Cíleně bezcílné organizování

K organizování jsem se vlastně dostala přes konverzace a k těm konverzacím na základě příběhů. Byl pátek večer, chvíli po tom, co jsem nastoupila na bakaláře v USA. Seděla jsem ve své práci IT podpory a sledovala studentský dokument o tom, kolik platí pracovníkům*cím v našich jídelnách a jak to ovlivňuje jejich každodenní životy. Ne nečekaně jim naše financemi oplývající instituce platila minimální mzdu. Poté co jsem v devět zamkla počítačovou místnost, rozhodla jsem se obejít všechny mezinárodní studenty*ky a vyprosila jsem si od nich barevné propagační papíry. Pro každého*ou z 350 pracovníků*ic jsem vytvořila kartičku s poděkováním za jejich práci. Barevné kartičky se tak staly mými dveřmi k mnoha konverzacím na další čtyřleté období.

Celé čtyři roky jsem v jídelnách zůstávala po zavíračce a povídala si s pracujícími při úklidu, koukala jim do kuchyní nebo si nosila kafé k pracovnici, která nás do jídelny pouštěla, a jen tak s ní trávila čas. Povídaly jsme si o všem možném – o rodinách, navlékání korálků, výletech na pobřeží, ale i o pracovních podmínkách. Postupně jsem pracovnice začala navštěvovat i doma (u jedné jsem strávila Vánoce) a potkala jejich děti a babičky. Nebyly to tenkrát konverzace jedna na jednu, tzv. 1 : 1, které ve své organizátorské praxi používám dnes. Nebyly to tehdy 1 : 1, protože jsem neměla naplánovanou strukturu rozhovoru a mým cílem nebylo zapojit je do nějaké akce ani se s nimi znovu setkat. Naše rozhovory nebyly součástí dlouhodobější strategie – bylo to jen trochu „bezcílné“ a přátelské povídání. Souběžně s tím jsme ale coby studenti*ky dva roky společně pracovali*y na solidární kampani, která vedla ke zvýšení hodinové mzdy pracovnic o 1 dolar.

Nevím přesně, co jsme dělali*y, když jsme s kampaní uspěli*y a dosáhli*y svých cílů. Asi nic. Jasně si pamatuji na detaily týkající se kampaně, jako jsou letáčky a strategické konverzace, ale o tom dni, kdy ohlásili zvýšení mezd, si nepamatuji skoro nic. Bylo to v době, kdy většina lidí ze studentského hnutí dokončovala školu a zbývajících pár z nás přemýšlelo, jak pokračovat v kampani dál. Odbory nám dávaly smysl. Pracující v jídelně by už nemuseli*y být závislí*é na studentkách a studentech. Mohli*y by bojovat sami*y za sebe. Ve čtvrtém ročníku, kdy většina zbylých členů*ek hnutí už nebyla ve škole, jsem pak sama začala organizovat odbory. Celý poslední ročník mého studia jsem jezdila na kole, stopovala po venkovském prostředí okolo naší školy a mluvila s pracujícími našich jídelen. V tom jsem pokračovala i v létě při práci pro odborový svaz. I když jsem měla podporu lidí kolem sebe, bylo to pro mě tenkrát velmi osamocené a náročné. Nakonec se odbory „provalily“ dříve, než se staly dostatečně silnými (zaměstnavatel se o odborech dozvěděl, dříve než zaměstnanci*kyně nabrali*y dostatečné síly, aby si dokázali*y vyjednat vlastní podmínky). Některé zaměstnance*kyně vyhodili a na pracovišti tak panovalo tolik strachu, že už se tam organizovat nedalo. Jediným strategickým rozhodnutím bylo odejít.

Jak se s tím smířit?

Ze dne na den jsem přestala komunikovat se všemi lidmi, se kterými jsem v rámci kampaně spolupracovala, a odjela pracovat jinam. Řekla jsem si, že odbory nejsou nic pro mě, že nemám na to, vnucovat se lidem do jejich životů a vystavovat je nebezpečí ztráty zaměstnání. Myslela jsem si, že si jenom něco namlouvám a chci se cítit důležitá a že bych tyto prostory měla přenechat někomu jinému, že zbytečně zabírám místo v odborovém hnutí, které by kdokoli zastal lépe. Následující tři roky jsem o tom s nikým nemluvila. Dnes už bych to udělala jinak. Především bych o tom, jak jsem se cítila, když se kampaň rozpadala a docházelo k vyhazovům lidí z práce, více mluvila s ostatními organizátory*kami. Mluvila bych s nimi tak, aby se konverzace staly i součástí zprocesování této náročné zkušenosti. Tenkrát jsem to ale neuměla udělat lépe.

Zároveň jsem si dobře vědoma toho, že jsem v té době nebyla dobrá organizátorka. Pamatuji si, jak jsem při moderování jednoho setkání dostala takový záchvat smíchu, že jsem musela odejít a nemohli*y jsme tak dokončit plánování blížící se akce. Často jsem byla kampaně natolik plná, že místo toho, abych ostatní z hnutí při setkání na chodbě nejdříve pozdravila, rovnou jsem je zahltila všemi úkoly, které je ještě třeba udělat. V jiné, volební kampani, do níž jsem se jako studentka zapojila, jsem třeba čas od času položila telefon, když mi to ten, komu jsem se měla dovolat, zvedl. Byla jsem na tu situaci tak nepřipravená, že mé vlastní nepohodlí vyhrálo nad vidinou úspěšné kampaně. Když jsem chodila ode dveří ke dveřím s volebními letáky, často jsem bezradně stála na chodníku a nebyla jsem schopna donutit se zaklepat na další. Nechápu, že jsem to tehdy nevzdala.

I dnes jsou pro mě mnohé konverzace náročné a nekomfortní. I dnes často doufám, že mi někdo z pracujících nezvedne telefon (samozřejmě je v dlouhodobém horizontu lepší, když mi jej zvednou). Co mě ale nakonec vždycky zakotví právě v organizování, je dlouhodobá práce s pracujícími, jejich poznávání jako lidí, konverzace o jejich osobním životě (ke které dochází na začátku každého telefonátu) a jejich přemýšlení nad mocí, odbory a propojeními, jež v rámci boje za lepší pracovní podmínky tvoříme. Myslím si, že nebýt konverzací, nikdy bych se k organizování nevrátila a odbory bych dnes neorganizovala.

Z Ameriky do Česka

Konverzace jsou i to, co mě nakonec přesvědčilo vrátit se k odborovému organizování v sektoru péče i v České republice. Po výběrovém řízení na svoji současnou pozici (k tomu došlo tři roky poté, co jsem se sbalila a odjela z oné odborové kampaně v USA) jsem zjistila, že nevím, jestli dokážu překonat všechny doposud schované emoce. Vrátily se mi stejné pocity – že tu práci nedokážu vykonávat, že je pro mě příliš stresující, že by se na mé místo jiní lidé hodili mnohem lépe a že bych jim to vlastně moc přála. Konverzace o tom, že v týmu bude konsenzuální rozhodování a vzájemná podpora mě, ale přiměly odborářství znovu zkusit.

Organizování je svým způsobem kontextuální a zároveň všude stejné. Strategie, plánování kampaní a způsoby přemýšlení nad tím, jak něco změnit, se pro mě po návratu do Česka moc nezměnily. Způsob komunikace s lidmi ale ano. Ve Spojených státech jsem se docela dlouho učila dostatečně se usmívat a chovat se nadšeně, abych lidi přesvědčila, že to s odbory myslím vážně. V Česku jsem naopak musela začít přemýšlet nad tím, jestli tímto přístupem v lidech opravdu vzbuzuji důvěru a jestli skutečně vypadám, že reálně vím, o čem mluvím. Nedávno mi jedna odborářka, se kterou už víc než rok pracuji, řekla, že když mě poprvé potkala, měla pocit, že je mi tak 22 a jsem příliš mladá na to, abych odborům rozuměla. Časem jsme tu bariéru překonaly a dnes se nám spolu pracuje dobře. Do dneška ale vedu vnitřní dialog o tom, co z mých předešlých zkušeností dává a nedává smysl aplikovat. Asi by se dalo mluvit o jiné politické krajině a jiných způsobech zapojování lidí, ale nemám pocit, že to příliš ovlivní způsob, kterým pracovníky*ce organizuji. Nakonec, ať už se to děje ve Spojených státech, nebo zde, neustále potkávám neorganizované pracující a chci zjistit, co by je mohlo motivovat k tomu, aby se připojili k odborům. Když mám štěstí, tak s nimi skrze společné rozhovory zažiju postupný (a ne příliš viditelný) posun, během něhož zjistí, že jsou to právě oni, kdo – společně s lidmi kolem nich – může něco reálně změnit.

Vzhledem k tomu, jak moc jsou pro mě ony společné rozhovory klíčové na osobní a profesionální úrovní, je těžké si připustit, že pro mě setkávání s lidmi není moc komfortní. Možná by se jim do toho ani nechtělo, kdyby zjistili, jak se cítím. Na druhou stranu v těchto konverzacích nehledám komfort, ale zárodky společného pochopení světa skrze odbory. A potom, když už mám s pracujícími čtvrtý (nebo dvacátý) rozhovor, těší mě nejen blízkost, kterou jsme si časem vybudovali*y, ale i jejich změna vnímání sebe samých. Opravdu se raduji, když vidím, jak se lidé posunuli a jak zjistili, co v nich je, jak na sebe sami od sebe vzali některou z rolí v odborové organizaci nebo za něco převzali odpovědnost. Ujišťuje mě to, že odbory budou pokračovat, růst a pomalu i měnit společnost.

Každý krok má stejnou váhu

Malých neúspěchů je, řekla bych, v organizování mnohem více než úspěchů. Až příliš mnohokrát jsem stála někde před kavárnou, když nikdo nepřišel na schůzku, a příliš mnohokrát mi lidi na poslední chvíli volali, že už se nikdy nechtějí vidět. Dneska mi několik pracovníků (už asi potřetí v tomto týdnu) položilo telefon, i když bych s nimi opravdu potřebovala mluvit.

Když mi kolega volal poté, co odbory uzavřely kolektivní smlouvu, slyšela jsem v jeho hlase radost. Sama jsem se ale nedokázala radovat. Plochým hlasem jsem se s ním domluvila na dalších krocích a znovu se dala do práce. Samozřejmě že jsem všem pogratulovala. Samozřejmě že jsme měli oslavnou večeři. A samozřejmě že jsem si uvědomovala, jak velká výhra uzavření kolektivní smlouvy je. Nicméně když nad odbory přemýšlím jako nad dlouhodobým procesem, jemuž věřím a o který se opírám, uvědomuju si, že všechny jeho dílčí kroky jsou pro mě stejně důležité – ať už se jedná o první schůzku, o každou novou členku, nebo o podepsání kolektivní smlouvy. K motivaci mi stačí vědomí, že se posouváme správným směrem a že je nás stále o něco více.

Lidi neztrácíme

S lidmi, se kterými dlouhodobě trávíme čas, si nevyhnutelně tvoříme vztahy. Všechny ty naplánované konverzace podle skriptů mě dovedly k tomu, že jsem navázala řadu přátelství, u mnoha lidí přespala doma, poznala jejich mazlíčky, ale vedla s nimi i náročné hovory o jejich životních situacích. Součástí mojí práce je ale také z kampaně někdy odejít a předat ji dál. Smutek, s nímž opouštím pracoviště, mě ujišťuje v tom, že za plánováním, rozhovory a výhrami vidím lidi, kteří postupně zjišťují, že mají schopnost věci společně měnit.

Dlouho jsem zvažovala, jestli bych ve svém textu neměla psát o strategiích, odkazovat na všechny knihy, co mě ovlivnily, a propojit organizování jednotlivců s odborovými hnutími a společenskou změnou. Měl to ale být článek o mé zkušenosti. A ačkoli to může znít fádně (i mně to tak občas připadá), důvodem, proč se organizování věnuji, jsou konverzace a propojení, která vytvářejí. Jsou pro mě natolik důležité, že kvůli nim překonávám vlastní diskomfort při potkávání nových lidí i svůj vlastní pocit nedostatečnosti. Samozřejmě že k tomu potřebuji vědět, proč odbory dávají smysl a jak mohou přispět ke spravedlivější společnosti. Bez konverzací by to pro mě ale nešlo.