Svoboda dnes stojí na piedestalu mezi našimi hodnotami. Velmi zřídka se ale ptáme, co skutečně znamená. Oprávněně. Velmi rychle by vyšlo najevo, že svobodní*é jsme jen velmi málo. Dost možná vůbec. Je to právě předpoklad naší nekonečné svobody vycházející z víry v ničím neomezenou lidskou vůli, který nám brání vytvořit skutečně svobodnou společnost, jež vnímá privilegia a znevýhodnění každé její členky a člena a snaží se solidárně vytvářet prostředí, ve kterém dokážeme naplnit své potřeby.

Pro příklad si srovnejme romskou dívku narozenou do odlehlého sídliště v Sudetech, která byla neoprávněně umístěna do zvláštní školy a jejíž rodiče měli podprůměrný finanční, sociální a kulturní kapitál. V tomto extrémním přirovnání pak posuďme, zda taková dívka skutečně požívá stejné množství svobody při srovnání s chlapcem bílé barvy pleti, který se narodil v Praze do bohaté rodiny s vysokým kulturním kapitálem a navštěvuje kvalitní gymnázium. Ani jeden z nich se nijak svobodně nepřičinil za narození do daného prostředí, v důsledku však oba budou mít naprosto odlišnou míru svobody, potenciálu a možností – tedy ve společnosti, která jejich nerovné prostředí nijak nereflektuje a předpokládá, že úsilím a pílí se může kdokoli stát kýmkoli. Nerovnosti jsou, kam se jen podíváme. Ať už pro místo narození, dostupné vzdělávání, rodinné prostředí, či třeba genetické nastavení ovlivňující psychické i fyzické rysy – krásnější lidé to mají prostě jednodušší. Existuje ale spousta možností, jak nerovnosti umenšit. Pokud ovšem chceme.

Nerůstová kritika také ukazuje, že spoustu svobody třeba k volnému času a menší dřině nám dává i využívání přírodních zdrojů. Takovou svobodu je možné nahlížet jako závislou a částečně umožněnou skrze materiálové a energetické vstupy. Spalování fosilních paliv a tím uvolňování levné energie nám umožnilo oprostit se od spousty tvrdé dřiny. Takto vnímaná svoboda ale doposud byla vysoce energeticky náročná. Současná míra našich – často primárně spotřebitelských – možností je tak naplňována na sociální a ekologický dluh, nejen pro způsobení klimatické změny, ale například i pro koloniální povahu naší stále se zvětšující ekonomiky. Nehledě na to, že vyšší produktivita uvolňující čas je v růstovém systému investována do další produkce namísto do zkracování pracovní doby. Pracujeme, abychom si mohli*y kupovat výrobky, jež nám umožní efektivnější využití času, který pak využíváme pro další práci.

„Náš svět činíme neobyvatelným ve jménu osobní svobody, která bývá považována za nejvyšší hodnotu,“ shrnuje lakonicky filozofka Judith Butler. Ostatně není náhodou, že je to právě svoboda, kterou se historicky zaštiťovalo popíračstvo klimatických změn obhajující fosilní průmysl.

Nadvláda neoliberálního pojetí svobody

Lidskou svobodu je možné definovat různě, běžně se rozlišuje mezi negativní a pozitivní, jak se v politické filozofii ustálila jejich klasifikace. Negativní svoboda je definována jako svoboda „od“ – například nátlaku nebo násilí, naopak pozitivní svoboda je vnímána coby svoboda „k“ – třeba vzdělání nebo zdravotní péči. Feministická autorka Amy Allen pak ještě přidává svobodu „s“, tedy sílu solidarity, spolupráce a spoluuvažování s ostatními. Mezilidská vzájemnost se tak podle ní stává další podmínkou svobody.

Jednou z nejšířeji přijímaných současných definic svobody je ta, která vychází od strůjců současného ekonomického modelu neoliberalismu – Friedricha Augusta von Hayeka a Miltona Friedmana, potažmo takzvané Montpelerinské společnosti. Ti vnímali svobodu ve vztahu k individuálním jednotlivcům, přičemž by taková svoboda měla být bráněna před vlivy „vnějšího světa“ (například společností, státem i dalšími lidmi). Sociální vztahy a kolektivy jsou v jejich pojetí vnímány jako potenciální zdroj nátlaku ohrožující vlastní vůli. Hlavní oblastí, kde se neoliberální vize svobody uplatňuje, je pak ekonomika.

Ekonomická svoboda je tak v neoliberalismu nejen nejdůležitější oblastí pro uplatňování svobody, ale představuje také nezbytnou podmínku pro svobodu v dalších oblastech. Údajně přirozené zákony volného trhu, ve kterém lidé mají uplatňovat svou vůli, by přitom neměly být narušeny regulacemi. Například v zaměstnání jsou antidiskriminační zákony vnímány jako obtěžující, protože narušují svobodu pracujících a zaměstnávajících vstupovat do dobrovolných vztahů. Svobodou zaměstnavatele je tak nepřijmout kupříkladu potetovaného člověka a ten si má zase svobodně najít práci kdekoli jinde.

Nerovnost je v ideální neoliberální společnosti nejen přijatelnou, ale dokonce nutnou podmínkou správného fungování trhu a prosperování celé společnosti. Právě zřízení celého společenského života na základech soutěživé tržní struktury má zajišťovat svobodné a zodpovědné jednání v souladu s vlastními tužbami a kapacitami. Trh je nahlížen jako nejlepší nástroj pro koordinaci znalostí, zájmů a cílů, z čehož má mít prospěch celá společnost. Takový trh nicméně potřebuje silný neoliberální stát, který zajistí například finanční, právní, národní a vlastnickou strukturu, jež následně trhu dovolí prosperovat, a zároveň má stát zajistit pronikání tržních principů do všech částí společenského života.

Míru naší svobody určují domněle objektivní ekonomické zákonitosti a tržní mechanismy, které nám osvětluje vzdělané ekonomické expertstvo. Toto neoliberální pojetí svobody spojené s ekonomickým rozvojem, podnikáním za účelem zisku, deregulací a privatizací převážilo v osmdesátých letech a ideologický základ má v letech šedesátých. Dnes je úzce propojeno se všeobjímající reklamou, která nás ujišťuje, že právě trh a konzumerismus jsou hodnoty, skrze které můžeme manifestovat vlastní svobodu a utvářet svou identitu. „Protože chci,“ shrnuje výstižně reklamní heslo v probíhající kampani na donáškovou společnost zaměstnávající prekariát, společenskou vrstvu lidí pracujících za nejistých pracovních a finančních podmínek.

Pochopení dynamiky neoliberální svobody usnadňuje příběh zakladatele oboru public relations ze Spojených států Edwarda Bernayse. Ten během první světové války pracoval pro propagandistický orgán americké vlády a vymyslel označení public relations jako alternativu k nacistickým Německem zprofanovanému slovu propaganda. „Jestliže je možné použít propagandu ve válce, jistě je možné ji využít i v míru,“ tvrdil. Jeho strýcem byl Sigmund Freud, od něhož se inspiroval psychoanalýzou, kterou potom používal pro manipulaci s nevědomými tužbami mas. Ikonická je jeho kampaň, při níž se mu pro tabákový průmysl podařilo přesvědčit ženy začít kouřit cigarety, což u nich tehdy nebylo v oblibě. Bernays se po konzultaci s americkým psychoanalytikem Abrahamem Brillem dozvěděl, že cigarety mají být symbolem penisu, a tedy mužské moci. V ženách potom skrze reklamu vyvolal dojem, že kouření představuje boj proti mužům. Zaplatil komparzistky, které během veřejného průvodu kouřily cigarety, a v médiích nechal kolovat zprávu o sufražetkách demonstrujících svoji svobodu skrze cigarety coby pochodně svobody.

Zboží bylo do příchodu Bernayse inzerováno pouze ve smyslu jeho užitečnosti, což Paul Mazer z finanční instituce Leahman Brothers kritizoval slovy: „Musíme Ameriku proměnit z kultury potřeb na kulturu tužeb.“ Bernaysovi se tak podařilo z obyvatelstva vytvořit spotřebitelstvo – z aut se stal symbol mužské síly, oblečení podle rychle vytvářených trendů zase vyjadřuje individuální osobnost.

Skrze reklamu se také vytvořila iluze, že demokracie neexistuje bez kapitalismu a moderní společnost byla vybudována skrze trh a průmysl. Reklamu je tak možné vnímat jako nástroj kapitalistické třídy pro upevňování moci a limitování svobody na pouhý nákup zboží. Stále rostoucí produkce, do velké míry ovlivněná právě reklamou, však negativně dopadá nejen na přírodu, ale i na společnost nejen kvůli všem doprovodným negativním dopadům rozpínajícího se ekonomického růstu.

Reklamou samozřejmě můžeme komunikovat i užitečné věci, velmi zřídka to jsou však ty, ze kterých benefituje ekonomický růst. Není proto smysluplné paušálně odsoudit celé public relations, je ale žádoucí mít se na pozoru před hodnotovým rámcem každého sdělení a přemýšlet o tom, jak jej využít ve prospěch demokratičtější společnosti a jak skrze mediální sdělení komunikovat to, z čeho člověk skutečně prosperuje, namísto manipulace s názory a tužbami. Alarmující je rovněž to, do jaké míry se vládnoucí třída inspirovala reklamním průmyslem. I strany a lidé se ve volbách do zastupitelské demokracie staly spíše tovarem k prodeji než cestou k demokracii.

Autonomie pro nerůstovou společnost

V nerůstových textech se pojetí svobody často prolíná s konceptem autonomie. Autonomii můžeme vnímat jako formu svobody, která nesouvisí pouze se schopností jednat, ale přesněji s vůlí jednat. Svoboda je pak autonomie v praxi. Jak jednoduše demonstruje francouzský ekonom Timothée Parrique, člověk si může autonomně vybrat veganský způsob stravování, ale pokud se má možnost stravovat pouze tam, kde veganské jídlo nenabízejí, je stále nesvobodný tak reálně činit. Právě možnost uvádět svou autonomii do praxe by měla být úkolem svobodné společnosti. Autonomie je zároveň klíčová pro nerůst, protože nerůst je snahou o osvobození člověka od různých forem útlaku a úsilím o demokratičtější společnost.

Autonomie je úzce spjata především s francouzským sociálním filozofem Andrém Gorzem, rakouským teologem a filozofem Ivanem Illichem a řecko-francouzským ekonomem a filozofem Corneliem Castoriadisem. Nejčastěji se nerůst vztahuje ke konceptu Castoriadise, který je nejvíce rozpracován. Gorz a Illich autonomii vnímají skrze negativní svobodu, tedy jako „svobodu od“ (například od nátlaku nebo násilí). Gorz autonomii spojuje se svobodou od vztahů námezdní práce a kapitalistického produktivismu. Illichji vnímá jako svobodu nezávislosti na určitých technologiích či institucích a přichází také s konceptem radikálního monopolu. Tím označuje situaci, kdy průmysl získá takovou kontrolu nad zajišťováním nějaké lidské potřeby, že všechny ostatní způsoby zajištění ztratí možnost s nimi soupeřit. Nakonec si člověk nemůže naplnit základní potřeby jinak než skrze trh a praktické dovednosti či jiné možnosti uspokojování potřeb se následně ztrácejí, protože se neudržuje jejich uplatňování a prosazuje se industriální řešení. Příkladem je vliv aut na podobu měst do té míry, kdy jsou lidé bez aut a cyklisti*ky z možnosti účastnit se na provozu silně vylučováni*y. V radikálním monopolu tak dominuje pouze jeden typ produktu.

Castoriadis autonomii vnímá jako jednak individuální a jednak sociální jednání, kdy probíhá jasné a vědomé stanovování vlastních pravidel v individuální i kolektivní rovině. V individuální rovině být autonomní předpokládá, že zvyklosti, normy, pravidla nebo regulace doprovázejí člověka v jeho činech, zároveň lidské myšlení není záměrně manipulováno vnějším působením. Také se bere v úvahu, že člověk nemůže zcela odvrátit vliv historie, kultury, společnosti i vlastního nevědomí, v rámci kterého nejen jedná, ale i přemýšlí. Absolutní autonomie a totální nezávislost na vnějších vlivech jsou tedy nemožné, to však není vnímáno jako překážka na cestě ke svobodě. Autonomní člověk nicméně odmítá být pouhou pasivní výslednicí vnitřních a vnějších tlaků. Stává se aktivním spolutvůrcem svého života. To předpokládá introspekci, kritickou reflexi a deliberaci, čímž může zpochybňovat zvnitřněné všední chování, vlastní přesvědčení a tužby a kriticky nahlížet jejich smysl, platnost a žádoucnost. Představu nějaké domnělé nezávislosti vlastního myšlení na historických vlivech rozbíjí anglický ekonom John Maynard Keynes slavnou větou: „Praktičtí muži, kteří se považují za zcela nezávislé na všech intelektuálních vlivech, jsou obvykle otroky nějakého již nežijícího ekonoma.“

Právě subjektivní nahlížení, zvažování či zpochybňování otevírá prostor pro „radikální imaginaci“, která nám umožňuje představit si a následně uskutečnit nové podoby sebe sama či způsobu našich životů. Právě skrze radikální imaginaci můžeme vzdorovat společenským tlakům, které určují, jaké možnosti jsou pro člověka myslitelné a vhodné. Svoboda proto není pevným dosažitelným stavem, ale nepřetržitým úsilím o ni.

Oproti neoliberální teorii Castoriadis poukazuje na to, že lidé jsou neoddělitelně vnořeni do společnosti a sociálních vztahů. Autonomie proto není pouze individuální, nýbrž i sociální, přičemž jsou vzájemně provázané a jedna bez druhé nemůže existovat. Sociální autonomie znamená, že daná společnost (ať už domácnost, organizace, město, pracoviště a firma, nebo vláda) je samosprávná ve vlastních pravidlech a institucích, přičemž zdrojem těchto pravidel a zákonů je její členstvo. Institucionální správa je tvořena demokratickým procesem a není vnímána jako pevně daná nebo přirozená, nýbrž jako zpochybnitelná, lidmi vytvořená a lidmi změnitelná. Všechny aspekty veřejného života jsou otevřeny diskusi. To nepředpokládá, že každý člověk musí mít slovo při každé debatě, měl by však takovou možnost mít, aby mohl sociální autonomii potenciálně omezující jeho individuální autonomii spolutvořit a považovat za vlastní. Autonomně svobodný člověk a autonomně svobodná společnost jsou tak na sobě závislé a jedno pochází z druhého.

Zatímco v neoliberálním konceptu svobody je každá sféra našich životů prosáklá tržními mechanismy, Castoriadisova autonomie vyžaduje, aby všechny aspekty našich životů byly propojeny s demokratickým procesem rozhodování. A to nejen při vytváření zákonů či správě institucí, ale i v rámci ekonomické organizace výroby. Aby se každá osoba mohla podílet na vytváření společnosti, musí být zajištěny základní životní podmínky každé z nich. To vyžaduje omezení extrémního vlastnictví majetku či moci, které narušuje individuální svobodu jednotlivců. Aby byla svoboda přístupná všem za stejných podmínek, musí být propojena s rovností.

Důležitou roli hraje možnost zpochybňovat nejen vlastní, ale i společenské nastavení. Za příklad pevné a zdánlivě nezpochybnitelné instituce můžeme označit například rodinu, která se ve světle autonomního rozhodování rozpadá z rigidní struktury na instituci otevřenou přerámování či opuštění. Podobně náš rod je v současnosti často spoutávající role a lidé, kteří jej chtějí opustit či podrobit kritické diskusi, se střetávají s argumenty obhajujícími přirozenost a danost rodových rolí. Nerůstem obhajovaná autonomie žádný řád nepovažuje za nezpochybnitelný, například rodové role je proto naopak žádané v procesu autonomie podrobovat kritickému náhledu a ptát se, zda skutečně zajišťují svobodný a spravedlivý společenský řád, nebo nám pouze určují chování, které bychom si jinak svobodně nezvolili.

Pokud z takové úvahy nakonec vzniknou nové rodové role nebo podoba rodiny, nebo tyto koncepty opustíme, práce nekončí, nový řád se stává novým předmětem kritického nahlížení. Jestliže si totiž nemůžeme dovolit kritizovat třeba rodinu či rodové role, protože jsou považovány za přirozené či dané bohem, a proto nezpochybnitelné, nebo jsou tyto hodnoty na nás uvaleny někým jiným a my je nemůžeme změnit, je takový restriktivní řád podle Castoriadise heteronomní. A právě ten, v němž naše pravidla podrobujeme vědomému nahlížení a sami si stanovujeme vlastní limity, je autonomní. Autonomní společnost tak neustále zpochybňuje vlastní pravidla, jinak by se z autonomie dneška stala heteronomie zítřka.

Nejen uvědomění si vlastních limitů, ale i možnost si je stanovovat je manifestací autonomie. Část nerůstového autorstva proto argumentuje, že kolektivní sebeomezení na základě vlastních pohnutek a nikoli vnějších potenciálních limitů představuje cestu ke kvalitnímu životu. Na první pohled může znít paradoxně, že sebelimitace je způsobem k dosažení svobodnějšího a kvalitnějšího života, jako příklad ale uvažme počítačový program, který si nastavíme, aby omezoval náš rozmařilý přístup na některé webové stránky (například sociální sítě). Myslím, že se dá úspěšně argumentovat, že tímto způsobem jsme si zajistili vyšší svobodu prvotním sebeomezením, třebaže v tomto případě vůči poměrně explicitně manipulativní struktuře. Právě tam, kde naše chování zdánlivě nemá omezení, potřebujeme sebelimitaci jako svobodný proces pro hledání dobrého a smysluplného života, tvrdí Giorgos Kallis na obranu autonomního stanovení limitů.

Současný duální systém tržního hospodářství a zastupitelské demokracie nechává naprostou většinu světové populace vyloučenou ze všech podstatných rozhodnutí, jež ovlivňují jejich život. Právě proto je tak těžké odvrátit negativní dopady nekonečného ekonomického růstu. Rozhodovací moc o výrobě často mají nedemokraticky volené firmy a další ekonomické subjekty, jejichž činnost dopadá i na různé geografické oblasti, kde žijí lidé, kteří jsou z rozhodovacího procesu vyloučeni úplně. Castoriadis tvrdí, že jestliže chceme žít v autonomní společnosti, potřebujeme radikální změnu jak na osobní, tak společenské úrovni.

Pro dosažení autonomie musíme předně dekolonizovat svou imaginaci. Ideologie růstu je odcizující síla ve společnosti a skrze dekolonizaci své imaginace od ekonomizujících dogmat o všeprostupujícím trhu či soutěživosti se můžeme emancipovat vstříc svobodnější společnosti, která není ovládána jedním ekonomickým dogmatem. Castoriadis nicméně dodává, že je nemožné konkrétní cílový a nový stav společnosti předem popsat, protože naše potřeby se jednak stále mění, předně ale není úlohou jednoho člověka takový stav popisovat, ačkoli návrhy na něj jsou jistě součástí samotné diskuse. Konkrétní podoba transformované společnosti je úkolem pro demokratický proces.

Prostory a nástroje pro dosažení autonomie

Jaké jsou tedy možné návrhy pro autonomní nerůstovou společnost, které bychom měli podrobit demokratickému procesu? Organizace fungující na principech sebeřízení a nehierarchie je možné považovat za instituce, které dbají na realizování individuální i sociální autonomie. Takovou formu správy můžeme momentálně v Česku najít primárně v různých občanských kolektivech, neziskových organizacích nebo družstvech a v rámci hospodářství o ní můžeme přemýšlet jako o součásti snahy o ekonomickou demokracii, která nabízí širokou škálu návrhů na zvýšení autonomie v rámci ekonomické aktivity, tedy zkrátka jak být svobodnější na pracovišti, kde trávíme velkou část života a které momentálně funguje spíše na autokratické formě vlády. Vyšší autonomie v rámci pracoviště je ostatně dobrou cestou i pro nerůstový byznys, který dokáže prosperovat bez nutnosti nekonečného růstu a potřebám lidí a přírody pomáhá namísto opaku. Zároveň nerůstová družstva a podniky orientující svou činnost na naplňování (nejen) svých potřeb namísto reprodukce kapitálu můžeme označit za příklad takzvané reproduktivní autonomie (v ekonomickém, nikoli tělesném smyslu), tedy za příklady, jež umožňují autonomii udržovat a dále rozvíjet, a proto by si měly zasloužit naši pozornost a podporu.

Co se týče politických návrhů, které mají potenciál zvýšit lidskou a společenskou autonomii, můžeme jmenovat například zajištění univerzálních základních služeb či záruku pracovního místa, což jsou návrhy předkládané i konkrétně pro české prostředí. Podobně může sloužit i zprostředkování nepodmíněného základního příjmu nebo pečovatelského či účastnického příjmu, třebaže z nerůstového pohledu se zdá být ten první přinejmenším problematický.

V nerůstové literatuře se dokonce setkáme i s návrhem na „nepodmíněný příspěvek na podporu autonomie“, který jako koncept navrhuje zajistit nejen finanční podporu, ale i nárok na produkty a služby jako třeba bydlení, vzdělání, informace a další základní potřeby. Protože je svoboda spjata s rovností, dalším příkladem nerůstové autonomie, a tedy i poznání vlastních limitů může být rovněž ustanovení maximálního příjmu či maximálního bohatství, které sníží nerovnost v rozdělení svobody. Další příklad autonomie lze vidět třeba v provozování snadno opravitelných a dostupných technologií.

Představený koncept autonomie prakticky nevěnoval pozornost mimolidským tvorům, jejichž svoboda je dnes omezena naším často bezohledným až apatickým vztahem vůči čemukoli mimolidskému. Čím dál více výzkumů – a je alarmující, že západní civilizace musí čekat na empirické potvrzení pro empatické vcítění – dokazuje, že nejen savci, ale i hmyz, rostliny, či dokonce jednobuněčné organismy vykazují znaky inteligentního a intencionálního chování, které bylo dlouho přičítáno výhradně lidem. Ba co víc, i naše samotné lidské tělo spolutvoří nespočet druhů dalších organismů, bez nichž by nic jako lidská bytost nemohlo existovat. Neustávejme v úsilí o kritické zpochybňování čehokoli, jen tak se můžeme přiblížit větší spravedlnosti a svobodě.

Dokud nejsme svobodní*é všichni*všechny, není svobodný nikdo.