Všechny imperialistické projekty mají své vlastní projevy, odehrávají se v rozdílném kontextu, na jiném místě a v jiném čase. V mnoha rysech se však shodují. Kromě páchaného násilí, kapitalistického rozmachu a ničení přírody je spojuje obsese v podobě kontroly kolonizované populace. Imperialistické mocnosti diktují, jaký člověk je hoden práva se reprodukovat a jaký si naopak zaslouží vyhynout. Biopolitika, jak tento fenomén kdysi pojmenoval francouzský filozof Michel Foucault, je vždy genderově podmíněná, protože úlohu pečovat a vykonávat práci, díky níž lidstvo přežívá, ve společnosti zastávají především ženy a queer lidé. Nejinak je tomu v případě Palestiny, jejíž původní, tedy palestinské obyvatelstvo se izraelský projekt osadnického kolonialismu snaží systematicky vyhladit.

V Druhé : směně se dlouhodobě snažíme ukazovat, že neexistují problémy „feministické“ a „nefeministické“, ale že naopak každé téma je bytostně feministické. V případě Palestiny pro nás proto vždy byla důležitá práce Tithi Bhattacharya, myslitelky, profesorky jihoasijských studií na Purdue University a spoluautorky knihy Feminismus pro 99 procent: Manifest (2019, česky 2020). Tithi se ve své práci zabývá teorií sociální reprodukce, která je pro pochopení feministických aspektů palestinského boje za osvobození klíčová. Zároveň je dlouholetou propalestinskou aktivistkou a prominentní představitelkou hnutí Boycott, Divestment and Sanctions (Bojkot, stažení investic a sankce). Rozhovor s Tithi jsme vedly v době prosincového dočasného příměří, jež Izrael několikrát porušil. Ohromila nás její laskavost zkombinovaná s naprosto „no-bullshit“ přístupem, s nimiž o Palestině a probíhající genocidě hovoří.

Nejprve, Majo a Eliško, chci říct, že pro vaši práci je momentálně velmi důležitý a taky velmi obtížný čas. Sionismus nás totiž nutí ustupovat z našich hodnot. Je skvělé, že v sionistické zemi, jako je ta vaše, děláte tuto práci. Pozvedá to mé srdce i duši.

Jak jsem se tedy zapojila do propalestinského boje? Pocházím z Indie a moji rodiče a prarodiče jsou uprchlíci, kteří ze země uprchli po britském rozdělení v roce 1947. Rodina mého otce přišla do Indie z tehdejšího Východního Pákistánu, tedy dnešního Bangladéše. Ve čtyřicátých letech minulého století bydleli v Kalkatě v nájemních domech, a to deset členů širší rodiny ve dvou místnostech. V takových podmínkách žili právě kvůli britskému kolonialismu. Musíte si tedy uvědomit, jak blízko má zkušenost mé rodiny k britskému rozdělení Palestiny a roli Britů ve vzniku státu Izrael v roce 1948. Obě tyto události se odehrály těsně vedle sebe.

Vyrůstala jsem v osmdesátých letech, tedy v době, v níž se téměř všem představitelům dekoloniálních bojů podařilo založit svobodný stát, ať už v Asii, nebo Africe. Evropské mocnosti, zejména Francie a Británie, byly ze svých kolonií vyhozeny. Výjimkou byla Palestina, která se svobody nikdy nedočkala. Vyrůstala jsem tedy s vědomím, že Palestina je součástí historie britského impéria, stejně jako je jeho součástí má země a má rodina. Solidarita s palestinským lidem pro mě proto sahá dvě generace nazpět. Vzpomínám si, jak jsem v patnácti letech chodila s rodiči na pochody na podporu první intifády. Mé dceři je nyní přesně patnáct let a chodí se mnou na pochody proti genocidě, která právě teď probíhá v Gaze. Je zajímavé, že ona je čtvrtou generací, která v naší rodině podporuje Palestinu. Zároveň je ale naprosto srdcervoucí a skandální, že už od roku 1917, tedy od Balfourovy deklarace, palestinský lid bojuje za svou svobodu a různé koloniální mocnosti, ať už Britové, Francouzi, nebo pak Izraelci, jej odmítají uznat coby původní obyvatelstvo a jeho svobodu potlačují násilnými prostředky.

Mám pocit, že globální elity se nyní snaží navázat na mechanismy z 11. září a vybičovat islamofobii i antisemitismus, aby propalestinská hnutí potlačily. To však neznamená, že to před 7. říjnem bylo nějak příjemné. Celá moje rodina je vyvěšena na webové stránce C@nary Mi$sion, což je první internetová platforma namířená proti propalestinským aktivistům, která doxxuje jejich jména a tváře. Byla velmi vlivná před deseti lety a teď se znovu oživila. Jsou na ní naše jména, tváře i záznamy z různých našich veřejných projevů. Jsme označeni jako antisemité, kteří si vymýšlejí lži. Na mnoho akademických pracovníků to mělo před deseti lety katastrofální dopad. Mou dceru na této stránce zveřejnili, když jí bylo asi šest let. Musela jsem tehdy se školou řešit bezpečností opatření, aby se jí nic nemohlo stát.

Příkladem za všechny je ale zkušenost mého přítele Stevena Salaita, Palestince a vědce zabývajícího se nativními studii v USA. Steven je mimořádný akademik, který má na svém kontě několik samostatných monografií. Dostal nabídku práce na University of Illinois Urbana-Champaign. Na tu práci kývl a následně prodal dům a podal výpověď v předchozím zaměstnání na plný úvazek. Byl připraven se odstěhovat, když univerzita pracovní nabídku zrušila, a to kvůli sionistickému nátlaku na její správní radu. Kvůli takzvané kontroverzi kolem jeho nepřijetí ho žádná jiná univerzita nechtěla zaměstnat. Pokaždé když si podal novou žádost o práci, sionisté se okamžitě spojili a začali tlačit na správní radu dané univerzity, aby „tohoto známého antisemitu nezaměstnala“. Steven tak byl z akademického prostředí vyhnán a několik let se živil jako řidič školního autobusu. Samozřejmě si nemyslím, že by řízení školního autobusu byla nějaká ostuda, naopak je to velmi důležitá práce, rozhodně mnohem lepší než být například burzovním makléřem. Jde o to, že mu nebylo dovoleno dělat něco, co opravdu miloval, tedy učit své studenty. Tento příběh má šťastný konec, protože Stevena téměř po dekádě zaměstnali na American College v Káhiře. Není to sice práce ve Spojených státech, ale může opět dělat to, co má rád. To říkám jen proto, abyste si uvědomili, jak extrémní je jen být Palestincem ve Spojených státech.

Nejzranitelnější skupinou v tom všem jsou ale studenti. Poté co se mladí Arabové aktivní v hnutí Students for Justice in Palestine (Spravedlnost pro Palestinu, dále SJP) vyskytli na zmíněném webu C@nary Mi$sion, jejich budoucí zaměstnavatelé jim začali oznamovat, že ruší přijímací pohovory, které si s nimi domluvili. Sionisté volali i na přijímací oddělení různých univerzit, poukazovali na profily uchazečů vyvěšených na tomto webu a tlačili na oddělení s tím, že by údajně známé antisemity do instituce neměli přijímat. V Americe navíc neexistují studentské svazy podobné třeba britské National Union of Students (Studentský národní svaz), takže pro studenty je takový tlak velmi náročný jak z hlediska jejich kariéry, tak duševního zdraví. Doporučuju podívat se na stránky skvělé organizace Palestine Legal, kde najdete spoustu zpráv o tom, jak byli studenti a studentky v průběhu let obtěžováni a zastrašováni kvůli tomu, že se zastávají Palestiny. To všechno se ale dělo před 7. říjnem.

Útoky, které probíhají nyní, jsou tak neúprosné a je jich tolik, že chci uvést jen několik zásadních. Prvním je vražda šestiletého dítěte v Illinois a těžké zranění matky tohoto chlapce. Vtrhl k nim jejich domácí a střílel po nich, a to jen proto, že byli Palestinci. Toto šestileté dítě bylo zavražděno přibližně ve stejné době, kdy Izrael zavraždil už 12 tisíc dětí v Gaze. Druhým případem jsou tři palestinští vysokoškolští studenti pocházející z Ramalláhu, kteří byli napadeni o víkendu na Den díkůvzdání. Jeden z nich byl z Harvardu, druhý z Brownu a třetí z Trinity College. Všichni byli zrovna ve Vermontu, v Burlingtonu, což je údajně velmi liberální stát – senátorem je totiž Bernie Sanders. Měli na sobě kefíje, mluvili arabsky a tenhle běloch na ně prostě vystřelil. Udělal to jen kvůli tomu, jak mluvili a co měli oblečené. Jeden z těchto mladých mužů už asi nikdy nebude chodit.

Dění ve Spojených státech ale není nic ve srovnání s tím, čemu čelí Palestinci v Palestině. Měli bychom však tento útlak a cenzuru vnímat jako součást stejné struktury globálního násilí. Myslím, že v Palestině je násilí pácháno za účelem vyhlazení palestinského lidu. Mimo Palestinu je cílem zasít strach a potlačit disent. Tyto dvě věci jsou součástí stejné skládačky, ale mají dva různé cíle. Mimo Palestinu, například tam, kde se nacházíte vy nebo kde jsem já, můžeme sledovat novou generaci mladých lidí, kteří už nevěří lžím, jež pro ně Izrael, USA a EU vyrábějí. To je velký háček v izraelské hasbaře. Nemohou svou propagandu prosazovat tak účinně, jak to dokázali ještě před deseti lety. Současné celosvětové povstání za Palestinu je znervózňuje, nahání jim strach, a proto stupňují a zesilují represe v nepalestinských částech světa. Chtějí rozdrtit solidaritu, a proto je naším úkolem solidaritu stupňovat, abychom jim jasně vzkázali, že jejich represe nefungují.

Jsem signatářkou dokumentu hnutí Boycott, Divestment, and Sanction (Bojkot, Stažení investic a sankce, dále BDS – pozn. red.) Myslím, že BDS je nejúspěšnější, když zároveň existuje masové propalestinské hnutí. Pokud žádné takové hnutí nemáme, jsou snahy BDS nejednotné. Chtěla bych ale upozornit na skutečnost, že to bylo právě hnutí BDS, které zhruba před deseti či dvanácti lety protlačilo otázku Palestiny do univerzitních kampusů. Právě tam je palestinský aktivismus nejvlivnější. Ve Spojených státech, a myslím, že i v EU nebo v Británii, nyní potřebujeme, aby BDS proniklo do dělnického hnutí. Spolupráce odborů a dělnických organizací s BDS by měla být naším dalším krokem. Jednou z věcí, na nichž pracuje moje přítelkyně, soudružka a naprosto skvělá palestinská básnířka Rafeef Ziadah, je otázka, jak je přimět, aby bojkotovaly Izrael. V listopadu jsme mohli sledovat spontánní akce BDS, kdy lidé blokovali nakládku lodí ve Spojených státech. Odbory poštovních zaměstnanců zase vystoupily na podporu příměří. Myslím, že změna opravdu přichází a je třeba, abychom hnutí BDS zintenzivnili, dokud se současná krize a genocida nezastaví.

Žiju ve velmi konzervativním státě, který po desetiletí důsledně volil republikány, i když moje město je coby univerzitní centrum o něco liberálnější. Ale i v mém státě jsou všichni, s nimiž jsem mluvila, proti válce, a to ze dvou důvodů. Za prvé, nikomu se nelíbí, když jsou bombardováním plošně zabíjeny malé děti. Nikdo, žádná lidská bytost tohle nechce vidět. Za druhé, USA jsou upadající impérium a životní podmínky pracujících Američanů se konstantně zhoršují už od roku 2008, ne-li dříve. Rok 2008 byl takovým budíčkem. Finanční krize a krach Wall Street ukázaly, v čem je kapitalismus v této zemi škodlivý. Generace lidí, kteří byli roce 2008 dětmi, jsou nyní ve věku 20–30 let a čelí světu s velmi špatnými pracovními příležitostmi a téměř žádným přístupem k řádné zdravotní péči. Pokud jsou mladými rodiči, pak jsou ceny bydlení nad jejich síly, stejně jako služby péče o děti. Jsou-li navíc černí a přísluší k dělnické třídě, přidejte k tomu ještě několik vrstev obtíží a otevřený rasismus. Jaký rozumný člověk by za těchto podmínek souhlasil s tím, aby se 14 miliard dolarů z peněz amerických daňových poplatníků posílalo do Izraele na bombardování dětí a téměř žádné peníze nešly na zdravotní péči nebo životní prostředí? Tito nespokojení lidé možná ještě nejsou antikapitalisti, možná ještě nejsou velcí feministi, ale žádný rozumný člověk nemůže podporovat to, aby veškeré americké peníze putovaly na bombardování lidí, kteří žijí v podstatě ve vězení, a hlavně na bombardování dětí. Jen dodám, že Bidenovy volební preference strmě klesají a je velmi pravděpodobné, že kvůli momentálnímu dění nebude znovu zvolen.

Projekt izraelského sionismu označuje Palestince za demografický problém. Začalo to už s prvními sionistickými vůdci, jako byl Ben Gurion, který říkal, že obyvatelstvo nového Izraele nemůže nikdy tvořit více než 20 procent Palestinců. Jinými slovy, co se stane se zbylými 80 procenty Palestinců? Buď je vystěhujeme, nebo se postaráme o to, aby v jakékoli podobě neexistovali. Sionistický projekt v Izraeli je v podstatě o tom, aby zde bylo více židovského obyvatelstva a méně palestinského. Je to tedy biopolitický projekt, což znamená, že jde o čistě genderovou záležitost.

Pracuji s rámcem sociální reprodukce, což znamená schopnost lidí reprodukovat své životní podmínky. Cílem Izraele je zcela zničit schopnost Palestinců se sociálně reprodukovat. Jak? Především jde o kontrolu porodnosti. Pokud počet palestinského obyvatelstva překročí určitý limit, je třeba s tím něco udělat. Izrael označuje toto vyhlazování jako sekání trávníku. Tento termín říká, že je nutné v Gaze přerušovaně sekat trávník, jinými slovy bombardovat ji. Dalším nástrojem je útok na instituce, které označujeme jako instituce pro tvoření života. Všichni potřebujeme určitá zařízení, abychom se mohli reprodukovat a udržovat tak svůj život. Jedná se o školy, nemocnice, zdroje čisté vody, parky, dětská hřiště. Podívejte se na instituce, na které se Izrael zaměřuje a ničí při každé kampani, kterou proti Palestincům doposud zahájil. Nejen v Gaze, ale také na Západním břehu Jordánu. Vždycky jsou to právě nemocnice, školní budovy nebo zdroje čisté vody, přičemž v Gaze žádná čistá voda není. Jak dobře víte, po celém světě je úkol sociální reprodukce stále silně genderově podmíněný a vykonávají ho především ženy, gender-queer a trans lidé. Právě z tohoto důvodu je Palestina zásadní feministickou otázkou.

Chci zmínit ještě jednu věc, která je pro sociální reprodukci lidí velmi důležitá, a tou je palestinská kultura a historie. Izrael se neustále snaží nejen o likvidaci palestinského lidu, ale také o likvidaci jeho kulturních artefaktů a dějin. Všude například slýcháme, že hummus je izraelské jídlo. Jako vážně? Je to palestinský pokrm už po staletí! Proto si myslím, že palestinští aktivisté jsou velmi hrdí na to, že mohou nosit kefíji, thóbu a další tradiční palestinské oděvy. Nejsou to totiž jen symboly odboje. Jsou to také symboly zakořeněnosti těchto lidí v jejich zemi a důkazy jejich staleté domorodosti.

Za prvé, rasistický trop bílého spasitele a diskurz o osvobození hnědých žen od hnědých mužů, jak ho jedna feministická badatelka trefně nazvala, nejsou žádnou novinkou. Již v 19. století například Francie hlásala, že osvobozuje alžírské ženy, a u toho zároveň páchala násilí ve všech alžírských vesnicích. Je to stejný narativ, kterému jsme svědčili, když Spojené státy bombardovaly Afghánistán, během čehož údajně osvobozovaly afghánské ženy od Tálibánu.

V roce 2017 jsem byla jednou z organizátorek feministické stávky a jedna sionistka proti nám tehdy do The New York Times napsala otevřený dopis, ve kterém kritizovala, že feministická stávka neposkytuje žádný prostor pro sionismus. My jsme odpověděly: Ano, žádný prostor sionismu poskytovat nebudeme. Feminismu totiž nejde jen o osvobození žen, ale o osvobození celého lidstva. Dokud nejsou všichni svobodní, není svobodný nikdo.

Myslím, že musíme mluvit také o tom, jak izraelská a sionistická rétorika zneužívá argument sexuálního násilí. Před několika lety například Mordechai Kedar, důstojník izraelské vojenské rozvědky, řekl, že znásilnění manželek a matek palestinských bojovníků by do Hamásu přineslo strach z boha, a jedná se tedy o strategii, kterou by Izrael měl zvážit. Někteří významní izraelští veřejní činitelé tvrdí, že palestinské děti jsou malí hadi, a proto by měly být vyhlazeny hned, jak se narodí. Dále víme, že v Izraeli byly etiopské Izraelky, většinou židovky, podrobeny sterilizaci a povinným antikoncepčním injekcím. Víme také, že palestinské ženy trpí mnohem vyšším počtem spontánních potratů kvůli nedostatku základních zdrojů, jako je voda nebo zdravotnické potřeby, které Izrael blokuje. Právě teď v Gaze čekají tisíce těhotných žen na porod bez jakéhokoli odpovídajícího zdravotnického vybavení.

Dnes ráno jsme se dozvěděli, že do jedné z nemocnic, kde byly novorozené palestinské děti v inkubátorech, přišli vojáci IDF a řekli, že všichni musí odejít. Lékaři jim odvětili, že s dětmi v inkubátorech nesmějí hýbat, protože byly čerstvě narozené a v důsledku jakéhokoli pohybu by mohly umřít. Vojáci jim slíbili, že se o děti postarají ve spolupráci s Červeným křížem a zajistí, aby byly v pořádku. A oni to udělali. Opravdu to udělali… Palestinci pak v inkubátorech našli mrtvolky těchto kojenců. Tohle všechno je součástí izraelské reprodukční politiky vůči Palestincům. Proto znovu opakuji, otázka Palestiny nemůže být ničím jiným než feministickou otázkou. A taky nikdy ničím jiným nebyla, protože palestinské ženy už od roku 1917 hrály v odboji klíčovou roli, což západní bílá elita nikdy neuzná. Palestinské ženy nepotřebují bombardování Západem, aby se osvobodily. Potřebují, aby tohle bombardování přestalo, protože jsou za svou svobodu schopné bojovat samy.

Naprosto souhlasím s tím, že vámi popsaný druh jazyka je koloniální pozůstatek. Je to ale také pozůstatek velmi moderního rasismu. Slýcháme jej totiž neustále v případě černých lidí ve Spojených státech. Pokaždé když je nějaký černý člověk zastřelen ozbrojeným bílým policistou, se ještě než se cokoli stane, dozvíme o jeho kriminální minulosti. Se stejným narativem se setkáváme v případě přistěhovalců do USA. Slyšíme, že je třeba, aby sem přišli jen ti, kdo si to zaslouží, a naopak je nutné deportovat všechny, kdo jsou zde nelegálně. Používání tohoto jazyka je součástí většího problému, kterým je vztah kapitalismu s karcelárním (vězeňským) projektem. Tento jazyk kriminality spojený s rasou vyplývá z potřeby kapitalismu skutečně karcerálně označkovat určité skupiny lidí, které jsou pak vhodně umístěny do vězení. Myslím, že udržování rasových nerovností v této zemi a udržování imperialismu v Palestině jsou velmi propojené.

Osadničtí kolonialisti jsou ochotni Palestince tolerovat, jen pokud jsou mrtví. Ideální Palestinec je mrtvý Palestinec. Momentálně se všechno točí kolem Hamásu. Izrael tvrdí, že svou válku nevede proti Palestině, ale proti Hamásu. To je naprostá lež, protože kdyby jeho válka byla skutečně proti Hamásu, tak co se proboha děje na Západním břehu Jordánu právě teď, když spolu mluvíme? Tam přece žádný Hamás není. Pokud je jejich válka vedena proti Hamásu, jak je potom možné, že Izrael v Gaze nedosáhl žádných vojenských úspěchů a zabil jen nevinné civilisty? Nebo možná raději řeknu jen civilisty – nerada totiž používám slovo „nevinní“, protože všichni civilisté jsou nevinní. Ostatně, co to je, zločinný civilista? Izrael zavraždil už 12 tisíc dětí. Kolik velitelů Hamásu bylo při tomto vojenském dobrodružství zabito? I kdybychom na momentální dění použili jejich slova a řekli, že se jedná o vojenský projekt, tak se jim s vojenskou silou Hamásu nepodařilo udělat nic. Místo toho zabíjejí lidi bez rozdílu a ty, které se jim nepodařilo zabít, vysídlili. Tisíce lidí musely opustit své domovy a já se strašně bojím o jejich návrat. Zda se budou moci vrátit a do čeho se vrátí, protože jejich domovy už neexistují. Co bude s jejich budoucností? O tom se musíme bavit v dalších fázích této krize. Ano, Izrael chce dokonalou oběť, ale většinou chce jen dokonalého mrtvého Palestince.

To je velmi zásadní otázka a děkuju, že jsi mi ji položila. Myslím, že jako organizátoři a organizátorky musíme umět rozlišovat mezi dvěma typy strachů. První z nich se týká ztráty zaměstnání a nemožnosti dát jídlo svým dětem, kdežto druhý je strachem ze zničení kariéry, a to velmi oportunistickým způsobem. První strach pochází od těch nejzranitelnějších v naší společnosti. Například migranti mohou mít strach přidat se do odborů nebo hnutí, protože by mohli být deportováni. Tím druhým strachem je například strach známých a velmi vlivných profesorů, kteří nejsou ochotni podepsat nějaký dokument na podporu Palestiny, protože nechtějí být spojováni s kontroverzí, která by mohla ovlivnit nějaký grant nebo jejich povýšení. Tento druhý strach můžeme zcela pominout. Tito lidé jsou zbabělci. Jde o nejdůležitější období našeho života, probíhá aktivní genocida, a pokud se nedokážeme ozvat ze své mocenské pozice, pak nestojí za to, abychom se snažili přimět vás do našeho hnutí vstoupit.

Jak ale dostat do hnutí ty, kdo jsou zranitelní? Řešení je podle mě dvojí. Jedním z nich je kolektivní boj, jinými slovy, čím více se budeme sdružovat, tím méně se na nás budou moci zaměřit. Druhým řešením je shromáždit lidi, kteří nejsou tak zranitelní, ale jsou připraveni boj podpořit, aby byli první obrannou linií na ochranu zranitelných. Uvedu jeden příklad. V USA jsme právě založili hnutí za spravedlnost pro fakultní bydlení. Jakožto členové fakulty stojíme v první linii obrany našich zranitelných studentů a kolegů. Když se kolegové v nejisté a prekarizované pracovní pozici, zaměstnanci univerzity, jako například sekretářky a především studenti, chtějí k hnutí přidat, je lepší, abychom se my se stálejšími pozicemi ozvali a chránili je. Nesmíme je vystavit jámě lvové. Taková organizace navíc buduje sílu kolektivu a umožňuje lidem skutečně vystoupit a říct: Je mi to fuk, tohle je přece otázka života a smrti.

Jedinou výjimkou jsou Palestinci. Palestinci jsou totiž právě teď nejzranitelnějšími lidmi ve Spojených státech, jak dobře víte z případů vražd a násilí, které je vůči nim pácháno. Palestinci se však neustále stavějí na odpor, protože už nemají co ztratit. Právě teď probíhá druhá Nakba – o kolik horší to může být? Pokud tedy mluvíme o statečnosti, učím se každý den od Palestinců. Pokud mluvíme o solidaritě, učím se každý den od Palestinců. My Palestinu neosvobodíme, to Palestina osvobodí nás!

Naše úsilí tímto textem nekončí. Již tuto sobotu 13. 1. proběhne v pražském Ankali akce Transmission 4 Palestine, kterou společně pořádají nūr prague, Prague Youth & Student Collective for Palestine, Ankali & Planeta Za, Amphibian a Druhá : směna. Vidíme se tam!