Zelená – žlutá – červená. Proud aut na rušné ulici v centru Santiaga se zastaví o hráz semaforů. Chilský chlapec, sotva náctiletý, se chopí příležitosti a vydá se mezi vrnící železné kolosy nabízet kdovíco – náplasti, lahve vody, samolepky Pokémonů. Bez úspěchu se vrací na betonový ostrůvek. Červená – žlutá – zelená. Taxíky se rozutečou do všech směrů křižovatky a chlapec odevzdaně čeká na další šanci, cetky si špinavýma rukama tiskne v náruči k vybledlému tričku. Pozoruji to dítě zpoza oken kavárny, zatímco nahlížím do knihy Dejte lidem peníze (2018, 2020). Koncept UBI (universal basic income, česky základní nepodmíněný příjem, jímž se kniha zabývá, jako by v pulzujícím jádru Latinské Ameriky dával větší smysl než kde jinde. Zdá se, že právě peníze jsou to jediné, co lidé (nejen tady) potřebují. Právě peníze jim zajistí nezbytné potřeby jako jídlo, vzdělání, péči o blízké i o vlastní zdraví. Tak se to alespoň jeví bílé holce, jako jsem já, která chudobu pozoruje nad sójovým cappuccinem. Holce, která je zvyklá na status quo: pakliže něco potřebuji, znamená to implicitně, že si to potřebuji koupit. Jiné způsoby společenského uspořádání, než je individualistická a peněžní společnost, jako by byly za hranicí představitelného.

Ibalgin a prekarizace

Příznivce*kyně základního nepodmíněného příjmu najdeme na obou koncích politického spektra – od technooptimistů*ek ze Silicon Valley, kteří*ré v něm vidí řešení obrovské nezaměstnanosti, jež lidstvo s postupující automatizací a robotizací čeká, až po socialisty*ky argumentující základními právy na důstojný život. Všechny texty, které jsem na toto téma četla, ale spojuje jedno – autoři*rky (Standing, Lowrey, Raventós a další) místo řešení problému pouze potlačují jeho symptomy. Chudobu a nerovnosti se snaží léčit nikoli odstraněním příčin, ale pouze zmírněním důsledků. Jako příklad se mi hned vybavují moje roky strávené v kompetitivním prostředí gymnázia, kdy jsem na migrény z nevyspání zobala jeden Ibalgin za druhým a odpočinek ve dnech menstruace instantně řešila toutéž růžovou pilulkou. Místo abych zpochybnila své neudržitelné tempo, pečlivě udržované na samém pokraji zhroucení, a nesmyslné nároky systému, jež mě k tomuto tempu dohnaly, raději jsem sahala po platu léků, které byste v té době mohli*y najít v kapse každého mého kabátu.

Dá se ke globálním problémům lidstva přistupovat podobně jako k migréně před písemkou z dějepisu? Mám pocit, že o něco podobného se někteří*ré teoretici*čky UBI pokoušejí. Například Guy Standing, když ve své nejslavnější přednášce What is the Precariat? nabízí nepodmíněný příjem jako lék na vymanění lidí z prekarity. V případě zavedení UBI, by se osoby se zajištěným měsíčním příjmem podle Standinga nepotýkaly s existenční nejistotou, jelikož by pro ně náhlá ztráta zaměstnání nebyla ohrožující. To ovšem neznamená, že by byla zastavena prekarizace práce samotná. I v případě UBI bychom totiž dále byli*y nuceni*y žít ze dne na den, z měsíce na měsíc, jen by nás to tolik finančně neruinovalo.

Růžová pilulka jménem UBI nám nabízí ekonomickou jistotu, nicméně naše existenční jistota není postavena jen na pravidelném příjmu. Bez možnosti vytvořit si vztah k činnosti, kterou člověk dělá, a lidem, s nimiž pracuje, se cítí práci odcizený a neukotvený. Střídat práci i pracovní kolektiv mnohokrát do roka je recept na instantní vyhoření. Prekarizace také podvodně upírá pracujícím základní právo na sociální pojištění hrazené zaměstnavatelem. Ani fakt, že lidé dělají často nesmyslné a nepodnětné práce nemůže být zmírněn finanční dávkou. Co kdybychom raději požadovali*y regulaci prekarizované práce a skrze odborové organizování vyjednávali*y férové mzdy a bezpečné podmínky? A proč bychom nemohli*y svá pracovní prostředí utvářet demokratická a nehierarchická nebo bojovat za zkrácení pracovní doby?

Když si všichni stoupnou na špičky

Hledání bydlení, den třicátý pátý. Pozdě v noci ukončuji svůj v tuto chvíli již kompulzivní rituál nekonečného scrollování webů realitek, odkládám telefon – a brečím. Je mi trapně. Nechci žít ve světě, kde člověk seškrabává z konta zbytky výplat ze tří brigád, aby si za ně mohl vděčně pronajmout „nekonvenčně řešený“ sklepní byt o dispozici nula plus ká ká, s lednicí místo nočního stolku a záchodem na společné pavlači!

Bydlení je – slovy nerůstového myslitele Freda Hirshe – poziční zboží, tedy zboží, jež člověk získává v závislosti na své pozici v ekonomické hierarchii. Nezáleží jen na tom, kolik peněz máme, ale i na tom, o kolik více nebo méně jich mají ostatní. V situaci, kdy všichni lidé – od chudé pracující třídy až po Jeffa Bezose – zbohatnou o stejnou částku, současná hierarchie zůstane stejná. Nerůstoví*é autoři*rky pro popsání tohoto fenoménu používají metaforu diváků*aček na koncertě. Pokud si všichni*všechny stoupnou na špičky, aby viděli*y lépe, zvednou se všichni*všechny o stejnou výšku a lépe neuvidí nikdo. Stejně tak by se ve společnosti se zavedeným univerzálním nepodmíněným příjmem zachovala nezměněná hierarchie a tomu, kdo na bydlení (nebo vzdělání, zdravotní péči a další poziční zboží) nedosáhl, by UBI při zachování neregulovaného trhu nemělo jak pomoci. Podobná situace se již vyskytuje v případech, kdy se stát snaží skrze příspěvky na bydlení mírnit důsledky bytové krize, zatímco majitelé bytů dál vesele zdražují nájmy. Důstojné bydlení si tak může dovolit jen střední a vyšší třída a ti, kdo jsou na nižších příčkách společenského žebříčku, na něj takřka nedosáhnou ani s pomocí státu. Volná ruka trhu jednoduše posune průměrné ceny nájmů na vrchní hranici rozpočtu střední třídy, ať je tento rozpočet jakýkoli.

Bez peněz na svět nelez

Vraťme se ale na chvilku k základům ekonomie a zopakujme si některé Marxovy poučky. Ekonomický systém nás dělí do dvou kategorií. Na jedné straně jsou ti*y, kdo vlastní kapitál od patentů na léky přes oděvní řetězce až po byty na brněnském Veveří. Na straně druhé jsme my, kterým nezbývá, než za tyto základní komodity platit penězi. V současnosti to znamená tyto peníze nejdříve získat prací. UBI sice slibuje peníze zadarmo, nijak však nenabourává naše přesvědčení o tom, že bez peněz své potřeby nenaplníme. Ve společnosti se základním nepodmíněným příjmem by monopol na výrobní prostředky zůstal v rukou dnešních držitelů*ek kapitálu.

Pravicoví*é příznivci*kyně konceptu UBI, jako například Elon Musk, si v médiích nepokrytě mnou ruce nad tím, že by v blízké budoucnosti masy automatizací nahrazených pracujících mohly udržovat kapitalismus při životě skrze utrácení státem vypláceného příjmu. Peníze by i s narůstající nezaměstnaností dál proudily do jejich kapes, bohatí*é by mohli*y být ještě bohatší a spotřeba by mohla růst. Jak jsme již viděli*y na příkladu s trhem bydlení, tyto sny by se Muskovi a ostatním boháčům mohly velmi snadno vyplnit. Nerůstové hnutí ale poukazuje, že nekonečný růst na planetě s konečnými zdroji zmítané klimatickou krizí není možný. Udržitelná není ani míra spotřeby v západních společnostech, důsledně nezpochybňovaná a udržovaná reklamou. Nepodmíněný základní příjem tento status quo udržuje ve prospěch nejbohatších a jde proti základním myšlenkám nerůstové společnosti, k níž bychom měli*y mířit, pokud tady nechceme všichni shořet.

Prohloubit znevýhodnění snadno a rychle

Jiný den, jiná kniha, stejné město. Ulice jsou tiché, v neděli se Santiago spíš než šestimilionovou metropolí zdá být ospalou vesnicí. Sedím na lavičce poblíž řeky a čtu knihu Materiální podmínky svobody (2007, česky 2015), od které si slibuji hodně. Byla to druhá publikace o UBI, která vyšla v češtině, a na její vydání jsem čekala v napětí. V poledním slunci mhouřím oči, obočí stočené do zamračené vlnovky. S každou další stránkou se tato vlnovka krčí víc a víc – něco se mi na té knize nezdá, ke zkratkovitým a nekritickým textům už mám v tuto chvíli asi tolik důvěry jako k teleshoppingu. Moje zamyšlené zamračení se proměňuje v prosté rozhořčení v momentě, když autor knihy Daniel Raventós začne extaticky navrhovat zrušení systému sociálního zabezpečení, včetně sociálních dávek. K čemu jsou potřeba dávky, když všichni budou mít peníze na zajištění svých základních potřeb? tvrdí španělský ekonom.

Právě adresné sociální dávky, ačkoli spravované v rámci přebujele byrokratického systému, však hrají důležitou roli ve snižování nerovností. Reflektují individuální situace jednotlivých osob a poskytují jim finanční podporu, aby nebyly existenčně ohroženy vinou pracovní neschopnosti nebo případně svého znevýhodnění. Pokud bychom systém sociálního zabezpečení nahradili*y základním nepodmíněným příjmem, je jen málo pravděpodobné, že by tím byly potřeby dnešních příjemců sociálních dávek pokryty. Je to koneckonců logické – zatímco UBI má za úkol pokrývat naše základní potřeby, některé sociální dávky nám slouží ve chvílích, kdy se naše výdaje z nějakého důvodu stanou nadstandardními. Náhrada dávek za UBI by tak sice nemusela být citelná pro osoby, které jsou příjemci starobního důchodu, nicméně pro ty, kdo pobírají třeba rodičovský příspěvek, invalidní důchod nebo příspěvek na péči, by byla devastační. Tolikrát skloňované nerovnosti UBI v důsledku nezmírní – pouze umlčí ohrožené části populace logikou „Dostals svých pár drobných, tak co ještě chceš?“, a ti*y, kteří*ré jsou dnes ohroženi*y nejvíce, by se ze své zoufalé pozice posunuli*y ještě níž.

Útlak za finanční odměnu?

Zatímco se na lavičce krčím nad Raventósem, ze zarputilého soustředění mě vyruší záplava barev v koutku zorného pole – k lavičce se pomalu přiblížila mladá mapučská žena. V rukou drží košík plný háčkovaných květů, k pasu jí splývají temně černé copy, v pestrém šátku na zádech jí klimbá asi dvouletý syn. Lítostně a v rozpacích ženě v krátkých a gramaticky jistě zavrženíhodných větách španělsky sdělím skutečnost, že u sebe nemám hotovost, a pak ji pozoruji mizet na pustém nábřeží. Vracím se ke knize, ale myšlenka na to letmé setkání mi zůstává v hlavě jako neodbytná kontrolka žádající o pozornost.

Za posledních sedm let jsem coby sociální pracovnice potkala mnoho žen ve více či méně podobných tísnivých životních situacích, v jaké byla ona mapučská žena. Pokaždé na mě palčivě doléhá, jak odlišně by ve stejných podmínkách vypadala situace nějakého muže. Chudoba a útlak nejsou soutěž, a nehodlám si proto zahrávat s hodnoticími pojmy; pomyslné hledání toho, kdo trpí nejvíc, je dost zvrácená disciplína. K epifanii nad tím, co liberální proponenti*ky UBI tak okatě přehlížejí, mi stačí zvědomit si prostě jen to, že stejné životní podmínky dvou osob pro ně neznamenají stejnou situaci. S onou mapučskou ženou mě možná spojuje to, že nemáme dost peněz na bydlení nebo jiné základní potřeby, naše situace však přesto nejsou srovnatelné. Já přeci nemám děti a nutnost emočně do své rodinné situace investovat, nejsem členkou etnické minority, která by v mé společnosti měla tristně marginalizované postavení. Proč tedy přistupovat k mé a její situaci s pomocí téhož finančního nástroje a začít nám oběma vyplácet jakousi univerzální částku?

Marginalizace se sice promítá do našich ekonomických situací, ve svém jádru však zůstává kulturně zakořeněna. Chudoba není jen neblahým důsledkem špatných ekonomických rozhodnutí racionálních aktérů v kohoutím zápase na volném trhu – je odrazem nepřeberného množství útlaku, jemuž je člověk vystavován v závislosti na tom, v jakých sociálních kategoriích se nachází. Jednotná částka na účtu každého*každé z nás přece nijak neovlivní fakt, že ženy dostávají za stejnou práci méně než muži. Neudělá z genderově podmíněné emoční reproduktivní práce lehčí břímě, neospravedlní ženskou chudobu. Argument, nad nímž mi zůstává rozum stát snad ze všeho nejvíce, je však ten, že UBI by mohl sloužit jako peněžní odměna za pečující práci, která je dnes neplacená a kterou vykonávají převážně ženy. Pečující a reproduktivní práce je přece nedobrovolnou povinností jen části populace, ale UBI by pobírali všichni. UBI není mzdou za druhou směnu, pokud jej zároveň pobírají ti, kdo břímě reproduktivní práce nenesou.

Zároveň je nutné si uvědomit, že zoufalá ekonomická situace není jediný způsob, jakým se marginalizace v našich životech odráží. Moje queer identita sice v lepším případě nemá vliv na moje šance být přijata do zaměstnání, rozhodně však dopadá na moje psychické zdraví a to, jak jsem nebo nejsem přijímána svým okolím. Fakt, že jsem žena v univerzitním prostředí, mě v tuto chvíli sice nemá jak ekonomicky ovlivnit (na doktorátu dost možná už budu mluvit jinak), ve chvíli, kdy jsem obětí neustálé infantilizace a sexistických keců svých profesorů, se však stává více než palčivým. Pochybuji proto, že základní finanční zajištění v člověku zázračně vyléčí frustraci ze symbolického sociálního vyloučení, fyzického a verbálního násilí a omezeného přístupu ke kulturním právům. Ženě, která na nábřeží Santiaga prodává své výrobky, aby měla pár pesos na nájem, by sice UBI mohl poskytnout jakous takous jistotu, nespravedlnost, kvůli níž ona a ostatní Mapučové nedosáhnou na svá základní práva, tím ale nebude odstraněna, a už vůbec ne ospravedlněna, jak mnozí*hé nadšeně proklamují.

Svůdnost samospásného

Bezmocně napínám svaly ve zdřevěnělých nohou, po deseti hodinách letu pomalu ztrácím naději, že se mi podaří najít pohodlnou pozici. Můj měsíční pobyt v Latinské Americe je u konce. Rychlostí devět set kilometrů v hodině se blížím k Evropě, i ve chvíli, kdy kulhám na madridské letiště, se jí však cítím nesmírně vzdálená. Všechna ta bezpečná přesvědčení, jež jsem si ještě před měsícem hýčkala nad sójovým cappuccinem, jsou po stovkách načtených stránek a hodinách nekonečných debat ta tam. Bolestně zjišťuji, že bez nich logika západního světa redukujícího člověka na jeho bankovní konto dává pramálo smyslu. Jsem unavená a zmatená – a v důsledku začínám chápat, čím je koncept UBI tak přitažlivý. Nabízí nám na první pohled jednoduché, univerzální a technicky snadno proveditelné řešení všeho. Můžeme si odškrtnout spravedlnost z to-do listu, vždyť jsme každému dali něco, a dokonce všem stejně! Nemusíme proto už reflektovat násilnou logiku, na níž je společenská hierarchie postavená. Nemusíme se složitě zamýšlet nad tím, v čem se odlišujeme jeden od druhého. Všechny křivdy společenského útlaku můžeme považovat za odčiněné – vždyť jejich oběti dostaly zaplaceno! Můžeme zkrátka zarputile limitovat lidské vztahy a potřeby na jednoduchý matematický problém, prostě dát lidem peníze a dál nad tím nepřemýšlet.

Politický, ekonomický a společenský systém, v němž žijeme, bolestně selhává, zabíjí sám sebe a nás všechny s ním. Pokud chceme budoucnost, v níž budeme od svých dnešních problémů osvobozeni*y, musíme možná řešení hledat za hranicemi toho, na co je naše dnešní představivost zvyklá. Je třeba ustoupit od ješitných bojůvek o to, čí práva mají přednost a kdo trpí ze všech nejvíc. Musíme odhalit, kde mají kořeny naše základní představy o světě, zpochybnit všechno, do čeho pro jistotu nerýpeme, položit otazník za každou větu, jež nám přijde samozřejmá, a začít se navzájem poslouchat. Je to rozpačitý, bolavý, obnažující, nejednoduchý, ale nevyhnutelný proces. S pomocí nástrojů udržujících status quo se ke spravedlivé, feministické a nerůstové budoucnosti nedostaneme. Má-li revoluce začínat v kroužku, nesmí jít o úzký kruh nejbohatších. Pojďme se posadit do kruhu všichni*všechny a posunout naši kolektivní imaginaci za její dosavadní hranice – a pokud možno ještě o kousek dál.