Čím jsem starší, tím zimu zvládám hůř než všechny předchozí. Během dlouhých, chladných dnů, kdy se svět i tělo hýbou pomaleji, hltám sebemenší paprsky slunce a usmrkaně hledám jakoukoli chuť či barvu, kde se dá. Jako by i moje tělo už od malička vzdorovalo tomu, že jsem geograficky vysídlená, a ono na tohle počasí prostě není stavěné. Světlými momenty během zimy byly v mém dětství okamžiky, kdy jsem v obchodě mezi ovocem našla i něco jiného než šťovíkové víno nebo jablka. Ultimátní výhrou bylo vždy cokoli, co vonělo létem – předražené zimní banány, pomeranče a především jahody. Ty mi totiž připomněly blížící se sběr jahod v prosluněných Kunraticích. S přibývajícím věkem však samozřejmě začaly vystupovat všechny politické nuance ovlivňující každý aspekt mého života. Nakupování v obchoďáku se tak pro mě, společně s cestováním, zpolitizovalo a zimní ovoce postupně nabralo hořkou pachuť.

Mezi poli, talíři a soudními síněmi

Přestože jsem vyrůstala v Čechách, spojení s Palestinou pro mě vždy bylo hmatatelné. Bylo to moje druhé, i když poněkud vzdálenější doma. Táta se po vzoru svých rodičů vždycky staral o to, aby pro nás Palestina nezůstala jen pouhou představou, ale reálným místem a příslibem. Doma jsme nejen hovořili o palestinském boji a rodinné historii, ale také jsme striktně hlídali původ datlí a dalších potravin ve snaze podporovat hnutí BDS. Vařili jsme tradiční jídla, která v sobě nesou stejné množství příběhů jako zem, ze které pocházejí, a lidé, kteří je uchovávají v paměti a předávají dál. V domácnosti provoněné květovou vodou, kardamomem nebo sedmi druhy koření jsme jako děti poslouchaly příběhy o legendárních pomerančích z Jaffy, jahodách z Gazy přezdívaných rudé zlato nebo o nejstarším olivovníku na světě (má přes 5 500 let!), který se tyčí na jižních kopcích Jeruzaléma. Během zkouškového období jsme se ládovali zapečenými tousty s oliváčem a za’atarem – tradovalo se u nás totiž, že neexistuje lepší nakopávač hlavy. Porovnávali jsme také počasí a roční období. Toužebně jsme poslouchali, že zatímco my tady v prosinci mrzneme, v Palestině nastává jahodová sezona. V květnu se tam pak začínají sbírat melouny, zatímco my jsme se vsázeli, za jak dlouho a jestli vůbec dorazí i k nám na české pulty.

Realita toho všeho dorazila až o mnoho let později. Proč se anglické Jaffa cakes jmenují právě po Jaffě, proč naše palestinské melouny na české pulty nikdy nedorazí nebo proč na lednových jahodách v Bille téměř vždy visí visačka s původem „Izrael“. Palestinská kultura a kuchyně se staly součástí našeho odboje, který je hluboce zakořeněný v půdě. Palestinský právník Rabea Eghbariah jej definuje jako „boj, který se nachází na průsečíku nacionalismu a kolonialismu, jídla a přírody, odbornosti a odporu, trhů a domácností, politiky a ekologie a především: práva“.

Půda a vše, co z ní vychází, jsou pro Palestince zdrojem i znakem života, a to nejen v doslovném smyslu coby prostředek obživy, ale i v hlubším, kulturním a historickém významu. Je ústředním prvkem palestinské identity, nositelem tradic a dědictví předávaného z generace na generaci. Ať už jde o olivovníky, vinice, nebo pšeničná pole, vztah k půdě odráží samotnou podstatu palestinské existence.

Kdyby olivovníky znaly ruce, které je zasadily, jejich olej by se proměnil v slzy

Přestože pro více komunit po celém světě není půda pouhým kusem pevniny, v místech, kde je ohrožena různými formami útlaku, jako je nucená urbanizace, vyvlastňování, okupace nebo úplné zničení, nabývá vztah lidí k zemi mnohem hlubšího významu. V takový moment se půda samotná stává kronikou, která uchovává a dokumentuje všechny nespravedlnosti páchané na původním obyvatelstvu. Společně s tím se proměňuje v symbol odporu, centrum odhodlání a neochoty nechat se vymazat.

Spojení mezi obyvatelstvem a jeho půdou bylo odjakživa popisováno z různých filozofických, duchovních i existenciálních perspektiv. Přestože jsem se nikdy nepovažovala za žádnou velkou filozofku a duchovno je mi také pramálo blízké, pár myšlenek z dob školních lavic, kdy jsem nešťastně přežívala seminář filozofie, se mnou rezonuje dodnes. Některé z textů, které jsme četli, totiž dokázaly zachytit právě hlubší pouto mezi půdou a původním obyvatelstvem, a to přesto, že byly primárně formulovány pro bílou akademickou obec. Fenomenologické a existenciální přístupy zachycují půdu jako něco, co nás přesahuje a zároveň ukotvuje ve světě skrze naši tělesnou zkušenost a vnímání. Půda je pojímána jako prostor, kde se rodíme a žijeme – kde máme své kořeny, které přetrvávají napříč generacemi a uchovávají stopy minulosti.

I pro nás, žijící v exilu, zůstává země středobodem našeho aktivismu. Pamatujeme si jména ztracených a zničených vesnic, uchováváme klíče od původních domovů jako symboly naděje na návrat a tradiční pokrmy pojímáme jako spojení s minulostí i přítomností doma. Rootedness neboli zakořeněnost či sense of belonging, pocit sounáležitosti, jsou jedněmi z nejčastějších námětů moderního palestinského filmu a literatury. Příběhy, kterými se prolínají spletité kořeny olivovníků a omamná vůně pomerančovníků.

Palestina nás vlastní a my k ní patříme

Pro sionistický projekt je geografická oblast ovládnutá skrze kolonizaci prostorem národního zrodu. Bylo ale nutné tento projekt proměnit, aby odpovídal evropsko-sionistické představě o Svaté zemi. Krajina v tomto kontextu sehrála zásadní roli. Její přetváření nebylo jen vedlejším produktem okupace, ale jejím vědomým nástrojem. Vykořeňování a vyvlastňování palestinské půdy, ať už v podobě kácení stromů, zákazu sběru bylin, zabavování pozemků, či násilné urbanizace místní vegetace, nepředstavují jen fyzickou ztrátu, ale především aktivní útok na naši historii a identitu.

Kácení olivovníků a následné umělé vysazování borovic bylo v tomto procesu klíčové. Už v roce 1948 Židovský národní fond vysázel nad 240 milionů stromů, převážně borovic evropských. Proč právě borovice? Dokážou totiž rychle a efektivně potlačit růst původních rostlin a narušit tak místní ekosystém. Tyto rychle rostoucí, mělkokořenné stromy vysazované narychlo a ve velkém se ale nedokážou přizpůsobit místnímu klimatu a kvůli vysoké produkci pryskyřice jsou i nesmírně náchylné k požárům, takže přispívají k člověkem vytvořené ekocidě. Za jiných okolností by bylo úsměvné, že borovice mají v této krajině zhruba podobný úspěch jako ruce, které je zasadily.

Umělé vysazování borovic s sebou nicméně nese i symbolismus. Jehličnany běžné v Evropě měly za úkol vytvořit dojem „zelené Izraele“ a schovat obraz ruin zničených palestinských vesnic. Tím měly podpořit proces kolektivního zapomnění. Vykořeňování a nahrazování, ať už jde o stromy, nebo lidi, odráží stejnou snahu přerušit historickou kontinuitu a zničit vztah mezi půdou a těmi, kdo k ní neoddělitelně patří. Zalesňování se tak stalo nástrojem pro vytvoření „zelené evropské scenerie“ v krajině, která byla vnímána jako zanedbaná, neobydlená. Zároveň posloužilo jako hříčka a odkaz na biblický narativ rozkvetlé pouště. Borovice fungovaly v přímém kontrastu s palestinskými olivovníky, které na území po generace vzkvétaly přes všechny útrapy předchozích okupací.

„Země bez lidí pro lidi bez země“

Vnímání půdy jako pusté a místních obyvatel jako primitivních a necivilizovaných není žádnou novinkou. Takové uvažování bylo vždy ústředním tématem evropského koloniálního myšlení založeného na orientalistických námětech – a tedy i sionistického hnutí vzniklého v Evropě. Ve stejném kontextu se proto tyto postoje adoptovaly vůči Palestině a Palestincům.

Myšlenky o jakémsi výkupu půdy a zromantizované ideje o rozkvětu pouště jsou součástí sionistického narativu a Židovského národního fondu už od počátku 20. století. Tento diskurz zobrazoval původní obyvatelstvo jako zaostalé Araby, kteří půdu „přeměnili v poušť“, a sionisty na druhé straně coby moderní pokrokové osadníky, kteří „zachraňují“ zemi a přírodu před jejím pustošením barbarskými domorodci. Sionistický projekt při zabírání půdy dodnes používá stejnou vágní argumentaci: půdu známe (země zaslíbená), vážíme si jí (proto ji pustošíme, bombardujeme a plevelíme), rozvíjíme ji (vysazujeme jednu borovici za druhou – strom, které jí není přirozený a nedokáže zde přežít), a proto si ji taky zasloužíme. Neexistuje totiž větší vyznání lásky než násilná extrakce všeho přirozeného použitím apartheidních a genocidních metod.

„Izrael“ již od svých počátků usiloval o vytvoření institucionalizovaného koloniálního projektu, který získá naprostou kontrolu nad palestinskou půdou. Činil tak především dvěma nástroji – vytlačením původního obyvatelstva a násilným přetvořením palestinské krajiny. Toho dosahoval skrze zákony zajišťující získání izraelského občanství společně s takzvaným právem na návrat komukoli, kdo prokázal svůj židovský původ. Práva na občanství a návrat bylo ale zároveň zbaveno palestinské uprchlictvo. Na podobném principu funguje i zákon takzvaných nepřítomných a přítomných nepřítomných, který Palestincům přímo zamezuje získat své původní domovy a majetky.

Sám o sobě je tenhle „uzákoněný“ koncept tak absurdní, že mám pocit, že i když ho vysvětluju, jak se dá, naslouchajícím nedocházejí všechny jeho nuance. V takových konverzacích mi většinou nepomůže ani zmínka o rodině Hadid, kterou z vlastního domu vytlačili pováleční židovští uprchlíci z Polska, o něž se dva roky starala. Nebo příběh rodiny Tamimi z vesnice, která se tyčí na kopci, zatímco vše pod ní je ilegálně okupováno osadníky. Obec odolává jen díky dokladu vlastnictví ještě z dob Osmanů. Příběh tety, která žije v rozpadajícím se domě kousek od místa, kde žila má rodina, a stále vzpomíná na rodinu svých sousedů, kteří bydleli kousek od pobřeží a jejichž potomci nikdy nepoznali tu stejnou vůni moře a květů pomerančovníku – je totiž zázrak, když někdo dostane povolení vstupu. Nebo příběh mé vlastní rodiny, která utekla před Nakbou (1948) a stala se uprchlíky – tzv. nepřítomnými, zbavenými svého občanství. Ti, kdo zůstali, pak nabyli falešného dehumanizujícího občanství okupanta, a přesto mají jakožto tzv. přítomní nepřítomní zakázáno vstoupit do svého domu v arabské čtvrti Ajami v okupované Jaffě. Zůstává, stejně jako mnoho dalších domů v téhle čtvrti, napospas přírodě, protože není možné si jej nárokovat nebo zrekonstruovat. Zní to jako ústně předávané fámy, něco, co není dost hmatatelné, jako pohádky, kterými se děsí děti.

Je proto smutné, jak málo ve veřejném prostoru slyšíme autentické palestinské příběhy. Místo nich se většinou objevuje jen hrstka svědectví, často od mediálně známých osobností, což celé problematice dodává nežádoucí punc exkluzivity a výjimečnosti. Chybějí zde hlasy obyčejných lidí, jejich každodenní realita a zkušenosti s životem pod okupací. To je také jeden z mnoha důvodů, proč by v propalestinském hnutí měli figurovat ústředně právě Palestinci a Palestinky. Je nutné, aby dostali přímou platformu předávat svá svědectví, příběhy svých rodin a své půdy dál. Odjakživa se totiž mluví o nás bez nás.

Příběh o odporu, nikoli obětech

Půda není jen pasivním prostředím, ale aktivním prvkem boje za práva, svobodu a důstojnost. Kontrola nad půdou znamená kontrolu nad budoucností – proto je vztah Palestinců k jejich zemi tak hluboce zakořeněný v otázkách spravedlnosti, národní identity a naděje. Je něčím, co navždy setrvává a bude setrvávat v paměti vyhnaných obyvatel a jejich potomků – v podobě ústně předávaných svědectví, mapování starých míst nebo uchovávání klíčů od domů, které již neexistují nebo byly zabaveny. Ani tahle paměť není pasivní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aktivně formuje politické a kulturní vědomí Palestinců.

Lidé se mě často ptají, co udělám, až jednou bude Palestina svobodná (a že bude). Vždycky jsem na to měla dvě odpovědi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spálím svůj český pas, zažádám si o palestinské občanství a spořádám obscénní množství knafeh přímo v Nablus, odkud tento dezert pochází. V poslední době se mi ale hlavou honí už trochu krotší, i když mnohem sentimentálnější a toužebnější myšlenky. Hodně myslím na ten dům v Ajami a říkám si, jestli tam taky kdysi rostly pomeranče, tak jako je v Jaffě zvykem. Jsou tam stále? Stojí ten dům ještě vůbec? Nebo po šedesáti dvou letech našeho exilu a prohlášení o „nepřítomných“ někdo dostal povolení ho „legálně“ odebrat a zrekonstruovat? Dnes už kromě staré tety není nikdo, kdo by na mé otázky dokázal odpovědět. A tak trávím hodně času zkoumáním map ve snaze ho najít. Procházím ulici po ulici, vždycky se dostanu o kus dál, ale pak to znechuceně zavřu. Nemůžu se už dál koukat na zdi s protiarabskými grafity a rozpadající se domovy Palestinců, které kontrastují s okolním prostředím. Upínám se k jen jedné myšlence. Jednou, až bude Palestina svobodná, sejde se celá naše rodina, rozesetá v exilu do dvanácti různých zemí, a bude sedět na oné zahradě, ve svobodné Jaffě. Bude dýchat ten slaný středomořský vzduch stejně jako naši předkové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a jestli tam ty pomerančovníky nebudou, společně je zasadíme. Aby každý z nás měl domov, kam se může vracet.