Měly jsme plán. Společně se jako dlouholeté kamarádky vydat přímo do centra turismem přetíženého národního parku. Chtěly jsme pátrat po kořenech a dopadech jeho kolonizace turistickým průmyslem.

M: Krkonoše jsou místo, kde jsem vyrostla. Často se tam vracím a někdy se nad těmi davy turistů vztekám. Moje mamka v Krkonoších prožila skoro celý život a o tom, jak se Špindl proměňuje skrz turismus, mluví často. Když byl covid, tak jsem si to vylidnění najednou hodně užívala, asi i nějakej pocit privilegia, že já tam coby místní chodit můžu, a ostatní lidi ne. Nad tím, že demokratizace prostoru a krajiny jako takové nemusí být nutně jen negativní, mě napadlo se zamyslet vlastně až teď.

E: Celé dětství pro mě bylo normou mít nějaký „kus přírody“ rychle k dispozici. Vyrůstala jsem na Vysočině. Život v hlavním městě mě zde potom často staví do role (snad i nevítané) hostky. Myslím, že nikdo nemá rád davy turistů, nikde. Ta představa být sám, sama, zvlášť někde vysoko, je nepopsatelně ohromující a naplňující zároveň. Máš pocit, že jsi něco objevila a že to máš jen pro sebe. Když se nad tím ale zamyslím, zní to děsně dobyvatelsky. Kromě toho je pokrytecké chtít jezdit jen na „nedotknutá“, „autentická“ místa, ale zároveň v nich požadovat určitou úroveň turistické infrastruktury.

M: Paradoxní je, že mí rodiče dost naplňují nějakou tu představu o „ideálních horalech“. Můj pocit, že mám k tématu dekolonizace turismu co říct, vycházel hodně z toho, co společně probíráme doma. Atrakce jako obří houpačky dole v Labáku nebo stezky v korunách stromů jsme doma vždycky považovali za blbosti. A pak ti někdo z místních řekne, že jde vlastně o prostředek, jak rozmělnit ten nápor lidí nahoře.

E: Trochu se stydím, protože už při prvním rozhovoru s místními jsem odhalila svoje zažité stereotypy. I přesto, že jsem ve Špindlu byla několikrát a známe se spolu [s Markétou] dlouho, měla jsem v hlavě zanesenou představu o romantické horské vesničce, která se sice vylidňuje, ale stále v ní žijí větrem ošlehaní, zarputilí a odolní horalové. V mnohých prožitcích se však od obyvatel Prahy, Vysočiny či jakéhokoli jiného místa v Česku místní neliší.

S těmito východisky, nabitými notebooky a pohorkami jsme se vydaly do Špindlerova Mlýna. Hlavní otázka našeho pátrání byla jasná: Jak místní lidé, kteří vykonávají různé profese – od školství přes cestovní ruch po ochranu přírody – přemýšlejí o (over)turismu v jejich rodném regionu?

Lahváč Krakonoše na nádraží versus naše představy

Špindlerův Mlýn je město uprostřed Krkonošského národního parku (KRNAP) s pouhou tisícovkou obyvatel. V zimě se ale dokáže nafouknout až na osmnáct tisíc ubytovaných a je tak nejnavštěvovanějším horským střediskem v České republice. V roce 2022 park navštívilo o milion lidí více než v rekordním roce 2018, celkem tedy 5 763 996. Přestože většina návštěvnictva do města pravděpodobně dorazí autem, pravidelných spojů na trase mezi Černým Mostem a Špindlerovým Mlýnem člověk najde víc než dostatek. Jeden z nich jsme využily i my. Odměnou nám byl výstup na maloměstském autobusovém nádraží s výhledem na motorový turistický vláček a prázdnou láhev od piva Krakonoš odloženou na odpadkovém koši. Vyprázdněné „město duchů“, i tak říkají Špindlu mimo hlavní sezonu místní.

Chápeme-li kolonialismus v širším významu jako extrakční vztah k půdě (tedy vztah, ve kterém je půda chápána pouze jako nějaký vnější zdroj, jenž slouží lidstvu a jeho potřebám) pro naplňování tužeb a představ těch, kdo ji kolonizují, pak se můžeme odvážit říct, že Krkonoše byly kolonizovány turismem. Hory jsou v tomto vztahu objektem, který podléhá neustálé realizaci komerčního rozvoje při vycházení vstříc (ať už reálné, či pouze předpokládané) poptávce stále bohatších a náročnějších navštěvujících. Hlavním imperativem rozvoje je to, co bude generovat ekonomický zisk.

Pod pojmem kolonizace si běžně představujeme jen nějakou časově a místně ohraničenou událost – nejčastěji například dobývání prostoru „v zámoří“ evropskými osadníky. Ve skutečnosti ale kolonialismus nikdy neskončil. Je to totiž proces, se kterým souvisí i způsob našeho přemýšlení, založené na kořistnickém vztahu k půdě. Tento proces se neustále děje, a to i v prostoru kolem nás. Dnešní neokolonialismus je propleten naším smýšlením o krajině, prostoru i lidech, kteří dané prostory obývají. Chybějící pocit autentičnosti potom může být lakmusovým papírkem přetížení místa turismem, ale i příležitostí pro reflexi vlastních esencializujících a exotizujících představ o tom, jaký zážitek bychom z návštěvy měli*y získat. A také o tom, kdo vlastně jsou lidé, kteří v horách žijí.

Luxusní výstavba

Společně se sousedy Lubošem a Milanem sedíme u stolu v jedné z krkonošských bud. Naproti nám si spolu povídají Marcela a Zdeněk, kteří boudu spravují. Z okna máme výhled na horizont utvářený špičkami smrkového porostu a jarní krkonošskou louku, která se začíná hemžit drobným hmyzem. Aktuální situaci v Krkonoších probíráme nad obědem – krkovičkou s pečeným bramborem.

„Ty hory taky nejsou nafukovací. Dneska nahoru na Zlaté návrší jede každý den i sedm kyvadlových autobusů. Dřív to byly třeba dva. Dostávaj za to dotace, když tam jedou, přitom zrovna tady by na dotacích vydělávat fakt nemuseli. Do menších obcí a vesnic, to jo, tam ať si klidně žádaj, ale proč sem,“ zamýšlí se Luboš. Na příliv turistů se podle něj nabalují i další jevy. „Provoz se holt navyšuje. Doprava, výstavba, to spolu všechno souvisí. Hlavně všechny ty domy jsou dneska apartmánového typu, že jo. Hotely se přestavují na bytové domy a ty se pak dál pronajímají a město z toho ani nic moc nemá. Jen se navyšují odpady.“

Byty, které zmiňuje, jsou velkou část roku prázdné. Přesto se stále stavějí nové a nové, a to na místech, kde by vůbec stát neměly, nebo ve výšce, jaké by neměly dosahovat. „To je jako s tou ‚hrůzou‘, co teď vyrostla tam, jak byl Matějkovic baráček. Měli tam postavit apartmán, ale vlastně tam vyrostly tři, jako tři domy na jedno číslo popisné, označené jako A, B a C,“ vysvětluje se značně horlivou gestikulací Zdeněk. „No a potom skoupili ještě to místo pod nima, tam dřív stál hotel Barbora, no a ten zbourali s tím, že tomu apartmánu bránil ve výhledu. Jenže pak tam na tom místě postavili úplně stejné apartmány – teda snad ještě vyšší,“ rozčiluje se správcová boudy Marcela. Na to, zda jim nechybí výhled na údolí či horské stráně, se jich nikdo neptá. „Nováčkům zase postavili pod jejich malým domečkem obrovskej komplex apartmánů, ještě o patro vyšší, než jim schválili,“ kroutí hlavou Zdeněk. Příběhy lidí, se kterými se léta znají, jim leží v žaludku.

Smažák už si tady nedáme

A jak by tedy měl*a vypadat ten*a správný*á turista*ka? „No, to dřív to byl takovej hodnej ňouma v pumpkách, podkolenkách a s baťůžkem. Taky všichni chodili pěšky a hlavně hodně na běžkách,“ vzpomíná správcová boudy Marcela. „Dneska si tu všichni choděj ve svítivejch bundičkách a na svejch drahejch skialpech,“ směje se.

Fakt, že se zvyšujícím počtem návštěvnictva roste i míra porušování pravidel národního parku, v místních pochopitelné vyvolává negativní emoce. „Lidi si od revoluce myslej, že je svoboda a demokracie a že si můžou dělat všechno. Maj peníze a jsou voprsklí. Taky se obecně zvedla ‚znalost‘, to jako ve smyslu, že každej má dneska mobil a Facebook a může si, kam chce, napsat ‚vůbec nemusíte těm blbcům zelenejm [strážkyňím*cům přírody] nic dávat‘,“ říká rozhořčeně soused Milan.

S nárůstem navštěvujících se nutně pojí i proměna místních infrastruktur služeb. Nedochází k tomu přitom ve vakuu. Změny jsou formovány vztahem lokálního kontextu a globálního kapitalismu, i ve smyslu konzumního přístupu k životu. Spotřebovávají se nejen produkty, ale i výhledy a zážitky. Představu o tom, jak by se měl trávit volný čas nebo dovolená, nám formují i sociální sítě a marketing daných oblastí. Špindlerův Mlýn je v této perspektivě nejen místem pro objevování unikátní přírody, ale i pro reprezentaci života majetných tříd skrze sport, wellness průmysl a značkové zboží.

Veřejný prostor a dostupné služby ve městě už nejsou primárně uzpůsobeny místním. Převažuje naplňování potřeb navštěvujících. Jít na oběd do restaurace ve vlastním městě se stává luxusním zážitkem. „Byla jsem teď na smažáku za tři stovky. Jo, smažák, hranolky, obloha. Chodím takhle s kamarádkou jednou za rok. Takže už člověk počítá s tím, že to tak bude. Jako když si dám jinde biftek,“ vzpomíná se smířením v hlase Marie na svou poslední návštěvu v místní restauraci. To nejnutnější nakoupí leda v diskontní prodejně Norma a pro všechno ostatní už jezdí do 16 km vzdáleného Vrchlabí. Úbytek služeb v malých obcích však není výsadou Špindlerova Mlýna, i dle slov Marcely „je to tak na každé vesnici“. Ve Špindlu ale místní pekárnu, železářství nebo drogerii nahradily drahé obchody se zbožím pro turisty*ky.

Cestovní ruch Krkonošsko ale v určitém smyslu živí a formuje a místo se na něm stalo závislým. Je pak vůbec možné vytvořit systém, kde jsou potřeby místních, turistického průmyslu i ochrana krajiny v harmonii? Máme být v ochraně biodiverzity radikální a omezit přístupnost ve prospěch konzervace místa pro budoucí generace?

Co bude dál?

Stálé obyvatelstvo se prudce se rozvíjejícímu turismu přizpůsobuje různými způsoby – třeba i tak, že do města vůbec nechodí. „Já když nemusím, tak tam nejdu. Ono tam podle mě není ani co hledat. Já žiju na okraji Špindlu, tady je to úplná paráda. Turisti tady okolo choděj, ale vnímám je okrajově,“ hodnotí svůj vztah k centru obce energická krkonošská rodačka Marie, se kterou jsme se na doporučení sousedů spojily od dva dny později telefonicky.

Když už se zdá, že je náš rozhovor u konce, Marie se nečekaně rozpovídá o výhledu do budoucna: „Posledním hřebíčkem do rakve toho, že jsem tady nechtěla zůstat, je to, že tady rozšiřují sjezdovky. Myslím si, že Krkonoše jsou malý na tolik lyžařů, takže to bylo to poslední. Tak jsem si říkala, že to ne. Už to tam maj zase vykácený a pokračujou v tom dál. Stejně z toho Špindlu časem asi odejdem.“ Jak tedy otevřít prostor pro vyjádření problémů, se kterými se potýká stálé obyvatelstvo Špindlerova Mlýna a okolí? Jakým způsobem je možné (re)imaginovat alternativní modely spolufungování v kontextu poškozené planety?

Společenské změny vždy přicházejí odspoda, vzájemnou organizací. Nejinak je tomu v tomto případě. I my jsme navzdory vlastnímu očekávání apokalypsy velmi rychle odhalily naše vlastní předpojatosti a zjistily, že krkonošští rodáci a rodačky v kontextu posledních tří dekád již pracují na zlepšení současného stavu. Kateřina, která se do Špindlerova Mlýna přestěhovala před více než 35 lety, během našeho rozhovoru akcentovala právě zvýšenou uvědomělost místních k potřebě spolupráce. „Mnohé se už ale zlepšilo! Hlavně to, že subjekty, lidi, vlastně všichni si uvědomili, že je důležité spolupracovat, vzájemně mluvit o problémech, participovat, mít nějakou společnou vizi a společně ji naplňovat. To se děje třeba v rámci svazku měst a obcí Krkonoše. Za posledních 20 let v rámci různých vyjednávání a hlavně realizace veřejně prospěšných projektů dosáhli už spousty věcí!“

Kromě toho nám objasnila i snahy místních rozmělnit turismus. „Daří se představit lidem místa, co nejsou známá, vytvořit tam zajímavosti. Třeba teď aktuálně vymysleli razítkovací hru – čtyřicet míst, kam cíleně posílají lidi, jsou to místa, co předtím lidi ani nevěděli, že existují. Tvoří naučné stezky, něco zajímavého pro děti, nějaké hřišťátko třeba, nebo někdo vymyslí nějakou zajímavou pověst.“ Lokální snahy však musí čelit podnikatelským gigantům, které usilují o co nejvyšší návštěvnost a svými politikami formují také profil navštěvujících. „Špindl je dnes místem, kam si boháči jezdí vyjednávat byznys,“ povzdechl si při našem obědu na krkonošské boudě Zdeněk. Přístup ke krajině jako ke zdroji, který je oddělen od člověka samotného a jehož primární kvalitou je možnost generovat zisk, je zakódován v ideologii globálního kapitalismu, stejně tak i s ním provázaného neokolonialismu.

Měli*y bychom proto usilovat o imaginace takové budoucnosti, ve které příroda a organismy, jež ji utvářejí, neexistují jako něco vnějšího a podřazeného člověku. Vnímáme-li krajinu jako něco, co je od nás oddělené, co existuje „tam venku“, můžeme ji potom ovládat, stavět se nad ni, vykořisťovat ji. Paradigma, v němž si uvědomujeme, že přírodu spoluutváříme a vzájemně na sobě závisíme – že jsme její součástí –, s sebou přináší nové poznání a především respekt. Ten si zaslouží jak Krkonoše, tak lidé, kteří v nich žijí.

---

Pozn. autorek: Jména respondentů*ek jsou z důvodu zachování anonymity smyšlená, stejně jako některé místopisné názvy. Výpovědi jsou ale autentické.