Maja: Proč jsme dneska tady? Proč zrovna kniha Abolish the Family?

Eliška:
Protože v naší společnosti máme normativní instituce, které je třeba zpochybňovat. Ptejme se, proč vlastně existují a jestli náhodou nejsou násilné, jestli neslouží státu a kapitalismu. Stejně jako zpochybňujeme instituci vězení nebo hranic národních států, je třeba zpochybňovat i nukleární rodinu. Ta totiž představuje jediný státem schvalovaný způsob soužití, zatímco jiné jsou jím trestány. Takže se pojďme ptát, proč nás stát do nukleární rodiny disciplinuje? Proto tady dneska jsme.

Maja:
Mně se zdá, že tady jsme, protože nás všechny tři nějakým způsobem výrazně ovlivnila autorka Sophie Lewis a že všichni*všechny tři sledujeme její tvorbu a myšlení. Manifest Abolish the Family je její nejnovější publikace, kterou jsme dostali*y díky laskavosti editorky Verso Books Catherine Smiles. Kniha sice vyjde až na podzim, ale my si myslíme, že je dobrá (jako ostatně všechno, co Sophie Lewis napsala), a chceme jí udělat takový shout-out a dát našim čtenářkám a čtenářům dostatečné množství důvodů, proč by si ji měly*i přečíst taky. Podle mě je Sophie Lewis revoluční myslitelka, která přináší radost do života různým feministkám, tím, jak je totálně a beze studu sama sebou. Za sebe tu jsem, protože chci sdílet svoje nadšení s ostatními.

Ela:
Loni jsem četla její knihu Full Surrogacy Now: Feminism against Family (Plné náhradní mateřství hned teď, 2019), kterou taky vydalo Verso v roce 2019. Přijde mi, že kniha, co vychází teď na podzim, je stravitelnější výřez jejího hlavního argumentu ve Full Surrogacy Now. Zatímco Full Surrogacy pro mě bylo docela těžké číst, Abolish the Family rychle odsýpá a je přístupnější.

Dlouho jsem rodinnému abolicionismu nerozuměla. Díky Sophii Lewis jsem ale pochopila, že je to nejen hmatatelný cíl, ale je také perspektiva, která má potenciál spojovat různá hnutí a myšlenky právě proto, že je nukleární rodina institucí, která v sobě spojuje všechny možné systémy oprese. Toho si na Sophii Lewis cením: umí vysvětlit, jak sexualita, gender a vztahové normy ve výsledku souvisejí se vším ostatním, což z nich zároveň činí velmi účinný způsob, jak nás zkrotit.

Maja: Co je abolicionismus a o čem se bavíme, když mluvíme o abolicionismu nebo o zrušení rodiny? Myslím si, že se termín abolicionismus nejčastěji objevuje v kontextu ukončení otroctví. Jenže my najednou mluvíme o rodině. Proč?

Eliška:
Já mám tenhle pojem spojený se čtením americké aktivistky Angely Davis a s vězeňským abolicionismem, stejně jako s prací americké geografky Ruth Wilson Gilmore. Vlastně i v podcastu Rozpustilý*í jste mluvily*i o tropu silné černé ženy, která musela být silná právě kvůli věznění černých mužů, které je v Americe nadměrné. Proto je pro mě abolicionismus něco inherentně feministického.

Maja:
Musím říct, že se mi ideologie, která stojí za slovem „zrušení“, respektive za slovem „abolicionismus“, fakt líbí. Taky mám ráda Ruth Wilson Gilmore, autorku knihy Golden Gulag (Zlatý gulag, 2007), která se věnuje především zrušení instituce vězení. Naučila mě, jak o abolici přemýšlet jako o něčem blahodárném a kreativním. Podobně i Sophie Lewis nazývá abolicionismus kolektivním aktem kreativity. Nejde o nějaký cynismus, kontrariánství nebo nihilismus, ale o radikální jednání, které nám umožní vymyslet všechno znovu. Radikální transformace. Když řekneme, že chceme zrušit rodinu, znamená to, že budeme usilovat o vymyšlení něčeho lepšího – protože na to máme a zasloužíme si to.

Ela:
Přesně tak. Abolice odmítá reformu jako adekvátní lék. Do mého povědomí se výraz abolicionismus dostal pravděpodobně po protestech Black Lives Matter ve Spojených státech, což bylo v roce 2020. Byl to první moment, kdy jsem viděla davy v ulicích křičet Defund the police! Ten cíl nebyl Lásku všem. Ne. Byl to hodně konkrétní cíl. Defund the police. Tohle hnutí ukázalo, že existují konkrétní kroky, které můžou komunity podniknout, aby policie nebyla potřeba.

Ela: Líbí se mi pasáž, kde Lewis přemýšlí nad vlastní pozicionalitou. Co může ona jako bílá feministka ze střední třídy říkat Západu o zrušení rodiny, když někteří ani nemají nárok na rodovou linii, na předky nebo potomky? Odpovídá tak, že se dívá do historie, do textů černého feminismu i původních obyvatel. Nadchly vás nějaké reference, ze kterých Lewis vychází?

Eliška:
Mě moc bavila část o ruské političce Alexandře Kollontai. Její dílo je přeci jenom nejblíže naší tradici. Teď čtu knížku Gender Equality in Law: Uncovering the Legacies of Czech State Socialism od Barbary Havelkové, kde je zmiňovaná. Kollontai třeba postulovala myšlenku, že by se láska matky k jejímu dítěti měla rozšířit na lásku ke všem dětem rodiny proletariátu.

Mluvila jsem o ní se svojí maminkou, protože mě zajímalo, jestli se o ní učily*i ve škole. Ale máma odpověděla, že vůbec netuší, kdo to je. Navzdory tomu, že je státní socialismus hlavně Západem romantizovaný (třeba v knížce Proč mají ženy za socialismu lepší sex), byl to režim, který především po normalizaci nejen že nezpochybňoval úlohu rodiny, ale naopak nás k ní více přimknul. Byl to režim, který se úplně odpojil od svých původních myslitelů, mezi kterými byla i Alexandra Kollontai.

Ela:
Řekla bys nám víc o jejím životě?

Eliška:
Byla to významná Ruska, dvakrát vyhnaná do exilu. Po revoluci se stala lidovou komisařkou pro sociálního zabezpečení a také diplomatkou v Norsku.

Maja:
Moc doporučuju časopis Kapitál, který dva roky zpátky věnoval celé číslo editované Veronikou Valkovičovou právě Alexandře Kollontai. A je výborné.

Myslím, že Kollontai byla jednou z prvních feministek, u kterých je dokumentováno, jak jí její mužský soudruh mensplainoval feminismus. Tím soudruhem byl Lenin, který jí řekl něco jako: Jo, to je super, co jsi vymyslela a jak chceš zrušit tu rodinu. Ale nejdřív bude revoluce a pak přijde ten správný čas. Teď ale musíme rodinu víc zpevnit, což nám pomůže dosáhnout revoluce. A pak budeme dělat to, co vy ženský chcete. Do této situace se dá jednoduše vcítit, protože i sto let po Kollontai se nám i v kruzích levicově smýšlejících lidí občas stává, že musíme znovu zdůrazňovat, nakolik je feminismus neoddělitelný od jiných bojů za sociální spravedlnost.

Další knihou, kterou Lewis často ve své práci zmiňuje, je Revolutionary Mothering (Pečovat a vychovávat revolučně, 2016), což je kompilace textů o ne-bílém mateřství. Podobně jak naznačila Ela, i tahle kniha nám říká, že se nemůžeme bavit o rodině, aniž bychom se bavili o rase. Lewis říká, že jí kniha Revolutionary Mothering změnila život. Já jsem ji ještě nepřečetla celou, ale dovedu si představit, že by pro mě bylo dost přínosné přečíst si knihu, která změnila život člověku, který změnil život mně. Teď to zní pateticky, ale sorry, je to pravda. Pokud naše čtenářky a čtenáři žijí v Brně, kniha se dá půjčit v knihovně NaZemi.

Ela:
V mém přemýšlení o zrušení rodiny mě hodně ovlivnily původní obyvatelky Želvího ostrova, jako je kritická rasová teoretička Kim TallBear nebo redaktorky podcastu All My Relations, které vždy zdůrazňují vztah k půdě. Koncept nukleární rodiny byl na jejich vrstevnaté a komplexní komunity nasazen kolonizátory, a to hlavně proto, aby se přerozdělila půda. Aby v tom byl pořádek, vše se mohlo zapsat a vědělo se, co komu patří, musela vzniknout nějaká hlava rodiny – muž. Pro ně zrušení rodiny nesouvisí jenom s rasou a dědičností genetického materiálu, ale i s otázkou, zda je půda občina a patří všem, anebo zda je soukromým majetkem, který se dál – právě prostřednictvím instituce nukleární rodiny – dědí.

Maja: Zajímalo by mě, jestli můžu být rodinná abolicionistka i přesto, že mám ráda svoji mámu a svého tátu a jsou to pro mě lidé, kteří si zaslouží respekt. Bez ohledu na to, že naše rodinné vazby byly ovlivněné okolím a tím pádem moje dospívání nebylo ideální. Můžu stále být rodinná abolicionistka, i když je nechci pryč ze svého života?

Eliška:
Lewis v podcastu magazínu Jacobin The Dig připouští, že když budeme mluvit o rodinném abolicionismu, vzedme se určitá emoční vlna a snad i strach – třeba už proto, že nukleární rodina může sloužit jako útočiště před globálním kapitálem, rasismem. O této dialektice ostatně mluví i marxistická teoretička Kathi Weeks.
Já jsem třeba vyrostla v dost harmonickém prostředí. Ne v idylickém, protože takové není žádné rodinné prostředí. Mí rodiče se ale mají rádi, mají rádi mě, starali se o mě materiálně i emočně. Sophie Lewis by na to pravděpodobně řekla: To se máš! Ale nemyslíš si, že si to zaslouží každý? Ona nechce zrušit tvoji babičku, ale poskytnout alternativní vizi, která bude lepší, spravedlivější a dostupnější pro všechny.

Maja:
A co to vlastně znamená? Že si budeme moct moc půjčovat ty rodiče, kteří jsou fajn, a nebavit se s těmi, co fajn nejsou?

Ela:
Myslím, že jednou z nejdůležitějších charakteristik světa, který formuje instituci nukleární rodiny – důvodem, že tu vůbec něco takového máme – je individualizace. Možná už nebojuju sama za sebe, možná jsme teď dva proti světu a budeme se milovat navždycky a budeme jeden na druhém páchat větší násilí než kdo jiný. Rodina je místem, kde je nám statisticky nejvíc ubližováno, co se interpersonálních vztahů týče. Trh nemůže bez nukleární rodiny těžit náš čas a naše těla. Domácnost je totiž místem, kde se privatizuje sociální reprodukce a kde je zpřirozeňováno, že je vykonávána zadarmo. Rodina zkrátka osamocuje. Ale my chceme víc. My chceme miliony babiček.

Maja:
Ano, protože pokud privatizujeme a esencializujeme sociální reprodukci, péči a starání se o rodinu, vždycky tím někoho zotročujeme. Ten někdo jsou ti nejzranitelnější lidé v naší společnosti, kteří v důsledku toho, že konají práci z lásky kvůli svým predispozicím, nemají sociální mobilitu ani materiální zázemí a nakonec se stávají objekty násilí. Teď mám na mysli státní násilí, které je skrze zákony do těchto pozic tlačí. Ale myslím tím i násilí, které zmínila Ela, a to fyzické a domácí násilí. Domácí práce je vysoce kvalifikovaná, i když je takzvaně nekvalifikovaná. Ale jak se nás ptá Silvia Federici: Jak to může být nekvalifikované práce, když to trvá dvacet let, než do této role zaučíš? Každý den máš neplacenou mentorku, která tě tyto role učí, učí tě, jak umývat nádobí, jak pečovat… jak milovat! Copak takhle vypadá nekvalifikovaná práce?

Ela:
Což souvisí i s konstrukcí samotného přízraku genderu. Dvacet let trvá, než si osvojíme performování genderu, dvacet let se učíme pečovat, stáváme se ženou a vytváříme tak binární gender.

Eliška: Když jsi, Majo, mluvila o státním násilí skrze zákony, proč vlastně především konzervativní vlády, jako slavně Margaret Thatcher, tolik zdůrazňují existenci nukleární rodiny?

Ela:
Tak rodina je základ státu, že…

Eliška:
Ptám se, protože teď pracuju na článku o tom, co to znamená, když už se rodinný abolicionismus žije – popisuju společné soužití mé tety, matky samoživitelky, a její maminky, mé babičky, která je vdova. Vypozorovala jsem, že si rétoriku pravicových vlád moje rodina internalizovala a má pocit, že selhává, pokud vizi „rodina je základ státu“ nenaplňuje. Jako by to, že si žena jako mladá vzala člověka, se kterým nebyla šťastná a rozvedla se s ním, byla chyba, za kterou musí pykat do konce života.

Maja:
Jak říká i Sophie Lewis ve Full Surrogacy Now, stát nás skrz rodinu a skrz další nezpochybnitelné pravdy specificky socializuje, abychom byly*i heterosexuální, abychom hlavně nebyly*i queer; abychom byly*i monogamní a jen plodily*i; abychom nemilovaly*i svobodně, abychom naopak milovaly*i majetnicky a vlastnily*i někoho; abychom se nevyvíjely*i, ale byly*i uvězněny*i do důkladně regulovaných škatulek. Každá odchylka je hrozba pro stát.

Ela:
Stát používá normy vztahů, jako je i manželství, dané legislativou i od Boha, jako biopolitickou technologii: určuje, kdo má žít a koho nechat zemřít. Lewis také vychází z textu černé lingvistky Hortense Spillers Mama's Baby, Papa's Maybe (Mámino dítě, tátovo možná, 1987). Ta v něm popisuje, že když zotročení těhotní lidé porodili, tak kvůli samotnému faktu, že byli zotročení, se narozené dítě rovnou stalo majetkem bílého otrokáře. Bavily*i jsme se tu o dvaceti letech rekrutace do nukleární rodiny a hnětení individua tak, aby seděl do binárních rolí genderu. Spillers v textu přemýšlí nad tím, zda je zotročený člověk, který odpracoval gestační práci, a tedy porodil, vlastně ženou, když mu byla genderová role odebrána: nikdy nebude o své dítě pečovat, není totiž jeho/její. Zrušení rodiny se ve výsledku neobejde bez dekonstruování genderu.

Spillers poté překlápí tento argument do Spojených států osmdesátých let a zaměřuje se na takzvané welfare queens (královny sociálních dávek). Což je mýtus, který lze až příliš jednoduše najít i v českém prostředí, kde je potenciál Romek otěhotnět upravován dle potřeb státu. Funguje tu příběh, že Romové nemají tu správnou sexualitu, nežijí v domácnostech dle nukleárních rodin, moc rodí… a tím pádem tyto matky neperformují svůj gender „správně“.

Maja: A jak podle vás rodinný abolicionismus souvisí s životy queer lidí? Co znamená buržoazní homosexualita nebo straight gayness (správná a heterosexualizovaná stejnopohlavní orientace)?

Ela:
Neoliberalismus rozhodně umí šikovně těžit ze způsobů, kterými je nukleární rodina adaptována pro potřeby bohatých homosexuálních párů Západu. Mezi ně patří surogátní mateřství nebo transnacionální adopce, které se často dějí v návaznosti na vojenské intervence impérií: typickým příkladem je třeba Vietnam. Taky sem ale patří sex turismus, který má různé podoby, od Hawaj až po gay destinace, jako je Tel Aviv. Na podobných principech režimů hranic stojí i řetězování péče, což je proces, ve kterém především ne-bílé migrantky záplatují krizi péče, kterou národní státy Západu samy vytvořily neoliberálními škrty.

Eliška:
Sophie Lewis v knize popisuje také počátky gay emancipace okolo roku 1966 v San Franciscu, stonewallské nepokoje a zmiňuje i výrok černé myslitelky Audre Lorde: Všechny děti leseb jsou našimi dětmi. Jenže kvůli přístupu Reaganovy vlády k epidemii AIDS se hnutí muselo začít soustředit na samotné přežití. Zpochybňování rodiny bylo nahrazeno agendou práv, konformitou a napasováním se zpátky do instituce nukleární rodiny. Lewis právě tento proces nazývá buržoazní homosexualita.

Ela:
Americká socioložka Lisa Duggan tomuhle říká homonormativita. Přemýšlela jsem taky nad českým výrazem vydědit. Pokud dítě není ochotno naplňovat reproduktivní heteronormativitu nebo nějakým jiným způsobem sejde z předem narýsované cesty, je potrestáno právě ztrátou majetkového dědictví, případně i rodového jména.

Maja:
Před tím jsme mluvily*i o genderově podmíněném násilí… Ale jaké to je pro queer člověka v nukleární rodině, který nesplňuje normy předávané rodinou, aby ji dál reprodukoval? Přijde mi, že si s tím pak člověk chce různými způsoby poradit a dokázat si, že není žádná odchylka. Proto máme iniciativu Jsme fér. Na druhé straně během covidu stát předpokládal, že můžeme zůstat doma, zůstat v bezpečí, zůstat s vlastní rodinou. Jako kdybychom žily*i ve světě, kdy všichni mají domov, kde všichni mají rodinu a funkční vztahy a kde jsou všichni v bezpečí. Ale co to znamenalo pro queer lidi, kteří svůj domov museli opustit, protože je rodina utlačovala, a za covidu se kvůli přežití musely*i do těchto domácností vrátit…?

Eliška: Co je pro vás vlastně ten nejsilnější argument, proč zrušit rodinu?

Maja:
Pro mě je to touha po osvobozené domácnosti pro všechny. Žádné genderové dělení práce. Chci zrušit práci a zrušit rodinu. Abychom se měly*i dobře a měly*i inkluzivní prostředky pro to, na sebe být hodné*í.

Ela:
Jsme fakt v háji. Svět se nemá dobře. Všude hoří. Máme nějakou budoucnost? Nevím. Co vím, je, že pokud nezrušíme nukleární rodinu a nevyjdeme konečně z uzavřených nor našich malinkatých bytečků a nezačneme se propojovat, debatovat a vzájemně si pomáhat, tak to tu nezměníme.

Eliška:
Pro mě je silným momentem – kromě toho, co jste říkaly*i – emancipace dětí. Lewis v jedné z kapitol zmiňuje výrok lesbických milenek a rodičů Mary Peňa a Barbary Carey: Děti nemají patřit nám, nemají patřit patriarchátu, nemají patřit nikomu, mají patřit samy sobě. Taky mi na mysl přichází scéna ze seriálu Sex Education (Sexuální výchova, Netflix, 2019), kde se Meave a Amy spolu baví o tom, jak měly nešťastné dětství a nestabilní mámy, a potom si společně řekly: Možná si můžeme být mámou navzájem. V ten moment jsem si uvědomila, že potřebujeme alternativní zdroj lásky pro děti, protože nukleární rodina je jako instituce stále prostorem násilí. Každé dítě má právo na lásku.

Ela: Jaké jsou tedy alternativy? Když zrušíme rodinu, co nám zůstane?

Maja:
Pro Sophie Lewis by jedním z řešení byla gestační komuna, kde se o děti nestarají nutně jenom biologičtí rodiče: ten člověk, který poskytl své tělo k tomu, aby se dítě narodilo, popřípadě někdo, kdo poskytl sperma. Což je norma budování vztahů, kterým Lewis říká fetišizace DNA, a taky model, který nepřemýšlí nad tím, že to dítě pak bude součástí společnosti, bude do ní přispívat a utvářet ji. Proto se o to děti musíme starat všichni, a nejenom je zavřít do bytu a nechat rodiče zacházet s dětmi jako s komoditou a investicí. Děti totiž fakt nevlastníme. Žádný z lidských vztahů by neměl být definován vlastněním.

Ela:
Co když alternativy už existují? Nukleární rodinu stejně chápu spíš jako bílou buržoazní normu; model, ke kterému se pouze vztahujeme, ale vlastně k němu nikdy nedospějeme. Naše generace bude méně často tvořit domácnosti nukleárních rodin, a to hlavně proto, že na to prostě nemáme peníze. Určitou alternativou, kterou žiju já a moje bublina, je i obyčejné spolubydlení: nesezdané páry s jinými páry, kamarádky s kamarádkami, sestřenkami, přátelé napříč národnostmi a podobně. I to je jedna z puklin systému, o kterou můžeme pečovat.

Maja:
Aby Lewis ukázala, jak moc jsou tyto myšlenky přítomné v našich životech, sahá po literárních referencích a populární kultuře. Říká, že historie literatury je historií nepovedených vztahů v nukleární rodině. Od Shakespeara, Jane Austin…

Ela:
Kytice.

Maja:
Tolstoj! Co je první věta v Tolstojově Anně Karenině? Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.

Eliška:
Vlastně mi přijde, že neustále vznikají nová díla, v nichž se opakuje jedna a ta stejná nukleární láska. Ten příběh se cyklí a už je to docela nuda. I proto možná tak moc milujeme young adult literaturu – nabízí nám nové vztahové linie.

Maja: Jak byste si vy představovaly*i zrušení rodiny? Jak byste chtěly*i žít?

Ela:
Náš způsob vztahování se k půdě, k přírodě a k víc-než-lidským bytostem musí být více partnerský. Jen díky změně přemýšlení nad vztahem s půdou můžeme začít přemýšlet jinak nad soukromým majetkem, který z ní vyvěrá. Jestli má zrušení rodiny za cíl zamezit dědičnosti soukromého majetku, narušit třídní systém a sdílet věci spolu, pak musíme pochopit, že příroda sama tu není od toho, aby ji někdo vlastnil.

Maja:
V Kapitálu mi vyšla recenze knihy Full Surrogacy Now, kde jsem psala, že Lewis nám nepřináší žádný manuál. Ona říká: Situace je taková. Pojďme spolu imaginovat. Protože si zasloužíme něco lepšího. Tohohle procesu se máme zúčastnit všichni a musí to být citlivé, jak říkala Ela, i k našemu okolí, k našim tradicím. Rodinný abolicionismus nemůže všude vypadat stejně, protože by se měl přizpůsobit našim specifickým potřebám.

Lewis říká: Co by to znamenalo nepotřebovat rodinu? Jaké podmínky máme vytvořit, abychom si mohly*i říct: Dobře, nepotřebuji takovouhle rodinu, nukleární. Ano, je to utopie, ale my si ji zasloužíme. A není to pohádka. Znamená to, že budeme mít reciproční péči. Ne jednostrannou jako v nukleární rodině. Znamená to, že budeme mít mezi-závislost, čemu nás učí stromy, jak říká Ela, když mluví o knize kanadské ekoložky Suzanne Simard Finding the Mother Tree (Hledání mateřského stromu, 2021). Znamená to sounáležitost.

Eliška:
Máme-li už dnes žít to, co chceme žít v budoucnu, je pro mě důležitá třeba podpora společných jídelen nebo jeslí, které vytvářejí právě prostor pro sounáležitost. Pokud budou dostupné pro všechny, mohou zamezit řetězení péče a její privatizaci, která s sebou vždy nese i prekarizaci. Potřebujeme prostě víc obecně sdílených statků. Sophie Lewis parafrázuje nadužívaný citát, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, a nahrazuje ho spojením je snazší představit si konec světa než konec nukleární rodiny. Myslím si, že pokud si dovolíme snít o světě bez hromadění majetku a soukromého vlastnictví, bude v něm automaticky zrušena i nukleární rodina.

Ilustrace: Marie Zandálková