K revoluci v Rojavě došlo v roce 2012 během rozpadu Asadova režimu a vedlo ji hnutí Koma Civakên Kurdistanê. Velkou inspirací pro tuto sociální změnu byla ideologie demokratického konfederalismu, kterou poprvé formuloval průkopník environmentálního myšlení a anarchista Murray Bookchin a kterou na tamní podmínky adaptoval Abdullah Öcalan, lídr Kurdské strany pracujících. Öcalan po rozpadu sovětského bloku využil příležitosti a úspěšně přinesl do kurdského, původně marxistického hnutí nové myšlenky a principy – přímou demokracii, ekologii a zejména jineolojî.

Jineolojî neboli věda o ženách zjevnou inspiraci nalézá jak v sociálních hnutích, tak ve feminismu. Přesto si jde vlastní lokální cestou. Hnutí demokratického konfederalismu našlo v evropských podmínkách hodně podporovatelů v anarchistickém, levicovém a feministickém hnutí. Rojavě se podařilo ubránit Islámskému státu a významně se podílet na jeho rozpadu. V současné době je v horké válce s Tureckem (stejně jako ČR je členem NATO). Válka je to velmi krutá, zejména kvůli ilegálně zabraným územím tureckým státem, bombardování civilních objektů pomocí dronů, mezinárodní nevůli k uznání Severovýchodní Sýrie jako suverénní autonomie a ekonomickým sankcím vůči Asadovu režimu, které se vztahují i na území autonomní samosprávy.

Revoluční praxe v Rojavě je českými médii redukována na syrské Kurdy. Jde přitom o multikulturní revoluci, jež má radikální sociální rozměr a i za těžké situace slaví úspěchy. Pozorovat, jak policii a armádu nahrazují komunitní projekty, které se starají o bezpečí a spravedlnost, je šokující a nadějné, především tváří v tvář selhávání české policie, třeba právě v řešení sexualizovaného násilí. Ten nejtěžší boj však podle tamních feministek svádí syrská autonomie s patriarchální a kapitalistickou mentalitou, upevňovanou národními státy několik tisíciletí. I na to jsme se zeptali Semîry Hac Elî, která na naše otázky odpovídala v dramatických válečných podmínkách. V Rojavě zastává post, jejž bychom v našem prostoru národního státu nejspíš nazvali ministryně školství. To nicméně nedokáže vystihnout demokratickou podstatu tamní společnosti a její úsilí o fungování v mimostátních strukturách.

Region, ve kterém žijeme, má vždy určité charakteristiky. Například v tom našem žije více společenství vedle sebe, a to na malém území. Bez ohledu na to, jak moc se jejich kultury vzájemně ovlivňovaly a ovlivňují, se jedna od druhé docela liší. A víc než to, existují tu velmi rozdílné postoje a názory, například na náboženství. Jsou tady muslimové, křesťané, jezídové a mnoho dalších náboženských skupin a hnutí. Národní stát, který je založen na nevraživosti mezi jednotlivými skupinami obyvatel, z těchto konfliktů těží, a proto vzájemné problémy a rozpory prohlubuje. Děti, které přicházejí do našich škol a začínají se svým vzděláním, jsou těmito zpátečnickými myšlenkami velmi ovlivněny. To je největší obtíž a výzva, jíž čelíme. Existují ale i další omezující vlivy, především okupace tureckým státem. Tureckem naverbování žoldáci z ISIS každý den útočí na našem území, a to nejen letecky, ale i těžkou bojovou technikou. Terčem těchto útoků se stávají také naše školy, a to zejména v oblastech v blízkosti turecké hranice a na územích, která okupují turečtí žoldáci. Původní obyvatelstvo z těchto okupovaných oblastí bylo vysídleno a uprchlíci se museli uchýlit do škol a táborů ve městech. Za tyto tábory nyní nese odpovědnost Organizace spojených národů, která nicméně nejedná v souladu se svými stanovenými povinnostmi a dostatečně se nestará o vzdělávání v táborech či o jejich zásobování.

Náš region čelí destruktivní válce. Je nejen pod útokem, ale také pod těžkým obléháním. Caesar Syria Civilian Protection Act – sankce proti Sýrii – ovlivňují i naši geografickou oblast. Jsou s ní navíc spojeny i některé hraniční přechody, blokované mezinárodními silami, například přechod Til Koçer (Al-Yaarubiyah), o němž se několikrát diskutovalo na půdě OSN. V Radě bezpečnosti se blokáda ze strany OSN projednávala a mnozí se vyjádřili, že by měl být otevřen. Stačilo ale, aby jediné Rusko coby stálý člen s právem veta řeklo ne, a diskuse byla ukončena. Dovoz a vývoz mnoha věcí proto představují problém. A jak už jsem říkala, OSN a s ní spojený UNICEF se o naše nesnáze nestarají příliš dobře.

Kurdské straně pracujících je 50 let. Vedla dlouhý a těžký boj a stále bojuje. Naše společnost a region jsou tímto bojem samozřejmě ovlivněny. Jak jsem říkala už na začátku, v oblasti, ve které žijeme, je zastoupeno mnoho různých kultur a společenství. Model demokratického konfederalismu proto představuje nejlepší možnou cestu, díky níž mohou odlišné skupiny lidí žít pohromadě na jednom místě. Žádná jiná ideologie nedokázala tyto odlišné víry a národy sjednotit.

Nakolik demokratický konfederalismus ovlivnil členy Strany kurdských pracujících, je ale otázka, na kterou nedokážu odpovědět. Pracuji jako vedoucí pracovnice v oblasti vzdělávání v rámci autonomní správy. Nejsem členkou Kurdské strany pracujících, takže nejsem s to vám poskytnout tak fundovaný pohled na fungování strany, který by vám dal jejich člen. Ale z toho, co jsem viděla na vlastní oči, mohu říci, že došlo k velkým změnám. Naše společnost se sebeorganizuje odspodu nahoru. Odpoutáváme se a očišťujeme od národního státu, který nás indoktrinoval ideologií nacionalismu. Bojujeme nicméně proti myšlení, jež se tvořilo po tisíce let. Při sebeorganizování se proto samozřejmě objevují problémy. Představitelé kapitalistické modernity z těchto změn nemají radost a snaží se je omezit. Ale jako pozorovatelka, která v režimu denně žije, mohu říct, že místní společenství se demokraticky neustále rozvíjí.

Existují nějaké lidské počiny, které nejsou ovlivněny ideologií? Existuje vůbec nějaké školství, které není zasaženo ideologií? Podle mého soudu neexistuje, a ani to není možné. Naší ideologií je pospolitost a rovnost a cílem vzdělávání je rozvoj dětí. A tak jsme si museli zodpovědět otázky: Budeme děti vzdělávat tak, aby se staly součástí společnosti, nebo se přikloníme k individualismu? Budou vychovávány k rasistickému myšlení, nebo v duchu rovnosti? Přišli jsme tak se dvěma základními cíli vzdělávání. Za prvé rozvíjet jedince a za druhé budovat rovnost a sociálnost ve společnosti. Myslím, že pedagog Paulo Freire přistupoval ke vzdělávání právě takto, jako ke společenskému problému.

Paulo Freire správně říká, že pokud jsou utlačovaní vystaveni vzdělávání postavenému na společenském útlaku, ve své emancipaci pak budou užívat převážně násilných a utlačovatelských metod. Jedním z příkladů této problematiky může být právě Komunistická strana v Československu, ale netýká se to jen jí. Třeba když se za Lenina formoval Sovětský svaz, bylo rozhodnuto, že se bude praktikovat NEP, nová hospodářská politika. Ta nicméně využívala metody, které existovaly již dříve. Jistě, chtěli ji praktikovat jen dočasně, ale nikdy se jí nezbavili. Co mělo být dočasné, se nakonec stalo všeobecnou normou. V důsledku toho se sovětský stát od kapitalismu vlastně nikdy neodpoutal. Jak se říká, kdokoli používá zbraně nepřítele, stává se víc a víc podobným nepříteli. V naší praxi se snažíme si to uvědomovat a podle toho taky volíme metody své práce a vzdělávání.

Socialismus je spojen s pospolitostí, vychází z lidské společnosti. Nesouvisí ale jen se svobodou pracujících. Proletariát, tedy oni pracující, to jsou ti, jejichž úsilí je spojováno se mzdou. Problém jejich nesvobody ale není vyřešen tím, že se jim jejich práci podaří prodat za vyšší cenu. Zorganizovat dělníka s vysokým platem k boji proti kapitalistům je totiž mnohdy velmi obtížné. Schválně sledujte, co se děje, když kdykoli dojde ke stávce. Jakmile se zvýší platy, stávka je u konce. Takže spojovat reálný socialismus pouze s dělníky by nebylo úplně správné. Pád reálného socialismu také neodstranil důvody, proč by měl socialismus existovat. Situace žen je navíc odlišná od situace dělníků. Ženy nejsou jen polovinou společnosti, jsou jejím duchem. Když společnost rozpadá, útlak dopadá nejdříve právě na ně. Z tohoto důvodu lze říci, že dokud ženy nedosáhnou své svobody, nelze dosáhnout svobody v celé společnosti. Proto bych ráda připomněla rčení, že úroveň svobody žen ukazuje úroveň svobody v celé společnosti.

Ve všech oblastech života, včetně vedoucích pozic, jsou ženy přítomné více než z poloviny. Pracuji v oblasti vzdělávání, kde to vidím ještě jasněji. Nepřichází vůbec v úvahu, aby ženská otázka zůstala jen v rovině nějakých prázdných hesel a pouhé teorie. Troufám si tvrdit, že na rozdíl od jiných zemích, kde se ženy stávají obětmi hrubosti a zisku, u nás je praxe a teorie ženské svobody ve vzájemném podporujícím se vztahu. Osvobození žen pro nás zkrátka není něco, na co bychom si měli počkat až po revoluci.

Byly to právě ženy, které umožnily revoluci, a co víc, staly se hlavní silou, díky níž se lidé začali sebeorganizovat a emancipovat. Každý ženský hlas v severní a východní Sýrii, který je slyšet, je hlasem tisíciletého společenského vzdoru. To ale neznamená, že by naše společnost dosáhla úplné proměny v tom, jak o ženské emancipaci přemýšlíme. Abychom oslovili každou ženu z jakékoli oblasti, musíme se organizovat. Naše společnost je totiž ve svých základech napůl feudální a zároveň je každou chvíli pod útokem ze strany kapitálu, a to nejvíce v kulturní a ekonomické oblasti. Nicméně díky tomu, že si ženy osvojily potřebnou ideologii (Jineolojî), si vymohly si účast na vedení a v politickém zastoupení. Položily základy svobodnému a rovnoprávnému životu v partnerství, prostě se začaly aktivně projevovat ve všech oblastech společnosti.