Minulý říjen uspořádal časopis Heroine společně s internetovou televizí DVTV debatu s názvem „Potřebuje Česko prezidentku?“. Diskuze moderované Martinem Veselovským, (který se Adély Šípové nezapomněl zeptat, jak zvládá péči o pět dětí a k tomu funkci senátorky – mužští senátoři jsou totiž pravděpodobně bezdětní) se kromě kladenské právničky a senátorky zúčastnila vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, prezidentka Sítě pro rodinu Rut Kolínská, senátorka a bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová a tehdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová. O poslední zmíněné diskutující, která minulý týden oznámila svou kandidaturu, se v souvislosti s možným zvolením první české prezidentky hovoří nejvíce. Ekonomka Nerudová se zároveň stala vítězkou soutěže Prezidentky časopisu Heroine, uspořádané na základě volebního sytému dalšího prezidentského kandidáta, milionáře Karla Janečka.

Veřejná sféra – mužská sféra

Skloubení rodinného a politického života, nenaplnění konzervativních představ mateřství, esencialistické pojetí ženy coby kultivovaného osvěžení politické kultury, odrážení slovních útoků a sexistických narážek, prolomování skleněných stropů, nakládání s nevhodnými komentáři na vzhled – to byl výběr témat liberálně feministického časopisu Heroine. Zkušenosti, které potenciální prezidentské kandidátky popisovaly, jsou alarmující. Mnohem smutnější je ale celkové smíření s faktem, že „ženy to mají prostě těžší“, které z debaty vyplynulo.

Adéla Šípová například popisovala, že jí od samého počátku jejího senátorského mandátu přichází zprávy s výhružkami sexualizovaného násilí i smrtí. Miroslava Němcová zase vzpomínala, jak vlivem pracovního vytížení a častých nočních jednání onemocněla nebo kvůli volbě prezidenta chyběla na pohřbu tchýně. Většina Prezidentek si je vědoma, že mnoho států, především západně od nás, nastavuje pro pečující zákonodárce a zákonodárkyně hostinnější podmínky. Jasná podpora kvót, které jsou právě v těchto zemích zavedeny, zazněla nicméně jen z úst Rut Kolínské. Ty by přitom umožnily překročení paritního prahu a ženské poslankyně by tak mohly prosadit změny vnitřního prostředí zákonodárného sboru – třeba zavedení dětských skupin nebo schválení nového jednacího řádu eliminujícího možnost nočních jednání. Problém však není v samotném odmítání kvót, jako spíš v neochotě stávající nastavení výrazněji změnit. Kritika kořenů systému, který je připraven pouze na homogenní životní zkušenost, a to zkušenost muže ve středním věku, o jehož rodinu a domácnost pečuje manželka, totiž téměř nezazněla.

Vyšší zastoupení ženské životní zkušenosti v rozhodovacích pozicích přitom potřebujeme právě proto, že je v českých podmínkách striktního rozdělení genderových rolí spojena s péčí. V tom ale leží jádro problému. Ženy se snaží dostat na vrchol v prostředí, které péči vnímá jako břemeno bránící kariérnímu postupu. Otázkou potom je, zda element péče jako životní zkušenosti může být promítnut do zákonů, které ženské političky navrhují. Její upozadění totiž zatím vytváří nastavení soutěže (bohužel nejen mezi politickými stranami, ale také v jejich nitru mezi samotnými političkami), které nutí ženy vybrat si mezi prací a rodinou, obtížně a únavně slaďovat nebo starost o děti a domácnost přenechat jiné pečovatelce (třeba nedostatečně zaplacené chůvě z Ukrajiny) a péči tak dále řetězit. Společnost, která si neváží ani ženské životní zkušenosti ani péče, a především tyto elementy považuje za dvě strany téže mince, je potom prostoupena přesvědčením, že „ženy mají v rámci nynějšího systému přece vždy možnost svobodné volby“. Nejinak tomu bylo i v této diskuzi.

Limity individuálního osvobození

Rafia Zakaria v knize Against White Feminism analyzuje takzvaný „choice feminismus“, z něhož vychází i široce kritizovaný fenomén #girlboss. Právě „choice feminismus“, jehož nejznámější představitelkou je na Západě Hillary Clinton, prostupuje úvahami většiny potenciálních prezidentských kandidátek. Víra v to, že ona svobodná volba vede k všeobecné ženské emancipaci, má ale značná úskalí.

Za prvé, volby nečiníme ve vakuu, ale ve společnosti, která formuje jak naše smýšlení nad výběrem, tak škálu možností, z kterých vybíráme. V úplně jiném kontextu vyplývá omezenost „choice feminismu“ například z představ, že „ženy přece nikdo nenutí jít na plastickou operaci, dobrovolně si ji vybírají“. Co na tom, že kvůli ageistickým, rasistickým a fatfobním standardům krásy je naplnění akceptovatelné normy vzhledu nejen podmínkou toho, aby se žena dobře cítila, ale především toho, aby s ní její okolí zacházelo důstojně. Přesvědčení, že ženy si přirozeně rády nechávají píchat a řezat do těla a obličeje, aby byly krásnější, jsou zkrátka absurdní. Rozměru „beauty privilege“ si jsou nepochybně vědomy také političky a další ženy ve veřejném prostoru, jejichž vzhled je – mnohdy na úkor práce – donekonečna komentován ze všech stran.

Za druhé, abychom si mohli „něco zvolit“, musíme disponovat privilegiem, že je z čeho vybírat. Valná většina žen nepracuje ve vrcholné politice, nepůsobí jako šéfredaktorky, primářky, obchodní advokátky či ředitelky velkých firem. Nenacházejí se na vrcholu struktury, ale na různých místech v jejím rámci. V Česku se v současnosti vlivem rostoucí inflace nachází 16 procent obyvatelstva v příjmové chudobě, desítky tisíc lidí žijí v azylových domech, na ubytovnách nebo na ulici a dalších 130 až 190 tisíc domácností je ohroženo ztrátou bydlení. Připočteme-li k tomu rostoucí ceny za energie, volba je v České republice mnohdy jediná – uživit rodinu. Tradiční rozdělení genderových rolí se promítá i do daňového systému, který nerovnosti dále prohlubuje. Gender pay gap pochybující se okolo 19 procent, nedostupnost služeb předškolní péče, daňová sleva na nepracujícího manžela a nízká podpora částečných úvazků staví ženám do cesty další bariéry, což mimo jiné znamená, že zůstávají doma s dětmi, kde vykonávají většinu neplacené práce nebo směřují do prekarizovaných pozic.

A konečně, problém je v samotné definici „choice feminismu“. Jessa Crispin ho v knize s provokativním názvem Why I Am Not a Feminist: A Feminist Manifesto popisuje jako „víru, že jakákoliv volba, kterou žena učiní – od jejího životního stylu přes rodinnou dynamiku až po konzumaci popkultury –, je automaticky volbou feministickou“. Ženská volba je zde postavena na roveň empowermentu a individuálního osvobození. Rozhodnutí, jakkoliv svobodná, činěná na špičce pyramidy mají ale mnohdy neblahé dopady na ty ženy, které její konstrukci drží. Příkladem může být českými konzervativci stále opěvovaná Margaret Thatcher, která ženy s největší pravděpodobností nesnášela (stejně jako jiné živé bytosti, ale o tom zase jindy). Feministkami (díky jejichž historickému boji za rovná práva získala možnost o premiérské křeslo zápolit) opovrhovala, odmítala investice do dostupné péče o děti či zvýšení rodičovských příspěvků a pracující matky osočovala z výchovy „generace jeslí“. Za jedenáct let premiérského působení dosadila Thatcher do svého kabinetu jedinou ženu, baronku Janet Young, známou především svou homofobní politikou.

„Choice feminismus“ nakonec kvůli individualismu, který je mu vrozený, postrádá širší mobilizační potenciál. A především, kvůli své apolitičnosti nedokáže přinést změnu, která musí být politická z podstaty.

Stačí náprava reprezentativních nerovností?

Podle teorie nerovností Debory Rhode existuje v individualistické společnosti trojrozměrný „no problem problem“. Nejprve popíráme existenci systémového problému, poté přiznáme, že existuje, ale tvrdíme, že to není problém, a nakonec, když připustíme jeho existenci i problematičnost, odmítáme za něj jako společnost převzít odpovědnost. Nejedná se jen o dopady patriarchátu, ale také kapitalismu a rasismu. Vyloučení a diskriminace Romů a Romek, materiální strádání velké části obyvatelstva a genderové nerovnosti jsou nejprve přehlíženy, poté sice zvědoměny, ale dále ignorovány a nakonec je jejich řešení přehazováno na ty, kdo jim čelí. „Romové jsou líní“, „lidé si za exekuce mohou sami“ a „schopné ženy se tam přece dostanou“.

„No problem problem“ většinou graduje s tím, jak jednotlivá znevýhodnění přicházejí do vzájemných intersekcí. Ty popisuje například socioložka Kateřina Nedbálková v monografii Tichá dřina: Dělnictví a třída v továrně Baťa. Zatímco tvrdá manuální práce mužských dělníků vede k naplnění jejich společenské role „silného chlapa“, ideál ženy coby „perfektně upravené, jemné bytosti“ je s identitou ženské dělnice v rozporu, čehož jsou si podle autorky dělnice silně vědomy. Bez stigmatizace dělníků a dělnic Nedbálková popisuje také „kulturu smíření“ bránící kolektivní angažovanosti za lepší mzdové podmínky prostřednictvím odborů nebo obecnou nechuť k vysoké politice, která podle mnohých pracovníků a pracovnic nic nezmění.

Novinář Vratislav Dostál v knize Česká jízda zase zpovídá sociálně i geograficky znevýhodněné obyvatelstvo „druhého Česka“, které k větší volební účasti naposledy přiměla prezidentská kampaň Miloše Zemana. Segmentace pracovního trhu a stárnutí venkova vedou k tomu, že mizí místní obchody, pekárny, textilky nebo školy a školky – tedy odvětví, ve kterých pracovaly především ženy. A podobně je tomu s kulturou, kterou v mnoha obcích drží hasičský sbor složený převážně z mužů. Obdobně jako dělníci a dělnice z baťovské továrny jsou občané a občanky velké části českého venkova z politiky zklamaní. Represivní legislativa, státní byrokracie i všeobecný nezájem společnosti na ně přitom dopadají nejvíce.

Přehlížením redistribučních a kulturních rozměrů genderových nerovností na úkor meritokratických příběhů o „prorážení skleněných stropů“ si přízeň obyvatelstva „druhého Česka“ pravděpodobně nezískáme. Ženám pocházejícím ze znevýhodněných regionů či dělnicím z baťovské továrny je totiž nejspíš jedno, jakého genderu jsou jejich zástupci a zástupkyně v zákonodárném sboru, hlasující pro asociální zákony typu „třikrát a dost“ (s nímž loni vyslovilo souhlas 26 žen-poslankyň z celkového počtu 30 přítomných). S akcentováním potřeby většího zastoupení žen v politice (které je nutné) bychom se proto zároveň měli ptát, čí zájmy zde vlastně reprezentují a jestli nám tak trošku neujíždí vlak v jiných koutech naší země.

Odpověď je na Východě

Jedna ze spoluautorek Manifestu feminismu pro 99 procent, filozofka a kritická teoretička Nancy Fraser, v magazínu Dissent před pěti lety popsala dopady propojení zdánlivé emancipace (ať už v podobě bílého feminismu s hesly #leanin a #cracktheglassceiling, nebo reprezentativního antirasismu v éře Baracka Obamy, slepého k třídním nerovnostem) s financializací reprezentovanou Wall Street, Silicon Walley a Hollywoodem. Progresivní neoliberalismus, jak toto spojení Fraser nazvala, byl odmítnut voličstvem Donalda Trumpa, které za příčinu konstantního zhoršování jeho životních podmínek začalo považovat politickou korektnost, feminismus, migranty a uprchlíky, POCs (people of colour) a muslimy a muslimky.

Podle filozofky se současná společnost dlouhodobě potýká s absencí levicové síly, která by byla schopna oponovat Trumpově reakcionářství i progresivnímu neoliberalismu a zároveň spojit dělnickou třídu s novými sociálními hnutími. Nancy Fraser, stejně jako mnoho jiných západních feministek, však ve své kritice bílého feminismu opomíjí historická a kulturní specifika východní Evropy. O rozdílu mezi „západní teorií“ a „východní praxí“ ostatně mluvila Hana Havelková již v 90. letech. Inspiraci pro podobu českého feminismu ale můžeme hledat blíže k nám.

Zapomenutá rumunská spisovatelka a feministická aktivistka Sofia Nădejde formulovala již v roce 1879 myšlenky, z nichž o tři dekády později vycházely německé socialistky Luisa Zietz a Clara Zetkin při vyhlášení Mezinárodního dne pracujících žen a na které navazuje i zmíněné transnacionální hnutí Feminismus pro 99 procent. Nădejde upozorňovala, že individuální emancipace skrze politická práva nemůže přinést kolektivní osvobození všech žen. Budoucnost feministického hnutí viděla v aktivizování obyvatelstva ze všech společenských tříd se současným respektem a solidaritou přes vzájemné odlišnosti. Jak ale oslovit tu část obyvatelstva, která na politiku dávno zanevřela?

Směrem k blahobytu

Pro začátek bychom mohli jednou provždy opustit porevoluční mentální nastavení „jaký si to uděláš, takový to máš“ a přestat oslavovat ženy, které se vyškrábaly na vrchol za každou cenu, aby potom mohly opakovat jedny a ty samé patriarchální vzorce jako jejich mužští předchůdci. Místo ekonomického růstu státu a korporací (nehledě na to, jaký gender mají jejich majitelé a majitelky) se můžeme začít soustředit na zlepšování materiálních podmínek obyvatelstva, které bychom rádi oslovili. Kromě praktických opatření – například v podobě investic do veřejných služeb a infrastruktury, sociálního bydlení, reformy daňového systému, podpory jeslí a školek, důrazu na školskou inkluzi, sdílení rodičovské dovolené nebo státního i regionálního systému prevence sexualizovaného násilí a sexuální výchovy na školách – ale musíme změnit i svou rétoriku. Na tolik opěvovaném Západě se o to už tři roky pokoušejí premiérky Nového Zélandu, Skotska a Islandu – Jacinda Ardern, Nicola Sturgeon a Katrín Jakobsdóttir.

Nová agenda, kterou si české feministické hnutí může pracovně (a vlastně klidně i oficiálně) nazvat „všeobecný blahobyt“, nutně předpokládá úctu k péči – o děti, seniory a seniorky, sociálně znevýhodněné, nemocné, péče o přátelské a intimní vztahy i o nás samotné. Právě na péči v její materiální podobě naše společnost i politický systém závisejí a přitom ji zároveň přehlížejí. A jak píše novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková pro sborník Intersekcionalita brněnského kolektivu Sdruženy, péče coby politické téma má kromě toho také onen mobilizační a revoluční potenciál, tolik potřebný i v prezidentských volbách.

Budoucí hlava státu má prostor značně formovat náladu ve společnosti. Na Hradě bych proto ráda viděla především někoho, kdo péči jako klíčovou politickou hodnotu, společně s apelem na její genderovou univerzalitu, vnese do veřejné diskuze. A mohla by to být třeba žena.