Druhá : směna


Sociální konzervatismus a podpora “těch správných rodin”

:Zora Hesová

Konzervativní politiky brojící proti “netradičním” rodinám podporují sociální hierarchie a nevedou k emancipaci. Snahy o znemožnění interrupcí a zpochybňování legitimnosti queer rodin jdou ruku v ruce s útlakem rodin romských a sociálně vyloučených. Podporu státu nakonec získávají především bílé, středostavovské pracující a pečující matky.

Konzervativní politika mravnosti proměnila Střední Evropu nečekaným způsobem. Zatímco v roce 1989 jsme si ještě mohli myslet, že alespoň v něčem byla komunistická Evropa napřed – v samozřejmosti ženské zaměstnanosti, ve vybavenosti sociální infrastruktury a v otázkách genderové rovnosti obecně – dnes už si to myslet nemůžeme. Nejenže byla ona infrastruktura během 90. let různými způsoby odbourávána, samotná rovnost a ženská autonomie jsou už skoro desetiletí (a někde i déle) pod systematickým tlakem. Práva, principy a hodnoty, které se zdály vydobyté a zajištěné, padají. V politickém mainstreamu už ani u nás není výjimkou slyšet, že ženy nemají samy právo na rozhodování o vlastním těle, pokud to není posvěceno parlamentem. Předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Marek Výborný tak například pro Deník N vyjádřil svůj názor na interrupce (prezentovaný jako umírněný), podle kterého „ve zcela mimořádných případech, jako je ohrožení života matky nebo znásilnění v rámci válečného konfliktu, musí být rozhodnutí na straně ženy”. Poslanec je “dalek toho, abych tu ženu soudil či morálně odsuzoval”. V ostatních případech je rozhodování o těhotenství zřejmě v rukou někoho jiného.

Podobné posuny lze pozorovat na různých úrovních. Menšiny, etnické, vztahové, jakékoli, mohou doufat v toleranci a blahosklonnost, ale požadovat respekt k jinakosti, rovnost, nebo dokonce vymáhat stejná práva, jako má většina, je stále častěji problematizováno. Děje se tak především ze strany nově viditelné neliberální konzervativní “protistrany” vůči dřívějšímu progresivnímu, liberálnímu a mnohdy tacitnímu konsensu. Dnes je běžné slyšet, že některé životní formy a strategie mají větší hodnotu, jelikož odrážejí „normální svět“ a ty správné „tradice“, kdežto svobodné rozhodování o svém životě se podle mnohých „vymyká selskému rozumu“.

Jak k tomu došlo? Jedno vysvětlení je ideologické či kulturní, druhé politické. Na jedné straně pozorujeme posilování militantních konzervativních hnutí, například ve formě anti-genderu, ale i jakéhosi méně konfrontačně formulovaného postoje, který však s odkazem k selskému rozumu či „tradici“ odmítá jakýkoliv pokrok v oblasti feminismu nebo queerness. V politické rovině můžeme na druhé straně vidět, že největší prostor získává anti-gender tam, kde se stal nástrojem vládnutí autoritářských vůdců, například v Orbánově Maďarsku, Kaczyńského Polsku nebo Putinově Rusku. Obě tendence – aktivistická i mocenská – se dlouho vzájemně posilovaly. V zemích, kde konzervativní myšlení prostupuje sociálními politikami, však dochází k závažným posunům v pojetí a podmínkách občanství a lidských práv.

Cílem tohoto textu je popsat jak zdroje, tak konkrétní důsledky konzervativního obratu. Pouhé porozumění a kritika anti-genderového diskurzu pro jeho celkové uchopení nestačí. Je třeba také chápat, k čemu jsou anti-gender a spojené ideologie používány, a to zejména na poli sociálních politik národně-konzervativních vládců. Místo pozitivní sociální a prorodinné politiky se konzervativní obrat projevuje zejména v Maďarsku, a to ve formě neliberálního paternalismu, který obrací moderní sociální politiku naruby.

Konzervativní obrat

Konzervativní obrat označuje rostoucí vliv militantní konzervativní lobby a postojů v Evropě. O anti-genderovém hnutí začínáme hovořit až mezi lety 2015 a 2018, tedy v momentě, kdy jeho důsledky začínají být zcela viditelné i v Evropě. V té době už můžeme vidět ústavní pojistky proti uznání homosexuálních rodin jako rovnocenných, odmítání takzvané Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách nebo opakované pokusy o delegitimaci interrupcí. Důkazy o síle konzervativní mobilizace v celé střední Evropě tak už máme na stole.

Konzervativní obrat není ale jakýsi jednoduchý kulturní backlash. Je to jev, který má několik rovin. Od začátku let 2000 se skutečně rozvíjí a postupně organizuje konzervativní katolická reakce na sekularizaci a uvolňování společenských norem, zejména týkajících se genderové rovnosti. Paralelně a ještě déle vytváří ve Spojených státech evangelikánská konzervativní ideologie takzvané „religious right“ . Tyto se v Evropě někdy kolem roku 2013 spojují a formují anti-gender.

Kořeny dnešního anti-genderu jsou tedy dvojí. Jeden je jednoznačně náboženský a katolický, druhý politický. Řada autorů – sociálních vědců, ale i řeholnic – dokládá posun v sociální doktríně katolické církve, která začala koncem 90. let reflektovat nezadržitelnou sekularizaci sociálních norem. Spouštěčem byl zřejmě fakt, že se lidskoprávní přístup, rozvíjený skrze mezinárodní konvence, začal systematičtěji věnovat vedle práv sociálních také právům žen. Když se potom na Světové konferenci OSN o ženách v Pekingu v roce 1995 uznala sociálně kritická perspektiva, vyjádřená v pojmu gender, přišla i katolická církev s odpovědí. Namísto trvání na běžné náboženské doktríně, která nadále vnímá antikoncepci, rozvod, a především vztahy neschopné biologické reprodukce za hřích, a která jasně definuje společenské role muže a ženy, se církev pokusila doktrínu přeložit do sekulárního jazyka. Namísto rovnosti začala hovořit o komplementaritě a rovné důstojnosti pohlaví a kritickou, konstruktivistickou perspektivu „genderu“ označila za ideologii, která popírá a mění „přirozenou“ genderovou hierarchii.

Nepřátelské převzetí pojmu gender a jeho sloučení s pejorativně vnímaným pojmem ideologie mělo za cíl delegitimovat celou genderovou perspektivu. Nakonec se tak také stalo. Pojem „gender“ se stal symbolem odsouzení celého dědictví protestů 68. roku: uvolnění společenské konformity, sekularizace společenských institutů jako jsou manželství a vzdělání, destigmatizace sexuality a požadavku na rovnost a individuální naplnění v životě i v manželství. Jako zhoubnou „globální sexuální revoluci“ toto dědictví v letech 2000 odmítla a pojem „genderová ideologie“ zpopularizovala řada katolických intelektuálů jako Tony Anatrella, Marguerite Peeters a Gabriele Kuby. Jejich vliv sice nebyl malý, ale až do začátku let 2010 omezený na konzervativní katolická prostředí.

Po roce 2013 ale katolická odpověď v Evropě vstupuje do veřejného prostoru jako politický argument a kulturní kód. Konzervativní opozice ve Francii v té době (během vlády socialisty Francoise Hollanda) pořádá masové demonstrace proti navrhovanému zákonu o manželství pro všechny. Protesty s názvem „La Manif pour tous (LMPT)“ (Demoška pro všechny) přijímají inovativní strategii. V pastelových růžových a bledě modrých barvách vykreslují odpor vůči politickému uznání homosexuálních svazků v pozitivním duchu – jsou pro manželství, pro děti a rodinu, pro „sex, nikoliv gender“. Demonstrace jsou vedeny s morálním apelem a bez odkazu k náboženství, což umožňuje masovou mobilizaci. Zákon sice nezvrátí, ale mobilizují celou rozpolcenou pravici, dopomohou jí k vítězství v dalších volbách a odsoudí socialistickou stranu k praktickému úhynu. Mobilizační potenciál sekulárně pojaté konzervativní opozice vůči liberální politice ve společenských otázkách je zopakován všude po Evropě, s největším úspěchem právě v Evropě Východní. Už v roce 2013 se chorvatské katolické aktivistce Željce Markić podaří získat 20 procent podpisů voličstva a následně dostatek hlasů v petici k ukotvení pojistky proti rovnému manželství (které v té době ani není plánováno) v Ústavě. Na Slovensku i v Rumunsku mobilizuje odpor proti rovnému manželství v tehdy rozpolcenou pravici a vede k soutěži o to, kdo se ujme „křesťanského hlasu“ mezi stranami, které se jinak odlišují pouze skandály a mírou populismu.

Přesun katolické proti-moderní reakce do politiky vykazuje ale zcela nové rysy profesionalizovaného aktivismu: systematické, ad hoc vedené kampaně proti konkrétním zákonům; široké koalice katolické církve a národoveckých stran, organizované specializovanými „Aliancemi“ v různých zemích; veřejná komunikace za použití podobných sloganů hrozících “genderovou ideologií” a opírajících se o sekulární jazyk práv (rodin, plodů a dětí). Od roku 2013 se po celé Střední Evropě množí obdoby LMPT (proti manželství homosexuálů), konají se národní pochody pro život (proti interrupcím) a kampaně proti Istanbulské úmluvě. Zapojené skupiny jsou často zapojené v zastřešujících konzervativních nebo katolických sítích a používají stejné repertoáry (demonstrace a pochody, petice a kampaně, či dokonce soudní spory). Právě ve Střední Evropě je tato strategie úspěšná. Společenský konsensus o rovnosti žen a mužů i představy o univerzálnosti práv a sociálním pokroku se ukázaly jako poměrně povrchní, jakmile na politické rovině vzniká dostatečně razantní oponentura. Organizovaný odpor, i když je ve společnosti menšinový, lehce problematizuje integraci migrantů, práva queer lidí a žen nebo pokrok na poli inkluze.

Anti-genderové rétorice dodává sílu absence liberálního vedení katolické církve (v Západní Evropě církev nebrojí proti migraci a potratům, u nás ano), postavení médií (která si svou nezávislost na politice a donorech pomalu budují) i neukotvenost liberálních postojů a občanské společnosti.
Vedle politiky identit tu je ale ještě sociální politika, která může být chápána jako aspekt post-komunismu –. Právě transformace sociálního státu se ukázala jako plodné pole pro konzervativní experimenty, které odpovídají na dopady neoliberální globalizace.

Anti-gender je součástí změn nejen na poli individuálních práv (v podobě omezení možností interrupce nebo stejnopohlavních sňatků), ale i v kontextu širší sociální politiky. Tam, kde se národní konzervativci dostali k vládě, opustili od politiky podporující genderovou rovnost (takzvaný gender mainstreaming) a nahradili jej jinými přístupy, často v podobě family mainstreamingu.

Národní konzervativismus

Polská, maďarská, ale i slovenská pravicová scéna už deset let otevřeně mobilizuje proti „genderu“, právům queer lidí a za omezení autonomie žen. Odmítání liberálních společenských norem a respektu k jinakosti se stalo jedním z nástrojů vládnoucích stran PiS a Fidesz. Stejně tak slovenská pravice se předhání v tom, kdo bude zastupovat katolickou politiku. Polské LGBT-free zóny, kriminalizace potratové asistence a maďarský zákon proti LGBT viditelnosti není třeba zmiňovat. Roli anti-genderu v politice lze připsat jak zmíněnému konzervativnímu aktivismu, tak i pouhopouhé volební instrumentalizaci se strany populistických stran. Tam, kde populisté nemají pevnou ideologii, přistupují k různým tématům ryze účelově, což je viditelné jak v Česku, tak na Slovensku. Ovšem polský a zejména maďarský příklad hovoří ještě o jednom zásadním aspektu politik morality. Odráží totiž poměrně úspěšný experiment s konzervativní odpovědí za neoliberální globalizaci, který by se mohl stát nebezpečným vzorem pro země v podobné situaci.

Anti-gender je součástí změn nejen na poli individuálních práv (v podobě omezení možností interrupce nebo stejnopohlavních sňatků), ale i v kontextu širší sociální politiky. Tam, kde se národní konzervativci dostali k vládě, opustili od politiky podporující genderovou rovnost (takzvaný gender mainstreaming) a nahradili jej jinými přístupy, často v podobě family mainstreamingu. Pojem mainstreaming znamená posuzování a plánování sociálních politik s ohledem na jejich dopad na rovnost, respektive na postavení rodin. Oba zmíněné typy jsou součástí reformě-správního jazyka Evropské unie. Odstranění pojmu „gender“ ovšem není jen symbolická změna, ale nese s sebou více či méně systematické proměny celé sociální politiky.

Na Slovensku v roce 2020 vyhrála konzervativní populistická koalice a v Parlamentu tak není zastoupena žádná liberální strana – Progresívne Slovensko těsně spadlo pod hranici 5%. Bývalý zaměstnanec slovenské biskupské konference Milan Krajniak se stal ministrem sociálních věcí. Vedení Odboru pro rodovou rovnost vzápětí opustila jeho dlouhodobá vedoucí Oľga Pietruchová se zdůvodněním: “Naše ministerstvo pod vedením ‘posledného križiaka’ mení spätne naše odborné stanoviská a núti akceptovať pripomienky Konferencie biskupov Slovenska, ktorí sa snažia pojem rodovej rovnosti úplne vymazať zo slovníka. Odmietnutie správy ombudsmanky a pokusy poslancov vládnej koalície na obmedzenie interrupcií iba dokresľujú tento celok. Nastúpili sme cestu Maďarska a Poľska.” Jedním z prvních důsledků těchto změn je pozastavení financování projektů podporujících rovnost, zapojení katolických organizací do poradních sborů ministerstva a přerozdělování zdrojů ideologickým spojencům. Podobné přesměrování státní podpory od liberálních a reformních projektů k těm provládním a konzervativním lze registrovat i v Polsku a Maďarsku. Na Slovensku se takzvaný familialismus stal kódem, tedy nástrojem, jak se o nový způsob přerozdělování hlásit.

Co ale nahradí genderovou rovnost jako cíl sociální politiky? Polský a maďarský příklad naznačují dva příklady familialismu: populistickou redistribuci a neliberální paternalismus.

Volební úspěch polského národního konzervativismu od roku 2015 je běžně připisován spíše sociální politice vládní straně PiS než ideologickým postojům. Její program plošné podpory rodin s dětmi, přijatý na posílení porodnosti, vytáhl statisíce rodin z chudoby a hlásí se k němu i opoziční strany. Problém je ovšem v zaměření. Natalistická politika se stala přijatelným důvodem k zásadní redistribuci a navyšování sociálních výdajů, nikoliv však třeba politika pro cílené omezování chudoby. Komplexněji pojatá sociální politika, která by podpořila autonomní rozhodování žen (například skrze podporu zkrácených úvazků), sociální bydlení a dostupné sociální služby, totiž absentuje. Tamní familialismus podporuje roli ženy jako matky (například skrze snižování odchodu do důchodu pro ženy s děti, což sice rodinám ubírá příjmy, ale ženy „uvolňuje“ pro péči o závislé členy rodiny).

Mnohem dále zachází paternalistická sociální politika v Maďarsku. V zemi, která se k familialismu hlásí, se sociální politika stala nástrojem přerozdělování ve prospěch určitých sociálních skupin: bohatších (Welfare for the wealthy) a takzvaně zasluhujících, tvrdě pracujících (na rozdíl od nezasluhujících, nepracujících). Maďarský familialismus je totiž stěží příklad sociálně štědré politiky. V zemi se od roku 2010 sociální výdaje snižovaly (jak na hlavu, tak v procentech HDP), a to i v evropském srovnání (EU průměr je 20 procent, Maďarsko kleslo na 17,5 procent). Ty dostupné se pak soustředily na střední třídu. Sociální podpora přichází často ve formě daňových úlev a výhodných úvěrů, které jsou dostupné pro zaměstnané s pravidelnými příjmy. Přímá rodinná podpora je nízká a není navyšována o inflaci. V roce 2011 byla zavedena nízká rovná daň (16 procent), přičemž Maďarsko má extrémně nízkou korporátní daň (9 procent) a jednu z nejvyšších DPH v EU (27 procent), což zvyšuje daňovou zátěž chudších a snižuje ji bohatším. Byly omezeny výdaje na školství a zdravotnictví, stejně tak i podpora postižených, nezaměstnaných a základní podpora v nouzi. Podpora v nezaměstnanosti se vyplácí pouze po dobu tří měsíců a podpora v nouzi je striktně podmíněna, například absencí problémů se zákonem, dodržováním školní docházky dětí a účastí na sociálních pracích.

Maďarský pracovní stát

Tento sociální systém prozrazuje promyšlenější a v historii vyzkoušenou redistribuční politiku. S ní je spojena zcela nová forma společenské smlouvy kombinující neoliberální politiku s etatistickým konzervativním paternalismem: místo nekompetitivního sociálního státu „společnost založenou na práci“.
Neoliberální metody fungování státu v kontextu krizových úsporných opatření ovšem předcházejí vládu národních konzervativců. Zaváděla je už socialistická strana v důsledku ekonomických krizí po roce 2008. Obecněji se ale jedná o reakci na hlubší dopady transformace 90. let. Zavírání regionálně důležitých výroben a nedostupnost zaměstnání totiž zbavila obživy statisíce lidí (Szombati je nazývá přebytečným obyvatelstvem - surplus population), kteří potom přežívali na dávkách. Mnozí z nich byli dlouhodobě nezaměstnaní Romové, kteří se po rozpadu původní socialistické obživy usazovali v osadách. Podpora „nezasluhujícím“ byla v letech 2000 intenzivně problematizovaná extrémní pravicí. Už socialistická vláda zavedla disciplinární a trestající model dávek. Romům a jiným nezaměstnaným byla dána šance na obživu výměnou za podvolení se určitému morálnímu a pracovnímu řádu většiny a neúčast byla trestaná odnětím všech dávek a výhod.

Orbánův Fidesz tento systém pod názvem připomínajícím 30. léta “Magyar Munka Terv” (Hungarian Work Plan, HWP) zdokonalil. Orbánova vláda vymazala z ústavy sociální práva, naopak do ní připsala povinnost zaměstnání. Reforma v roce 2015 systém povinných veřejných prací decentralizovala a veškerou pravomoc při spravování programu předala místním elitám, nejčastěji starostům Fideszu. Ti tak rozhodují o tom, koho přijmou a komu tím přiznají právo na dávky. Účastníci programu sociálních prací (úklid, pěstování zeleniny pro školní jídelny, péče o parky atd.) jsou vedeni jako zaměstnanci, nikoliv jako nezaměstnaní. Je jim vyplácena mzda (pouze ve výši 70 procent minimální mzdy), ale nejsou chráněni zákoníkem práce. Pouze ti, kteří se po dobu 30 dní účastní veřejných prací, mají přístup k sociální podpoře. Systém HPW tak udržuje „přebytečné obyvatelstvo“ v situaci podobné nuceným pracím – bez incentiv pro rekvalifikaci a vstup na pracovní trh – zato pod morální a policejní kontrolou a mimo pozornost a pohoršení veřejnosti. Etnická segregace je principem systému: až 14 procent školv Maďarsku je segregováno podle etnického klíče. Maďarská sociální politika tak protežuje Maďary, a to po „zásluze“ (deserving) - tedy ty pracující, zaměstnané a vícedětné. Romové, postižení a chronicky nezaměstnaní nejsou ani příjemci zbytku oné sociální štědrosti.

Kristóf Szombati hovoří o „upevnění lokálního neo-feudálního systému“, který popírá principy občanských práv a rovnosti před zákonem. Romy a jiné dlouhodobě nezaměstnané učinil zcela závislé na klientelistických vztazích s lokálními politickými elitami. Feudální je i slovník. Podle Noémi Lendvai-Bainton Orbánova reforma zavedla novou správní nomenklaturu, která odráží jak neoliberální cíle, tak feudální prostředky. Ministerstvo sociálních věcí se tak stalo Ministerstvem lidských zdrojů, příspěvek na dítě Pedagogickou a vzdělávací podporou, podpora v nezaměstnanosti Podporou uchazečů o zaměstnání, sociální podpora Farní podporou a z gender mainstreamingu se stal family mainstreaming. Fary se po svém zrušení v roce 1983 staly mimochodem opět správní jednotkou.

Podle analýzy Kristófa Szombatiho je nicméně nový sociální systém efektivnější než ten původní, který především penalizoval „nepřizpůsobivé“. Disciplinování „přebytečné populace“ skrze státem organizovaný klientelismus „obnovilo pořádek“, zmírnilo dopady dezindustrializace a posilnilo stabilitu vztahů mezi lokálními elitami a účastníky jejich programů.

Neliberální paternalismus

Szombati hovoří o neliberálním paternalismu, který „kombinuje systémovou snahu o obnovení přirozených hierarchií se selektivním poskytováním ochrany a péče těm, kteří vyhovují státem posvěcené ideologii výdělečné práce“.

Systém, který omezuje možnost autonomního rozhodování a občanskou důstojnost výměnou za určité výhody, se ale netýká jen Romů a dlouhodobě nezaměstnaných. I ženy-matky určité výhody získaly: velký počet daňových i přímých pobídek pro rození dětí ve výšce 4 procent HDP (což vedlo ke zvýšení natality z 1,23 na dnešních 1,55), dřívější odchod do důchodu, od 4. dítěte doživotní odpuštění daní z příjmu a výhodná „vychovatelská“ půjčka, která se odepisuje skrze porody. Tento silně „genderovaný“ paternalismus ženy předurčuje a podněcuje k „tradiční“ roli v péči o děti a staré a favorizuje ženy sezdané a zaměstnané – tedy „zasluhující“ a konformní.

Orbánova sociální politika tak představuje zcela nový sociálně redistribuční projekt. Evropský sociální stát měl univerzalistickou a emancipační povahu, postavenou na rovnosti a univerzálním pojetí práv. Sociální práva měla podle něj tvořit zásadní rozměr práv občanských. Pouze občané osvobození od nejistoty týkající se přežití, dopadů nezaměstnanosti nebo onemocnění a disponující solidním základním vzděláním, mohli užívat občanských svobod a veřejně se realizovat. Tyto liberální základy sociálního státu jsou ale v zemích, ve kterých vládnou konzervativní populisté, opouštěny. Nahrazuje je sociální politika zcela odlišná, založená na nacionalismu a paternalistickém familialismu.

Loni v květnu podepsaly vlády zemí V4 takzvanou “Declaration Pro Familia“ (Deklaraci pro rodinu), která měla povýšit prorodinnou politiku na nový cíl politiky sociální, na níž země V4 chtěly zamýšlely postavit svou regionální identitu. Pod jejím pozitivním jazykem je ale třeba hledat neliberální motivy. Prorodinná politika, kódy jako family mainstreaming a odpor proti pojmu „gender“ mohou totiž – stejně jako v Maďarsku – znamenat projekt, který nemá ani emancipační ani sociální povahu, ale představuje neokonzervativní odpověď na sociální dezintegraci v důsledku ekonomických proměn. Příklad Maďarska ukazuje, že takový konzervativní sociální systém upevňuje jak sociální hierarchie (etnické, genderové, sociální, náboženské, třídní a regionální), tak klientelistické vazby a snímá břímě a odpovědnost za sociální regulaci ze státu. Levným, personalizovaným způsobem pacifikuje ty, kteří do nového neoliberálního pořádku nejsou integrováni a umožňuje snadnější fungování trhu.