Druhá : směna


Vzájemně se držet a u toho měnit svět. Rozhovor se Sophie K Rosa.

:Eliška Koldová

Ilustrace: Lucie Lučanská

Levice má v oblibě slavnou myšlenku Marka Fischera, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Autorka knihy Radical Intimacy Sophie K Rosa jeho tezi vyvrací. Díky transformativní politice péče, soudružství a abolicionismu podle ní můžeme všeprostupující kapitalismus porazit.

Rozhovor s novinářkou britského serveru Novara Media a autorkou knihy Radical Intimacy (2023, Radikální intimita) Sophií K Rosa se uskutečnil v říjnu, když se Izrael v reakci na teroristické útoky Hamásu, během nichž bylo brutálně zabito izraelské civilní obyvatelstvo, pustil do masového vyhlazování pásma Gazy. Ačkoli se autorka otázky osvobození Palestiny v samotném rozhovoru nedotýká, hlavní téma knihy od ní oddělit nelze. Probíhající genocida v Gaze zdaleka není prvním zvěrstvem spojeným s nikdy nekončícím imperialismem světových mocností. Od předchozích tragédií ji ale odlišuje to, že ji můžeme skrze sociální sítě sledovat dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Při každodenním pohledu na těžce raněné či mrtvé Palestince a Palestinky, z nichž velkou část tvoří děti, mě tak napadá: Kde je naše solidarita? Jsou to přece lidé z masa a kostí jako vy nebo já. Nechce se mi totiž věřit, že jsme jako lidstvo takto nemilosrdní a krutí ze své podstaty. Mám za to, že velká část z nás nechce nic jiného než dostatek pitné vody, dobrého jídla, střechu nad hlavou, lásku a radost. Že naší přirozeností je spolupracovat, starat se jeden o druhého a pečovat o sebe. A že udržet nás v systému soupeření, individualismu a vzájemného antagonismu dá sakra práci. Právě to je hlavní teze knihy Radical Intimacy. Britská autorka Sophie K Rosa v ní rozebírá dopad patriarchátem poháněného kapitalismu a státu na naši intimní oblast. Za pomoci zrušení utlačovatelských institucí pak navrhuje jiné podoby lidských vztahů – svobodnější, naplněnější a šťastnější.

O revolučním potenciálu péče, na který se kniha odkazuje, na Druhé : směně píšeme neustále. O tom, že péči pro překonání kapitalismu nesmíme upozaďovat, genderově dělit a vykořisťovat, že pečovat musí každý jeden z nás, a to nejen o naše nejbližší okolí a sami o sebe, ale o všechny. Že je nezbytné, aby nám záleželo na tom, zda má každý člověk naplněné základní potřeby, a že pokud tomu tak není, je zodpovědností nás všech tuto situaci napravit. Dokud takto žít nebudeme, budou nám totiž ukradení také lidé trpící jinde na světě. Třeba v Palestině. Rozhovor se Sophií K Rosa mi proto v těchto dnech vrátil ztracenou schopnost radikální imaginace a dodal naději, že jako společnost možná nejsme úplně v háji. Snad jí dodá i vám.

Tvoje kniha se jmenuje Radikální intimita. Co tento pojem vlastně znamená a co je na něm tak radikálního?

Na to se mě v rozhovorech často ptají a já většinou odříkám definici, která je v knize. Nedávno jsem ale začala odpovídat jinak, protože výraz radikální intimita jsem nevymyslela. Já jsem napsala knihu o tom, jakými způsoby kapitalismus ovlivňuje naši intimní oblast, a to jak historicky, tak současně. Zároveň jsem se snažila popsat, jak jinak by intimita mohla vypadat. Pak přišla moje editorka a řekla mi, že by se ta kniha měla jmenovat právě takto. Je hodně zajímavé, že lidé v rozhovorech a na různých událostech jsou tím termínem nadšení. Ačkoli jsem to tak původně nezamýšlela, přijde mi vzrušující, že za ním hledají určitou kvazi ideologii. Radikální intimita je zkrátka to, co tvoříme s lidmi kolem nás, když budujeme sítě péče. Radikalismus poté – v tom nejzákladnějším slova smyslu – znamená dostat se ke kořeni problému. V mé knize se konkrétně ptám, proč máme takové vztahy, jaké máme. Vztahy k sobě samým, ke druhým lidem, vztahy v rodině, přátelství, sexu a romantických poměrech. Ptám se ale taky, jak se vztahujeme ke smrti.

V levicovém boji proti kapitalismu je intimní oblast často přehlížena, ať už jde o péči, sexualitu, identitu, nebo sex. Proč bychom se toho neměli dopouštět?

Nejen že bychom se toho neměli dopouštět, ale také nesmíme. Heteropatriarchální kultura a s ní spojené mocenské vztahy určují i to, jakými způsoby se politicky organizujeme. Naše politická práce ve svém jádru proto mnohdy nezahrnuje péči, kterou vykonávají převážně ženy, queer lidé či lidé s postižením. Ti potom často vyhoří. Taková politická praxe je ve značné míře neefektivní a nemůže být dlouhodobě úspěšná. To bylo ostatně historicky mnohokrát potvrzeno. V knize Radical Intimacy cituji umělkyni Johanna Hedva (zájmena oni – pozn. red.), který*á ve své knize Sick Woman Theory (2016, Teorie nemocné ženy) popisuje život s chronickou nemocí a říká, že starání se o sebe navzájem je nejvíc antikapitalistický způsob protestu. Hedva se ptá: „Jak prohodit cihlu oknem banky, když nedokážeš vstát z postele?”

Musíme zkrátka držet jeden*na druhého*ou, zatímco přetváříme svět. Dobrý příkladem může být způsob organizování se v britském kolektivu Women Strike Assembly. Jádrem politické práce tohoto uskupení je společná péče o děti, emoční podpora nebo vzájemné poskytování si jídla. Péče by měla být prefigurativním nastavením našeho organizování také proto, že nám dovoluje imaginovat a přemýšlet nad věcmi úplně jinými způsoby, než jsme zvyklí*é. Právě v tom přece tkví síla organizování se zdola – zatímco přetváříme svět, přetváříme také nás samotné.

Kromě toho, že je k poražení kapitalismu nutné prioritizovat péči, v knize také spojuješ intimní oblast s abolicionistickým programem a tvrdíš, že chceme-li ve společnosti prožívat intimitu, je nutné zrušit instituce, jako jsou vězení, policie či rodina. V čem přesně tyto instituce naší intimitě brání?

Nejprve bych také řekla, že politika péče by měla ležet v srdci abolicionistické politiky. Vždycky tomu tak bylo. Radikální intimita ve svém jádru nese abolicionistický požadavek na transformaci normativních struktur moci a násilí, které existují v kapitalismu. Jak řekla americká abolicionistka a akademička Ruth Wilson Gilmore, abolicionismus není o absenci, ale o existenci alternativy a budování jiných nástrojů rozvíjejících náš život. Například rodinný abolicionismus není o zrušení jednotlivých rodin, ale o zrušení instituce, která mnohé lidi vylučuje, podrobuje násilí a útlaku. Zrušení rodiny umožňuje každému člověku přístup k péči, sounáležitosti, lásce, intimitě, radosti, vřelosti – tedy ke všemu, co slibuje idealizovaná představa nukleární rodiny, a jak dobře víme, téměř nikdy to nezajistí. Ideální představa o rodině vypovídá o tom, že jako lidé máme určité tužby a potřeby, přičemž abolicionismus neříká, že bychom je mít neměli, ale že je můžeme naplnit jinak. Znovu – není to o absenci, ale o existenci alternativy. V první kapitole mluvím také o psychiatrickém abolicionismu, což je hnutí, které aktuálně v Británii velmi vzrůstá. V jeho jádru opět leží péče. Psychiatrický abolicionismus tvrdí, že dominantní a státem zavedené způsoby péče o duševní zdraví jsou donucující, zbavují lidi jejich autonomie, jsou často násilné a také extrémně neúčinné. Stejně jako jakékoli jiné abolicionistické hnutí se i psychiatrický abolicionismus ptá, co můžeme společně vybudovat namísto institucí, které nám slibují naplnění našich potřeb a nejsou toho schopny.

Naše domovy se staly velmi izolovanými místy, která jsou spíše o tom, koho necháváme vně, než koho bychom mohli přivítat dovnitř. Bydlení je diktováno soukromým majetkem, bezpečností (nikoli bezpečím) a dohledem, což je v naprostém rozporu se světem, o němž, alespoň doufám, můžeme snít a který chceme budovat.

Hodně se mi líbila kapitola o bydlení, v níž nás mimo jiné vyzýváš, abychom přehodnotili*y své pojetí soukromého a veřejného. Proč je to nutné?

Naše domovy se staly velmi izolovanými místy, která jsou spíše o tom, koho necháváme vně, než koho bychom mohli přivítat dovnitř. Bydlení je diktováno soukromým majetkem, bezpečností (nikoli bezpečím) a dohledem, což je v naprostém rozporu se světem, o němž, alespoň doufám, můžeme snít a který chceme budovat. Sophie Lewis o jednotlivých nukleárních rodinách žijících v jednotlivých domácnostech hovoří jako o konkurenčních týmech – malých skupinkách, které mají být v kapitalismu uzavřené dovnitř, mají v soukromí privatizovat a hromadit zdroje a nesdílet je s ostatními. Takové soukromí je ale velmi křehké a taky značně nebezpečné.

Těsně předtím, než se Boris Johnson stal britským premiérem, jeho sousedé hlásili, že slýchali hlasité bouchání a křičení jeho partnerky: „Nech mě být!“ Jeho reakce na veřejnosti potom zněla: „Nemluvím o věcech, které se týkají mé rodiny.“ To, že některé věci v domácnostech schováváme před zrakem veřejnosti, skutečně umožňuje mnoho násilí. Myslím, že zpochybnění a přeformulování našeho pojetí veřejného a soukromého může také změnit přístup k našim romantickým vztahům a vztahům k dětem. Většina z nás byla totiž aktivně či pasivně vychovávána k tomu, abychom tyto vztahy chápali jako prodchnuté soukromým vlastnictvím lidské bytosti. Michèle Barrett a Marry McIntosh v knize The Antisocial Family (1982, Antisociální rodina) tvrdí, že veřejná diskuse o osobním životě je důležitou součástí jakékoli radikální politiky. Existuje tolik částí intimní sféry, které jsou chápány jako oblasti nedotknutelné politikou. Jako bychom se o nich nesměli bavit. Myslím, že zpochybnění tohoto pojetí intimity může být v rámci našich hnutí i v našem osobním životě skutečně radikálním činem.

Zmínila jsi feministky Michèle Barret a Mary McIntosh, které kritizují právě naši potřebu vlastnit děti. Říkají, že děti nepatří nikomu, patří totiž samy sobě. Ve skvělém rozhovoru, který jsi poskytla pro podcast serveru Novara Media, jsi říkala, že bychom měli mít více možností, než buď mít, nebo nemít děti. Mohla bys to rozvést?

V poslední době hodně přemýšlím nad tím, jestli se chci stát rodičem. Ta otázka mi přijde neuvěřitelně náročná a klaustrofobická. Dělá mi problém rozlišit mezi tím, co z toho mi jako ženě společnost diktuje skrze genderové a kulturní normy a co je mé autentické přesvědčení. Co ale vlastně znamená „mít dítě“? Co kdybychom skutečně začali zpochybňovat to slovo „mít“? Je opravdu důležité si uvědomit, že každý z nás nese odpovědnost za každého člena společnosti. Nejdůležitější je tohle uvědomění aplikovat na děti, protože instituce nukleární rodiny není schopna jim poskytnout dostatek péče. Děti potřebují více pečujících rukou. Je spousta způsobů, jakými můžeme být rodiči jeden druhému. Na světě je přece hodně rodičů, kteří ve skutečnosti rodičovskou práci vůbec nevykonávají, a je naopak mnoho lidí, kteří rodiči nejsou, ale zato práci spojenou s rodičovstvím vykonávají skvěle. Myslím si, že by o sobě nikdo neměl prohlásit, že „nemá rád děti“ nebo že je „bezdětný“. Děti by měly být součástí našich životů, ať už je porodíme, nebo ne.

S mojí soudružkou Majou Vusilović z Druhé směny máme hodně rádi*y koncept revolutionary mothering. Nechceme kolonizovat český jazyk, a tak tomu říkáme mámování. Vymysleli*y jsme k tomu pojmu manifest a taky heslo v našem malém slovníku skutečného feminismu: „Způsob bytí, na kterém bude postavena nová, pečující společnost. Příklad: Ráno vstal a do deseti mámoval.“ Může být právě mámování něco, co nám pomůže překonat všechny ty svazující binarity?

Rozhodně ano. V populárním terapeutickém diskurzu se teď velké oblibě těší pojem znovuvychování se (reparenting yourself). Myslím, že je to užitečné a mnohým to může skutečně pomoci. Mně se ale mnohem více líbí vize znovuvychování se navzájem (reparenting each other), protože je to kolektivní projekt. Vztah k sobě samým totiž musí být vždy měněn také ve vztahu k jiným lidem, nelze to dělat v izolaci. Potřebujeme prostě překopat význam mateřství a rodičovství a tak nějak transformovat hezké věci spojené s rodičovstvím i do vzájemné péče. Mnozí*hé z nás jako děti totiž z jakéhokoli důvodu skutečně trpěli*y nedostatkem péče. Pokud tedy jako dospělí budeme mít více možností vzájemného vztahování se k sobě a prožívání intimity, máme opravdovou příležitost význam rodičovství změnit a také vyvrátit představu, že dospělí už rodiče nepotřebují. V jádru kapitalismu leží představa o plně autonomním jedinci, který se obejde bez péče. Jenže takový člověk neexistuje.

V českém levicovém hnutí se pohybuji jen pár let. Za tu dobu jsem v něm ale vypozorovala určitý druh cynismu, a to hlavně u levicových mužů z generace mileniálů, kteří mnohé feministické požadavky, především ty spojené s genderem, sexualitou a péčí, označují za identitární politiku. Zatímco my údajně řešíme „woke kraviny“, oni vedou skutečný třídní boj. Když se potom podívám, kdo určuje směřování levicového intelektualismu v Česku, nejsou to radikální feministky a rozhodně to nejsou queer a trans lidé, ale převážně cis muži, jejichž životní zkušenost je od té naší nutně odlišná. Je upozaďování otázek spojených s intimitou také způsob, jak si udržet moc?

Většina politického organizování, na kterém jsem se podílela, byla v ženském hnutí a přesně z důvodu, o kterém mluvíš, jsme si dávali*y velký pozor, jakého muže mezi sebe pustíme. Jsem si vědoma, že některé formy práce s identitou, sexualitou či genderem mohou být vnímány jako identitární politika, třeba v případech, kdy jimi nepodporujeme solidaritu a kolektivní boj. Faktem nicméně je, že cis muži zpravidla nebývají tou nejvíce zasaženou skupinou krize péče nebo genderové a sexuální politiky. V knize například cituji výzkum, který říká, že ženatí hetero muži bývají zdravější a žijí déle, zatímco vdané hetero ženy umírají mladší a často trpí různými nemocemi. V sedmdesátých letech se zpopularizoval takzvaný aktivismus zvyšování vědomí (consciousness raising activism) založený na tom, že lidé analyzovali svou žitou zkušenost, například s genderovou diskriminací, reprodukčními svobodami nebo s prožíváním AIDS. Tito lidé poté ukázali, že zdánlivě individuální problémy ve skutečnosti reflektují špatně nastavené podmínky ve společnosti. Oproti tomu můžeme pozorovat také skupiny zaměřené na zvyšování nevědomí (unconsciousness raising groups), které jsou reaktivní a požadavky prvních skupin odmítají. Právě kvůli svému nevědomí, kvůli absenci životní zkušenosti cis muži podle mě často sami nevědí, co vlastně motivuje jejich zatracování feministické politiky.

K tomu, že otázky spojené s genderem, péčí či sexualitou nejsou skutečným třídním bojem – s tím opravdu nesouhlasím, protože queer lidé a lidé marginalizovaných genderů často strádají také materiálně. Nejsou to žádná „kulturní témata“, jak často slýcháme. Když se podíváme na historii lesbického a gay hnutí, vždy je poháněly intersekce různých útlaků. Například queer lidé v Británii během svého organizovaného boje podporovali stávky horníků. Organizace STAR (Street Transvestite Action Revolutionaires) založená Sylvií Rivera a Marhsou P. Johnson rovněž vycházela z třídního útlaku a součástí jejích aktivit například bylo poskytování bydlení pro trans lidi a sexuální pracovnice. Naše boje zkrátka nejsou a nesmějí být oddělené.

Kapitalismus nám říká, že bychom si měli hledět sami sebe a toho, jak se máme v našem romantickém monogamním vztahu. Proto je hnutí proti námezdní práci tak důležité a proto je nezbytné vstupovat do odborů. Odborové organizování nás může osvobodit od kapitalismu především proto, že se během něj učíme, že problémy jiných lidí jsou také našimi problémy, že neseme odpovědnost jeden za druhého.

Ve světě momentálně narůstá síla takzvaných antigenderových hnutí, ultrakonzervativních antifeministických uskupení, která usilují o omezování reprodukčních svobod nebo práv queer lidí. Mnohdy se zaštiťují ochranou rodin. Myslíš, že by nám větší pozornost k sexualitě, identitě a péči mohla pomoci jejich vlivu vzdorovat?

Ocenění politického rozměru intimní sféry rozhodně může být dobrou strategií, jak s nimi bojovat. Queer a trans lidé jsou tou nejzranitelnější skupinou heteropatriarchálního uspořádání naší společnosti. Zažívají nejvíce násilí v nukleární rodině i v intimních vztazích. Nicméně cis lidé v tomto nastavení trpí také. Toto uvědomění, podle něhož se všichni můžeme mít lépe, by mělo být naším klíčovým motorem v organizování se.

Na začátku roku jsme na Druhé : směně dělali*y rozhovor s novinářkou Sarou Jaffe, ve kterém jsme se bavily o hnutí proti námezdní práci. V knize říkáš: „Náš politický závazek k intimní oblasti stojí proti kapitalistickému diktátu, že naše lidské bytí je především o práci a nikoli o něčem mnohem větším.“ Jak spolu tedy souvisí tvůj koncept radikální intimity a rostoucí odpor ke kapitalistickému vykořisťování naší práce, především mezi mladými lidmi?

Stres z toho, že nemáme práci, že o ni přijdeme, že nevyděláváme dost a žijeme v chudobě nebo že pracujeme tak moc, že v práci trávíme celý svůj život – to je jednou z hlavních překážek mezilidské intimity. Udržitelné komunity založené na péči jeden o druhého se budují velice těžko, když je naše každodennost pohlcena prací. Jak se chceme organizovat, abychom pomohli migrantům, když si nemůžeme dovolit zaplatit účty? Jak si chceme dát čaj se svým sousedem a pobavit se o tom, jak vypadají naší ulice, když se z práce vracíme vyčerpaní pozdě večer? Současná pracovní kultura velmi napomáhá udržování kapitalistických hodnot soutěživosti a individualismu. Kapitalismus nám říká, že bychom si měli hledět sami sebe a toho, jak se máme v našem romantickém monogamním vztahu. Proto je hnutí proti námezdní práci tak důležité a proto je nezbytné vstupovat do odborů. Odborové organizování nás může osvobodit od kapitalismu především proto, že se během něj učíme, že problémy jiných lidí jsou také našimi problémy, že neseme odpovědnost jeden za druhého. V tom tkví síla politického uvědomění, které odbory přinášejí. Pokud si navíc dovolíme imaginovat, tak nám představa o zrušení námezdní práce dovoluje také představit si úplně jiné vztahy a jiné propojení mezi lidmi. Jak by vypadal náš intimní život, kdybychom nemuseli tolik pracovat? O jak moc lepší by naše vztahy mohly být?

A co přátelství? Může být antikapitalistické?

Přátelství samozřejmě může replikovat útlak spojený s patriarchátem a kapitalismem – může být vylučující i toxické. Všichni známe mužské skupinky, které se baví sexistickým humorem a nikoho mezi sebe nepustí… Přátelství ale může být také radikální praxí. Je mi čerstvě třicet let, což je věk, kdy se spousta lidí žení, zakládá rodiny, a na své kamarády proto nemá tolik času. Přátelství se většinou odsouvá na vedlejší kolej. Dle naší vztahové hierarchie jsou pak nejvýše postavené romantické vztahy a rodina, pak práce (případně naopak) a až potom přátelství. Ptejme se ale sami sebe, co by se stalo, kdybychom tuhle hierarchii kolektivně rozházeli a cítili ke svým blízkým přátelům stejný typ odpovědnosti, který cítíme ke členům své rodiny. Přátelství totiž poskytuje také propojování lidí napříč věkem, genderem, třídou a životní zkušeností. Umožňuje nám se z této odlišné životní zkušenosti dosti naučit a ukazuje nám věci, které sami nejsme schopni vidět. Zvýšení našich závazků vůči přátelům nám proto může pomoci vzdorovat kapitalistické antisolidaritě, která nám říká, že naše životní strasti jsou výhradně naším osobním selháním.

Na serveru Novara Media vedeš novou sekci pod názvem Red Flags – poradní rubriku určenou levičákům, které štve, jak jejich intimní život ničí kapitalismus. Mám kolem sebe spoustu skvělých single lidí, kteří dělají neskutečnou aktivistickou práci, jsou velmi aktivní ve své komunitě a pečují o své přátele. Přesto se cítí velmi osamělí. Co bys jim poradila?

Je opravdu důležité ten pocit osamělosti nepotlačovat z politických důvodů. Je jedno, jestli pochází z kulturního podmínění nebo z toho, že nejsou naplněné některé naše potřeby. Svět je uzpůsoben párům – bydlení, rodičovství a taky spousta zážitků jsou připraveny pro monogamní formu soužití. Ten pocit osamění je opravdový. Potřebujeme soucítit s námi samými a s tím pocitem si posedět. Nikomu rozhodně nebudu říkat, že by po romantickém partnerovi neměl toužit. Poradila bych jim ale mít více rozhovorů s přáteli a ty pocity s nimi sdílet. Zkoumat to, co jim chybí. Je to romantika? Cítili bychom se lépe, kdyby nám naši přátelé projevili nějaké romantické gesto? Mohli by alespoň některé potřeby, které nejsou momentálně naplněné, uspokojovat i jiní lidé? Zkusme bourat normativní představy o tom, jak mají jednotlivé kategorie vztahů vypadat, ptejme se, co jiní potřebují, a taky si o to říkejme.