Stejně jako mnoho dalších příslušníků*ic generace Z jsem si od starších lidí nejednou vyslechla, že „dnešním mladým se nechce makat“, „dělají jen naprosté minimum“ a „jsou líní“. Fenomén quiet quitting, v rámci něhož se zaměstnanci*kyně odmítají podílet na hustle culture a vykonávají tak jen smlouvou požadované minimum, aby zaplatili účty, se tříští také generačně. Nad faktem, že mladí lidé se v práci už nehodlají strhat, totiž většina „pravičáků“ (a nejen jich) narozených před rokem 1989 ohrnuje nos, a to včetně ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Přitom právě nekonečný tlak na produktivitu, soutěžení v tom, kdo z nás je výkonnější, a posedlost postoupit v kariérním žebříčku alespoň o stupínek výš se našemu ekonomickému systému perfektně hodí. Ti, od kterých je očekáváno, že budou své práci bezmezně oddaní, si totiž méně pravděpodobně budou klást otázky jako: Jak to, že procento nejbohatších lidí na světě stále bohatne, zatímco já se musím udřít, abych zaplatila nájem? Jak to, že nemám kapacity rozvíjet se v tom, co mě baví, nebo jen trávit čas se svými blízkými? A jak by vypadala společnost, v níž bychom nebyli neustále ve stresu a v obavách ze selhání?

Americká novinářka, spisovatelka a spoluautorka podcastu Belabored Sarah Jaffe v knize Work Won’t Love You Back: How Devotion to Our Jobs Keeps Us Exploited, Exhausted, and Alone (Práce ti lásku neopětuje: Oddaní práci, ale vykořisťovaní, vyčerpaní a osamělí, 2021) ukazuje, že mýtus „práce z lásky“, který současnou pracovní kulturou prostupuje, ve skutečnosti slouží jako nástroj našeho vykořisťování a – jak napovídá název knihy – nechává nás vyčerpané a osamocené. V rozhovoru (který by společně s knihou někdo mohl podstrčit také Marianu Jurečkovi) si se Sarah povídáme o tom, jak imperativ diktující, že naši práci máme milovat, vznikl a proč bychom jej měli*y opustit. Dostaneme se také k jiným možnostem redistribuce práce nebo k novému vnímání lenosti a zahálky.

Nahlédneme-li do historie námezdní práce, vidíme, že většinu času bylo dělnictvo k práci nuceno. Za feudalismu nadbytek získaný z práce poddaných na půdě shrábl feudál, kdežto za kapitalismu je vyprodukovaná nadhodnota využita k akumulaci kapitálu, který se dále investuje a tím dochází k růstu ekonomiky. Dělnictvo práci nikdy nevykonávalo pro zábavu, ale proto, že ji jednoduše vykonávat muselo. S poklesem industriální práce v zemích světového Severu a s jejím přesunutím do periferních oblastí a zemí globálního Jihu se ale tlak na to, abychom svou práci milovali*y, stal v podstatě všudypřítomným. Všichni známe frázi „Dělej, co miluješ, a už nikdy nebudeš muset pracovat“. Ve skutečnosti ale pracujeme víc než kdy dřív a od mnohých z nás je očekáváno, že po skončení pracovní doby budou k dispozici alespoň na e-mailu. To spojení je prostě lživé.

Jako novinářka se zaměřením na problematiku práce jsem se začala zamýšlet nad tím, v jakých oblastech byl předpoklad, že lidé budou práci, kterou dělají, milovat, přítomen odjakživa. Byla to jednak práce vykonávaná ženami v domácnostech a jednak práce umělců a umělkyň. Svou knihu jsem proto rozdělila do dvou částí, v nichž popisuji odvětví vycházející právě z těchto dvou typů historicky neplacené práce.

Italská feministická myslitelka Silvia Federici začátek vývoje představy o tom, že ženy péči a reproduktivní práci z podstaty milují, spatřuje už při vzniku samotné námezdní práce, kdy se oddělila soukromá a veřejná sféra. Domácnost nikdy nebyla považována za místo, kde se pracuje. Vykonává se tam péče o děti a manžela, kterou ženy dělají „přirozeně“. Pracovními místy tedy byly jen továrny, fabriky nebo doly. Když se podíváme na profese ukotvené v péči a reproduktivní práci – třeba učitelství, zdravotnictví, práce v neziskovém sektoru, maloobchodu nebo sociální práce –, pozorujeme, že jsou to často odvětví považovaná za jakousi extenzi činností, v nichž jsou ženy „od přírody dobré“. Zmíněná odvětví sice nyní tvoří obrovskou součást ekonomiky, ale přesvědčení, že nejsou kvalifikovaná, protože ženy jsou k nim předurčeny, leží v jejich základu. Muži v nich proto často pobírají větší mzdu než ženy, neboť panuje přesvědčení, že když se muži naučí něco, co pro ženy nevyžaduje větší námahu, měli*y bychom je za to řádně ohodnotit. Třeba v kontextu USA tvoří 90 % zdravotního personálu ženy, ale muži – zdravotní bratři dostávají za stejnou práci stále více peněz.

Druhou část knihy jsem věnovala odvětvím vycházejícím z práce umělců, jako jsou pozice stážistů, zaměstnání v akademii, technologická odvětví a práce sportovců*kyň. Ukazuji, že stejně jako reproduktivní práce žen bylo i vytváření umění původně považováno za něco, co lidé dělají pro zábavu a nikoli proto, aby se uživili. A ano, někteří z umělců se samozřejmě proslavili a svá díla prodali za horentní sumy. Právě na příkladu uměleckého světa, na mysli mám především toho mainstreamového a komerčního, prostředí sportu a koneckonců i na akademické půdě můžeme zřetelně vidět utlačovatelské vzorce kapitalismu. Hrstka privilegovaných lidí se proslaví a ten zbytek vykonává mizernou a vykořisťovanou práci, bez ohledu na to, jak kreativní a obdivuhodná daná činnost je.

Vyzpovídala jsem některé umělce*kyně, kteří*ré zůstávají v pozadí velkých jmen, třeba ženu, jež pracuje pro amerického umělce Jeffa Koonse. Ten vlastní studio, jemuž přezdívá „The Factory“ (Továrna). Sdružuje zde skupinu mladých idealistických nadšenců, kteří právě dokončili vysokou školu a pro které je pracovat u něj splněný sen. Zaměstnankyně, s níž jsem vedla rozhovor, mi řekla: „Věci, které jsem svýma rukama vytvořila, jsou vystaveny třeba v Muzeu moderního umění v New Yorku, není na nich nicméně mé jméno, ale jméno slavného muže.“ Jeff Koons v tomto případě ale není umělec. Je to šéf, který dává pokyny lidem, a ti potom umění reálně vytvářejí.

Je třeba se podívat zpět na počáteční stadium vývoje kapitalistické produkce, tedy na etapu tzv. primitivní akumulace, která samozřejmě neustále probíhá. Z tohoto důvodu Marxův výraz „primitivní“ nemám ráda a místo toho preferuji termín „původní“. Během stadia původní akumulace bylo obyvatelstvo násilně vytlačeno z půdy a nahnáno do továren. Vytvořil se bezzemkový proletariát, jehož půda byla privatizována, díky čemuž se akumuloval kapitál. Dělnictvo v továrnách pak díky vlastnímu, po staletí trvajícímu boji vytvořilo odbory a jejich prostřednictvím si bylo schopno vyjednat důstojné pracovní podmínky, dny volna nebo zaměstnanecké benefity. Na základě organizování dělnictva zdola se tedy ve většině zemí Evropy vytvořil takzvaný sociální stát a industriální práce začaly být díky jeho úsilí považovány za opravdu hodnotné. Identita dělníka představovala něco, na co lidé mohou být pyšní. Myslím, že ještě výrazněji se to projevovalo v zemích bývalého sovětského bloku, především kvůli silně industriálnímu charakteru tamní společnosti. Pro zaměstnavatele to byl ale problém, protože „utrácet“ za důstojné pracovní podmínky zaměstnanců a zaměstnankyň se jim úplně nehodilo, když mohli raději investovat do další ekonomické expanze svých firem. V sedmdesátých letech pak přišla ekonomická a ropná krize, zvýšily se ceny všeho a kapitalisti potřebovali najít způsob, jak srazit výrobní náklady. A nejjednodušší bylo samozřejmě zmáčknout zaměstnance*kyně. Jenže je komplikované zaměstnancům říct, že jim budete platit míň. Výhodnější je továrnu v Detroitu zavřít a přesunout ji třeba na jih Spojených států, do Indie, Číny nebo Bangladéše.

Přesně tak. Tyhle země jsou potom jednak rájem pro vykořisťování a jednak místy se slabými environmentálními zákony. Když už majitel firmy získá sladký profit skrze ušetření nákladů na mzdy a pracovní podmínky, proč se zajímat o to, odkud mají zaměstnanci vodu a jestli je vůbec pitná? Industriální práce se tedy od sedmdesátých let přesouvá z centra do periferií a v centrech je nahrazena prací jiného charakteru, která s sebou přináší právě mýtus „práce z lásky“. Historik Gabriel Winant v knize The Next Shift: The Fall of Industry and the Rise of Health Care in Rust Belt America (Další směna: Pád průmyslu a vzestup zdravotní péče v Rust Beltu, 2021) uvádí jako příklad uzavření oceláren v americkém městě Pittsburg v Pensylvánii, následované obrovským nárůstem nezaměstnanosti, ale i stavbou dalších budov tamní nemocnice. Do těch přišly pracovat především ženy, které předtím vykonávaly neplacenou práci v domácnosti, a byly proto vděčné, že jejich práce konečně byla alespoň finančně ohodnocena.

Podobný příklad najdeme i v současnosti. Jako reportérka jsem se byla v roce 2016 podívat na kampaň tehdejšího prezidentského kandidáta Donalda Trumpa v Indianapolis, kde se měla uzavřít továrna Carrier na výrobu klimatizací a následně být přesunuta do Mexika. Trump se stavěl do pozice zachránce pracovních míst tamních dělníků a sliboval, že uzavření továrny zabrání. Ve stejné oblasti působí sklady společností Amazon a Target, takže je asi jasné, jak to nakonec dopadlo – z dělníků se stali zaměstnanci těchto korporátů. Carrier jim platil 26 dolarů na hodinu a přesčasy, kdežto Amazon jim v té době začal platit jen 15 dolarů na hodinu, a to se zamezováním odborového organizování, bez poskytnutí ochrany zdraví a bezpečnosti při vykonávání práce a bez možnosti mít fixní pracovní rozvrh. Lidé, kteří dříve pociťovali určitou pýchu na svou identitu dělníka, ji takto ztratili.

Myslím, že příběh o deindustrializaci společnosti nás přivádí i sem. Americký autor Joshua Clover v knize Riot. Strike. Riot: The New Era of Uprisings (Vzpoura. Stávka. Vzpoura: Nová éra povstání, 2016) hovoří o vývoji proletářských protestů, které začínají povstáním, po němž následuje stávka, a poté přichází další povstání. Problém nastává v situaci, kdy se majitel rozhodne továrnu uzavřít a přesunout ji jinam. Když zaměstnanci*kyně přestanou na protest pracovat, už žádná stávka nepomůže, protože pracující dělají v podstatě přesně to, co majitel chce, a ten může továrnu s klidem uzavřít. Podobné je to i s krácením dávek pro nezaměstnané. Zaměstnanci*kyně ztrácejí to největší právo, které mají – právo nepracovat a vstoupit do stávky. Místo toho se dostávají do situace, kdy o novou práci musí žebrat a být vděční*é v podstatě za cokoli. Clover tento moment nazývá „afirmační pastí“, v níž zaměstnanci*kyně stvrzují svoje vlastní vykořisťování, aby přežili*y nebo – tvými slovy – aby „umírali*y pomaleji než „nemakačenka“. Mýtus „práce z lásky“ nám neříká pouze to, že máme svou práci milovat, ale také že máme milovat skutečnost, že máme vůbec možnost nějakou práci vykonávat.

Přesně z toho důvodu začínám svou knihu slovy: „Miluji svou práci.“ Snažím se ale říct, že je to právě imperativ a tlak na to, naši práci za každou cenu milovat, které nám brání vidět, že by se mnohé její aspekty mohly a měly zlepšit, ať už jde o samotný její výkon, pracovní dobu, mzdu, nebo podmínky, ve kterých ji vykonáváme. Jako od novinářky, která má svůj obor samozřejmě ráda, je ode mě očekáváno, že budu vděčná svým editorům, že mi umožňují pro ně psát. S čím se ale automaticky nepočítá, je, že si budu stěžovat, že mě dlouhodobě nedostatečně platí – že se jim postavím na odpor.

Mýtus „práce z lásky“ vytváří dojem, že existující dynamika mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci je v podstatě přirozená a neměli*y bychom na ní nic měnit, natož se kolektivně organizovat do odborů. Vidíme to i na své volbě slov: místo abychom říkali*y, že zaměstnanci svou práci prodávají zaměstnavatelům, kteří ji berou a profitují na ní, mluvíme o tom, že zaměstnavatelé zaměstnancům práci dávají a ti ji dostávají. Proto v titulu své knihy říkám „Tvoje práce ti lásku neopětuje“, nikoli „Nesnášej svou práci“. Problém není v tom, mít práci rád, problém je, když nevidíme, že je to pořád jenom práce, kterou vykonáváme v nerovných podmínkách kapitalismu.

Úklid toalet v jedné americké koncertní hale byla shodou okolností moje první práce. Bylo to naprosto příšerné, ale zároveň na to opravdu ráda vzpomínám. Parta mladých lidí uklízela pozvracené záchody po opilé buržoazii a u toho si mezi sebou vyprávěla nechutné vtípky.

Právě u tohoto druhu reproduktivní práce jsou nicméně zřetelně vidět genderové a rasové aspekty její prekarizace. Veřejné toalety totiž v naší společnosti uklízejí především ženy, a to často migrantky a ženy jiné než bílé barvy pleti. Já si ale myslím, že to není správné a že každý člověk by během svého života měl nějaké to hovno umýt, nehledě na své postavení.

Možná raději ne. Zkrátka, samotná skutečnost, že se lidé dělí na ty, kteří umývají záchody, a na ty, kteří chodí do televize povídat o svých zajímavých nápadech, je hrozně problematická. Pokud se podíváme na možnou změnu v redistribuci práce, musíme vždy začít u toho, kdo o ní rozhoduje. V potaz je třeba vzít také to, kdo rozhoduje o tom, která práce bude robotizovaná a automatizovaná. Elon Musk totiž vždy nechá přednostně vyrobit ten typ robota, ze kterého bude nejvíc profitovat, a nikoli ten, jenž by společnosti mohl opravdu ulehčit. O redistribuci práce tedy rozhodují lidé, kteří mají moc a vlastní výrobní prostředky. Má-li se něco změnit, musíme nejdříve vyřešit otázku spravedlivějšího rozdělení moci. Myslím si proto, že je třeba si znovu a znovu připomínat základní poučku komunismu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Soukromé jachty, tryskáče a výlety do vesmíru jen tak, ze srandy, k životu nikdo z nás nepotřebuje. Ale každý z nás je schopen vzít si jednou za čas směnu na umývání veřejných toalet.

Než se podíváme do budoucnosti, zkusme si představit život ve společnosti před kapitalismem. V ní jako členka malé komunity žiješ z toho, co ti dává půda. Musíš se o ni společně s ostatními starat. No a jedno dítě ve vaší komunitě sbírá o hodně méně brambor než ostatní. Ti mu řeknou: „No tak, dělej, vždyť to, jestli přežijeme zimu, záleží právě na tom, jestli seženeme dost potravy.“ V takovém scénáři mají lenost i pracovitost jiný význam, protože v něm nevládne posedlost ekonomickým růstem, ale princip reciprocity – půda nám něco dává a my jí něco musíme dávat nazpátek. Je to jako s přátelstvím. Pokud jsme pro někoho vždy oporou, nasloucháme mu, otevíráme mu svou náruč a ten druhý člověk na nás a naše problémy kašle, časem si (snad) uvědomíme, že nám takový vztah ubližuje. Když si tedy představíme veselou komunistickou utopii, ve které je spravedlivě redistribuována práce uklízení toalet, pravděpodobně bychom byli pořád naštvaní na ty, kdo se na svoji směnu vykašlali. Řekli bychom: „My tady všichni umýváme záchody, abychom to tu měli hezké a čisté, a je fakt nefér, že ty to neděláš.“ Vnímání lenosti a pracovitosti by bylo více propojeno s mezilidskými sítěmi a s respektem k půdě, nikoli s tlakem na produktivitu. Znovu tedy opakuji: práce nám naši lásku nikdy nemůže opětovat, není schopna nám poskytnout reciproční vztah. Ten si můžeme vytvořit jedině s ostatními lidmi a půdou, na které žijeme.

Nad tím po pravdě poslední dobou sama hodně přemýšlím. Kromě času stráveného s přáteli nebo čtení (u něhož je samozřejmě hodně těžké rozlišit, co se týká práce a co ne) taky hodně ráda pletu, většinou u sledování seriálů nebo poslouchání podcastů. Upřímně to ale dělám proto, abych pořád nemyslela na práci a nescrollovala Twitterem – ano, skutečně se bráním tomu, být produktivní, tím, že dělám další produktivní činnost. Zajímá mě, jak by zahálka vypadala v jiné společnosti. Především mě ale zajímá, jak by vypadala společnost, která by si zahálky cenila a nepotřebovala ji neustále ospravedlňovat argumenty, že nás volnočasové činnosti dělají výkonnějšími, vzdělanějšími a silnějšími. Co kdybych si lehla v parku na zem, tři hodiny zírala do nebe a společnost by to oceňovala?

Myslím, že ano, protože by to znamenalo odmítnout posedlost úspěchem, na němž kapitalismus stojí a který je zároveň velmi hierarchický – to, že uspěju, znamená, že budu lepší než někdo jiný. Jenže je hrozně těžké si takovou skutečnost vůbec představit, kapitalismus je totiž totalizující, zasahuje každý kousíček našich životů. Před začátkem rozhovoru jsi mi říkala, že jsi aktivistka, takže nepochybně sama pozoruješ, jak se kapitalistické mechanismy propisují i do aktivistických kolektivů. Planeta hoří, reprodukční svobody se omezují a aktivisti*ky se musí honem rychle organizovat, pracovat, pracovat, pracovat a alespoň se tak pokusit přicházející katastrofy odvrátit. Ale možná právě aktivisti*ky by měli*y zahálku vyzkoušet a hledat tak nové podoby společného bytí pospolu. Kolektivní zahálka by mohla a snad i měla být součástí aktivismu samotného.

Když jsem dělala rozhovory se zaměstnanci*kyněmi do mé knihy, mnoho z nich mi řeklo, že jejich šéfové tvrdí, že jsou v práci „jedna velká rodina“. Jedna společnost si dokonce přezdívá „Fampany“, což mi připadá opravdu nehorázné. Připomeňme si ale slova Silvie Federici, podle které je rodina především místem výkonu reprodukční práce. Stejně jako si nedovedeme představit svět bez námezdní práce, nedovolujeme si snít o společnosti, ve které by nebyla nukleární rodina výchozím uspořádáním. Přitom je tady spousta lidí, kteří nepracují, a zároveň značné množství osob, jež z různých důvodů v nukleární rodině nežijí. Ať už kvůli násilnému rozdělování migrantských rodin na státních hranicích, nebo kvůli homofobním a transfobním lidem, kteří své queer děti vykopnou z domu, nebo ty děti raději samy odejdou než snášet to násilí. Mimo instituci nukleární rodiny žijí třeba matky samoživitelky a kvůli současné krizi bydlení také velká část mladých lidí. Jak řekl už Friedrich Engels, rodina je instituce, skrze kterou se kumuluje bohatství a předává se z generace na generaci, čímž se udržují společenské nerovnosti. Pojďme si proto opakovat, že ani námezdní práce, ani nukleární rodina nejsou nic přirozeného, ale jsou to vzájemně propojené hierarchické instituce vytvořené k udržení stávajícího ekonomického systému.

Ano, protože kapitalistickým strukturám sami neutečeme. Můžu se třeba rozhodnout, že příští Vánoce už nebudu trávit s mou rodinou, se kterou dlouhodobě nevycházím, ale nijak tím nezměním tu instituci samotnou. X Æ A-12, syn Elona Muska (mimochodem pořád ještě nemůžu uvěřit, že někdo takto pojmenoval své dítě), zdědí obrovské, téměř nezdaněné majetky a ty pak zase zdědí jeho potomci. Stejně tak já můžu mít díky úspěchu mé knihy poměrně slušné pracovní podmínky, ale nijak to nemění fakt, že novinařina i psaní knížek jsou dost prekarizovaná a špatně placená odvětví. Můžu se také rozhodnout přestat randit s muži, ale oni pořád budou existovat, což je samozřejmě nadsázka, ne mizandrie… Podobných příkladů je ale víc. Já sama si můžu vzít sabatikl, ale nijak to nemění strukturu, která mě dovedla k vyčerpání a tomu, že potřebuju rok volna. Já sama můžu provozovat quiet quitting, ale měním tím zas a znovu jen svou vlastní situaci. Já sama se taky můžu rozhodnout nepracovat. V takovém případě mě ale můj zaměstnavatel velmi pravděpodobně vyhodí. Když ale všichni zaměstnanci továrny Tesla vstoupí do stávky, Elon Musk bude v háji. Mou odpovědí proto vždycky bude: Vstupujme do odborů a kolektivů, vzájemně se informujme a společně věci změňme. Je nás mnohonásobně víc než té hrstky boháčů, co vlastní nadpoloviční většinu světových výrobních prostředků. A právě v rámci procesu organizování se můžeme prohlubovat vzájemné vztahy a zjistit, že existují mnohem zajímavější, krásnější a důležitější věci než práce. Zároveň si u toho ale uvědomíme, že máme skutečnou moc společenské vnímání práce změnit i výkon práce samotné odmítnout.