Dne 21. prosince zažila Praha nejděsivější masovou střelbu v dějinách samostatné České republiky. Poté co jsem se dozvěděl*a, co se stalo, přilepil*a jsem se k telefonu a začal*a volat všem svým blízkým, abych se ujistil*a, že jsou v pořádku. Modlil*a jsem se, aby počet obětí dále nerostl. V hlavě se mi ale zároveň neustále honila jedna myšlenka: Doufal*a jsem, že pachatel nepochází z arabského, ukrajinského či muslimského prostředí nebo že není jiné než bílé barvy pleti. Dobře jsem totiž věděl*a, že pokud by tomu tak bylo, velká část lidí by z toho, co se stalo, nespravedlivě obvinila celou jednu demografickou skupinu a použila by to k ospravedlnění svého rasismu.

Když jsem pak scroloval*a proudem tweetů a zoufale v nich hledal*a střípky pravdy, při pohledu na příspěvky, které střelce vykreslovaly jako člověka arabského původu nebo ho označovaly za muslimského útočníka, se mi rozbušilo srdce. V hlavě se mi přehrávaly různé vzpomínky – ozvěny cizích lidí, kteří na mě během protestů křičeli „teroristo“, nebo pohrdání starší ženy, která si odplivla mým směrem jen proto, že jsem po ulici kráčel*a v sukni, na krku jsem měl*a kefíju a byl*a tak oděn*a do dvou kusů oblečení, které symbolizují mou queer a arabskou identitu. Jako by všechna ta nenávist stonásobně zesílila.

Zhruba po pětadvaceti mučivých minutách se ukázalo, že pachatelem byl ve skutečnosti bílý Čech. Nicméně i poté, co skutečnost vyšla najevo, šířili mnozí rasisti, islamofobové a arabofobové lži o tom, že střelec podporoval Hamás, protože dal lajk jednomu propalestinskému příspěvku. Byl*a jsem vyděšený*á a zároveň rozzlobený*á, že značná část naší společnosti ztotožňuje Hamás s jakýmkoli propalestinským postojem, každý teroristický čin připisuje lidem arabského či muslimského původu a udržuje tak falešnou binaritu. Podobné myšlenky se bohužel honily hlavou mnoha příslušníkům*icím marginalizovaných komunit v Česku.

Orientalismus – od Blízkého východu po SWANA

Co se vám vybaví, když se řekne Blízký východ? Buďme upřímní, podle mého odhadu vás napadne alespoň jedno z těchto slov: válka, konflikt, zaostalost, muslim, poušť, exotický, teroristé, Irák atd. Tyto pojmy nicméně neodrážejí přesnou realitu, protože Blízký východ není monolit; je to oblast bohaté historie a kultury, jejíž rozmanitost zahrnuje různé dialekty od města k městu. Samotný pojem Blízký východ je navíc zakořeněný ve staletém orientalismu – je spojen s dehumanizací a četnými negativními asociacemi na tento region. Termín SWANA, označující jižní a západní Asii, severní Afriku, naproti tomu nabízí svěží dekoloniální rámec, kterým můžeme odkazovat na stejnou oblast, aniž bychom ji těmito konotacemi zatěžovali.

Chceme-li hovořit o jakémkoli problému v regionu SWANA, musíme nejprve pochopit termín orientalismus. Tento pojem původně označoval zkoumání Blízkého a Dálného východu, jeho kultury, společenských struktur, jazyka západními vědci pocházejícími většinou z Evropy a především Británie. V roce 1978 však vlivný palestinsko-americký vědec Edward Said vydal zásadní dílo s názvem Orientalismus (1978, česky 2006). V něm podrobil orientalismus coby západní akademickou disciplínu kritické analýze a ukázal, že tento obor není nezaujatým studiem Východu, ale spíše mocenským nástrojem používaným k legitimizaci kolonialismu, imperialismu a nadvlády nad ním. Orientalismus podle Saida nezobrazoval východní svět neutrálně. „Orient“ nebo „obyvatelstvo z Východu“ naopak prezentoval perspektivou reprodukující stereotypy o těchto lidech jako o zaostalých ve srovnání se Západem. Vliv orientalismu dodnes zasahuje do různých oblastí veřejného života: do umění, standardů krásy (například skrze upřednostňování světlejší pleti nebo štíhlejší postavy) či do médií.

Postupem času se orientalismus vyvinul v západní formu nadvlády a prosazování autority nad Orientem. Podle Saida Západ, zejména pak Evropa, konstituoval svou identitu tím, že ji stavěl do kontrastu právě s Východem, který byl vykreslován jako barbarský, zaostalý, iracionální a méně rozvinutý, a Západ jako pravý opak. Západní kolonizátoři navíc zobrazovali východní svět jako primitivní, aby ospravedlnili své imperiální snahy, které byly prezentovány jako ušlechtilé poslání, jehož cílem je „vzdělávat“ domněle „barbarské“ společnosti, přinášet jim osvětu a vnucovat jim svůj údajně lepší styl života.

Palestinci umírají, Izraelci jsou zabíjeni

Dnes je v mediálním diskurzu klíčový jazyk, kterým média hovoří. V titulcích mnoha článků, na které jsem v posledních měsících narazil*a, jsou v souvislosti s aktuálním děním na území historické Palestiny používány formulace jako „Palestinci umírají“ versus „Izraelci jsou zabíjeni“, „Palestinci jsou zraněni ve válečném konfliktu“ nebo „Palestinci jsou po střetech s izraelskými silami pohřešovaní“. Je zde zřejmý nepoměr v tom, čí život je ceněn méně a čí více. V četných západních zpravodajských službách a na platformách izraelské propagandy jsou Palestinci často líčeni jako zaostalí, násilničtí, nekulturní a označováni za teroristy, přičemž je používán jazyk, který je dehumanizuje. Různí izraelští političtí, vojenští a náboženští představitelé o Palestincích hovoří jako o „rakovině“, o „švábech“ nebo o „lidských zvířatech“ a obhajují jejich „vyhlazení“. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nedávno ve svém později vymazaném tweetu označil probíhající konflikt za „boj mezi dětmi světla a dětmi temnoty, mezi lidskostí a zákonem džungle“.

Kromě toho, že Izrael staví na narativu, že Palestinci jsou zaostalí a nemají žádnou morálku, také před světem vytváří obraz izraelského státu coby pokrokového ráje pro queer lidi. Tím se staví do protikladu ke stereotypům o Palestincích, kteří jsou vůči queer lidem údajně nenávistní. Homonacionalismus, termín složený ze slov „homo“ a „nacionalismus“, jejž ukotvila americká akademička Jasbir Puar, popisuje spolupráci nacionalistické ideologie a některých LGBTQIA+ osob, které se s nacionalisty a konzervativci propojují, aby jim poskytli právní ochranu, a to na úkor queer lidí v jiných zemích, především v těch nezápadních. Před časem jsme si například mohli přečíst post vojáka Izraelských okupačních jednotek (IOF, které Izrael označuje jako Izraelské obranné jednotky IDF – pozn. red.), který na fotce stál na vrcholu trosek v Gaze a v rukou držel vlajku z izraelského pridu (duhová vlajka s Davidovou hvězdou – pozn. red.). V popisku příspěvku stálo: „Skryté LGBTQ+ komunitě v Gaze: Zůstaňte nadějní ohledně budoucnosti, ve které budete moci žít a milovat bez Hamásu!“ Příslušníci skryté komunity, o níž hovořil, bohužel žijí v nelidských podmínkách, jsou mrtví nebo leží pod sutinami.

Homonacionalismus však není využíván jen Izraelem. Již desítky let totiž můžeme pozorovat mnoho bílých gayů pocházejících ze Spojených států, kteří na homonacionalismu participují a v souladu s nacionalistickou ideologií jej využívají k získání specifických práv, jako je například právo sloužit v armádě coby otevřeně queer jedinec. Tyto úspěchy oslavují a zároveň přehlížejí nebo zamlčují zločiny páchané americkou armádou po celém světě.

Média pak využívají orientalismus právě ve spojení s homonacionalismem s cílem legitimizovat vraždění civilistů v Gaze, kde „není progresivní LGBTQ+ politika“. Jenže tyto politiky vycházejí ze západních norem, které jsou coby měřítko bezohledně aplikovány napříč různými kulturami za účelem zhodnocení stupně pokrokovosti oněch společností. Jedním z příkladů takového měřítka je využívání západního konceptu „coming outu“, který je vnucován všem queer lidem na celém světě. V některých komunitách v regionu SWANA však coming out není konečným cílem. Mnoho queer lidí zde používá termín „coming in“, kdy na jednotlivce není vyvíjen tlak, aby soukromou část své identity zveřejňoval, ale spíše si vybírá lidi, které pustí dovnitř a umožní jim tak, aby se o jeho soukromí dozvěděli. Podobné předpoklady určené západní hegemonií tedy neberou v úvahu jedinečnost bojů, historie a hodnot každé země.

Na Pride do Tel Avivu? Ne, díky

Používání homonacionalistických postojů k tvorbě legislativy, zpráv, formování image a značky se nazývá pinkwashing. Termín se objevil před více než deseti lety, kdy palestinští aktivisté odhalili, jak Izrael a jeho příznivci strategicky odvádějí mezinárodní pozornost od útlaku Palestinců tím, že svou zemi prezentují jako stát s progresivní politikou v oblasti queer práv. Takové manipulace se dopouští skrze propagaci měst jako Tel Aviv coby LGBTQ+ útočišť, zatímco je zamlčována pravda o vysídlování, okupaci, apartheidu, etnických čistkách, xenofobii a každodenním násilí na Palestincích. V apartheidním systému ani ve městě postaveném na troskách palestinských vesnic, které byly vyhlazeny, žádná queer hrdost být nemůže. Aktivisté, kteří se původně snažili tyto propagandistické taktiky potírat, své chápání pinkwashingu postupně rozvinuli a rozpoznali v něm hlubší genderové, sexuální a ideologické aspekty sionismu. Pinkwashing je, slovy palestinské queer organizace alQaws, symptomem osadnického kolonialismu.

Izraelské vlády byly vždy homofobní. Ta současná je nicméně homofobní do té míry, že je premiér Benjamin Netanjahu obviňován z toho, že na Západě je pro LGBT a „doma” je homofobní. Nejedná se však pouze o Netanjahua, ale téměř o všechny členy jeho kabinetu. Politik Avi Maoz podal petici za zákaz konání jeruzalémského Pridu. Ministr financí Bezalel Smotrich sám sebe prohlásil za „fašistického homofoba“ a vyzýval ke kamenování queer lidí. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir v roce 2006 zorganizoval protipridové „průvody šelem”, přirovnával queer lidi ke zvířatům a znovu přitom zopakoval tvrzení ministra obrany, že Palestinci jsou „lidská zvířata“. Izraelské vládě a IOF jsou palestinští queer lidé zjevně ukradení. Proč by jim na nich mělo záležet, když chtějí vyhladit všechny Palestince, queer i nequeer? Proč by jim na nich mělo záležet, když jim nezáleží ani na izraelských queer lidech? Pod okupací není nikdo v bezpečí. Pokud jsem vás o tom doposud nepřesvědčil*a, tak podotýkám, že se na internetu objevilo již několik zpráv a příběhů o tom, jak příslušníci IOF vydírají queer Palestince tím, že je „vyoutují“ jejich rodinám, pokud nebudou pracovat jako jejich informátoři.

Pokud se ve veřejném prostoru argumentuje, že obě strany (jedna v Izraeli a druhá v Gaze) jsou homofobní, pak je odsuzování jedné a ignorování druhé strany nelogické. Plodnější by bylo zkoumat příčiny mnohých událostí vedoucích k nerovnováze sil, jež konfliktu dominuje. Válka je homofobní v jakémkoli kontextu a nikdy v historii proto nedokázala vytvořit svět, který by byl vůči queer lidem přátelský. Pinkwashing má však další škodlivé účinky. Především utvrzuje představy o tom, že sexuální rozmanitost je něco, co je palestinské společnosti cizí. Tím dochází k fragmentaci palestinských komunit a izolaci queer Palestinců. Internalizovaný pinkwashing totiž na queer Palestince vyvíjí obrovský sociální tlak a nutí je vyjednávat o své identitě z pozice bezmocné oběti. Velmi tak ztěžuje jejich možnost stát se hybateli změn ve vlastní společnosti. Izraelská pinkwashingová strategie v konečném důsledku diktuje, že queer Palestinci mohou najít osvobození pouze tím, že se přidají ke svým kolonizátorům. Osadnický kolonialismus je proto ve své podstatě homofobní. Nemůžeme zkrátka ospravedlnit útlak a okupaci národa s tím, že jej učiníme lepším, méně barbarským, morálnějším a queer lidi milujícím.

Queerness versus arabská identita

Věřím, že probíhající genocida rezonuje s mnoha queer lidmi ze SWANA regionu. Dlouhou dobu jsem se mylně domníval*a, že moje queer a arabská identita jsou v rozporu, že si musím vybrat, zda přijmu své queer já nebo svůj arabský původ, ale nikdy ne obojí. Nevědomky jsem si tak internalizoval*a pinkwashingový orientalistický narativ zakořeněný v západních médiích, která jsem v té době konzumoval*a. Má osobní cesta k porozumění začala pronikáním do teorie orientalismu, pokračovala zkoumáním postkoloniálních teorií a poté objevováním queer historie území, odkud pocházím. Nakonec jsem se ponořil*a do černé, intersekcionální feministické literatury a díky tomu jsem našel*a ve své identitě pevnější oporu, začal*a jsem zpochybňovat předsudky, které jsem kdysi považoval*a za normální, a zažil*a hluboký posun ve svém vnímání.

Ideologické mechanismy orientalismu jsou často neviditelné, protože byly po stovky let vetknuty do způsobu, jakým Evropa a Amerika smýšlejí o identitě. Jsem přesvědčen*a, že téměř každý západní, evropský a americký jedinec vnímá identitu spojenou s jakýmkoli místem na světě, které se nachází mimo Evropu nebo USA, na základě systémového rasismu. Proto je důležité své předsudky zkoumat a pracovat na jejich dekonstrukci. Místo toho, abyste mluvili za příslušníky regionu SWANA, nechte je mluvit za sebe. A když poukážou na rasistické názory nebo na přesvědčení o bílé nadřazenosti, naslouchejte jim.

Spousta místních LGBTQ+ organizací v Palestině (například @queersinpalestine, úžasná organizace alQaws, @queensforpalestine) pinkwashing považuje za koloniální násilí a zpochybňuje jeho narativy. Skrze odmítání koloniální fragmentace se snaží získat zpět prostor ve svých komunitách a bojovat tak proti útlaku. Jejich aktivismus dokazuje, že Západem vytvořené „řešení“ na patriarchát či sexismus nelze jen tak zkopírovat a aplikovat všude na světě. Homofobie a patriarchát fungují v různých kontextech odlišně. Pokud vás tedy váš systém smýšlení a vědění vede k tomu, že se cítíte nadřazení nebo lepší než ostatní, je nutné se nad tím zamyslet. S největší pravděpodobností se totiž jedná o bílou nadřazenost, jen v jiném obalu.

V boji proti mnohovrstevnatému systému útlaku může být naší cestou vpřed pouze hlasitá a bezpodmínečná podpora práv marginalizovaných komunit. Osadnický koloniální projekt Izraele je ztělesněním všech utlačovatelských systémů, je manifestací nadvlády každé západní země, která vkládá své zdroje do udržování jednoho z nejkrutějších imperialistických mocností všech dob. Palestina je proto předvojem boje proti všem těmto utlačovatelským systémům, je lakmusovým papírkem testujícím, zda máme potenciál tyto mocnosti svrhnout a společně vybudovat nový svět. Pokud neuspějeme a Izrael svůj koloniální projekt, jehož součástí je totální vyhlazení Palestinců, dokončí, pak mohou lidé u moci být klidní, protože ať budeme společně bojovat sebevíc, neporazíme je. Využijte svůj hlas, svou schopnost něco změnit. Všichni skandujme „nikdo není svobodný, dokud nebudeme svobodní všichni“ a „za svobodnou, svobodnou Palestinu“!

Naše úsilí tímto textem nekončí. Již tuto sobotu 13. 1. proběhne v pražském Ankali akce Transmission 4 Palestine, kterou společně pořádají nūr prague, Prague Youth & Student Collective for Palestine, Ankali & Planeta Za, Amphibian a Druhá : směna. Vidíme se tam!