Přehrabuju se doma v zaprášené banánovce a hledám text A Stranger in the Village. Vím přesně, jak na papíře vypadal, ale nemůžu ho najít. Namísto toho nacházím pečlivě formátovaný seznam přečtené literatury, se kterým jsem se na svůj vysněný filologický obor hlásila. Podávala jsem samozřejmě jedinou přihlášku, nic kromě „English literature“ mě nezajímalo. Vynechala jsem proto všechny texty prokazatelně francouzského, českého, ruského či bulharského původu, tak jak bylo požadováno. Zato jsem uvedla hned několik knih Virginie Woolf, tehdy velké inspirace, ba přímo důvodu, proč jsem zanechala příprav na psychologii a obrátila se k literatuře. Před státnicemi jsem pak už byla poučena, že autoři, jako byl Jack Kerouac, nepatří na mém seznamu pod hlavičku „English literature“, a seznam literatury ke státnicím jsem proto pečlivě a neméně naivně rozčlenila podle zemí. (Že na hranice vlastně vůbec nevěřím, mi došlo až o pár let později.) A také jsem si již mohla do případného životopisu uvést, že vím, kdo je James Baldwin.

Na literární kánony se můžeme dívat různými způsoby, jedním z nejbolestivějších je pak ten dekoloniální či alespoň dekonstrukční. Kánon je možné si představit téměř jako samostatný literární žánr a uvažovat, jaká jména a názvy děl se v něm objevují a proč, kdo ho sestavuje, co přečtením určitého seznamu děl získáme a podobně. Typický český seznam maturitní četby například málokdy obsahuje ženu (našla jsem jeden, kde nebyla požadována ani „ta“ Němcová), natožpak literaturu mimozápadní či jakkoli současnou. Přitom Fran Lebowitz tvrdí, že chápat nejspíš můžeme pouze své současnictvo. Nina Simone zase říkala, že nemůžeme být umělcem*kyní, pokud nereflektujeme současnost. Proč by tedy měl kdokoli z nás znát Jamese Baldwina – cizince v české vesnici?

Smrt autora, či politika identit?

James Baldwin byl černoch. Byl queer. Byl tak nějak všechno, čím Spojené státy za jeho života (zcela oficiálně) opovrhovaly, až na to mužství, na kterém ale v krvavém apartheidu zas až tak nesešlo. Nebál se obviňovat tam, kde cítil křivdu. Vnímal to jako svou povinnost. Jeho cílem bylo autentické a kvalitní psaní. Nebyl první, kdo pojmenovával paradoxy, na nichž vznikla koloniální Amerika, sám sebe vnímal jako jejich ztělesnění. Psal již od dětství, vzpíral se svému rasovému předurčení k chudobě, aby mohl dokončit a publikovat své první romány. Navzdory složité lásce k domovině ho neminulo pařížské expatství (ve Francii nakonec dožil), mohl tam totiž být o něco svobodnější. Psal samozřejmě i kritické eseje, v nichž zcela upřímně kritizoval všeobecně milované knihy. Kriticky se stavěl i k černošskému psaní, které vnímal jako nevymaněné z kolektivního traumatu, a břitce dekonstruoval rasu. Kill your darlings.

Baldwina jsem mohla objevit později, nebo i dřív. Ale skok z výšin slonovinově bílého anglocentrického feminismu Virginie Woolf do propasti rasové segregace a boje o důstojnost Jamese Baldwina asi nemohl přijít v lepší chvíli než v citlivém období prváku na vejšce. Kratičký text nabral celé mé myšlení na vidle a donutil mě na prahu dospělosti vidět i jinou zkušenost než svou vlastní.

Co jsem tedy četla před Baldwinem? Woolf – Sarah Waters – Radclyffe Hall – Katherine Mansfield – Gertrude Stein… různě, ale vesměs mi dost záleželo na tom, aby autorkou byla žena, což mě dodnes neopustilo. Toho času jsem ale v podstatě považovala cishet mužské psaní za irelevantní, až nezajímavé. Byl to intuitivní „power move“, nedošla jsem k tomu skrz feministickou literaturu. Tyto autorky pro mě byly radikální feministky, nejradikálnější, jaké jsem znala. A stále jimi jsou, formovaly mě – literatura umí být méně černobílá nežli politika. Zde však končila má inspirace, co se týče radikálního psaní. Neznala jsem prakticky nic a najednou přišel Baldwin. Vešel do mého myšlení úplně stejně, jako vešel coby první černoch do malé švýcarské vesničky, kde si o něm děti myslely, že je čert, protože čert je přeci „černý“. V autobiografickém textu Stranger in the Village Baldwin velice přesně pojmenovává důvody, proč není možné mluvit o „obráceném rasismu“, byť tento termín ještě nepoužívá. Popisuje, jak asi přijel první běloch do africké vesnice a byl přijat s údivem, obdivem – sám totiž nikdy nepochyboval o své nadřazenosti. Nyní přijel černoch do bělošské vesnice… a může být rád, že nejhorší reakcí bylo podezření, že krade dříví.

To je podle mého názoru něco, co může oslovit i bílé čtenářstvo, které se historicky neidentifikuje s kolonizátory. V Čechách a v mnoha obdobných evropských zemích není vyrovnávání se s koloniální minulostí nijak zvlášť prominentní téma – mimo ostrůvky ryze intelektuálních debat. Spíše máme (podobně jako v mém rodném Bulharsku) tendenci považovat se za historické porobence; český rasismus dlouho bujel bez politického tlaku (zespoda či seshora) na zpytování svědomí a aktivní změnu a stále zde má velmi úrodnou půdu. Nás se to netýká, my jsme nekolonizovali, my smíme být rasisté, máme nárok.

Kvůli absenci přímé nedávné zkušenosti s otroctvím či apartheidem je obtížné rozvíjet kontradiskurz. Všechny minority včetně té české přitom zažívaly útlak i během masových emigrací do USA (přes Ellis Island).

Modrý muž

Speciální příklad jsou američtí Irové. Irská menšina se často projevovala vůči černochům mimořádně rasisticky, přestože v jejich původním jazyce, kolonizátory téměř vymýcené irštině, se černoch řekne fear gorm (blue man). Černého muže (fear dubh) už si totiž zabral právě ďábel a jazyk to na rozdíl od alpské francouzštiny rozlišuje.

Znáte dávné rasistické cedule s nápisem NO BLACKS – NO DOGS – NO IRISH, které počátkem 20. století lemovaly americké pláže a další veřejná prostranství? Ve snaze nebýt na tom nejhůř se různé marginalizované skupiny tváří v tvář své dehumanizaci ze strany koloniální hegemonie (zde reprezentované unikátně rasisticko-speciesistickou cedulí) mohou takto obracet samy proti sobě. Ti nejviditelněji odlišní jsou na tom snad nejhůře. Podobně o tom mluví Marek Torčík ve své knize Rozložíš paměť, když vysvětluje homofobii v chudém Přerově: je potřeba kopnout si do někoho, kdo je na tom ještě hůř, přestože jsme všichni ve stejném loji: bílí, černí, chudí, nemocní, teplí… Tak o tom mluví i Baldwin – američtí macho muži potřebují své „buzny“.

Nadějí je, že se může stát i pravý opak. Marginalizovaná skupina se může vcítit do té ještě marginalizovanější (opět tím myslím asi jakoukoli bělošskou skupinu versus černošstvo), vnímat ji jako symbol odboje a odporu proti útlaku a inspirovat se u ní. Zatímco američtí Irové zaujímali často nenávistný postoj, „doma“ se Irové naopak inspirovali černošskou hudbou. Byla pro ně osvobozující a mluvila jazykem lidu utlačovaného po celá staletí agresorem. Důkazem jsou dva filmy, které v Irsku (republice či „Severním“) vznikly s odstupem několika desetiletí – The Commitments (1991) o poctě soulu na irský způsob. Stejnojmenná skupina byla sice fiktivní, ale stala se v mysli Irů a Irek skutečnou. Posléze Kneecap (2024), skutečný příběh severoirského hip hopu zpívaného v Brity potlačované irštině coby politické identitě.

I „my“ v kontinentální Evropě známe černošskou hudbu více než literaturu; Baldwin je nicméně vůči bělochům dojímajícím se nad černošskou hudbou v úvodu své sbírky esejí Notes of a Native Son opět trochu skeptický. Vnímá to jako určitou bezpečnou sentimentalizaci témat, ke kterým by se Američané jinak nepostavili čelem (generické maskulinum zde schválně).

I Am Not Your Negro

V Baldwinových textech je čirý vztek, zoufalství nad bezprávím, přesto pokládá slova jedno vedle druhého až wordsworthsovsky nebo snad velkoryse klidně, podobně jako nezvyšuje hlas, když mluví (byl i výborným řečníkem – šedesátá léta a civil rights movement ho vtáhly do sebe, ačkoli o roli mesiáše nestál). Píše například o tom, proč je skeptický vůči černošské literatuře.

Nelze zde, alespoň pro mě, nevidět podobnost s psaním žen. Pokud jsou podmínky pro život nesnesitelné, člověku je odepíráno právo na pohyb, vzdělání, pokud chybějí předchůdkyně, nelze dohnat staletí omezování důstojnosti poloviny lidské populace – není prostor na nic než na boj za naprosto základní práva. Umělecký projev je tak umožněn pouze finančně zajištěným. V této úvaze se opět nabízí Woolf a její A Room of One’s Own – kéž by bývala vyzdvihla rasovou diskriminaci, a Baldwin zase tu genderovou. Kritiku kapitalismu však s trochou kontextualizace najdeme u obou, a tak v mých úvahách koexistují.

Přirozeně mě to posléze vedlo k silnému zájmu o černošskou literaturu psanou ženami. Přestože spolu s Baldwinem pohrdám škatulkováním do menšinového psaní, víme, jak to může být dvousečné. Četla jsem díky němu například Toni Morrison, snažila se vidět americkou historii stejně, jako jsem dřív intuitivně viděla tu evropskou – očima žen –, ačkoli mé eurocentrické středoškolské vzdělání mi rozhodně nedopřálo chápat, že je to jedna a tatáž historie. Otázkou pak zůstává, nakolik vyčleňovat afroamerické ženy jako samostatnou skupinu; zdá se, že gender prostě nejde z debat vynechat. Na jazykové úrovni mi u Baldwina někdy chybí, přestože jeho praxis feministická byla.

Nezdá se totiž, že by Baldwin byl kdy ochoten přimknout se k určité kauze, identitě či filozofii nekriticky a na neurčito, jakkoli by ho k tomu politika identit zdánlivě zavazovala. Coby známá osobnost se nikdy netajil ani svou sexualitou, ani rasovou politikou. Zároveň projevoval hlubokou frustraci, že rasismus je stále něco, co je po něm požadováno řešit jen proto, že se narodil jako černoch; něco, s čím se musel po celou svou kariéru různě vypořádávat. V rozhovoru s Dickem Cavettem se velice jasně vyjadřuje ve smyslu – volně vyvozuji –, že nemá sebemenší povinnost chtít svou svobodu realizovat participací na systému, který v Americe vytvořili bělošští uzurpátoři a pomalu a jen s největším sebezapřením nechávají černošstvo pronikat do jeho řízení. Ten systém ho původně odhodil na okraj, kde byl nucen myslet věci jinak, a díky tomu věří, že existují i jiné možnosti. Osobně to vnímám jako jedno z nejlepších kritických zhodnocení amerického šovinismu a kapitalismu, byť ani toto slovo zde nepadá. V jádru rasismu je totiž i podle Baldwina ekonomická nerovnost, udržení (ekonomické) moci v rukou těch, kdo smějí kontrolovat ostatní – státu a církve. Podobně, říká Baldwin, je státu či církvi dost jedno, s kým spíte; důležité pro ně ve skutečnosti je, abyste za to cítili vinu: pak vás totiž mohou ovládat.

Apologetika

Při čtení veškeré literatury se jako čtenářka už neumím ubránit dotazu: Myslí tím generickým maskulinem, slovesnou koncovkou -i pro nevyjádřený podmět, nebo tím svým „člověkem“ i mě? Myslí jimi Baldwin své „sestry“? Kdo je tady Baldwinův American man, „Negro“ [sic] man? Muž, či člověk? Neuchopitelnost údajně neutrálního generického maskulina postihuje autory i autorky. Tím v žádném případě nepožaduji, aby každá kniha byla o ženské zkušenosti, aby byla z pohledu té či oné menšiny, kam patřím zrovna já, či aby bezpodmínečně relativizovala to, čemu říkáme západní civilizace. Pokud však někdo píše o zkušenosti lidské, pokud patří daná literatura mezi nespotřební, univerzální, zkrátka pokud jde o umění, nelze si vybírat rasu, pohlaví ani sexualitu. Je potřeba se za své sestry postavit a nevyčleňovat je. Baldwin výslovně věnoval svého převyprávěného Quijota pro děti „hochům“, nikoli „dívkám“. A pokud chcete skutečně „kill your darlings“, doporučuju propadnout masochismu a přečíst si konverzaci Baldwina a Audre Lorde (the G. O. A. T.), kde Baldwin v podstatě omlouvá domácí násilí mírou frustrace z rasismu, kterému jsou černoši v USA vystaveni.

Baldwin se svým tematickým soustředěním na rasismus a žité trauma, které způsobuje, uchyluje k trochu zkratkovitému pohledu na trauma sexualizovaného násilí, jelikož ho zjevně (v diskusi s Lorde) vnímá jako méně závažné a jako něco, co odezní spolu s odezněním rasismu. Namísto rozohněné kritiky absence genderové politiky u Baldwina proto hodlám jeho brilantní texty, které skutečně jdou až na dřeň, jednoduše vzít a aplikovat je na zkušenost černošské ženy, budu si je číst po svém. Přijde mi to jako dostatečná pomsta. Nic víc nezmůžu. Pokud nechápal Lorde, co má co chápat bílou Evropanku, která může být nanejvýš ally.

Veškerý teror, který černoši snášeli v Americe od svých utlačovatelů, totiž dopadal stejnou a spíše horší měrou i na černošky. Baldwinovy texty tedy můžeme číst i tak, že si v nich představíme vypravěčku. Ve Stranger in the Village je Baldwin/vypravěč exotizován jen na základě svého vzhledu: dřív než vůbec promluví. Setkává se s různými reakcemi na své vzezření, které dekonstruuje. Lidé zkoumají pohledem, či dokonce pohmatem jeho vlasy, barvu kůže, nemají zábrany považovat ho za exotický element, ať už zábavný, přátelský, či potenciálně nebezpečný. Jenže tato objektifikace by byla ještě zcela jiného rázu, pokud by byl žena. Nikde to není vyřčeno; samostatně se pohybující černoch bylo to nejradikálnější, co mohlo vesnici potkat. Samostatně cestující černoška by však též mohla napsat.

Veškerý prostor imaginaci, veškerou sílu každé ženě, která se kdy cítila jako „living wonder“ v mužském světě, kde musí prokazovat, že i ona je člověčice, která cítí bolest, radost, euforii i vztek a má právo na svou důstojnost a místo ve světě. I mě frustruje, že to stále musíme řešit a že máme „ženské psaní“. Ale je to tak. Čtením Baldwina ale možná dokážeme myslet svět, kde je to jinak. A pokud se nám to pod tíhou reality nebude dařit, mysleme třeba nové skvělé způsoby, jakými po jeho vzoru dát průchod vzteku a přetavit ho ve vlastní psaní, které nemá co komu dokazovat.