Trigger warning: Následující text zachycuje popisy sebevraždy. Pokud jsi na toto téma citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Psychologii jsem si vybrala už na střední škole. I v mém případě při výběru budoucího studia hrála mimo jiné roli potřeba „řešit si svoje vlastní problémy“, jak se o studentstvu psychologie s oblibou říká. Kromě pár období nejistoty jsem ale nikdy nepochybovala, že psychologie byla dobrá volba a že to je obor, kterému se chci opravdu věnovat. Většina kolegů a kolegyň, se kterými dnes pracuji a přátelím se, dělá svou práci rovněž ráda, se zaujetím a chutí se v oboru profesně zlepšovat.

Díky rozhovorům s blízkými lidmi z mého okolí, kteří se věnují úplně jiným, různým způsobem kreativním oborům, jsem si ale začala uvědomovat, jak specifická je práce v systému zdravotnické péče s duševně nemocnými lidmi. Přemýšlení o tom, jak těžké může někdy být vybalancovat emoční zapojení v terapii s udržením hranic a péčí o sebe, mě přimělo napsat i tento text. Mluvím jen za sebe a ze své zkušenosti. Nicméně často mám pocit, že o svou duševní pohodu mnohem šikovněji pečují lidé z úplně jiných oborů než z toho mého – tedy z toho, kde je péče o duševní zdraví denním chlebem.

Mým cílem není calloutovat pracovníky*ice, se kterými jsem se setkala během své práce. Kladu si však otázku: Jak si v podfinancovaném systému udržet zájem o druhé a současně neztratit základní citlivost a empatii k sobě?

Nemoc – bezmoc

Když používám termín „duševně nemocní*é“, mám na mysli lidi, kteří se léčí s některou z vážných psychických nemocí, jako je schizofrenie, bipolární porucha nebo těžká deprese. Součástí takových nemocí je střídání období horších a lepších, období nefungování, strachu i zmatku a období relativního klidu a běžného, často spokojeného každodenního života. Podstatou vyjmenovaných nemocí je i změna vnímání, myšlení, prožívání a ztráta kontaktu s realitou, jak ji vnímají ostatní lidé. V takovém akutním stavu jsou nemocní*é i jejich okolí vystaveni*y hlubokému zoufalství a strachu. Například moje přítelkyně psychiatrička, bývalá internistka, mi nabídla přirovnání, že proti infekci se člověk už preventivně může chránit rouškou nebo rukavicemi. Jak se ale mohu chránit před smutkem a přitom zůstat empatická?

Že se traumatické události jako zneužití, týrání nebo zanedbávání péče objevují v raném dětství psychiatrických pacientů a pacientek opakovaně, dokazuje řada výzkumných studií. K dalším traumatickým událostem v životě nemocných může bohužel dojít i později, často už právě vlivem probíhající duševní nemoci. A oproti stereotypním představám a mediálním obrazům jsou lidé psychicky nemocní mnohem častěji nebezpečnější sami sobě než svému okolí. Hrozí jim podvody, zneužití, sexuální násilí nebo zadlužení se. A nejen to. Podle studie z roku 2018 byla duševní nemoc příčinou nebo předcházela až 90 % případů dokonaných sebevražd. Podle další přehledové studie je psychiatrická diagnóza významným rizikovým faktorem při výskytu sebevražd. Když jsem se učila k atestaci, jednou z opakujících se otázek bylo: Co je největší riziko při depresi? Odpověď zní: Sebevražda.

Za názvy diagnóz jako PTSD nebo schizofrenie jsou ale lidé, se kterými jako jejich psychologové a psycholožky, ošetřovatelé a ošetřovatelky, sociální pracovníci a pracovnice vytváříme vztahy. A každý vztah obsahuje celou škálu emocí, nejde jen o zjednodušený vzorec „poskytnutí pomoci – využití pomoci“. Ke svým pacientům*kám cítíme někdy lítost, máme za ně radost, štvou nás, máme o ně strach. Fandíme jim. Je to často blízké a křehké pouto, které se odehrává v kulisách starých psychiatrických léčeben, v téměř provizorních podmínkách, v přesně ohraničených hodinách, podle striktního rozvrhu, kdy se čas rozděluje do padesáti minutových intervalů terapeutických hodin.

Rozbitý panoptikon

Původní psychiatrické léčebny byly v průběhu devatenáctého a dvacátého století záměrně budovány jako rozlehlá sanatoria obklopená prostornými parky na okrajích měst, aby duševně nemocní*é nebyli*y nikomu na očích. To byl sice pokrok oproti předchozím systémům, které z měst nemocné posílaly do neznáma na tzv. lodích bláznů, nebo internačním zařízením v době osvícenství, která se podobala spíše věznicím, nicméně v současnosti už budovy velkých psychiatrických léčeben mají to nejlepší za sebou. Problematické podle mě není ani tak jejich umístění mimo centrum města (například procházka areálem bohnické léčebny je sama o sobě uklidňující), ale často otřesný stav, v jakém se budovy nacházejí.

Bohužel pokud chce člověk v těchto prostorách každý den dobře pracovat a soustředit se na své pacienty a pacientky, je nucen některé věci vytěsnit, odsunout a nevnímat je. Reportáže o realitě psychiatrických léčeben (například texty Anny Košlerové pro iRozhlas) se pak u starších kolegů*yň mohou setkat s odsouzením a výsměchem, protože poukazují na nedostatky, které sice šokují člověka „zvenčí“, ale lidé „zevnitř“ se je nevědomky snaží nevidět. V konfrontaci s nimi jsou totiž zcela bezmocní.

Stav budov a prostorů, kde psychiatrická péče probíhá, nejde změnit za týden, za měsíc ani za rok. Je proto zvláštní si uvědomit, jak rychle probíhá proces adaptace nových zaměstnanců*kyň, často těsně po dokončení studia, na prostředí, které by možná ještě před pár lety sami*y kritizovali*y. Ve velkých nemocnicích, dříve léčebnách, často po nástupu funguje systém „hození do vody“. Ten v některých případech vede i k tomu, že nastupující mladí a mladé jednoduše přeberou pohled a postoj starších, protřelých a cynismem obrněných kolegů a kolegyň.

Nová citlivost

Jsem vděčná, že můžu zažívat dobu, v níž se duševnímu zdraví věnuje velká pozornost a čím dál víc lidí nemá problém mluvit o tom, co prožívá. Oproti předchozím desetiletím je to velký posun k lepšímu, protože bylo zvykem, že zranitelnost a citlivost se neukazovaly téměř nikde. A to často ani mezi pracovníky*icemi v péči o duševně nemocné. Pozůstatkem takových období, kdy bylo patriarchální uspořádání a hierarchie ještě citelnější, mohou být lidé, kteří se těžké emoce naučili zasouvat a nevnímat, případně přetavit v sarkasmus a shazování mladých „přecitlivělých“ nastupujících generací.

Cynismus, černý humor, ironie nebo zjednodušování často představují obranný mechanismus při konfrontaci s vlastní bezmocí a zranitelností. Jak ale ustát vlastní hrůzu a obavy, když vidíte někoho doopravdy „bláznit“ a dělat věci, které lidi přece nedělají? Pod tím vším může být přítomen taky pocit neurčitého ohrožení, který se vynoří na povrch při čtení zpráv o napadení zdravotních sester mačetou nebo o profesních pochybeních a následných žalobách. Budu to příště třeba já? Udělala jsem všechno, co se dalo? Měla bych si do pracovny pořídit pepřák? I takový strach je potřeba vytěsňovat, protože nás ochromuje.

Proto si myslím, že je nezbytné, aby pracovníci*ice v psychiatrické péči vždy měli*y přístup k supervizním setkáním, dostupnou možnost individuální psychoterapie nebo dostatek prostoru odpočívat, vzít si volno bez výčitek a strachu, co se stane v práci a jestli dovolenou vůbec dostanou. Na webu mladilekari.cz byl nedávno zveřejněn text popisující systém přesčasů ve zdravotnictví, který upozornil na vyčerpávající směny, jež zdravotníci musí vykonávat občas i několik dní za sebou. Možná právě i to je přínosem nové generace, která věnuje mnohem víc pozornosti pracovním podmínkám a duševnímu zdraví, tématům, nad nimiž se dříve možná mávlo rukou nebo jejichž otevírání se setkalo s výsměchem.

Kdo to bude platit?

Mohou být ale přesčasy, práce navíc a všechny ty druhé a třetí směny vykompenzovány alespoň lepšími platovými podmínkami? Ve státních zařízeních se používá tabulkový systém, který v některých institucích umožňuje pracovnictvu získat vedle platu i prémie nebo odměny. Systém jejich rozdělování je ale různý, stejně jako jejich výše. Může se proto jednat o přesnou fixní částku nebo se odměny mohou počítat podle provedených výkonů. Zažila jsem bohužel i pracoviště, kde žádné osobní odměny nebyly a po více než pěti letech jsem, stejně jako řada dalších kolegů, nedostala ani smlouvu na dobu neurčitou, natožpak odměny. Nikdy jsem nečekala, že se ze mě díky práci psycholožky stane milionářka, ale představovala jsem si, že třeba bude stačit mít jednu práci a slušně se tím uživit. Takové podmínky logicky vedou k pocitům frustrace a nedostatečnosti, což jsou emoce, které zrovna nepřidávají na psychické odolnosti.

Pokud chce naše společnost udržet důstojnou úroveň péče o duševně nemocné, je potřeba kromě financování podpořit také psychickou rovnováhu pracujících v tomto oboru. Nejde v něm totiž o výkon ani o soutěžení a následnou odměnu. Psychické problémy a onemocnění mají tendenci se vracet, zhoršovat, zlepšovat, kolísat a často jsou dost nevyzpytatelné. Zdravotní sestry a bratři tráví na lůžkovém oddělení s nemocnými dny i noci. Jsou obeznámeni s jejich psychickým i tělesným stavem, fungováním a nefungováním, a to do nejmenších detailů. Uzavřené oddělení je svět, ve kterém personál a nemocní*é sdílejí informace i prostor. Současně to ale stále není obor, který by byl dostatečně ohodnocen, pořád je to pouze spíš něco obdivuhodného, záslužného, „levá ruka státu“, „slušné zaměstnání“, „můžete být na sebe pyšní” a podobně. Za covidu a lockdownů se zdravotníkům na balkonech tleskalo, ale žádná zásadní změna dosud nepřišla. Nová zařízení pro psychiatrickou péči se sice budují, ale často bez účasti státu.

Nezapomenout cestu ven

Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně všechno ustát a neztratit sama sebe. Uvědomila jsem si, jak důležité je pro mě znát pravidla spolupráce, nemít strach otevřeně komunikovat i se staršími kolegy*němi, navzájem se podporovat a nebrat si kritiku příliš osobně. A možná i dokázat odejít včas. Za největší přínos téhle práce ale kromě přátelství považuju zesílenou schopnost vážit si úplně běžných věcí a radovat se z nich.

A pak také setkání s nastupující generací psycholožek nebo studujících, které potkávám na přednáškách nebo jako mladší kolegyně. Zdá se mi, že jsou citlivější, když se děje něco špatně. Někdo více vyhořelý by mohl říct, že jsou snowflakes, přecitlivělé osobnosti, které se při malém nepohodlí zhroutí, nebo že by měly zažít pár let na uzavřeném oddělení nebo akutním příjmu. Mnohem víc bych si ale přála, aby se spíš systém psychiatrické péče aspoň trochu přizpůsobil jejich často oprávněným požadavkům, které vychází z ještě nedeformovaných představ o tom, jak by to mohlo vypadat.

Nancy McWilliams v knize Psychoanalytická psychoterapie: Příručka pro praxi (2004, česky 2022) pojednává tom, jak s náročnými, chronicky nemocnými pacienty často lépe pracují právě nově nastupující terapeuti*\ky, protože ještě mají nadšení a dostatek sil. Může to být i tím, že do pomáhajících a pečujících profesí intuitivně vstupují lidé, kteří jsou ochotni odvádět víc emocionální práce, víc se obětovat pro druhé, často samozřejmě ženy. To ale nemůže být svolením k využití takového potenciálu za nevýhodných podmínek. Řada těch, kdo tento systém udržují v chodu, ztrácí kontakt se světem venku a schopnost představit si něco lepšího. Ale čím dál víc věřím, že to je potřeba.

Že je zcela namístě chtít dostatek času i vhodný prostor pro terapeutická sezení, pravidelnou supervizi a dostupnou vlastní individuální terapii, prostor bez předsudků mluvit o pacientech*kách s nadřízenými, mít možnost přiznat nejistotu nebo si dovolit něco nevědět. Ale hlavně, mít důstojnou mzdu, díky které nejsou pečující o zranitelné lidi sami zranitelní a ohrožení přepracováním a vyhořením. Není možné utratit polovinu platu za terapeutický výcvik a supervizi a druhou polovinu za nájem.

Tématu feministické perspektivy traumatu bude věnována poslechová akce Jedno ucho, kterou připravujeme společně s hudebnicí Amelií Siba v Planetě Za, a to ve čtvrtek 6. 7. od 19:30.

Album Amelie z tohoto roku s názvem Gently Double A se zabývá právě traumatem a jeho léčením. Kapacita akce je omezená, rezervujte si proto místo na adrese: reservations@anka.li