Jedna z prvních feministických proklamací, se kterou jsem přišla do styku, bylo heslo soukromé je politické. S povýšenou arogancí jsem ho dlouho vnímala jako nástroj amerických „druhovlnních“ feministek z vyšších středních tříd, které jej používaly v boji za možnost vykonávat námezdní práci a opustit role hospodyněk, aby tak péči o domácnost a děti přenechaly prekarizovaným migrantským pracovnicím a chůvám. Kolik vrstev ona proklamace ve skutečnosti nese a jak moc náš socioekonomický a genderový systém, včetně státního uspořádání, ovlivňují to, co se děje „za zavřenými dveřmi“, v naší nejintimnější oblasti, si uvědomuji až poslední dobou, kdy heslo soukromé je politické osobně prožívám. Privátní a veřejné se proto setkávají i v tomto textu, postaveném na mých deníkových zápiscích, které reflektuji v rámci společenského kontextu.

Mýty a já

26.10.2022
Dneska jsem šla po Miladě a zase dostala flashback. Po Letné jsem pak chodila čtyři hodiny. Hudba mi nepomohla, box breathing je evidentně taky k ničemu a Eva Klíčová v TL;DR, jejíž hlas mě normálně totálně zklidní, dneska taky nepomohla. Nic, prostě jsem jen chodila a chodila, pak se sekla, zírala někam do prázdna, rozbrečela se, dřepla si, zvedla se a šla zas dál. Vybavovalo se mi během toho, jak přirážel a přirážel a já prostě nedokázala říct „přestaň, fakt to bolí“. Možná by to ani neslyšel, už ten večer jsem totiž měla pocit, že právě proto, že jsem náš vztah ukončila, si řekl, že si to musí naposled co nejvíc užít.

Událost, na kterou vzpomínám ve svém deníku, se stala v soukromí zašlého pražského bytu mezi dvěma lidmi, ale podmínky, které ji umožnily, stejně jako její dopady, byly a jsou do značné míry určeny společností. Společností, která přeživším diktuje, že hojení způsobeného traumatu je jejich osobní odpovědnost, a tak mají buď utratit majlant za terapii, nebo si trauma odžít samy*i. Společností, která násilí nejprve vytváří absencí citlivosti a všem dostupné péče, takže traumatizovaný je mnohdy i pachatel sám. Společností, která násilí poté reprodukuje mlčením a přehlížením každodenních projevů systémového útlaku, individualizuje ukazováním prstem na konkrétní viníky a nakonec trestá tím, že pachatele zavře a původní násilí tak zalepí násilím novým – vězeňským a státním.

Co se tu noc stalo, jsem si uvědomila až letos v létě, na workshopu, který vedla L – asi čtyři roky od noci, kdy mě X znásilnil. Seděly*i jsme v kroužku a L nám vyprávěla tři různé příběhy znásilnění, z nichž jeden se nápadně podobal tomu mému. Strnula jsem a vybavila si, jak jsem se s ním rozešla, a protože jsem tehdy v Praze ještě neměla bydlení, musela jsem u něj přespat. Naléhal, já řekla ne, on znovu naléhal, já řekla, že to fakt není dobrý nápad, znovu naléhal a já jsem se nakonec podvolila. Pasivně jsem ležela a nechala jsem ho, ať si dělá, co chce, i přesto, že to opravdu hodně bolelo. Potom skončil a já se šla vybrečet na záchod, kde to bolelo ještě víc. Od tohoto AHA momentu mi trvalo další tři měsíce, než jsem o tom řekla své dobré kamarádce M. Hned po workshopu jsem si totiž usmyslela, že to nebudu řešit – „stalo se to přece dávno, tehdy jsem byla totálně zlomená a vlastně ani nevěděla, co je to feminismus, natož nějaký konsent“.

I když jsem na X během těch čtyř let se znechucením a husí kůží vzpomínala poměrně často, nenapadlo mě to, co mi udělal, označit jako znásilnění, i přesto, že mně samotné se s podobnou zkušeností svěřila spousta mých kamarádek. Ačkoli proti jakýmkoli projevům kultury sexualizovaného násilí vystupuji dlouhodobě a poměrně nahlas, mýty tvrdící, že „pachatel je především neznámý muž, který tě přepadne v parku nebo v garáži a přitlačí tě ke zdi“ nebo že „ke znásilnění je třeba fyzické ublížení oběti“, jsem si zkrátka zvnitřnila. Až do momentu, kdy jsem o tom řekla M, jsem nedokázala prohlédnout, jak systém, který násilí vytváří, reprodukuje, individualizuje a trestá, ovlivnil i moji intimní oblast.

Když prorážet na vrchol najednou nejde

8.11.2022
Poslechla jsem si další díl Krásy. I když mě ten podcast vlastně léčí, u tohohle dílu jsem se fakt naštvala. Totiž, pokaždé když slyším, že je nějaká žena díky prožitému traumatu (třeba kvůli šikaně z nenaplnění beauty standardů) silnější, otevírá se mi kudla v kapse. Ne kvůli těm ženám, ale kvůli tomu zkurvenému systému, ve kterém musíme všechny žít. Vždyť je to pořád ten stejný vzorec. Předpokládá se, že křehké, slabé a přecitlivělé se časem posilní. Aby přežily. Opatří si ostré lokty, jimiž budou narážet do všech lidí, kteří by jejich těžce vydobytou pozici mohli jen trošku ohrozit. Já ale silná nejsem. Od doby, co jsem M řekla, že mě X znásilnil, se nedokážu ani soustředit. Na nic. Do školy skoro nechodím, pracovní úkoly dodávám s velkým zpožděním a stresují mě i ty nejbanálnější povinnosti, třeba konečně zavolat doktorce a objednat se na preventivku. Nechci být silná. Přeju si ležet v posteli a spát. Dejte mi všichni konečně pokoj.

Každý svého štěstí strůjcem – přísloví, které naší společností prostupuje víc než cokoli jiného. Jako by to, jestli jsme nebo nejsme šťastní*é, nezáviselo na různých typech útlaku, kterým musíme čelit. Jako by soukromé nebylo politické. Důraz na individuální štěstí a úspěch jednotlivce se promítá i do našeho přístupu k prožívání traumatu. Často je vyobrazováno jako přímá cesta, na jejímž konci stojí znovuzrozená, prožitou zkušeností posilněná a psychicky stabilní osobnost, kterou už nikdy nic nezlomí a ona tak bude moci podávat ještě lepší výkon.

X mě znásilnil v době, kdy jsem trpěla bulimií. Formovalo mě prostředí tanečního sportu, které jsem dělala mnoho let na vrcholové úrovni. Své tělo jsem byla naučena brát jako nástroj pro dosažení co nejlepších sportovních výsledků a pro potěšení zraku porotců a trenérů, rozhodně ne pro moje vlastní. Sekla jsem s tím ze dne na den (vlastně už ani nevím, co byl přesný spouštěč) a jako zmatená holka s nulovým respektem sama k sobě se odstěhovala do nového města. Neměla jsem skoro žádné přátele (nic jiného než tanec jsem ostatně neznala), natož podporující komunitu. I když si teď často zpětně vyčítám, že jsem se víc nebránila a z toho bytu prostě neodešla, myslím, že to ani nebylo možné. Neměla jsem podmínky, které by mi umožnily stát sama za sebou a „prostě odejít“.

Imperativem výkonnosti a vizí silné ženy jsem se pak naučila svoje trauma z tanečního sportu a objektivizace mého těla potlačovat – pracovala jsem víc než ostatní, studovala víc než ostatní, četla víc než ostatní. A spokojila jsem se s tím, co mi za to neoliberální ekonomika hází nazpátek – drobky v podobě partikulárních úspěchů: samé jedničky ve škole, dobré výsledky v práci, validace za moje psaní. Že jsou tyhle drobné momenty štěstí naprosto falešné, mi dochází až teď, když jsem totálně vyčerpaná. Od té doby, kdy jsem si plně uvědomila, co se stalo, a řekla to nahlas, zkrátka nezvládám ani předstírat, že jsem silná. Staré copingové mechanismy (vědomé i nevědomé způsoby zvládání náročných situací – pozn. red.) jsou najednou úplně k ničemu. Potlačování traumatu výkonností už nefunguje, protože jeho verbalizace mě donutila si jej zvědomit, prožívat, užírat se jím a znemožňuje mi tak výkon samotný. I proto mě ty příběhy žen, které trauma romantizují coby hrůzu, která tě nakonec zocelí, tolik zraňují. Nemyslím si, že je každý svého štěstí strůjcem.

Jde to i jinak

20.11.2022
Pořád si to na Instagramu prohlížím. „Kolik dostal?“ Zlomené soudcovské kladívko, svázané ruce a brutální příběhy – jak jí vyhrožoval, že ji podřeže, jiný ji jako její nevlastní otec opakovaně znásilňoval a ten další ji bil hadičkou přes prsa a bradavky. Všichni tři pak dostali podmínku. Já vím, že se v té kampani snaží upozornit na bagatelizaci. Taky mě to štve a ničí a taky si přeju, aby X chcípnul. Jenže co jsou ti muži zač? To si prostě jen tak řekli, že budou ubližovat ostatním? A když nedostanou podmínku a do toho vězení půjdou, co bude pak, až si to odsedí? Já fakt nevím. A dělá se mi z toho zle.

Moje zkušenost se sexualizovaným násilím není výjimečná. Znásilnění za svůj život zažije zhruba každá desátá Češka a sexualizovanému násilí či obtěžování čelí během života až 54 % žen. Proč tedy v mainstreamovém diskurzu převládá narativ, který nám říká, že za znásilnění může „jen a pouze pachatel“? Vždyť samotné statistiky demonstrují fakt, že pachatelů i přeživších je tady poměrně dost, a spíš než o záležitost několika jedinců se tedy jedná o symptom nefunkční společnosti.

Násilí coby projev moci často vzniká v prostředí bezmoci. Ta může být třeba emoční – muži jsou v rámci genderově determinované výchovy učeni své emoce potlačovat („Nebreč, nejsi přece holka!“), s výjimkou jediné – agrese („Pochlap se!“), nebo materiální – výskyt znásilnění může souviset také s ekonomickou nouzí danou úspornými opatřeními státu, nedostupností bydlení (jako v mém případě) či slabým a neefektivním sociálním systémem. Ten, kdo násilí páchá, se s ním navíc často nesetkává poprvé – někdo ho na něm dříve také spáchal, třeba v dětství, v uzavřeném prostoru nukleárních rodin. Neomlouvám tím pachatele, a už vůbec nehodlám odpustit X. Domnívám se ale, že i v případě těch, kdo se násilí dopouštejí, neplatí přísloví každý svého štěstí strůjcem.

Nechci proto už poslouchat, že pachateli jsou jen devianti, šílenci a magoři. A stejně tak odmítám vnímat státní vězeňský systém jako nástroj, kterým se činy produkované údajnými devianty, šílenci a magory eliminují. Instituce vězení je totiž stejně neoliberální jako naše pojetí násilí a traumatu z něho vzešlého – ze strukturálních problémů viní pouze jednotlivce, kteří se poté, co skončí s výkonem trestu, vrátí do stejné společnosti, jež určila podmínky, za nichž k násilí došlo. Co nabízí princip trestání mně a dalším přeživším kromě pocitu zadostiučinění a krátkodobé izolace těch, kdo nám ublížili? Spoléhání se na vězeňský systém nám znemožňuje promýšlet jiné pojetí spravedlnosti – takové, která by státní odsouzení pachatele nahradila jeho komunitní odpovědností, retributivní (trestající) princip principem restorativním (znovuobnovujícím) a navrácení násilníka do nefunkční společnosti vyměnila za transformaci společnosti samé. Myslím, že traumatizovaní a jimi traumatizované by měli mít alespoň možnost o takové spravedlnosti snít.

Nikdy nejsem dost?

30.11.2022
Cítím se provinile. Furt na to myslím, vím, že mě to týrá, ale stejně na to myslím – čí je vlastně moje tělo. Jenže mám konstantně pocit, že tím zároveň upírám platformu těm, které si prožily opravdové násilí – i to fyzické –, nebo těm, kterým šel jejich násilník ublížit cíleně – jako těm v kampani „Kolik dostal?“. A pořád mám v hlavě, že si to vlastně celé vymýšlím – byl to jenom špatný zážitek a já jsem paranoidní. Asi jsem, no. Ale ten souhlas tam prostě nebyl, to vím. A byl tam nátlak, nechtěla jsem to, říkala jsem mu, že ne, a on to po chvíli zkusil znovu, pak to bolelo, brečela jsem a potom to bolelo ještě víc. To vím taky. K mi minulý týden u kafe řekla, že se to děje hodně přeživším – že mají pocit, že se jim nestalo nic zas tak strašného, aby se opravdu kvalifikovaly jako přeživší. A že se nemám srovnávat s ostatními ani v tomhle případě. Ale já se cítím fakt hrozně provinile.

Pocit, že ať dělám, co dělám, nikdy nejsem dost, mě – podobně jako spoustu dalších AFAB lidí (assigned female at birth, tj. lidé, jimž bylo u narození připsáno žena – pozn. red.) – provází celý život. Ani v tomto rozhodně nejsem výjimečná. Nikdy nejsme dost silné, dost úspěšné, dost výkonné, dost… přeživší. Jako by to byl závod – o to, která si prožila největší peklo, která se z něj dostane nejrychleji a kterou to nakonec nejvíc posílí. A ty z nás, jimž se hojení nedaří? Musí se víc snažit – práce nepočká, škola nepočká, systém nepočká. Ale právě ten bychom měly*i změnit – třeba kolektivním zvědoměním si zásady soukromé je politické.

Přála bych si proto, aby společnost byla citlivá a zajišťovala materiální i emoční péči pro všechny (ne jen pro ty, kdo se narodí do pečujících a materiálně zajištěných nukleárních rodin) – aby nezpůsobovala trauma budoucím pachatelům a nevytvářela tak násilí. Chtěla bych, aby společnost nemlčela a nepřihlížela každodenním projevům systémového útlaku, ať už genderového, rasového, či třídního (které se mnohdy vzájemně posilují), a násilí tak nereprodukovala. Aby ho neindividualizovala a neukazovala prstem na konkrétní viníky. Chtěla bych, aby pachatele netrestala tím, že je jednoduše zavře do vězení, čímž původní násilí zalepí násilím novým. A nakonec bych si přála, aby mi společnost nediktovala, že hojení traumatu je výhradně moje odpovědnost, takže mám buď utratit majlant za terapii, nebo si ho odžít sama – třeba v soukromí jiného zašlého pražského bytu.

A tak jsem tady – přeživší, jejíž zkušenost je determinována společenskými mechanismy ovlivňujícími jak způsobení traumatu, tak jeho léčbu. Během té bych se chtěla postupně učit, že i když nejsem silná, jsem prostě vždycky dost.

Seznam kontaktů, na které se můžeš obrátit:

Linka bezpečí
116 111

proFem, Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí
Infolinka pro oběti sexuálního násilí: 777 012 555
Objednávání na konzultace a informace, Linka právní pomoci: 608 222 277

KONSENT, svépomocná skupina

ROSA Centrum
poradna@rosacentrum.cz
Telefon: 800 605 080

Persefona
poradna@persefona.cz
Telefon: 737 834 345 / 545 245 996