Můj taťka byl vždycky hrozně naštvaný a vzteklý. Tak bylo aspoň jeho chování vykreslované ze strany mého okolí a já tomu dlouho věřila. Na spoustu věcí reagoval „přehnaně“, zvyšoval hlas a zuřil. Vadilo mu, když se na nás někdo z kolemjdoucích určitým způsobem podíval. Vadilo mu, když se kolemjdoucí na chodníku roztahovali. Zásadně jim neuhýbal. Hodně se s lidmi hádal. Jako malá jsem vůbec nevěděla a nechápala, z čeho jeho naštvání může pramenit. Můj táta je černoch. Já jsem taky černoška. A moje mamka je běloška.

V šestnácti letech se táta dostal z Jamajky do Anglie. V dětství jsem ještě nevěděla, že když se zde procházel po ulici, lidé si před ním uplivli a na chodnících musel bělochům uhýbat. Nevěděla jsem, že pohledy, které mu tak vadily, nebyly ledajaké pohledy, ale pohledy pohrdání, pohledy rasistické. Netušila jsem ani, že v Anglii, která mu měla slíbit lepší budoucnost, musel během několika měsíců přerušit studium, protože na něj ve třídě bílí kluci dělali opičí zvuky, nadávali mu a házeli po něm předměty. Že byl vystavován „náhodným“ policejním kontrolám v autě, na ulici nebo na „house party“. Neuvědomovala jsem si, jak náročné pro něj muselo být v raných dvoutisícovkách existovat v Česku a prožívat takřka podobné věci jako v Anglii v sedmdesátých letech. Nevěděla jsem, s jakými bolestmi žil a jaká traumata si s sebou nesl.

Zuřím i já?

Já jsem odjakživa hodně úzkostlivá. Dřív byly moje stavy připisovány jakési „hysterii“, údajně jsem si všechno brala příliš osobně. Na určité situace jsem reagovala s velkým nábojem a uvnitř to ve mně vřelo. Ale jako holka, a ještě k tomu černá, jsem se zároveň musela ovládat, „mávnout nad blbci rukou“ a být klidná. Jakýkoli projev naštvání nebo jinak emočně zabarvená reakce byly nežádoucí a diskreditovaly mě. Neměla jsem přitom dostatečně rozvinutý slovník a znalosti na to, abych dokázala pojmenovat, co se ve mně děje a v jakých situacích. A tak jsem všechny ty nepříjemné zkušenosti zahrabávala někam hodně hluboko – do té doby, než vyvrcholily, jak se u nás říkalo, do „hysterického záchvatu“. Dnes by se to nejspíš označilo za panickou ataku.

Ačkoli jsem tehdy své černošství a to, jak mě společenské předsudky ovlivňovaly, nechápala, z nějakého důvodu mě vždy hodně – a to fakt osobně – zasahovalo jakékoli bezpráví, které se týkalo lidí globální majority. Vzpomínám si, jak jsem někdy ve dvanácti letech slyšela o případech policejní brutality v USA a o tom, jak byl někde nějaký černoch zastřelen. Bolelo mě to. Toho člověka jsem neznala, ale jeho vražda mě zasáhla, jako kdyby se stala u nás doma.

Své politické probuzení nebo osvícení momentálně hodně ráda, skoro až romantizovaně připisuju událostem, které se děly v období konání Black Lives Matter protestů v roce 2020 a mého prvního „srazu“ Melanin Kids (komunitní sešlosti v Praze). Tam jako by se mi otevřely oči a najednou mi všechno začalo dávat smysl. Ono osvícení bylo ale samozřejmě dlouhodobým procesem spojeným s tím, že jsem se postupně začala vymezovat proti různým rasistickým situacím. Taky jsem v té době začala zkoumat černošskou britskou historii, která mi otevřela dveře k uvědomění si toho, proč je taťka takový, jaký je, a taky toho, že se mu s postupem přibývajícího věku čím dál víc podobám. Začalo mě zajímat, co se děje ve světě, a začalo mě to trápit. To zuření a naštvání postupně bublalo. V mém okolí se našli lidé, před kterými jsem to mohla ventilovat, ale nebylo jich hodně. Pořád jsem měla v hlavě, že musím být klidná a nesmím ostatním ukázat, jak moc jsem naštvaná. Vždyť to se přece nehodí! Paradoxně mi v tom pomohla moje bílá terapeutka. Řešila jsem s ní, jak moc bojuji se zlostí a proč se obávám, že začínám být jako taťka (jako by na tom bylo něco špatného). Ujistila mě, že jakékoli emoce, které cítím, jsou legitimní, a že i zlost je zdravá. Roztříštilo se mi sklo. Někdo mi dovolil být naštvaná.

Jak naše naštvání vlastně vypadá?

Až později ve svém životě jsem se setkala s pojmem „angry black woman“ (naštvaná černá žena) – velice zraňujícím a stereotypizujícím termínem. Naznačuje totiž, že černošky jsou často bezdůvodně naštvané a ubírá to na jejich kredibilitě. Přemýšlela jsem – a hlavně jsem o tom vedla spoustu konverzací s kamarádkami –, co za tím stereotypem vlastně je. Proč se to říká? Proč je to tak zraňující? A proč se některé z nás opravdu někdy cítí jako ony „angry black women“?

Máme totiž důvod být naštvané. Musíme být neustále na pozoru, protože nebezpečí číhá ze všech stran. Jako ženy jsme vystavovány násilí patriarchátu. Jako černé ženy čelíme násilí bílého patriarchátu. Jenže strach z toho, že nálepku „angry black women!“ dostaneme a lidé nás nebudou brát vážně, často končí tím, že si samy zakazujeme prožívat emoce tak, jak si zasloužíme. V práci se pak mnohdy neohradíme vůči sexistickým nebo rasistickým řečem kolegů*yň. Na společenské akci se zase jen nejistě zasmějeme nemístným vtípkům, protože si musíme neustále hlídat, zda je naše reakce přiměřená, a to podle těch, kdo jsou společensky „nad námi“. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem se ohradila, bylo řečeno, že v dané instituci nebo společenském kruhu se rasismus do té doby neřešil nebo neobjevoval. Ještě aby ano, když jsem první černoška, která se tam ocitla, že? Někdy se tak musím už snad jen ze zoufalství zasmát tomu, jak často bývá zodpovědnost za systémové problémy připisována těm, kdo jimi nejvíce trpí.

James Baldwin popisuje „black rage“ (černošskou zlost) jako zlost černochů na rasisty a rasismus obecně. Není to podle něj stejné, jako když se pohádáte s přáteli a jste na ně pak naštvaní*é. Je to zlost na rasismus, který se děje nám osobně, ale taky lidem po celém světě. Baldwin ji ve své knize Notes of a Native Son (Zápisky původního muže, 1955) popisuje jako strašlivou chronickou nemoc, jejímiž příznaky jsou jakási slepá horečka, bušení do lebky a oheň ve střevech. Lépe bych to nepojmenovala. Baldwin říká, že každý černoch má tento vztek „v krvi“, ale je také na každém, zda s ním žije vědomě nebo jestli se mu poddá. Často bojuji s tím, jestli by mi bez tohoto vzteku nebylo lépe – je totiž mnohdy velmi vysilující. Zároveň mi ale dává náboj a sílu bojovat za to, v co věřím, že je správné. Je mou nedílnou součástí a vnímám ho jako svůj motor. Proto mi dnes už dává smysl, proč mě odmalička tolik zasahovaly příběhy obětí policejní brutality.

Docentka působící na University of California, Riverside, Myisha Cherry ve svém textu On James Baldwin and Black Rage Baldwinovy myšlenky o „černošském vzteku“ dál interpretuje. Říká, že jej může prožívat každý černoch, který je „živý“ (ne ve smyslu opaku mrtvého, ale spíše osvícený). „Černošský vztek“ mají pouze černoši*ky s určitou úrovní uvědomění – ti*ty, kteří*ré kladou otázky a prozkoumávají svět a život. Neznamená to tedy, že by všichni*všechny černoši*ky sdíleli*y jakési společné vědomí nebo jedinou emoci. Černošský vztek je spíše kognitivní a afektivní reakce, kterou pociťují černoši*ky, kteří*ré jsou svědky neustálého špatného zacházení, lhostejnosti a ignorance vůči jejich utrpení.

Ačkoli jsou Baldwinovy texty spíše soustředěné na americký kontext, dovolím si říct, že je možné je aplikovat celosvětově. Mohu samozřejmě soudit jen s vlastní zkušenosti a z konverzací, které jsem měla s dalšími černochy*škami v Česku, nicméně černošský vztek není cizí ani nám.

Černošský vztek – což jsem si mnohokrát prožila na vlastní kůži – bývá mnohdy vysoce penalizován a odsuzován. Mnoho z nás se určitě setkalo s názory, že černoši*ky jsou přísní*é, agresivní, strašliví*é. Takovým předsudkům napomáhají i mediální titulky nebo vyjádření politiků. Vybavují se mi třeba výroky Donalda Trumpa, který v reakci na protesty Black Lives Matter na sociálních sítích napsal větu: „When the looting starts, the shooting starts.“ (Když začne rabování, začne střílení.) Přitom bílé teroristy*ky, kteří*ré 6. ledna 2021 zaútočili*y na Kapitol, popisoval jako mírumilovné a laskavé lidi.

Jako malé mě i sestru mamka vysílala do světa s tím, ať neděláme nic zlobivého, protože si nás vždycky všude každý zapamatuje. A ačkoli v té době možná ani netušila, jak moc velkou pravdu měla, skutečnost byla taková, že ve větších skupinách dětí jsme vždy byly my dvě ty nejvíc viditelné a okolí se na nás dokázalo zlobit vždy o něco víc než na naše bílé kamarádstvo.

Povznes se!

Čím jsem starší, tím víc jsem na pozoru. Vím, že cizí prostředí pro mě vždy představuje nějakou hrozbu. Mohu totiž jen existovat, sedět, nic neříkat, ale už pouhá moje přítomnost mnohdy dokáže bělochy vyprovokovat k agresi nebo minimálně k nějaké nevhodné poznámce. Ne vždy se taková průpovídka musí týkat přímo mě, ale nedokážu ignorovat jakoukoli formu diskriminace nebo jiné formy agrese vůči jakékoli marginalizované skupině. Proto mám často pocit, že můj život je víceméně jen neustálý boj. Že si nemůžu odpočinout a hlavně musím být „profesionální“. Protože jakákoli známka emocí ubírá na věrohodnosti toho, co říkám.

Často se mi pak stává, že mi lidé říkají, ať rasistické poznámky nebo útoky neřeším, ať jsem „the bigger person“ nebo nedej bože ať se povznesu. Kdyby se ale všichni měli povznášet nad bezprávím, jak by to tady asi vypadalo? A proč by někdo, vůči komu je neustále mířená nějaká agrese, měl být nad věcí? Není to na člověka, který je obětí strukturálních a společenských nerovností, příliš velký požadavek?

Cherry vysvětluje, že nejsme předurčeni*y k jednomu druhu hněvu. Máme možnost volby, zda se zapojíme do neužitečného nebo užitečného druhu, a tedy i neužitečného nebo užitečného jednání. Užitečný hněv nám může pomoci třeba protestovat, kritizovat a tvořit. Takzvaný neužitečný hněv bývá zase spojován s nevraživostí vůči bělochům. Nemůžeme ho ale v žádném případě srovnávat s nenávistí, kterou běloši cítí vůči černochům. Tento odpor se totiž nerodí z přesvědčení o nadřazenosti, z něhož pochází rasismus. Je to spíše potřeba zbavit se nespravedlností, které na nás „bílý muž“ páchá, ale také pocit křivdy. Hněv užitečný je láskyplný, kritický a tvůrčí, může nás motivovat a posouvat. Tento hněv zahrnuje oceňování černošského života a nepoddává se pocitu nenávisti, který tak často postihuje bílé rasisty.

Filozofka Amia Srinivasan se ve svém textu The Aptness of Anger (Vhodnost hněvu) zabývá konceptem hněvu, zejména v kontextu politické a sociální nespravedlnosti. Staví se do opozice proti tvrzení, že hněv je kontraproduktivní a že je zapotřebí se mu vyhýbat. Srinivasan vysvětluje, že hněv naopak může být přiměřenou a racionální reakcí na systémové nespravedlnosti a diskriminaci. Tento hněv může zásadně motivovat jednotlivce či skupiny k podnikání kroků proti společenskému útlaku a může napomoci při jeho řešení.

Mám pro to mnoho důvodů

Čím jsem starší, tím více si jsem jistá sama sebou a mám menší problém se za sebe postavit. Naučila jsem se totiž, že to za mě nikdo jiný neudělá. A praktikuji to i v těch nejbanálnějších situacích, které ostatním mohou připadat bezvýznamné. Pro mě však představují obrovskou odvahu. Odmalička jsem totiž byla socializovaná tak, abych lidem kolem sebe hlavně nedělala „nepříjemně“ a nevytvářela tak dusnou atmosféru. To znamenalo zasmát se rasistickým vtípkům, nechat si sáhnout na vlasy (protože zvědavost je přece přirozená a dospělí lidé si prostě nemohou pomoct) nebo odpovídat na nemístné otázky. Dnes se tyto zvyklosti snažím odbourávat a setkávám se s tím, že jsem nepříjemná, beru se moc vážně a lidé kolem mě se bojí „cokoli říct“ či „vtipkovat“. Pokud u stolu někdo řekne rasistický vtip, začne mě zmáhat úzkost. I přesto se razantně zvednu a odcházím se slovy, že v přítomnosti takových vtipů nehodlám setrvávat. „Proč odcházíš? Proč jsi naštvaná? Nebylo by lepší lidem vysvětlit, proč takové vtipy/otázky nemají říkat?“ Jsem sice učitelka, ale rozhodně nejsem placená za to, abych vzdělávala neznámé lidi v hospodě. Když mám zrovna náladu, mohu se snažit vysvětlit a ukázat svůj pohled na věc, není to však v žádném případě moje povinnost, ačkoli si to mnoho lidí myslí. A pokud jim nevyhovím, zase dostanu jen onu nálepku naštvané černé ženy.

A víte co? Já naštvaná jsem. A mám pro to mnoho důvodů. Jsem naštvaná, protože ve společnosti stále převládají strukturální nerovnosti. Protože po mně lidé chtějí, abych raději mlčela a nedělala problémy. Protože pokud zůstanu mlčet, možnost pozitivní změny neexistuje a rasismus bude nadále nejen všudypřítomný, ale také ignorovaný. Jsem naštvaná, že jsme uprostřed klimatické krize, a ti, kdo naši planetu nejvíce znečišťují, nejsou ochotni pro to nic dělat. Jsem rozhněvaná, kolika lidem jsou lhostejné války po světě a že je neustále uplatňován selektivní soucit. Že někteří lidé si záchranu zaslouží, další nikoli a dostávají nálepky teroristů. Takže ano, můj hněv je opodstatněný a nenechám se nikým umlčet.