Sophie Lewis se během svého evropského turné věnovaného prezentaci její nové knihy Abolish The Family: A Manifesto for Care and Liberation před pár týdny zastavila také v Praze. Ještě před oficiálním vydáním knihy jsme o ní společně s Elou Plíhalovou napsaly recenzi My si to zasloužíme. Kolektivní recenze manifestu Sophie Lewis Abolish the Family. Celé číslo věnované rodinnému abolicionismu vyvolalo značné kontroverze. A tak jsme si řekly: Proč nepřilít do ohně ještě o něco víc a neoslovit tu nejpovolanější? Společně s českou feministickou teoretičkou Hanou Janečkovou jsme pak skutečně dostaly možnost se se Sophie, která formuje jak náš feminismus, tak podobu Druhé směny, opravdu potkat. Povídaly jsme si především o vizích lepšího světa – světa bez námezdní práce a privatizace péče, světa, kde se neuhýbá fašistům a ve kterém jsme opravdu svobodní. Možnost o takovém světě snít nám totiž umožňuje právě rodinný abolicionismus.

Sophie Lewis: Celý svůj život jsem chtěla být spisovatelka, moje akademická dráha je spíš taková odbočka z této cesty. Text Full Surrogacy Now vychází z mé závěrečné doktorské práce, nicméně se mi nepodařilo získat práci v této oblasti. Ne že bych se nějak moc snažila, ale taky jsem prostě žádnou nedostala. Je to takový ten psychologický proces „oni mě neodmítli, já jsem se rozhodla skončit“. Obecně mám pocit, že akademičky a akademici neumějí psát přístupnou formou. Full Surrogacy Now myslím není úplně akademický text, ale je někde na spektru, i když přístupný moc není. V tom s vámi souhlasím. I tak jsem se snažila ho psát čtivě a dávat na každou stránku vtipy.

Styl mého psaní určitě souvisí i s tím, z čeho zvládám platit nájem. Díky poměrně nečekanému úspěchu první knihy jsem byla schopna se nějak uživit, samozřejmě v prekarizovaných podmínkách. Teď žiju dost vyčerpávajícím a určitě ne luxusním způsobem života. Vydělávám si kulturní prací, veřejnými proslovy, esejistickými texty na zakázku a občas napíšu něco utopického. Jsem vděčná mým přispěvatelům na Patreonu, díky kterým můžu zaplatit bydlení.

Napsat knihu Abolish the Family byl návrh mé editorky ve Verso Books. Nebyla jsem proti, ale problém je, že když chcete za knihu dostat dobře zaplaceno, musíte jít do větších a ne tak otevřeně levicových vydavatelství. Ale souhlasila jsem a řekla jsem si, že z toho udělám takový „pamflet“ – ve smyslu toho, že více vysvětlím, co myslím pod rodinným abolicionismem, který je částečně obsažen už ve Full Surrogacy Now. U psaní mi potom bylo hodně příjemně, měla jsem z toho skvělý pocit. Možná jsem se tedy postupně, mimo akademii, stala lepší spisovatelkou. Myslím, že psaní je jako sval, který můžete trénovat, a zároveň dovednost, kterou vás v akademii prostě nenaučí. Takže upřímně, mohla bych tady s vámi mluvit o svých jazykových strategiích, ale ten text je přístupnější jednoduše proto, že jsem teď lepší autorka.

Sophie Lewis: Samozřejmě jsem chtěla zasáhnout více čtenářstva. Myslím, že musíte mít zkušenost s tím, že lidé vaši práci čtou (i když u závěrečné doktorské práce spíše předpokládáte, že si ji přečte maximálně pět lidí), abyste potom u psaní dalšího textu mohly mít v hlavě své čtenářstvo. Navíc jsem na textu pracovala s představou, že se dostane k lidem, kteří budou vůči rodinnému abolicionismu cítit určitou rezistenci. Utopistů a utopistek v této sféře není moc, kromě mě je to třeba M. E. O’Brien nebo Jules Joanne Gleeson. Myslím, že jsem ochotná (možná je to moje dovednost) mluvit k mému čtenářstvu i na emoční úrovni. Říct mu, že vím, že může mít z rodinného abolicionismu strach a že je to v pořádku. Michelle a Jules pak mohou vyprávět o celé historii kolonialismu a o tom, jak je spojena s nukleární rodinou. Já určitě nejsem mírnější ve své politické ideologii, ale ve stylistice a citovosti textu. Snažím se z rodinného abolicionismu udělat menšího strašáka a lidi na něj přímo nalákat – usiluji o to, aby byl svůdný.

Máme právo to zkusit znovu

Sophie Lewis: Spousta lidí, od nichž jsem se hodně naučila, prošla právě studiem kritických utopických studií. Jsou to lidé, kteří se snaží představit si svět, kde se chováme méně jako kreténi a jsme obecně šťastnější. Některé z utopických teorií mají svou specifickou metodologii, jsou postaveny na negaci reality, v níž žijeme a která je považována za samozřejmost. Třeba Fredric Jameson, marxistický filozof, preferuje anti-antiutopii před přímou utopií. To může pomoci, když se lidé bojí toho nebezpečí, které je s utopickými vizemi spojené. Utopie je totiž vždycky riziková.

Žijeme nicméně v období neustálých pravicových útoků na sféru možného, takže levice si často myslí, že musí být především rozumná, umírněná a racionální, například v otázce svobody queer osob. Přitom to historicky nikdy nefungovalo, setkávat se s fašisty na půli cesty a zkoušet se s nimi domluvit. Přesto je tady představa, že musíme jít trošku naproti reakcionářským hnutím – nutit trans dětem jejich u narození připsaný gender, nutit jim jejich u narození připsané rodiče, ignorovat omezování jejich reproduktivních svobod… Děsí mě to víc než cokoli jiného. Především když se tato témata rámují jako kulturní války, a přitom se ve skutečnosti jedná o třídní boj. Pokud se rozhodnete brát trans a gestační autonomii jako kulturní otázky, svůj boj s fašisty předem vzdáváte. To musíme změnit.

Na druhé straně cítím, že ve společnosti panuje touha po utopických textech. V krásném románu Everything for Everyone: An Oral History of the New York Commune, 2052–2072 M. E. O’Brian a Eman Abdelhadi píší o světě, kde bude všechno patřit všem. Je to orální historie toho, jak by jednou mohla vypadat komuna. Udělali/y rozhovory s mnoha lidmi, třeba sexuálními pracovnicemi, pečovatelkami, ale i dětmi. Zjišťovali/y jejich úlohu ve zborcení stávajícího systému i vytvoření nové společnosti. Je to fascinující, chaotický a svým způsobem traumatizující text, který pravdivě popisuje, že náš boj za svržení kapitalismu nebude lehký, a poté co ho úspěšně dokončíme, se nebudeme cítit jen výborně. Tento druh imaginace, během které se snažíte představit si podrobný náčrt budoucnosti, sama sobě dovoluji jen zřídka. I proto mě překvapilo, jak dojemné čtení to je. Na akcích, během nichž byla kniha prezentována, byly místnosti přeplněné lidmi dojatými k slzám a inspirovanými k organizaci aktivit, jako je společné truchlení a uzdravování se z pandemie a obecně společné truchlení nad naší historií. Utopismus byl totiž poražen v šedesátých letech. Myslím si, že je lepší uznat, že jsme v našich utopických snahách prohráli, a společně truchlit než tvrdit, že naše vize byly od počátku mylné. Tím si totiž uvědomíme, že jsme sice nezvítězili, ale aspoň jsme se o to pokusili. A máme právo to zkusit znovu.

Sophie Lewis: Přesně tak. A podobný útok „zevnitř“ se děje s využíváním figury dítěte – nevinné bytosti, která může být snadno zmanipulována sexuální perverzí queer lidí. Tím je maskován fakt, že k největšímu výskytu sexualizovaného násilí na dětech dochází právě v nukleární rodině.

Zrušit hranice soukromého a veřejného

Eliška Koldová: A nemusí to ani být přesný náčrt…

Sophie Lewis: Rodina je neoddělitelně spojena s prací. A odmítnutí práce jako hodnoty je pro mě skutečně důležitým prvkem všech osvobozujících feministických tradic. Hnutí Wages For Housework kritizovalo zneviditelňování sociální reprodukce. Málo se to ví, ale program tohoto hnutí obsahoval také prvky rodinného abolicionismu, protože toto hnutí mluvilo o tom, že produktivní pracovní síla jednotlivých pracovníků je tvořena právě v soukromé sféře domácnosti. Nekritizovalo přitom jen nespravedlivé rozdělení práce a znehodnocování reproduktivní práce, ale přímo způsob, jakým je od nás práce kradena našimi šéfy.

Když tedy myslím na feministickou budoucnost, představuji si situaci distribuce, v rámci které je zodpovědnost za naši vzájemnou péči a potřeby rozdělena maximálně spravedlivě. Program hnutí proti námezdní práci ve sféře péče není ani tak o redukci práce – ve skutečnosti totiž péče potřebujeme mnohem více. Tedy té práce, která je kvalitativně orientována na účely prospěšné pro nás všechny. Vadí mi, že péče je někdy vnímána jako neutrální a odpolitizovaná oblast. Musíme aktivně přemýšlet nad tím, jak je vynucována skrze stát a komu vlastně slouží. Takže ve feministické budoucnosti by rozhodování o péči mělo být postaveno do ústředí – tak abychom demokraticky rozhodovali, o co se vlastně chceme starat, o co chceme pečovat, co chceme reprodukovat a co bychom naopak měli zničit. Péče není apolitická. Je kreativní a mocná, a proto bychom měli zvažovat, čemu ji věnovat.

Dalším východiskem budoucí feministické společnosti by mělo být nastavení toho, jak budou uspokojovány naše základní potřeby. Mělo by k tomu docházet na denní bázi ve společném prostoru, ve kterém budeme vařit, zajišťovat naši mobilitu, poskytovat zdravotní péči, terapii, společně prát nebo uklízet. Všechny tyto činnosti by se měly dít mimo soukromou sféru. Neznamená to, že bychom museli opustit intimitu – pořád bychom mohli dělat spoustu věcí „za zavřenými dveřmi“. Určitě bychom ale museli změnit přísnou dualitu soukromého a veřejného. Je s tím spojena i svoboda dětí, které teď nemají žádnou možnost rozhodovat o svém blahobytu nebo o tom, v jakých podmínkách a s kým žijí – i děti jsou ponechány napospas soukromé oblasti. Plná svoboda v naší feministické budoucnosti zkrátka vyžaduje únik od trhů i států – tak abychom dosáhli „rudé lásky“, kterou popisovala Alexandra Kollontai, a zjistili, co znamená milovat bez touhy druhé vlastnit.

Sophie Lewis: To je skvělá otázka. Vlastně by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy. Líbí se mi, že je za novou legislativou dlouholetý demokratický průzkum a nakonec demokratické rozhodnutí o ústavních principech v referendu. Není úplně abolicionistický, protože zdůrazňuje některé tradiční role rodičů a prarodičů v životech dětí. Rozhodně ale nemůžete říct, že zákoník utvrzuje roli rodiny, i vzhledem k reakci tamních fašistů.

Sophie Lewis: Ano, protože obsahuje mnohé antipatriarchální principy, nástroje ke zvýšení ochrany práv dětí nebo důraz na sdílení rodičovské práce, což jsou levicové feministické hodnoty. Lidé se mě často ptají, co si myslím o dekomodifikaci náhradního (surogátního) mateřství jako součásti nové legislativy. Musím si nastudovat více o kubánské společnosti, nicméně dekodifikace surogátního mateřství sama o sobě není řešení (dekomodifikací surogace se rozumí donošení plodu pro jiné bez nároku na finanční kompenzaci, také altruistická surogace – pozn. red.).

Když se například podíváme do Indie, je jasné, že i altruistické surogace znamenají, že lidé s dělohou jsou nuceni svými rodinnými patriarchy a zaměstnavateli ke gestační práci (Sophie Lewis pro těhotenství používá výraz gestační práce – pozn. red.). I proto je důležitou složkou feministického programu plat za surogátní práci.

Sophie Lewis: Klíčovým bodem pro můj přechod od Full Surrogacy Now k Abolish the Family je právě to, jak definovat rodinu a jestli ji pořád charakterizovat jako buržoazní, bílou a západní instituci. V návaznosti na feministickou teoretičku Kathi Weeks v knize popisuji koloniální a rasistickou historii familiarismu a vnucování instituce rodiny původnímu obyvatelstvu, které žilo v širších společenstvích. Myslím si nicméně, že nedává smysl vyloučit marginalizované a nebílé rodiny z programu rodinného abolicionismu, protože jejich pozice vychází právě z toho, že jim byla západní forma vztahových uspořádání vnucena. I v nich navíc zůstává hlavní charakteristika nukleární rodiny, kterou je privatizace péče.

Rodinný abolicionismus je především o tom, že si zasloužíme péči dostupnou všem. A navíc ženy v Indii nebo Íránu, tedy ve společnostech, které často nežijí v nukleární rodině, svobodné nejsou. Jejich vztahová uspořádání jsou pořád hierarchická a velmi patriarchální. Třeba íránské ženy žijí v domě svého otce a potom v domě svého manžela. Jak ale zdůrazňují íránské feministky, na obou těchto místech jsou ve skutečnosti bez domova.

Směrem k rudé lásce

Sophie Lewis: Před nahráváním jste mi povídaly o pravicovém reakcionáři, který o vašem médiu napsal komentář, v němž vás mimo jiné obvinil z toho, že jste „proti milování“. Je to samozřejmě zkreslení toho, co říkáte. V radikálním a antikapitalistickém feministickém programu však existuje dlouhá historie kritiky toho, že láska je využívána coby nástroj pro získání neplacené reproduktivní práce převážně od feminizované populace.

Ještě jednou zmíním také Kathi Weeks, která popisuje proces zaměňování lásky s prací. Všechny známe to klišé „dělej práci, kterou miluješ, a již nikdy nebudeš muset pracovat“. Od neoliberálního subjektu – pracovníka – se totiž očekává, že bude milovat svou práci, aby mohl být milován těmi, které miluje. To je velmi silný element mého rodinného abolicionismu – jsme nuceni obětovat celý náš život práci, abychom zbytek času mohli být s těmi, které máme rádi. Pracujeme tedy pro ně. Ale kdo řekl, že to takhle musí být? A myslím, že pro Kollontai a její rudou lásku (lásku všech pro všechny) je důležitý právě ten materiální aspekt – pouze ve společnosti, kde nehraje prim práce a soukromé vlastnictví, může být od touhy vlastnit oproštěna také vzájemná láska. Sice ještě nevíme, jaké by bylo takovou rudou lásku prožívat, ale snažit se ji cítit už dnes je jedna z nejradostnějších a nejnadějnějších věcí, které můžeme dělat.

Sophie Lewis: Myslím, že nehledě na to, jak queer nebo „chosen“ příbuzenství je, pořád jím referujeme, alespoň v metaforické rovině, k předem danému krevnímu poutu, do kterého nemůže zasáhnout dokonce ani stát a rozloučit jej může jen Bůh. Ve Full Surrogacy Now mi to tak jasné ještě nebylo. A nejsem sama, kdo si to uvědomil – podobně i Donna Haraway změnila svůj postoj k této metafoře. Myslím, že jsem prostě neměla kuráž říct, že právě proto, že milujete lidi ve své rodině, byste pro ně měli chtít rodinný abolicionismus. Nemělo by to ale začínat u našich vlastních rodin, ale u deprivatizace péče obecně. Proto taky používám vtip: „Děti, nezkoušejte rodinný abolicionismus doma.“ Musíme zavést společnou výchovu, společné jídelny, prádelny – tedy opatření mimo sféru soukromé domácnosti, o nichž jsem mluvila, když se mě Maja ptala na náčrt feministické budoucnosti. Díky nim by totiž nebyl na rodinu kladen takový tlak a mohli bychom tak vytvořit svět, ve kterém bychom byli natolik svobodní, že by nukleární rodina už nebyla potřeba. A potom by mohla být zrušena. Není ale nic abolicionistického na státní destrukci různých forem příbuzenství řízených shora.

Co se týče těch názvů, mám ráda rozdíl mezi pojmy „kith“ (známí) a „kin“ (příbuzný). „Kith“ ukazuje, že stejně silná forma sounáležitosti a vzájemné péče může být vytvořena prostřednictvím společného místa, společné aktivity nebo spřízněnosti, nikoli skrze stejnou krev. Výraz „kinmaking“ (vytváření příbuzenství) se nicméně používá i v situacích, kdy se o sebe vzájemně starají vydědění queer a trans teenageři nebo se o ně stará drag matka jako třeba řecká Taka Taka (pečuje o 25 černých adoptovaných dětí). A opravdu vzájemně používají výrazy jako „matka“ a „dcera“. I tak si ale nemyslím, že se přes tyhle metafory nemůžeme posunout. „Mothering against motherhood“ je komplexní a dialektický proces. Instituce mateřství je na jednu stranu vlastnická a patriarchální, ale zároveň to může být komunistická a povstalecká síla – všichni jednou můžeme být matkami nebo slovy Evy von Redecker „pečovatelskými děvkami“. Prostě věřím, že si jednou můžeme být společnými soudruhy, i když v našich soužitích nebude žádný prvek donucení státu, přírody ani Boha.

To byla i strategie Michelle Barrett a Mary Macintosh v osmdesátých letech. Margaret Thatcher tehdy totiž říkala, že „neexistuje nic jako společnost, existují jen jednotliví muži a ženy a jednotlivé rodiny“. A ony na to reagovaly: „Ano, to je pravda, ale společnost neexistuje právě proto, že rodina všechno ostatní pohltila. Mohli bychom zjistit, co znamená opravdová společenskost, kdybychom prostě šli ven a nedovolili rodině, aby vysávala všechny naše potřeby.“ Rodina je zkrátka velmi individualistická instituce, je to mašina na vytváření jednotlivců. Nicméně i pro kultivování autonomie jednotlivce je rodinný abolicionismus prospěšný. K autonomii totiž potřebujete péči a program rodinného abolicionismu přichází s novými a mnohem hlubšími formami uspokojování jeho potřeb.

Sophie Lewis: Ano, ale jsou i situace, ve kterých je třeba rodinu opravdu negovat. Z právního hlediska je totiž velmi mocnou překážkou jiných forem sounáležitosti. Můžete sice kohokoli, ke komu máte citovou vazbu, metaforicky nazývat příbuzným, ale stát vám dá tvrdě na vědomí, jak je to ve skutečnosti, protože vám nařídí, kdo za vás podle zákona ponese odpovědnost, koho můžete nebo nemůžete navštívit v nemocnici, zda se budete moci stát opatrovníkem, po kom budete dědit…A je třeba ptát se, například v kontextu ochrany dětí, proč je ideologie rodiny ve společnosti i právu tak silně zakořeněná. Někdy můžete mluvit o nových strukturách péče, v jiných situacích je ale třeba nasadit vysloveně protirodinný diskurz.

Abolicionismus ale není jen o destrukci, je o zachování toho dobrého a příslibu něčeho lepšího. Když mluvíme o vězeňském a policejním abolicionismu, příslibem je bezpečnost a spravedlnost, tedy to, co nám tyhle ve skutečnosti násilné infrastruktury zdánlivě poskytují. Nestačí ale vypálit věznice – tím je totiž nezničíme. Místo toho je třeba vytvořit skutečně spravedlivý a bezpečný svět. A stejné je to i s rodinou. To, co se snažíme v ní najít, je hluboká vzájemnost a svoboda, které bychom mohli dostat jinde, a to lépe a spravedlivěji. Touha po lásce tak může být naším hnacím motorem. Pokud tedy milujete svou rodinu, podporujte rodinný abolicionismus.