Díváme se na třetí epizodu československého seriálu Ženy za pultem, která začíná oslavou Mezinárodního dne žen. Poté co skladník rozdá karafiáty, bonboniéry a rychlé vtipy ženám pracujícím v moderní a třpytivé samoobsluze, záběr se přesouvá na Annu Holubovou, matku samoživitelku a hlavní hrdinku seriálu. Ztvárnila ji herečka Jiřina Švorcová. To ale byla echt stalinistka! žoviálně mi jako vždy přibližuje lokální kontext můj český partner. Se sledováním skončíme v momentě, kdy se v seriálu zjeví Annin bývalý manžel – slizoun Jiří.

Mezinárodní den žen pro mě byl skoro vždy jedním z nejdůležitějších dnů v roce, a to i v časech, když jsem úplně nerozuměla jeho významu. Možná to bylo jarem, které v tuto dobu obvykle začalo ťukat na dveře, možná to bylo tím, že se bezdůvodně rozdávaly dárky všem lidem, které společnost četla jako ženy, a možná to bylo tím, že se aspoň jeden den v roce, i když trošku nepatřičně patetickým tónem, konečně mluvilo o ženách.

Mezinárodní den žen je ale, jak se dozvídám o něco později ve svém životě, navzdory veškerému dekoru, který se s ním pojí, především politickým svátkem. Ukotven v odhodlanosti za mezinárodní boj o volební právo žen, v jejich spolupráci s odborovými organizacemi a především v potřebě emancipace žen z pracující třídy se první oslava MDŽ uskutečnila devatenáctého, ne osmého března roku 1911. Jenom o několik let později byly jeho oslavy poháněny i silně protiválečným sentimentem.

Jeden rok po invazi Ruské federace na Ukrajinu, sto dvanáct let od prvního MDŽ a jeden měsíc po ukončení stávky pracujících v české pobočce Nexenu, korejské fabrice na pneumatiky, si pročítám myšlenky tehdejších feministek z některých jejich usnesení. Feminismus střední třídy, píší, je zásadně rozdílný od feminismu pracujících žen. Dneska říkáme to stejné, jenom mluvíme o manažerkách. Dalším faktem, který mě vtahuje, je, jak moc nadcházející imperiální válka mobilizovala velké protesty jenom pár měsíců před jejím vypuknutím. Přestávám číst, protože nevím, co je přiměřené v onen moment cítit – déjà vu nebo úzkost. Opravdu se nic nezměnilo.

Hledám hnutí

Nemyslím si, že tady v Česku máme nějaké hnutí, říká v „hybridní debatě“ Paměti národa, která se minulý rok v březnu uskutečnila v Brně, má kamarádka a feministka Apolena Rychlíková. Jsou tady různá feministická seskupení, která tvrdě pracují a jsou už vyčerpaná, pokračuje. Její spolupanelistka Denisa Nečasová ale nesouhlasí. Je tady určitá kontinuita feministického organizování se, vysvětluje historička, která se ve své práci věnuje zkoumání ženských organizací v českých zemích.

Mám pocit, že když mluvíme o feministickém hnutí, obvykle máme na mysli mohutné davy lidí zahalených do zelených barev jihoamerických protestů (nejen) za dekriminalizaci interrupcí. Ženská stávka se stala korunou argentinsko-polského přátelství zrozeného z každodenního a solidárního boje za dekriminalizaci interrupcí v těchto zemích. Není to ale ten skutečný štrajk, mávne rukou jeden zasloužilý levičák se společenským statusem, se kterým sedím v kantýně za stejným stolem na jedné mezinárodní události. Přeslechla jsem první část rozhovoru, ale pochopila jsem, že přišla řeč na naše compañeras z Jižní Ameriky. No a co je pro tebe teda skutečný štrajk? nestíhám se ho zeptat a místo toho spěchám na přednášku.

Přestaňte makat alespoň na několik hodin! Vyskakuje na mě o několik měsíců facebookový příspěvek, ve kterém chorvatští*ské feminist*ky nekompromisně pobízejí své sledující k účasti v ještě jednom osmo-březnovém nočním marši. Nikdy se nebáli*y být sprostí*é. Jejích hněv a naštvání dokážou mobilizovat tisíce lidí. Doufám, že se nočního pochodu i tento rok zúčastní skoro deset tisíc z nich. V porovnání s jejich odhodláním a vizemi jsem si vždy připadala malá a bezvýznamná. Není tady žádného hnutí, přidávám se k Apoleně. Vzápětí ale ke mně „promlouvá“ hlas Miny Baginové, další kamarádky a teoretičky sociálních hnutí. Už jenom celosvětové stávky, říká mi v našem rozhovoru, které se dějí každý rok osmého března, nejsou náhodou. Jsou to spojení, která se budovala roky. Poslední sousloví ve mně vzbuzuje naději. Hnutí totiž nevzniká přes noc, ale pomalou a mravenčí prací, která se z perspektivy velkých společenských změn může zdát jako repetitivní, bezvýznamná a ne skutečně revoluční.

Feminismus dneska, feminismus zítra

Přelomové momenty se nám v životě občas stávají za banálních podmínek. Jeden takový se mi udál, když jsem si večer u příjemného žlutého světla z malé lampičky na stole v pokojíčku pustila video hudebnice Katherine Paul, známější pod pseudonymem Black Belt Eagle Scout, které lépe naznačuje, že se jedná o původní obyvatelku severoamerického kmene Swinomish. Nejprve jsem zaníceně naslouchala jejímu krásnému hlasu a potom myšlenkám, které sdílela v rozhovorech. Feministické dějiny jsme byli*y zvyklí*é interpretovat skrze nereflektovaný západocentrismus, kolonialismus i klasismus. Ach, Bože, proč mě to nenapadlo dřív? To byla první moje reakce při setkání se zpochybněním dogmatu o feministických vlnách, jež Black Belt Eagle Scout odmítala uznávat. No jo, bílé feministce, jako jsem já, věci trvají dlouho, došla jsem k závěru, ale nestačilo mi to. Kde jsou dějiny feministek z mé třídy? začalo mě pálit čím dál více.

Když nás Lola Olufemi, britská černá feministka (toto označení používá samá autorka – pozn. red.), vyzývá k tomu, abychom znali*y svou historii, staví před nás těžký úkol. Ve skutečnosti nám říká, abychom pátrali*y po těch, jejichž aktivity nezapadají do zjednodušené představy o tom, že feministické dějiny se dějí ve vlnách. Jak je možné, že druhá vlna lineárně vystřídá tu první? A kde jsou dějiny těch, kdo se do těch vln nevejdou?

Vždycky jsem měla ráda chorvatskou publicistku a intelektuálku Slavenku Drakulić. Její Smrtelné hříchy feminismu byly jednou z mála knih, které jsem si do Česka přivezla z Chorvatska. Slavenka ale většinu svého života věnovala antikomunistickému výkladu života v Jugoslávii a přežívání války v čerstvě nezávislém Chorvatsku. Do toho výkladu se nevešly dějiny partyzánek, které v jenom jedné válce předem čelily těm samým imperialistickým hrozbám, jimž ženy čelily v devadesátkách. Hrozbám, kterým ženy na Ukrajině čelí dnes. Kde jsou v dějinách feminismu jejich příběhy? Proč je vystřídaly výklady francouzských intelektuálních hvězd z šedesátých let? Začínám se bavit myšlenkou, že se partyzánky dnes schovávají v poznámkách pod čarou, stejně jako se za druhé světové schovávaly v lesích.

Naše zbraň je kolečko

Když mi bylo čtrnáct let, agresorovi, který mě šikanoval, jsem poprvé oznámila, že alespoň na Mezinárodní den žen by mi měl dát pokoj. Ty ale nejsi žena, odvětil, a přitom jako kdyby měl kromě zlosti v očích i pěnu v ústech. Ty jsi zvíře! I když jeho záměrem tehdy bylo ponížit a dehumanizovat mě před ostatními dětmi, dnes mu s úšklebkem odpovídám: Ale, ale. Jaks to poznal? Dnes jsou pro mě totiž věci mnohem lehčí. Nacházím se ve fázi života, kdy jsem konečně schopná postupně rozjímat, že do té těsné a nehostinné škatulky ženy, do které mě spolužák onehdy odmítl pustit, se už stejně nevejdu. S úlevou si taky uvědomuji, že hranice mezi zvířaty a lidmi je nejen křehká, ale i neexistující.

Dneska taky chápu, že můj spolužák pravděpodobně neměl na výběr. Cílem jeho poněkud brutálního sdělení nejspíš bylo sklidit body za krutost od starších náctiletých. Ti ho chvílemi obtěžovali i víc, než on obtěžoval mě. I to dnes vím převážně díky feminismu, který mi ukázal, že není na světě jeden izolovaný boj, ale pouze jedna touha různé boje sjednotit do uceleného odporu proti nespravedlivostem.
Tento rok si uvědomuji, že musíme nadále zdůrazňovat, že ztělesněním našeho boje je péče, a to péče jako radikální politický požadavek. I proto se jako kolektiv Sdruženy vracíme k původním myšlenkám Mezinárodního dne žen, který svůj důraz kladl na pracující ženy. Solidárně se přidáváme k pečovatelkám a pečovatelům z ALICE, odborové organizace pracujících v sociálních službách, v jejich boji za lepší pracovní podmínky.

MDŽ obrazně začínáme kolečkem, které nám nejen umožňuje říct nahlas pocity, se kterými na schůzi přicházíme, ale i dát všem najevo, že jejich hlasy jsou důležité. Kolečko je otravné, pojďme řešit skutečně důležité věci. Slyšela jsem to mnohokrát. Je to stejně otravné jako hledání hvězdiček na klávesnici, abychom na papíře správně uchopili*y gendery. Ale každé kolečko a každá hvězdička vítají víc a víc lidí, které už žádná feministická vlna nebude schopna zapomenout a smazat z dějin.

Feminismus se dokáže vyvíjet společně s námi, čelit novým výzvám a překopávat svou minulost. Tento rok si proto přeju, abychom si uvědomili*y, že se nemusíme nutně cítit jako ženy, abychom Mezinárodní den ženy oslavili*y s hrdostí a že není nezbytné uctívat individuální feministické ikony. Vím, že naší zbraní už není jenom solidarita. Naší zbraní je péče. Naší zbraní je kolečko.