Večer stojíš před zrcadlem v koupelně, upravuješ si vlasy, zkoušíš, jaké výrazy obličeje ti sluší nejvíc, a zastrkuješ břicho. Na prvním rande si objednáš salát místo pizzy, na kterou máš neskutečnou chuť. V práci se usmíváš, i když nemusíš. Omlouváš se za svoje nápady dřív, než je vyslovíš. Ráno vystresovaná klepeš nohou před šatní skříní a nemůžeš se rozhodnout, co na sebe. Ty modré šaty máš ráda, ale jsou příliš krátké, co si budou proboha myslet lidi! Nejedna z nás má nejspíš občas pocit, jako by nás neustále sledoval a hodnotil někdo další. Samy sebe i ostatní totiž často pozorujeme optikou heterosexuální mužské touhy. Je to jako performance, kterou předvádíme před kamerou. Tanec s předem danou choreografií, kterou se máme naučit. Proč tomu tak je? A můžeme s tím kolektivně jednou provždy přestat?

Pozoruju, nebo jsem pozorována?

Známe to z mnohých filmů. Muži tvoří dění, ženy jsou tam hlavně kvůli tomu, aby se na ně dobře koukalo. Přesně na to poukázala filmařka a kulturní teoretička Laura Mulvey ve své známé eseji Visual Pleasure and Narrative Cinema z roku 1975. Vylíčila v ní, jak genderové nerovnosti a s nimi spojené mocenské disproporce ve společnosti prosakují do kinematografie. Většina tehdejších filmů má podle ní tendenci ženy objektivizovat a nahlížet na ně skrze „univerzální“, mužský pohled. Hrají totiž roli vizuálních spektáklů, které muži pozorují s erotickým nádechem a po kterých touží. Pokud v příběhu mají moc, většinou jde pouze o moc zdánlivou, kdy jsou vykresleny jako „femme fatale“ – pouze ony mohou přivést muže k zbláznění, pouze ony mohou uspokojit jeho vášeň a pouze ony si ho dokážou omotat kolem prstu. Mužský pohled neboli male gaze se přitom vytváří nejen způsobem, jakým je příběh vyprávěn, ale i samotným filmovým jazykem – kompozicí záběrů, pohybem a úhly kamery, osvětlením, zvukem a hudbou i celkovou vizuální stylizací. Netýká se navíc jen snímku samotného, ale i jeho diváctva – převážně mužští tvůrci filmů nás nutí ztotožňovat se s perspektivou maskulinního protagonisty a tím pádem ženy také objektivizovat, nehledě na náš gender.

Způsob, jakým pozorujeme – ať už filmy, nebo svět kolem nás –, zkrátka nikdy není politicky neutrální. Definovanost mužským pohledem není limitována pouze na kulturu, prostupuje veškerým veřejným prostorem, reklamou, sociálními sítěmi i médii. Coby univerzální typ vnímání reality je proto součástí vyrůstání v patriarchální společnosti, který si coby ženy, queer lidé, ale i mnozí muži nutně zvnitřňujeme, a to už od raných let. Mužský pohled se zrcadlí ve způsobu, jakým se upravujeme, jak se o sebe staráme, jak se oblékáme, jak se pohybujeme, jak se chováme. Spoustu neviditelné práce, která se od nás zpravidla očekává a kterou často děláme automaticky. Nejlépe tak, aby to vypadalo, že se vlastně vůbec snažit nemusíme. U většiny z nás je přitom mužský pohled zakořeněný tak hluboko, že si většinou nevšimneme, jak moc pohání naše chování. Naučily jsme se proto zaměňovat prožívání vlastní tělesnosti se sebeobjektivizací, vlastní sexualitu s romantizací toho, že jsme sexualizovány.

Není tak náhodou, že u velké části žen a queer lidí vede vyrůstání v patriarchátu k disociaci od vlastního těla a tělesného prožívání. To nutně dopadá na mnohé bolestivé zkušenosti, které ve společnosti prožíváme. Odpor k tomu, jak naše těla a obličeje vypadají, a odhodlání udělat často cokoli, abychom nerealistických standardů krásy dosáhly. Drastické diety, poruchy příjmu potravy, kosmetické úpravy prezentované jako nezávislá, osobní volba. Neustálé analyzování toho, jak nás vnímá naše okolí. Přizpůsobování svého chování, abychom působily mile a bezproblémově. Odvozování vlastní hodnoty od toho, jak přitažlivé ostatním připadáme. Snaha během sexu kontrolovat, jak u něj vypadáme a jestli se dost líbíme člověku, se kterým spíme. Aby nám pak řekli, že jsme příliš povrchní, aby nám vyčetli, že se dost neusmíváme, aby na nás pokřikovali na ulici a catcallovali nás nebo aby nám vzkázali, že za obtěžování nebo sexualizované násilí si můžeme samy, protože jsme si o to říkaly – neměly jsme se oblékat „jako šlapky“. Mužskému pohledu se nikdy nejde dlouhodobě zavděčit, jakkoli se snažíme. Mimo jiné kvůli tomu, že oslavuje pouze mladá, zdatná těla a jeho uspokojení je pomíjivé. Snad i proto přistupujeme ke stárnoucím ženským tělům s takovým opovržením. Přesto si mnohé z nás vyčítají, že se prostě jen nesnaží dost. Vyrůstat se zvnitřněným mužským pohledem zkrátka často ústí v trauma. Není divu, že v momentech, kdy si začneme uvědomovat, o co se jedná, kdy ho dokážeme pojmenovat a pozorovat, jak na nás působí, chceme se ho za každou zbavit. Může to totiž působit, jako by z nás zvnitřněný mužský pohled dělal bezbranné oběti patriarchátu. A těmi přece nechce být nikdo.

„Ženská“ (uni)forma

Snímek Barbie režisérky Grety Gerwig z roku 2023 představuje právě takové odmítnutí pasivního postavení žen v systému. Panenkám v utopickém Barbie Landu se konečně podařilo zatočit s patriarchátem i sexismem a tím pádem skoncovaly také s diktátem male gazu. Nemají proto potřebu ho ani sytit. Barbie Land je postaven na způsobu pozorování podle samotných panenek. Takový ženský pohled (female gaze) je konečně nelimituje na pouhé objekty – jsou aktivními tvůrkyněmi svých vlastních příběhů. Mohou být, čím si zamanou – právničkami, lékařkami, prezidentkami. Žijí ve společné matriarchální harmonii, drží tady veškerou moc a především se podporují navzájem. Pak ale narazí na tvrdou realitu méně pastelově růžového skutečného světa, kde muži stále diktují všechno všem. Novodobá Barbie v podání Grety Gerwig je nicméně emancipovaná, feministická, pokroková a s jinými panenkami v Barbie Landu nesoutěží.

Paralelně s virální kampaní a úspěchem Barbie v roce 2023 se koncept female gaze spolu s úsilím jednou provždy zatočit s představou, že máme být definovány mužským chtíčem, stává v generaci Z na sociálních sítích popkulturním trendem. Tiktok je plný videí mladých žen, které odmítají estetiku údajně spojenou s mužským pohledem a nezávisle se rozhodují upravovat, líčit se a oblékat se „for the girlies and for the gays“ (pro holky a gaye). Videa jsou postavena na předpokladu, že muži považují určitý typ estetiky za atraktivní, proti čemuž tvůrkyně protestují a vydávají se opačnou cestou – volí úpravu, která má oslavovat právě female gaze. Obě estetiky pak srovnávají – zatímco stylizování podle mužského pohledu většinou představuje úzké, padnoucí oblečení zdůrazňující tělesné křivky, úprava podle female gazu je spojena s volnějším a pohodlnějším outfitem, ale i odlišným make-upem.

Ve skutečnosti jsou ale oba styly stále stereotypně femininní, i když jeden má být spojen s přímou sexuální přitažlivostí a druhý vyzařovat autenticitu, uvolněnost nebo roztomilost. Oba zároveň míří na stejné standardy krásy – jemné, líbivé obličeje, štíhlá těla, vysoké postavy. Klíčové nicméně je, že úprava, která má uspokojovat female gaze, je stavěna na piedestal, a to ne jen po vizuální stránce, ale i morálně. Příliš hluboké výstřihy, příliš krátké sukně, příliš průhledné crop topy a příliš vysoké podpatky značí snahu získat si přízeň mužů, a proto i zaostalost ve feministickém vývoji. Zní vám to jako otravný slutshaming vydávající se za pokrokovost? Tak to se pletete, vyměnit jehly za birkenstocky je totiž děsně emancipační. Do velké míry to ale dává smysl – co jiného dělat ve světě, kde naprostou většinu módního i fitness průmyslu ovládají muži, než zkoušet převzít alespoň zdánlivou kontrolu nad tím, jak chceme vypadat?

Nepatříš do holčičího gangu

Takto manifestovaný odpor k mužskému pohledu a s ním spojené hodnocení žen, které se mu ještě pořád podřizují, jde na Tiktoku ruku v ruce s oslavováním, „ženskosti“, ženské solidarity a především „girl power“ (holčičí síly). S tím přišly také (staro)nové nálepky „pick-me girl“ (vyber si mě) nebo „not a girls girl“ (není kamarádkou holek), jimiž jsou hodnoceny ženy, které do těchto ideálů nezapadají. Pick-me girls ze střední známe asi všechny a taky jsme se na takovém chování nejspíš více či méně každá podílela. Takové holky rády házely svým kamarádkám klacky pod nohy, odmítaly ženská přátelství, protože jsou „příliš dramatická“, byly za každou cenu cool, předstíraly, že jim sexismus a nevhodné chování kluků nevadí, a rozhodně nebyly „jako ostatní holky“. U některých z nás tahle fáze, která není ničím jiným než snahou probojovat se mnohdy krutým dospíváním v patriarchátu, pominula. Jiným to zůstalo do dospělosti, a tak třeba v pozici moci rády pronášejí fráze typu „s rovností se to dnes přehání“ s dovětkem „a to říkám jako žena“. Nebo podobně jako filozofka Tereza Matějčková vytváří ženský token v brocastu, kde zastupují roli intelektuálky, která není ztřeštěná jako současné feministky a umí se vymezit vůči moderním woke trendům. V Echu24 je totiž svět ještě v pořádku.

Termín pick-me, který v roce 2016 zpopularizovaly afroamerické ženy na Twitteru (dnes X) a který dlouho sloužil jako cílená kritika internalizované myzogynie, ale postupně skončil přesně tam, kde začal. Za pick-me jde dnes totiž označit cokoli, co může byť jen náznakem působit jako pokus získat si mužskou přízeň nebo se zalíbit mužskému pohledu. Seznam takového chování se přitom stále rozšiřuje. Říkáš, že nenosíš make-up a nevyznáš se ve šminkách? Lichotíš jiným ženám za jejich sebevědomí a odhodlání stát si za svým? Poukazuješ na to, že nejsi moc vysoká? Je tvoje astrologické znamení vodnář? Máš problémy se zažíváním, ráno nemáš hlad, a proto vynecháváš snídani? Máš ráda pivo? Klasická pick-me girl!

Ještě oblíbenějším měřítkem emancipace na Tiktoku je otázka, jestli aspirující feministka spadá do kategorie „girls girl“. Taková žena je naprostým opakem pick-me girl. Prosazuje ženskou soudržnost, buduje pevná ženská přátelství a raduje se z úspěchů ostatních žen. Na tom určitě není nic špatného, jenže girls girl je definována především tím, čím není. Označení „not a girls girl“, vůči němuž se tiktokové účty vymezují, totiž představuje jednu z nejhorších současných urážek. Touto nálepkou může být označena jakákoli žena, která se dopustila přešlapu proti „holčičímu kodexu“. Vyspala se se zadaným mužem. Šla na rande s ex své kámošky. Nepostavila se na stranu své přítelkyně ve sporu s jejím partnerem. Postla společnou fotku, kde vypadá víc hot než druhá žena. Nevychází se svou mámou. Nesouhlasí s pomlouváním muže, kterého její kámoška nemůže vystát. Neposlouchá Taylor Swift. Not a girls girl je zkrátka kdokoli, kdo upřednostní muže před svým holčičím gangem a ženskými kamarádkami. Kdo občas ve svém životě udělá chybu, která jiné ženě dost ublíží, ale která ukazuje především lidskost. Kdo tu a tam nemůže jiné ženy vystát a dá to najevo. Snažíme se tedy bojovat s patriarchátem, nespokojit se s tím, že nás tlačí do nepohodlné normy, ve které se nedá dýchat, a vytváříme u toho novou normu. Normu panenky Barbie pro 21. století, kterou se máme za každou cenu stát. Pamatujete si, jak nám jako malým vtloukali do hlavy, že máme být milé, usměvavé a hodné holčičky, které nikdy nezlobí? Taky jste to nesnášely? Vážně si to teď budeme dělat navzájem?

Samotná Laura Mulvey přitom ve své pozdější knize Visual and Other Pleasures (Vizuální a jiné rozkoše, 1989) naznačila, že vypořádat se s mužským pohledem nepůjde pouze skrze jeho povrchní odmítnutí. Bylo by skvělé, kdyby to bylo takhle jednoduché. Slavná esej Mulvey, která byla podle autorky od začátku míněna spíš jako kulturní polemika než jako propracovaná kritika, si ale na sociálních sítích tak trošku začala žít svým vlastním životem. Můj pokus o analýzu hesel trendujících na Tiktoku přitom určitě nejde genericky vztáhnout na celou společnost. Jenže diskurz mladší generace se dnes nevytváří v hospodě u piva (které přece stejně pijí jen pick-me girls), ale právě na sociálních sítích. Jak navíc trefně podotkla tvůrkyně videoesejí Tara Mookne, pojmy, které se staly tiktokovými virály, do velké míry reflektují už existující přemýšlení v offline prostoru. A rebrandují ho.

Jiný pohled?

Nadužívání a vyprazdňování nálepek „pick-me“ a „girl’s girl“ a vymezování se vůči čemukoli, co by mohlo být lichotivé mužskému pohledu, ukazuje, že nás systémy útlaku – ať už toho genderového, nebo ekonomického – nutí mezi sebou neustále soutěžit o drobky moci. Jako bychom pořád byly na střední. Během svého úsilí oprostit se od snahy se mužskému pohledu (male gazu) zalíbit se navíc opět soustředíme na něj – muž je stále východisko, vůči kterému se vymezujeme. Jak trefně podotkla spisovatelka Margaret Atwood v knize Robber Bride (Zbojníkova nevěsta, 1993), dokonce i snaha vymanit se z mužských fantazií je často sama o sobě mužskou fantazií: „Předstíráš, že nejsi viděna, že máš svůj vlastní život, že si můžeš omýt nohy a učesat vlasy, aniž bys věděla o tom věčně přítomném pozorovateli, jenž nahlíží klíčovou dírkou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nahlíží klíčovou dírkou ve tvé vlastní mysli, ne-li už nikde jinde. Jsi žena s mužem v sobě, který pozoruje ženu. Jsi sama sobě voyeurem.“

Nerovnoměrně distribuovaná moc ve společnosti nevede jen k nekonečnému a únavnému antagonismu, ale také k černobílému vidění světa a přemýšlení v kulturních extrémech. Naše jednání buď diktuje zvnitřněný mužský pohled, nebo si odhodlaně volíme zdánlivě emancipační female gaze. Jsme buď oddané patriarchátu napospas, nebo činíme osvobozující volby, které jsou za každou cenu „empowering“. Absence jakékoli nuance nám brání vidět, že i v systému útlaku můžeme pořád mít „agency“ a i přes nevyhovující podmínky dělat rozhodnutí, která sice nejsou nezávislá, ale jsou pořád naše. Že některé „girls girls“ možná podporují ženskou soudržnost, ale v pozici moci jdou přímo na ruku jiným systémům útlaku. Že to, co se momentálně vydává za female gaze, je nejen genderově esencialistický, a tedy patriarchální pohled, ale taky pohled neuvěřitelně nudný, konzervativní a konformní. Že ve společnosti posedlé estetikou a krásou neexistuje jednoduché řešení, jak se pohledů zbavit – těch vnějších ani těch zvnitřněných. Možná je proto načase přestat se tolik zabývat tím, jestli pozorujeme nebo jsme pozorovány, a namísto toho se ptát, kdo ze způsobu, jakým se díváme, profituje. Na vině totiž nejsou teenagerky na Tiktoku, vyzývavě oblečené kolegyně v práci, hot kamarádka s dlouhýma nohama a už vůbec ne ta žena, kterou tak často se znechucením pozorujeme večer v zrcadle a nadáváme jí za to, že nemá dost ploché břicho. Je to banda bohatých chlápků, kteří vydělávají další a další peníze na tom, že nesnášíme samy sebe i jedna druhou.