Domácí práce není neutrální slovní spojení. Neznám pečující osobu, která by o ní neměla aspoň nějaký příběh. Můj zní takhle:

Odvracel ode mě pohled. „Já ti tvou práci brát nebudu,“ říkal mi táta, když jsem na něj v obýváku vyčítavě čuměla. Nedíval se mi ani do očí, zatímco já jsem zuřila. Opět se bezohledně opovážil na mnou uklizený konferenční stolek položit prázdný talíř ušpiněný od jeho dopolední svačiny. Určitě mu přitom na podlahu spadly drobky, blesklo mi hlavou. Na podlahu, kterou jsem vysála a oleštila speciálním přípravkem. Ten přípravek ani nekoupil, jen na nás paranoidně ječel, že ho musíme pořídit, aby parkety zůstaly v top stavu. Zatímco v televizi běželo zasedání parlamentu, obývák naplňovalo úzkostlivé ticho, které nasvědčovalo, že spolu se svou matkou musím tátovy prázdné talíře jeden den umývat a druhý den je zase plnit jídlem, které uvařím. Vaření mi ale nevadilo, vysávala jsem ráda a pohled na čistou vanu bez vodního kamene mi dokonce přinášel pocit klidu. Co mě však zneklidňovalo, bylo jeho „stejně jako já od tebe neočekávám, že budeš měnit olej v autě, neočekávej ode mě, že budu uklízet talíře“. Diskusi, že olej v autě se nemění každý den, utnul dříve, než jsem mu stihla říct, jak směšná a absurdní jeho kalkulace dělení práce v domácnosti je.

O této absurditě přemýšlím pořád. Můj příběh nemá konec a není ani originální, protože feministická „lore“ lidí, jako jsem já, lidí socializovaných jako ženy, je takových příběhů plná. Občas se mi zdá, že tyto příběhy opakujeme se stejnou frekvencí, s jakou ve svých domácnostech vysáváme, vaříme, věšíme prádlo, skládáme prádlo, znovu to samé prádlo pereme a utíráme prach. Pořád dokola. Každým povzdechnutím se pak opakovaně utvrzujeme v tom, jak je to celé strašně nespravedlivé. A je to pravda. Domácnost by přece měla být místem, kde se cítíme v bezpečí, a ne prostorem, kde si poprvé uvědomíme, že svět funguje podle podivných pravidel genderového dělení práce. Pravidel, která nám říkají, že je to „naše práce“. Pravidel, s nimiž se údajně nedá nic dělat.

Co by se ale stalo, kdybych vám řekla, že problém není v práci, kterou vykonáváme doma, ale v tom, co za práci (placenou nebo neplacenou) vůbec považujeme?

Máma vaří, táta čte noviny

Co je ale vůbec genderová dělba práce a jak souvisí s domácností? Na otázku lze nejjednodušeji odpovědět větou „máma vaří, táta čte noviny“, kterou jsme ostatně byli*y indoktrinováni*y již na začátku našeho intelektuálního rozvoje prostřednictvím ilustrovaných knih pro děti nebo učebnic češtiny, kde se tato věta používala k procvičování správného časování sloves. Domácnost byla už v útlém stadiu našeho vzdělávání prezentována jako soukromá sféra, kterou obývají ženy a vykonávají tam úkoly, jež jsou jim „přirozené“, zatímco muži tráví čas odpočinkem a čtením novin. Možná proto, že předtím někde venku vydělávají na chod této domácnosti peníze. Taková výměna péče za finanční stabilitu by přece měla představovat férovou domluvu, ne? Jenomže to tak vůbec není. Izolováním jisté skupiny lidí do zavřených jednotek vzniká frustrace, osamělost, nemožnost realizovat se jako intelektuální a společenská bytost. Pokud vás v tomto momentě napadá argument, že ženy dneska přece taky chodí do práce, máte určitě pravdu. Údajně znuděným ženám v domácnosti byl vstup na pracovní trh velkoryse nabídnut, ale problém neustále hromadící se domácí práce tím vyřešen nebyl. Naopak, práce pro pracující ženy bylo jen dvakrát tolik – nejdříve v placeném zaměstnání a pak v domácnosti. Najmutí si posily do domácnosti pak znamenalo a pořád znamená pouze uplatnění svého lepšího třídního postavení pro vykořisťování žen, které se na společenském žebříčku nacházejí pod námi. Rozdíly mezi placenou a neplacenou prací ale ve skutečnosti nejde dělat, protože se jedna bez druhé neobejdou.

Vnést tuto myšlenku do veřejné diskuse byl úkol feministických teoretiček, které si všimly, že logika dělby práce na produktivní a reproduktivní s sebou nese také nerovnoměrné nastavení mocenských vztahů. Proto jsou dějiny feministického myšlení jsou plné úvah o tom, jak jsme se v se v této situaci vůbec ocitly, a zároveň plné vizí, jak tyto mocenské disproporce můžeme narovnat. Například italská feministická myslitelka Silvia Federici ve své práci zaměřené na historický vývoj domácí práce popisuje způsoby, jak se měnila vzhledem k aktuálním podobám kapitalismu a výrobních vztahů. Jiní*é myslitelé*ky imaginovali*y svět, ve kterém by se zrušila striktní dělba práce do soukromé (domácí práce) a veřejné sféry (tzv. produktivní práce). Francouzský filozof Charles Fourier, který jako první přišel se slovem feminismus, mluvil o konceptu „phalanstère“, komunit lidí, kteří sdílejí prostor několika budov a jsou schopni si navzájem zajistit své základní životní potřeby. Kanadsko-americká feministka Shulamith Firestone imaginovala svět, kde by dospělí lidé mezi sebou sdíleli pečovatelské povinnosti, zatímco hnutí Wages for Housework, navzdory opakovanému chybnému čtení jeho požadavků, netrvalo na placení domácí práce, ale na zrušení nutnosti práce jako takové.

Umění údržby

Populární přísloví online levicového diskurzu zní: „Nejde o to, že nenávidíš pondělky, ale o to, že nenávidíš kapitalismus.“ („You don’t hate Mondays, you hate capitalism.“) Říká nám, že naše zášť vůči prvnímu dni v týdnu není namístě, protože bychom měli*y spíše pohrdat logikou organizace práce v kapitalismu, a to především nucenou námezdní prací. Ve stopách tohoto přísloví lze říct, že by předmětem našeho pohrdání neměla být domácí práce sama o sobě, ale kapitalistická logika, která tuto práci rámuje jako něco, na čem lze ušetřit. Tento systém domácí práci znevažuje, rámuje ji jako méněcennou, finančně ji podhodnocuje v její komodifikované formě (povolání uklízečky, pečovatelky, chůvy atd.) nebo přetváří na otrockou práci v domácnosti, kde je naturalizována, esencializována a podávána jako něco, co nám „ženám“ jde prostě lépe než „mužům“. Kapitalismus nám neustále opakuje (jako můj táta onehdy v obýváku), že je to práce, za kterou neseme zodpovědnost pouze kvůli našemu genderu. Samozřejmě jsme na tento útlak naštvané a cítíme k němu odpor. Je ale v pořádku být naštvaná na domácí práci, nebo svůj vztek můžeme směřovat někam jinam?

Osvobodit domácnost od primitivního dělení úkolů na ženské a mužské nestačí. Nestačí, že náš přítel umývá nádobí. Nestačí, že manžel pomáhá. To, co se může jevit jako malé vítězství v naší soukromé jednotce, totiž ve velkém měřítku nemá téměř žádný význam. Většina našeho času je pořád spolknuta vykonáváním námezdní práce v zaměstnání, kvůli němuž nemůžeme více času trávit údržbou, zabýváním se samými sebou a objevováním světa. Domácí práce se nedá a není třeba zbavit, i když pomoc můžeme hledat v pokročilých technologiích, které by nám časem mohly tuto práci ulehčit. Ale i tak se dohlížení na to, zda je tato práce vůbec vykonána, někdo ujmout musí. V tom přece není nic špatného, hrozného ani ponižujícího.

Pokud je osvobozená od ideologie genderového dělení práce, práce v domácnosti se přece může jevit jako každá jiná činnost. Někdo ji může nesnášet, někdo během ní může prožívat pozitivní pocity a někdo o ní nemusí ani přemýšlet, protože ji vykonává automaticky. Koneckonců, jedná se o práci, která vykonána být musí, chceme-li přežít. V životě a ve vztazích je příkladů takových podob práce zaměřených na údržbu spoustu. Osobní vztahy například také udržujeme díky náročné emoční práci, která se může jevit jako jakési duševní umývání nádobí. Bez absolvování náročných rozhovorů dobrého vztahu není, protože právě umění údržby je klíč naší existence.

Osvobozená domácí práce

Tkví skutečná emancipace opravdu v tom, že umíme sesbírat dostatek finančních prostředků, abychom domácí práci delegovali*y na někoho jiného? Dneska je tento girlbossovský omyl liberálního feminismu snad už za zenitem. Osvobození od diktátu domácí práce můžeme najít jedině v tom, že vnímání práce jako takové znovu přehodnotíme. Co je vůbec námezdní práce a proč do práce chodíme? Je práce nás všech opravdu nezbytná? Kolik z nás vykonává unylé, opakující se práce, jejichž výsledky ani nikdy nevidíme? Pouze zrušení této povinné dřiny v podobě čtyřicetihodinového týdne nám může dopřát více času pro nás samotné a udělat tím i práci v domácnosti snesitelnější. Pouze odmítnutí přispívat vlastní prací k hromadění majetku jednoho procenta nejbohatších nám umožní mít dostatek času na to, abychom se mohli*y zabývat sebou a věcmi, které nám skutečně přinášejí radost. Protože to není domácí práce, co nás ošizuje o náš čas. Je to námezdní práce, ve které na bezesmyslných úkolech a excelových tabulkách plýtváme svou kreativitou, svým nadšením a životním elánem. Problém není práce, kterou děláme doma zadarmo, problém je práce, kterou děláme zadarmo jen proto, abychom přežili*y, během čehož vytváříme hodnotu, jež pouze generuje sociální nerovnosti.

Pokud domácí práci přehodnotíme coby neustále se opakující umění údržby života, může pak tato činnost ve světě osvobozeném od teroru námezdní práce, který spolkne veškerý náš čas, mít zcela jiný charakter. Domácí práce může být vykonávána kolektivně a nemusí nás přitom v izolovaných jednotkách našeho bydlení rozdělit do dvou soutěžících týmů (naštvané matky a otce užívající si čtení novin). Domácí práce nás může sbližovat a umožnit nám podílet se na kolektivně vykonané proměně našeho okolí. Osvěžení obýváku a mytí nádobí má koneckonců větší hodnotu než cokoli, co je schopen vytvořit bankéř, investor nebo landlord. Domácnost proto musíme především osvobodit od vlastních představ a péči o ni přestat vnímat jako nekreativní a nudnou činnost, kvůli které nám nezbývá volný čas. Čas pro sebe získáme vytvářením světa osvobozeného od otrokářské námezdní práce, světa, v němž bude mít domácí práce jinou podobu – bude to práce, kterou konáme pro sebe.