Bíle lemované ulice Wall Street plní mručení mužů v kravatách. Pozdní slunce se odráží od vyleštěných polobotek, bronzového pláště George Washingtona… i od zlatého talíře, na kterém balancuje prasečí hlava vyrobená z papíru. Mezi hemžením značkových obleků probleskávají kovy hodinek. A taky špičky vysokých klobouků. Tuhé štětiny starého koštěte. Je Halloween roku 1968 a před newyorskou burzou se srocuje skupina žen v černých kápích, aby proklela epicentrum korporátní Ameriky. Nad hlavou drží ručně psané transparenty s nápisem Women’s International Terrorist Conspiracy from Hell (Ženská mezinárodní teroristická konspirace z pekla). Právě probíhá první happening feministické socialistické iniciativy W.I.T.C.H. a další den významně klesá burzovní Dow Jonesův index.

Uskupení W.I.T.C.H. vzniklo na sklonku šedesátých let v reakci na část feministického hnutí, které odmítalo vidět zdroj útlaku žen také v kapitalismu a soustředilo se pouze na boj proti patriarchátu. Ne tak W.I.T.C.H., jehož stoupenkyně se nebály ukázat prstem na velké korporace nebo problematiku konzumerismu a ve svém aktivismu reflektovaly širší levicová témata i třídní boj. Zkratka v názvu se flexibilně proměňovala podle různorodých cílů jejich zaříkávání; ať už to byla kritika spotřebního charakteru svátků (Women Interested in Toppling Consumption Holidays), nebo zvyšování jízdného (Women Indentured to Traveler’s Corporate Hell). Celý projekt měl krátkou životnost, pro nás je ale důležité, že si jeho aktérky ke svým teatrálním akcím vypůjčily postavu čarodějnice – nezávislé, agresivní, nekonformní, revolucionářské, mocné i neviditelné. Tajemná čarodějka vždycky přitahovala pozornost, slet z října 1968 ji ale konečně postavil s vidlemi v ruce na odpovídající místo – do prvních řad boje proti utlačovatelskému systému. Po desetiletích mýtů a legend byla navrácena do právoplatné role feministické potížistky, která hartusí, upozorňuje na nespravedlnosti kolem sebe, překáží mocným a odmítá se napasovat do škatulek, které jí byly určeny.

Tohle není pohádka

O zhruba čtyřicet let později a šest tisíc kilometrů od Wall Street jsem koncem dubna pravidelně sledovala, jak plameny třepí levné látkové šaty upalované figuríny. A nedocházelo mi, že se dívám na přehrávku femicidy, která od 15. do 18. století pohltila desítky až stovky tisíc žen. („Extremistické feministky ruší další českou tradici, po Velikonocích je na řadě i pálení čarodějnic!“) Že je naše společnost schopná přehlížet masové vyvražďování, mě v průběhu genocidy na palestinském obyvatelstvu, kterou můžeme posledních pár měsíců sledovat v přímém přenosu, už asi nepřekvapuje. V případě čarodějnických procesů jsme se zvládli*y propracovat až k oslavám, cukrové vatě a ohňostrojům (ty samozřejmě zakázat taky). Tváří v tvář násilí máme někdy tendenci ukolébávat se individualizací problému – sexuální predátoři, Hitler nebo Netanjahu jsou prostě maniaci. Je to dost lákavá strategie, jak se vyhnout diskusi o hlubších problémech systému, v němž žijeme a na němž se podílíme – a taky o reálných důvodech, které k násilí vedou. Jako na něco, co se nás všeobecně netýká, se svět díval i na čarodějnické procesy, dokud je marxistická myslitelka Silvia Federici nevytáhla z vakua ve svém přelomovém textu Caliban and The Witch: Women, the Body and Primitive Accumulation (Kaliban a čarodějnice: Ženy, tělo a primitivní akumulace, 2004). Federici zasadila mučení a vyvražďování (převážně) žen do širšího společenského kontextu a postavila na hlavu představu, že se jednalo o projekt několika vyšinutých lidí, kteří se v noci vyděsili divného stínu za oknem. Odhalila jejich pravou podobu ve formě systematického potírání boje proti akumulaci kapitálu i státní kontrole ženských těl a těch, kdo stáli v cestě.

Podle Federici většina obětí honu na čarodějnice překážela právě probíhajícímu rozvoji kapitalismu, který by nemohl bez naprostého podkopání pozice žen ve společnosti fungovat. Jako jednu z hlavních příčin identifikuje proces enclosures – oplocování společných pozemků, které mohli původně využívat všichni lidé pro pěstování, sběr nebo lov. Nově se staly soukromým majetkem, ke kterému místní ztratili*y přístup. Výsledkem tohoto dění bylo prohloubení rozdílů mezi obyvateli*kami s půdou a těmi bez ní, prudký nárůst počtu žebráctva a tuláctva i rozklížení sociálních vazeb. Ženy tahaly za kratší konec provazu, hlavně ty starší zůstaly bez jistot, v chudobě a sociálním vyloučení. A podobně jako dnes lidé bez domova začaly být vnímány jako ohrožení pro sociální řád. Jak píše Federici v útlé publikaci Witches, Witch-Hunting, and Women (Čarodějnice, hony na čarodějnice a ženy, 2018): „Byly to ženy, které odporovaly. Vyhrožovaly, vrhaly na své sousedstvo vyčítavé pohledy a proklínaly ty, kteří jim odmítali pomoct.“ Zkrátka stály v cestě novému pořádku a štěstí těch, kdo z něj profitovali; kradly z nyní soukromých pozemků, žebraly a upozorňovaly na nespravedlnost svého údělu. Často i aktivně bojovaly, Federici píše o ryze ženských hnutích, která v 17. století po Anglii napadala pracovnictvo na nově oplocených pozemcích nebo ohrazení v noci rovnou vytrhávala ze země. Ve Francii řešily skupiny žen pokračující chudnutí svérázným způsobem – vzpourou. Napadaly transporty jídla určené pro vývoz, předražené pekárny i domy bohatých.

Nástup kapitalismu se pojil taky s rostoucí potřebou pracovní síly a tím i biologické reprodukce pracujících. A to bývá problém, když necháte velkou část populace zchudnout tak, že si děti nemůže dovolit. Federici spojuje zintenzivnění procesů proti „čarodějnicím“ právě s populační krizí v 16. a 17. století. Ne náhodou se jednalo o starší a chudé ženy v tzv. „neproduktivním“ věku, sexuální pracovnice a svobodné ženy, jejichž sexualita neodpovídala potřebám kapitálu, nebo vesnické léčitelky a porodní báby s přímou kontrolou nad reprodukcí, popularitou i znalostí bylinek vyvolávajících potraty. Ženy držely určitou dávku sociální moci – právě skrze kontrolu nad reprodukcí, ale třeba i díky kolektivnímu vykonávání každodenních činností. Před rozšířením námezdní práce taky nebyly tolik závislé na mužích a nebály se jim postavit, Federici píše i o tom, že spolu běžně vysedávaly v krčmách, sdílely manželské trable a navzájem se podporovaly. V dobových materiálech pak byly nejednou zobrazovány v hádce s muži, asertivní a neoblomné.

Podle dobových záznamů tvořily tyhle specifické skupiny žen největší část zavražděných. V hledáčku se objevily ty, které neplnily normu, které dělaly problémy, vybočovaly, odmlouvaly. Na hranici se někdy ocitli i queer lidé, z hlediska reprodukce vnímaní jako neužiteční. A podpalovák drželo jejich sousedstvo, nejbližší přátelé i rodiny. Vlnu násilí totiž desítky let doprovázely kampaně s cílem degradovat pozici žen ve společnosti, roztrhat jejich vazby a zašlapat jakékoli náznaky jejich potížismu. Na pultech se začaly nabízet kreslené vtipy, divadelní hry (třeba Shakespearovo Zkrocení zlé ženy), středověké bestsellery a mizogynní odpornosti jako Kladivo na čarodějnice nebo speciální náhubky pro prostořeké manželky. Víra v magii byla mezi obyčejnými lidmi rozšířená, bez tendenční literatury a odhodlaného tažení z řad nejvyšších vrstev, církve i tehdejšího intelektuálstva by ale nikdy nevedla k hysterii, která nakonec stála životy desítek až stovek tisíc žen. Dopady čarodějnických procesů navíc nemůžeme počítat jen optikou přímých obětí. Sloužily hlavně jako krvavé protlačení sociálních norem vhodných pro vládnoucí třídu a jako hlasitá zpráva ohledně požadavků na přijatelnost a nepřijatelnost chování žen – jinak čekají plameny i na ně.

Procesy neskončily hlubokou reflexí a kolektivním zvoláním „Wow, co to děláme?!“. Fungovaly jako nástroj, který přestal být v období osvícenství atraktivní kvůli spojení s nadpřirozenem. Vystřídaly je veskrze „racionální“ zákony a normy: zákazy interrupcí a kriminalizace sexuální práce, genderové rozdělení rolí i zneviditelnění ženské reproduktivní práce. A problémové ženy byly místo inferna posílané do psychiatrického ošetření nebo rovnou na lobotomii. V postčarodějnickém světě žijeme doteď, i v Česku. Místo aby vláda zdanila miliardáře, vyhrožuje zvyšováním daní pro bezdětné. Při projednávání Istanbulské úmluvy vypráví naše volené senátorstvo o přirozené roli žen. Nepřijetí manželství pro všechny je ve sněmovně odůvodňováno tím, že základním posláním této posvátné instituce je přece plození dětí (pracovní síly do továren za minimální mzdu), a to queer páry zařídit nedokážou, smutník. V zahraničí můžeme sledovat postupné omezování reprodukčních práv a i na pozadí českých orgánů a institucí bují ultrakonzervativní lobby. Ženy aktivní ve veřejném prostoru si procházejí obdobou procesů – jsou zesměšňovány, uráženy, zastrašovány výhrůžkami sexuálního násilí. Vzkaz slyší i ty, které by se potenciálně chtěly angažovat taky. A v Indii, Nigérii nebo Tanzanii probíhají hony na čarodějnice doslova, tamní ženy jsou obviňovány, mučeny a zabíjeny vlastním sousedstvem – a to po nové vlně neoliberálních enclosures, které Federici spojuje s neokolonialismem a hospodářskou politikou Světové banky i Mezinárodního měnového fondu. Zatímco země jsou nuceny se otevírat zahraničním investicím a neviditelné ruce trhu, tamní komunity se štěpí, strádají a hledají původce neštěstí mezi sebou.

V dálce něco doutná

V poslední době se termín „hon na čarodějnice“ objevuje v médiích ve velice specifickém kontextu. Ohánějí se jím ti*y nejmocnější, často ve spojení s tzv. cancel culture, když jsou upozorňováni*y na své problematické chování. Nezávislá akademička, spisovatelka a feministka Sara Ahmed v tom správně vidí mocenskou taktiku, která nafukuje sílu kritických hlasů a perverzně obrací role utlačovatelstva a obětí – a zatímco jedni*y uplakaně obcházejí nejposlouchanější podcasty a figurují na titulních stranách novin, druhým jsou postupně ukrajována základní lidská práva nebo prostě jenom možnost poklidně být, aniž by jejich samotná existence byla vnímána jako útok na systém.

Ahmed v knížce The Feminist Killjoy Handbook (Příručka feministického potížismu, 2023) označuje feminismus za „history of unnatural women“ – historii žen, které jsou podle převažujícího systému „nepřirozené“, abnormální, nezapadající. V angličtině může slovo „unnatural“ znamenat i „nadpřirozený*á“. Tahle malá slovní hříčka mi udělala radost, protože postava čarodějky na mě vykukovala během čtení skoro z každé věty. Ženy se za plíživého rozvoje kapitalismu staly opravdovou potíží, protože potíže odhalovaly – třeba mnohdy násilnou privatizaci půdy, omezování reprodukčních práv i snahy o kontrolu ženských těl skrze dohled nad léčitelkami a porodními bábami. Jenže tuhle vlnu feministického potížismu jsme drtivě prohráli*y.

Jestli nám čarodějnické procesy přinášejí nějaké uvědomění, je to fakt, s jakou jednoduchostí může vládnoucí třída eskalovat násilí proti těm, kdo jejím zájmům nevyhovují. Je naivní myslet si, že se nás to dneska netýká. V přímém přenosu totiž můžeme sledovat, jak je mezinárodní společenství schopné pomáhat s vyvražďováním desítek tisíc Palestinců a Palestinek kvůli zabrání půdy a veřejně odsuzovat i cenzurovat všechny, kdo si dovolí proti tomu kriticky vystoupit. Stupňování násilí a jeho tolerování by nejspíš nebylo možné bez degradace a naprosté dehumanizace obětí – bez „neškodných“ vtípků, karikatur a parodií, bez stereotypizace v médiích i devalvujících slov od veřejných osobností. Pokud tohle všechno necháme být, přihlížíme tvorbě ideálního podhoubí pro další hranice ze dřeva a města plná sutin. Federici píše o jediném zaznamenaném protestu proti upálení skupiny žen. Příbuzenstvo zakročilo a násilím oběti zachránilo – a ve městě už k dalším pokusům o femicidu nedošlo. Postavit se nespravedlnosti má smysl. A právě proto přichází na řadu feministické potížistvo a jeho příručka.

Odvar z rakytníku, tříska z kladiva a třikrát zamíchat

Něco mi říká, že úvodní scénu z knihy Sary Ahmed The Feminist Killjoy Handbook všichni*všechny důvěrně známe. U nedělního oběda, před televizí, ale i v kanceláři nebo na náhodné autobusové zastávce: zazní pitomý vtip, uštěpačná poznámka. Mnohdy i bezostyšný rasismus nebo transfobie. My se zakroutíme na židli, utrousíme protiargument. Někdy se stačí s ostatními nezasmát nebo sveřepě mlčet a odmítavě koukat do země. A pak to přijde – zase do všeho taháme politiku a kazíme ostatním příjemně trávený čas. „Můžeš to přestat hrotit aspoň na rodinný oslavě?“

Mám s podobnými scénáři spojený tíživý pocit viny. Jako by nebylo možné se zachovat správně – buď budou za mého ticha reprodukovány další a další nespravedlnosti, nebo zkazím pohodu a vnesu do místnosti napětí a nesoulad. Sara Ahmed přináší s postavou feministického*feministické potížisty*ky vysvobození z téhle prokleté situace. Problémem je útlak a ne člověk, který na něj upozorňuje. Potížisté*ky (killjoys) v překladu z angličtiny doslova zabíjejí štěstí, je ale důležité si uvědomit, čí štěstí to vlastně ničí a jestli není zhola fantazijní. Jenom proto, že je pro některé lidi útlak spojený se sexismem, homofobií nebo ableismem neviditelný, neznamená, že neexistuje. My si ho všímáme, protože ho každodenně žijeme. Sorry, že vám svým bytím kazíme radost.

Feministický potížismus umožňuje hledat sílu v tom, co je nám předhazováno jako slabost. Býváme osočováni*y z toho, že přeháníme, že si všechno moc bereme, že pořád omíláme to stejné. Že nám na všem něco vadí nebo že se snadno rozčílíme. Často končíme v kolotoči sebepochybování, jako adresáti*ky nechápavých pohledů v početní převaze. Ahmed nás to učí přijmout jako svoje poslání. Ponouká k vybroušení naší všímavosti a ochotě dokola upozorňovat na věci, které se zkrátka pořád dokola dějí. Tleská nám za adresování každé maličkosti, na niž si zrovna troufneme a která může znamenat první hlasité ne v místnosti. Zároveň ale chápe, že někdy je nejlepší se diskuse neúčastnit a prostě odejít. Příručka nám dává feministického*ou potížistu*ku do života jako doprovod i jako identitu, kterou si můžeme zvnitřnit. Ráda si ji představuju jako osůbku na rameni, která ostražitě pozoruje, radí a dodává sílu. Je fluidní, její postava se přelévá, někdy jsem to odvážnější já, někdy je to moje kámošstvo, které ve spoustě věcí funguje jako vítané kladivo pro mé soukromé štěstí. Někdy je to bell hooks, někdy Audre Lorde, jindy Sara Ahmed. Poslední dobou často voní po bylinkách a na rameni jí mňouká černá kočka. Je důležité říct, že si jí nepřipadám hlídaná a bičovaná k umělé korektnosti, naopak. Rozvíjí mě a pomáhá mi učit se být citlivější k potřebám ostatních.

Tahle fluidita mi na postavě potížisty*ky připadá zásadní – Ahmed ji dokonce připodobňuje k převleku, který si můžeme oblékat a zase sundávat podle potřeby, a zároveň upozorňuje, že v něm nemáme moc zpohodlnět. Ztotožnění s postavou feministického*feministické potížisty*ky je v lecčem úlevné, nemá ale znamenat neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě. Často se říká, jak je levice roztříštěná a že si to neustálým štěkáním o blbostech děláme sami*y. Říkám si, jestli i široce rozkročené levicové štěstí není dost imaginární a jestli jenom necítíme ohrožení od těch, kdo upozorňují na zkalenou vodu i v našem rybníčku.

Manifest šedesátkových W.I.T.C.H. volá po přijetí čarodějnické identity. Říká, že čarodějnice jsme všechny – nezkrocené, naštvané, radostné a nesmrtelné; ochotné a schopné vzdorovat útlaku. V různých částech světa brojíme proti rozpadu komunit, chudobě nebo sexuálnímu násilí. I v Česku ve vzduchu jiskří magie – například pražský kolektiv Jezevky nedávno pomocí kouzelných formulek, soli i vonných esencí vymýtal zlo z budovy magistrátu, který osekává systém sociálního bydlení. Středověké kverulantky nám mohou sloužit jako inspirace být rozčílenou obtíží utlačovatelskému systému – ale i jako varování, že bez širšího hnutí jsme neuvěřitelně zranitelní*é. Federici nás taky nutí uvědomit si, že dokud žijeme v kapitalistickém systému, nikdy nebudeme mít klid, protože ten nás potřebuje v řadě, poslušné, tiché a ideálně se čtyřčaty na ruce. Udělat krok vpřed může být pro jednotlivce*kyně obtížné, feministický potížismus by tak neměl být individuální snahou, ale kolektivním bojem, který praktikujeme během našich formálních i neformálních sletů. Jsme totiž další z dlouhé řady čarodějnic, které překážejí. Stačí zavázat černou kápi potížismu, popadnout koště a vyrazit na rodinný oběd, do kanclu nebo do ulic. Tentokrát budeme ohně zapalovat my.