy, společenské instituce a očekávání, která klademe na sociální stát.“ Ostatně známý je i výrok nejvýraznější postavy neoliberalismu Margaret Thatcher z roku 1987: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny. Vládneme skrze lidi. A lidé se musí hlavně starat sami o sebe.“

Může kapitalismus existovat bez nukleární rodiny?

Posledním a zároveň nejvíce kritizovaným procesem, kterým Kathi Weeks zdůvodňuje existenci monopolu nukleární rodiny, je privatizace péče. Rodina je považována za jediný prostor, který nám má poskytnout veškeré bezpečí a péči prostřednictvím našich blízkých. Nicméně právě proto, že se na rodinu v individualisticky vychované společnosti vztahují pravidla soukromé sféry, do které okolí nemá zasahovat, představuje zároveň místo s největší koncentrací násilí páchaného na dětech a ženách, které výrazně narostlo i během lockdownu při pandemii Covidu-19. Kromě násilí, které na sobě vzájemně páchají její členové a členky, ale rodina vytváří také zdroj násilí ekonomického, které vychází z privatizace reproduktivní práce, jejího genderového dělení a z něj pramenícího genderového esencialismu. Neoliberální ekonomika se soustředí na růst ekonomické produkce, přičemž sociální reprodukci, na které závisí, upozaďuje, zneviditelňuje a degraduje. Moje rodina zde není výjimkou.

Děda s babičkou měli, alespoň myslím, role v domácnosti rozdělené ještě striktněji, než je u jejich generace obvyklé. Už jako malá jsem silně vnímala, kdo je tady paní domu. Babička má jen jednu ledvinu, takže byla většinu pracovního života na částečném invalidním důchodu. Převážné množství reproduktivní práce – od úklidu, vaření, starání se o děti a posléze vnoučata až po péči o zahradu, poklízení slepic, kačen, králíků a krocanů – ale vykonávala ona. Aniž bych chtěla dědu shazovat, fakt, že se na chodu domácnosti především po prodělání první mrtvice téměř nepodílel, vedl u něj k rezignaci na všechno a všechny a u babičky ke kupení další a další reproduktivní práce, která byla víc a víc zneviditělňována. „Ale já to přece dělám ráda,“ odpovídala mi vždy, když jsem ji na to upozornila.

I přes množství práce, kterou za svůj život v rámci rodinné jednotky vykonala, výše babiččiny penze nedosáhne na výši průměrného důchodu, a to ani při započtení důchodu vdovského. V systému, který důstojně prožité stáří podmiňuje celoživotním vykonáváním námezdní práce a který zároveň nezohledňuje práci reproduktivní, jsou chudobou ve stáří nejvíce ohroženy právě jednočlenné domácnosti, tvořené seniorkami-vdovami. V minulém roce to podle dat Evropského institutu genderové rovnosti bylo dvaadvacet procent ženských seniorek oproti devíti procentům seniorů mužských.

„V rámci rodiny je obrovské množství času, dovedností a energie věnované péči o děti, seniory, nemocné, postižené i péči o sebe poskytováno zpravidla zadarmo, a to nepoměrně častěji ženami a v čase, kdy zrovna nevykonávají námezdní práci. Skutečnost, že bohatší lidé mohou využít svého třídního privilegia k vykoupení genderového údělu tím, že si najímají jiné ženy, aby domácí reprodukční práci vykonávaly, problém většiny z nás nijak neřeší,“ dodává Weeks. Úspěšní selfmademani se tak svými horentními zisky mohou chlubit ani ne tak díky efektivním to-do listům, ranní meditaci a vysoké pracovní morálce, ale spíše díky tomu, že jejich manželky (v době, kdy oni po šesté vylepšují svou pomodoro metodu) vykonávají druhou směnu. Podle Weeks proto instituce nukleární rodiny nemůže existovat bez kapitalismu, stejně jako kapitalismus nemůže existovat bez nukleární rodiny.

Vzájemná pomoc

Babička sice ráda laškovně prohlašuje, že „kdyby tady neměla dceru, barák by klidně prodala a šla dožít do nějakého malého bytečku“, ale dobře ví, že má k šumperáku (který navíc s širší rodinou postavili sami), zahradě s jabloněmi a menším polem, na kterém už čtyřicet let okopává brambory, zkrátka silný vztah. Stejně jako její nejmladší dcera si je vědoma toho, že se navzájem potřebují. V době, kdy má její dcera druhou směnu v Lidlu, se babička stará o svého vnuka Josefa. Dohlédne, aby měl napsané úkoly, a uvaří mu večeři. Nejedná se ale o řetězení péče, nýbrž spíš vzájemnou sounáležitost. Kmotřenka totiž zase odpracuje to, na co už babička ve svých pětasedmdesáti letech nestačí. Poseká trávník, umyje okna a vykoná těžší manuální práce na zahradě. Babička se zároveň může spolehnout, že o ni v pozdním stáří bude důkladně a s láskou pečováno.

Současná nejhlasitější kritička nukleární rodiny Sophie Lewis nás vyzývá, abychom opustily*i fetišizaci DNA coby zásady, na které se rodina zakládá, a rozšířily*i princip vzájemné pomoci mimo hranice biologického příbuzenství. Lewis tvrdí, že pokud o sobě mluvíme jako o rodině, vyjadřujeme tím svou lásku a starost o druhého člověka, které ale zároveň podmiňujeme biologickým poutem. Projevované city garantujeme společnou krví nebo právním svazkem. Lewis fetišizaci DNA demonstruje na našem přístupu k dětem, ke kterým se mnohdy chováme jako ke komoditám (musejí být chytré, talentované, úspěšné ve sportu i ve škole) a posedlostí předávat rodovou linii (muži, co rádi pojmenovávají své syny sami po sobě, jsou můj oblíbený typ bizáru). Děti, jejichž „správná“ nebo naopak „deviantní“ těla (v závislosti na tom, jakou mají barvu pleti, sexualitu, gender či postižení) slouží také jako nástroj státního natalismu a eugeniky (posedlosti rodit další „správné“ děti). To se projevuje třeba v omezování interrupcí, v sociálně-šovinistických příspěvcích bílým rodinám v závislosti na počtu dětí (uplatňovaných třeba v Polsku) nebo při násilném rozdělování migrantských a většinou nebílých rodin na hranicích národních států. I proto by podle Sophie Lewis měly děti stát v centru našeho úsilí o radikální transformaci společnosti.

Jde to jinak a mnohem líp

Podobně jako původně otrocký abolicionismus či dnes abolicionismus vězeňský a policejní také rodinný abolicionismus zdůrazňuje, že určité instituce si sami naturalizujeme a nedovolujeme si představit život bez nich. Proto se feministický abolicionistický program nespokojuje s reformou. Usiluje o zrušení nukleární rodiny, která je coby sociální a ekonomická instituce toxická především v tom, že nepřipouští žádnou alternativu.

Jaké by bylo žít ve společnosti, kde má každé dítě dostatek lásky, materiální i emoční péče, za kterou jsme kolektivně zodpovědní všichni? Jaké by to bylo, kdybychom nemusely*i automaticky předpokládat, že matky, které nežijí s člověkem, jenž poskytl sperma, nebo ženy, kterým jejich celoživotní partner umřel, budou vytlačeny do marginalizované pozice? Jak by vypadala společnost, ve které by postava matky nebyla nutně matkou biologickou, kde bychom všechny měly*i matek víc? Jaká by byla společnost, v níž by dělení reproduktivní práce nevytvářelo binární gender, který pro tolik lidí může být opresívní? Jaké by bylo žít ve světě, kde by stát skrze instituci nukleární rodiny násilně neudržoval bělost populace a cis-heterosexualitu jako normu? Jaké by to bylo, kdybychom děti nechtěly*i vlastnit? Jaký by byl svět, ve kterém bychom prostě nepotřebovaly*i vlastnit nic a nikoho? Kde by neplatilo, že za blbost se platí?

Rodinný abolicionismus se nezakládá na tom, že bychom lidem záviděly*i jejich harmonické rodinné prostředí, láskyplné soužití s partnerem*kou nebo děti, které jim přinášejí radost. Jde v něm o vytvoření společnosti, ve které nikdo nemusí trpět, protože se „blbě narodil“. Jde o poskytnutí nového a spravedlivějšího systému vazeb, ve kterém nebude třeba záchranných sítí v případě, že se „blbě narodíme“ – nebude totiž odkud padat. Rodinný abolicionismus nám umožňuje snít – o tom, že svět, ve kterém moje kmotřenka a babička nebudou trestány za to, že nenaplňují normu nukleární rodiny, je možný.

Poznámka autorky: Text byl vydán po přečtení a se souhlasem obou respondentek a já jim tímto děkuji, zdaleka nejen za rozhovory.

Ilustrace: Marie Zandálková