Druhá : směna


Už nebudu tančit, jak někdo píská. Zasněme se, jaké by to bylo, kdyby každá striptérka byla feministkou.

:Markéta Garai

Ilustrace: seafur

Práce ve stripbaru mě postavila před ekonomické i sexualizované násilí, které jsem v daném kontextu nedokázala efektivně řešit. Tato zkušenost mě však zahnala k hlubšímu zamyšlení se nad souvislostmi, které od pasivního přihlížení vedly k mým veřejným uměleckým projektům a aktivismu. Proč má hlas sexuálně pracujících navzdory tomu, jak je potřebný, na veřejnosti nejméně prostoru?

Trigger warning: Následující text zachycuje znásilnění. Pokud jsi na tato témata citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

V setmělých klubech s červenou lucernou se nikdo neptá, co vás sem přivádí, a nikdo nechce skutečně vědět, kdo jste. Nikdo sem nepřichází být tím, kým je venku. Právě v tom spočívá kouzlo podmanivého tajemna, erotického napětí, sofistikované sexuální hry, ale i příčina častého nebezpečí pro osoby poskytující erotické performance a sexuální služby.

Vzpomínám si, že noční klub byl pro mě útočištěm, kde jsem se mohla schovat před svými problémy a na chvíli na vše zapomenout. Být součástí kolektivu žen, které mi byly druhou rodinou. V klubu jsem si dokonce brala směny i na Štědrý večer a o jiných svátcích. Jenže spíš než sesterské vazby byly naše vztahy kolektivním trauma bondingem. Všemu, co se uvnitř klubů dělo, jsme totiž čelily společně. Stovky žen přede mnou, které už tím místem prošly, a stovky žen po mně, které v této pracovní rutině pokračují dál. Na moment opustí to, kým jsou, obují si své taneční boty, oblečou kostým, udělají make-up a ponoří se do svého alter ega. Já jsem to své pojmenovala Margit a vystupovala jsem pod stage jménem Salomé, biblickým symbolem nebezpečné ženské svůdnosti, která dokáže ovládat muže tancem a nechat je pak sekat si navzájem hlavy. To byla přesně ta energie, kterou jsem potřebovala pojmenovat, a to, po čem jsem dlouho vnitřně toužila, aby se také s muži dělo.

Jako přeživší sexuálního násilí jsem v sobě měla vždycky spoustu hněvu na celý systém, na celý patriarchální svět, na svou emočně nepodporující rodinu. Byla jsem naštvaná na stigmatizaci plynoucí z toho, že jsem na univerzitě otevřeně řekla, že nechodím na ateliérové schůzky, protože mám posttraumatický syndrom z pokusu o znásilnění, během kterého jsem zažila i blízkou smrt. Svěřila jsem se s tím vedení ateliéru, které ale mou zkušenost nepřijalo jako dostatečný argument pro absenci a vytváření mých klauzurních prací mimo školní ateliér. Byla jiná doba, řekli*y mi, že je mé důvody nezajímají. Na konci semestru mě navrhli*y na vyloučení ze školy. Zároveň mi výslovně zakázali*y vystavit i celkově realizovat můj projekt zkoumající postavení osob v erotickém průmyslu, kvůli kterému jsem rok předtím začala pracovat jako striptérka. V komisi plné mužů se mě nikdo výrazně nezastal a nepostavil se za mě. Po konzultaci s komisí za mnou přišel hlavní vedoucí ateliéru, aby mi sdělil, že mu mám být vděčná, protože díky němu mohu na škole zůstat i přesto, že se v umění nikdy neprosadím. Podle něj totiž „nějaký prostitutky“ nikoho nezajímají. Svůj monolog skončil tím, že mám dva dny na to, abych přestoupila do ateliéru k jinému pedagogovi. Věřím, že dnes by bylo takové jednání na Akademii výtvarných umění už neakceptovatelné. Tenkrát jsem ale musela snést hodně, a tak jsem utíkala do svého fiktivního světa uvnitř nočních klubů. A nebyla jsem zdaleka jediná.

Když jsem se začala bránit, protože mi to narušovalo osobní prostor a autenticitu, přidalo se ke mně několik kolegyň a podařilo se nám dosáhnout změn. Zjistily jsme, že se můžeme ozvat všechny a nic špatného se nám nestane, protože jsme v převaze. Jsme to pořád my, bez kterých by klub mohl rovnou zavřít. Díky nám do klubu návštěvnictvo chodí a za nás chodí utrácet. Tehdy stačilo naše požadavky vedení klubu správně formulovat, vysvětlit, kde jsou naše hranice a jak se v daných situacích cítíme. Stačilo držet spolu.

I když jsi právě uprostřed erotického vystoupení, ne znamená vždycky ne

Uvnitř v klubu jsem byla mezi ženami, které měly podobnou zkušenost a zažívaly stejné nepochopení ze strany společnosti. Ale zatímco já jsem svůj případ sexuálního násilí nahlásila policii, holky v klubu často zažily znásilnění přímo v práci a neřekly o tom nikomu jinému než svým kolegyním. Když jsem se nabídla, že poprosím některého z manažerů o pomoc, jedna kolegyně s touto zkušeností mi odpověděla, že by jí jenom řekli, že je blbá, že policii do klubu nezavolají, a ptali by se jí, jestli chce mít problémy. Pamatuju si pocit, který jsem v ten moment prožívala. Stáhl se mi žaludek, cítila jsem tupou bolest na hrudníku a moje mysl byla vtahována do nekonečné černé propasti, ve které jsem nemohla najít žádné řešení, jak tuhle situaci změnit. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo zůstat u kolegyně a být tam pro ni. Krátce se vybrečela, než zaznělo její jméno a odešla tančit na stage, kde se musela tvářit, že se nic neděje. Jestli mě něco v životě nenávratně formovalo a vedlo k aktivismu, tak ten smutek a bezmoc, které jsem před těmi deseti lety prožívala, když jsem neuměla reagovat na násilí a když jsem se nedokázala postavit za ostatní ženy, které trpěly, ani sama za sebe.

Je těžké si odpustit a ještě těžší je odpustit těm, kteří*ré se tehdy nacházeli*y v pozici, v níž měli*y vliv a moc něco změnit. A tak jsem se rozhodla, že tu pozici moci získám, ačkoli jsem sama o sobě smýšlela jako o nejspodnějším článku celého řetězce. Začala jsem se proto ozývat, a to dost hlasitě, a upozorňovat na sebe a problematiku šedé zóny i za cenu určitého nepochopení na výtvarné scéně a za cenu rizika, že mi bude v klubech nějakým způsobem ublíženo. Přestala jsem s uměleckým výzkumem, začala jsem se identifikovat jako striptérka a bojovat proti bezpráví, když k němu bezprostředně v různých formách docházelo. Už nebylo potřeba vystupovat pod svým alter egem, integrovala jsem ho jako část sebe sama.

Často jsem se pak dostávala do situací, kdy se mnou v klubech měli*y problém, protože netancuji, jak oni pískají. Protože mám své hranice a za ně odmítám jít. Vadilo mi, že nám dávají nesmyslné pokuty podle svých nálad. Odpočíváš po tancování? Pokuta. Přibrala jsi? Nemáš směny na hlavní stage. Stěžuješ si? Tak už sem nechoď. Vadilo mi, že nás nutí nosit tanga, protože já jsem si chtěla tancovat v tom, co se líbí mně. Vadilo mi, že mi chtějí určovat, s kým mám jít na privátní tanec. Vadilo mi, že srovnávají práci striptérky a sexuální pracovnice, protože se jedná o dvě naprosto odlišné služby. Vadilo mi jejich pokrytectví spočívající třeba v tom, že výdělečný klub nabízí minimální plat 87 korun na hodinu, aby vás údajně motivoval snažit se vytáhnout z návštěvnictva co nejvíc peněz pro klub i pro sebe. Despekt nadřízených k nám striptérkám je těžko přenosná zkušenost a tím, že se naše práce týká intimity, stáváme se citlivějšími brát si ho osobně.

Když jsem se začala bránit, protože mi to narušovalo osobní prostor a autenticitu, přidalo se ke mně několik kolegyň a podařilo se nám dosáhnout změn. Zjistily jsme, že se můžeme ozvat všechny a nic špatného se nám nestane, protože jsme v převaze. Jsme to pořád my, bez kterých by klub mohl rovnou zavřít. Díky nám do klubu návštěvnictvo chodí a za nás chodí utrácet. Tehdy stačilo naše požadavky vedení klubu správně formulovat, vysvětlit, kde jsou naše hranice a jak se v daných situacích cítíme. Stačilo držet spolu.

Když je strach ozvat se důsledkem kolektivního vyčlenění

V pražském stripbaru jsme sice společně s kolegyněmi se svými připomínkami uspěly, ale když jsem zkusila tancovat v Německu, nikdo mým výtkám nenaslouchal. V prostředí šedé zóny a česko-německých hranic je totiž situace diametrálně odlišná. Stírá se také dělení sexuální práce a stripbarů. Klientela při placení privátního tance automaticky počítá s nabídkou sexuálních služeb. Kluby tak přes inzeráty na sociálních sítích shánějí tanečnice, ale zároveň je silně manipulují k poskytování sexuálních služeb. Nevytvářejí přitom bezpečné prostředí, které by je chránilo před případným sexuálním napadením ze strany klienta. Ozvat se zde příliš nešlo, protože mně i dalším českým tanečnicím hned po příjezdu sebrali*y doklady a sdělili*y nám, že nám je vrátí, až dotancujeme smluvený termín. Pokud bychom odmítly zůstat, udali*y by nás na policii jako nelegálně pracující.

Možná by ale všechny tyhle situace nemusely vznikat, kdyby kuplířství nebylo trestné. Jednoduše by klub mohl specifikovat, jaké služby chce návštěvnictvu nabízet, a nebylo by nutné je schovávat za tanec. Podobně problematické je pro mě označení striptérek pojmem „sexworkers“, ač je mezi tanečnicemi zejména v USA poměrně rozšířené a přijímané. Pro někoho je práce sexuální od chvíle, kdy vědomě pracuje se svou sexuální energií, a proto se identifikuje jako sexworker. Pojďme ale společně vnímat rozdíly mezi tancem na klíně, podnikáním na platformě OnlyFans a fyzickým setkáním za účelem zprostředkování sexuální služby. A umožněme v našem prostředí beztrestně nazývat služby pravými jmény. K řadě negativních zkušeností pracujících by pak třeba nikdy nedošlo.

Sexuální práci je potřeba dekriminalizovat

Diskriminace sexuálně pracujících je hluboce zakořeněná v naší kultuře. Velký podíl na tom má paradoxně žena – panovnice Marie Terezie, která v roce 1725 obnovila mravnostní komisi a sexuální práci zakázala. K zadrženým osobám vykonávajícím sexuální práci bylo přistupováno velmi nedůstojně. Podle záznamů z území Čech a Rakouska byly ženy v okovech strčeny do pytlů, zbaveny vlasů, pomazány dehtem a nuceny k úklidu ulic nebo vyvezeny za hradby města. Když ale pomineme historii naší země, tak pokud je něco po staletí podobné, je to rozhodně tendence trestat sexuálně pracující moralizováním a omezováním jejich práva na existenci. Kde se ale bere potřeba vyčleňovat sexuálně pracující na okraj společnosti?

Myslím, že vychází ze zranitelných míst každého z nás. Sexuální práce nastavuje zrcadlo naší společnosti i jednotlivcům a vytváří odraz veškeré nefunkčnosti v patriarchálním systému. Každý*á odpůrce*kyně sexuální práce k tomu má svůj specifický důvod, který pramení z nějakého osobního přesvědčení, jež projektuje na sexuálně pracující. V naší kultuře je tak hluboko zakořeněné, že sexuální práce „není normální“, až se celý diskurz spíše točí okolo „potlačení jevu“ a regulace.

Snahy tuto otázku šedé zóny regulovat ukazují velké nepochopení celého sektoru. Je známo, že zákony v různých zemích často hledají nějakého viníka. Ať už je to kriminalizace klientů (tzv. Nordický model sexuální práce), kriminalizace osob pomáhajících klienty sehnat nebo kriminalizace osob poskytujících sexuální službu. Kapitalistické pojetí šedé zóny má naopak motivaci z celého sektoru vytěžit na daních tím, že bude vše za přesně daných podmínek legální. Problém všech těchto přístupů vidím v tom, že rozhodují za sexuálně pracující osoby, jejichž motivace a potřeby neznají, a zacházejí s nimi necitlivě, a to především skrze státní a donucovací orgány. Varianty řešení sektoru šedé zóny nabízené státem se proto nesetkají s přijetím u většiny sexuálně pracujících u nás ani v zahraničí.

Hlavním důvodem odmítání úplné legalizace je přání zůstat v anonymitě a ochránit své soukromí například před klientelou. Z mých zkušeností a známostí bývá poskytování sexuálních služeb často krátkodobým řešením tíživé finanční situace, a není za ním tedy dlouhodobý podnikatelský záměr. V případě legalizace bude proto nadále existovat část sexuálně pracujících odmítajících registraci na patřičných úřadech, které nebude možné chránit. Přitom právě zabezpečení osob poskytujících sexuální služby je podle mě tou jedinou správnou motivací, která by měla stát za úpravou legislativy. Východiskem interní debaty, která mezi sexuálně pracujícími a jejich podporovatelstvem neoficiálně probíhá i na našem území, je návrh sexuální práci dekriminalizovat, tedy nepostihovat nikoho. Jenže nedílnou součástí takové změny je poskytnutí prostoru pro ty, kterých se to týká nejvíce.

Právě to byla výzva i pro mě coby umělkyni reflektující problematiku šedé zóny. Když jsem zvažovala, jak téma prezentovat na nové výstavě, vznikla fotografická série Bez-péčí a spolupráce s umělcem Karlem Karimem Lampou. Jeho prohlídky nočním životem v Praze a minulost sexuálního pracovníka mě inspirovaly k portrétování jeho prstů posetých šperky, které mu sloužily jako zbraň při sebeobraně a zároveň byly jeho pýchou. Společně jsme navštívili bývalý noční podnik, který byl uzavřen kvůli pandemii, a řada sexuálně pracujících tak přišla o zaměstnání. Myslím, že to byl právě jeden z případů, kdy v tématu sexuální práce zazněl jeden z hlasů, které je třeba slyšet. Je přitom důležité si uvědomit, že potřebná změna v této oblasti nemusí nutně přijít až s rozhodnutím „odborníků“, ale že k ní může přispět každý*á z nás. Možná vás překvapí, že i někdo z vašich blízkých má zkušenost se sexuální prací. Pojďme proto společně vytvořit prostor, kde se každý*á z nich bude každý cítit bezpečně.