Druhá : směna


Proč sakra žijeme v tomhle? Vzájemná pomoc jako cesta ze současné krize.

:Michaela Švandová

Ilustrace: Alina Random

Podle Kropotkina je pro přírodu i lidské pokolení vzájemná spolupráce přirozená. Dokonce se má jednat o tu nejlepší strategii, jak zajistit přežití našeho druhu. Člověk má ale při pohledu na okolní svět potřebu se nejprve zmateně ptát: „Cože?“ A pak si položit hloubavou otázku: „Tak kde se to zvrtlo?“

Vyrostla jsem jako jedináček v rozpadlé nukleární rodině. Vánoce jsme každý rok slavily jen s mamkou a babičkou, širší rodina se ani v období bez šarvátek nikdy pořádně nescházela. V domě, kde jsme bydlely, se většina lidí znala jménem, ale všemi šesti patry prostupoval spíš pocit jisté opatrnosti. Dveře se rychle zavíraly, oči se setkávaly hlavně přes záclonu a informace jsme o sobě měli*y převážně díky útlým stěnám. Dětské tlupy na sídlišti se striktně dělily na základě příslušnosti k panelákovým vchodům – my z prvních tří jsme bytostně nesnášeli*y partu z konce baráku, nikdo netušil proč. Po přestěhování do Prahy se i tenhle skromný zárodek sociální struktury vypařil. Z desítek bytů okolo jsem neznala ani jednoho člověka. Několikrát jsem stála pár minut bez hnutí na chodbě, obutá, v bundě a s košem v ruce, a čekala, až se schodiště vylidní, abych nemusela nikoho potkat. Často jsem si představovala kotce bytů bez vnější stěny: dům pak vypadal jako z Barbie a já mohla uvnitř pozorovat hemžení cizinců*nek, kteří*ré velkou část života tráví jen pár metrů ode mě. Se spolubydlící jsme měly dost soudnosti, abychom cítily, že je něco trochu špatně. Ale vzápětí jsme se uklidňovaly tím, že je to tak přece normální. Přirozené, ne? Každý*á si žijeme svůj život, tak to holt je.

Stejnou odpověď jsme měli*y s kámošstvem připravenou, kdykoli jsme se neodvratně dostali*y k tomu, že za všemi našimi problémy stojí kapitalismus a patriarchát. Můžeme se totiž zasazovat o změny, ale ve finále je vzhledem k lidské přirozenosti tenhle systém jediný možný (Mark Fisher na mě mrká a ukazuje papír s nápisem „kapitalistický realismus“). Byla jsem přesvědčená, že chamtivost, sobeckost i požitek z moci nad druhým člověkem jsou lidské konstanty, se kterými se musí počítat. Vždyť jsem je palčivě cítila i v sobě – od malička mi sdílení MÉ čokolády fakt nepřinášelo radost, jakýkoli dluh jsem si okamžitě psala do (k tomu speciálně určené) poznámky v telefonu a upřímně, mít nad někým navrch mi vždycky dělalo dobře. V dospělosti, doufejme trochu moudřejší a poučenější, jsem se snažila tyhle nešvary úporně přeučit, ale brala jsem to tak, že se jako uvědomělá bytost v rámci vlastní umělé morálky racionálně pokouším narušit své přirozené tendence.

Jenže pak se mi do rukou dostaly knihy Petra Kropotkina.

Člověk člověku mravencem

Ve druhé polovině 19. století se Evropou a Amerikou začala šířit myšlenka sociálního darwinismu – přesvědčení, že lidská společnost funguje, stejně jako příroda, na bázi soupeření a přežití nejsilnějších. Není náhodou, že její rozmach se překrývá s nástupem raného kapitalismu. Vládnoucí třídě se totiž nesmírně šiklo prezentovat utlačování a vykořisťování druhých jako přirozený boj o (prý) omezené zdroje. Proč jiné společnosti (například původní obyvatelstvo kolonizovaného světa) nemusí být založeny na konfliktu, pomohla vysvětlit teorie evolucionismu, přímá příbuzná sociálního darwinismu. Nechápavým vysvětlila, že taková společenství se zkrátka ještě dostatečně nerozvinula. A že bílý muž jim na cestě za civilizovaností rád pomůže.

Z Ruska toto dění sledoval geograf a anarchista Petr Kropotkin, který se rozhodl na Sibiři zdokumentovat ono krvelačné přírodní divadlo. Jenže narazil. Mezidruhově sice k bojům docházelo, v rámci jednoho druhu byl ale svědkem spíš skupinové práce a vzájemné pomoci. Od chrobáků a mravenců přes hlodavce i ptáky až po vlky a lvy se dalo vypozorovat vcelku jasné pravidlo: zvířata vědí, že díky spolupráci mají větší šanci přežít. A co víc, vědí to i lidé. Velká část díla Vzájemná pomoc: faktor evoluce (1891, česky 2021) se totiž soustředí na mapování různých podob lidské solidarity v průběhu dějin –⁠⁠⁠ na desítkách stran autor odhaluje snahy o formování lidových výborů, cechů, odborů i družstev, které vždy fungovaly jako obranný val proti negativním dopadům vzájemného boje.

Tak proč sakra žijeme v tomhle? Navzdory osočování a snaze o zdiskreditování ze strany sociálních darwinistů i vládnoucí třídy Kropotkin nikdy naivně netvrdil, že vzájemná pomoc je jedinou a nejsilnější tendencí k přežití – jenom konstatoval, že pro evoluci se jedná o nejlepší strategii. Nejvýbušnější částí jeho knihy je tak pro mě teze, již vlastně všichni známe z různých ezostránek, které klasicky vykradly legendu kmene Čerokí. Totiž že každý*á v sobě máme dva vlky a záleží na nás, kterého z nich krmíme. Podle Kropotkina lidská povaha obsahuje dvě potenciality, jedna vede k sobeckosti a boji, druhá ke vzájemné pomoci. Záleží na našem prostředí, kterou z nich posiluje a která nakonec převáží.

Král*ovna Já I.

Ptát se, kterou z oněch potencialit v nás současný systém vyživuje a podporuje, by asi bylo zbytečné. Pamatuju si, jak jsem v šesti letech seděla v první třídě, vyjukaná z nového prostředí a skupiny cizích děcek. Na lavici mi přistály nůžky a jednoduchá kresba sněhuláka, kterou jsem dostala za úkol vystřihnout. Místo důrazu na spolupráci a sdílení nám učitelka oznámila, že na konci hodiny vyhlásí vítěze*ku. Od prvního školního dne jsem pak měla potřebu být lepší, nejlepší, pokořit ostatní, protože to je kvalita, kterou autorita cení. Podobné vylaďování na převažující hodnotový systém pak probíhá kontinuálně po celý život a nemusí být ani tak okaté. Italský filozof Antonio Gramsci o tomto procesu mluví jako o kulturní hegemonii. Kapitalismus podle něj pro upevňování své pozice skoro nepotřebuje násilí, protože hodnoty vhodné pro vládnoucí třídu stačí prezentovat jako základ zdravého rozumu a nechat je replikovat institucemi, jako jsou právě školy, ale také média nebo rodiny. Vyrůstáme tak s posedlostí vlastní individualitou, osobní „svobodou“, mocí i ziskem. Výsledkem jsou vykořisťované masy, od okolí odtržené jednotky pyšně trávící dvanáct hodin denně v práci, a nad nimi malá smějící se skupina lidí, která ze systému těží.

Sám Kropotkin považoval nespoutaný individualismus za produkt moderní doby. Už na počátku 20. století pojmenovával neduhy, které každodenně pozorujeme i dnes (promiňme protentokrát genderově nekorektní jazyk): „Ve středověku byl každý člověk údem nějakého cechu nebo bratrstva – dva ‚bratři‘ se střídali u lože bratra, který onemocněl. Dnes by bylo dost, kdybychom takovému sousedu řekli adresu nejbližší nemocnice pro chudé.“

Díky důrazu na individualismus se státy a společenství zbavily odpovědnosti za kvalitu života svých občanů*ek – pokud se vám nedaří, měli*y jste se víc snažit. Zároveň jsme se odpovědnosti vůči druhým zprostili*y i my sami*y, často s určitou dávkou cynismu, o kterém píše Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus (2009, česky 2010); při nákupu spotřebního zboží stačí sarkasticky říct něco o dětských ručičkách, mentálně se tak odlišit od ostatních, kteří si dopad své činnosti neuvědomují nebo nechtějí přiznat, a z cyklu vykořisťování se magicky vyviníme.

Nerovnosti, chudoba, ale třeba i mentální zdraví tak zůstávají individualizovaným a tím i odpolitizovaným problémem. Právě ony ale přímo ovlivňují naše kapacity k uskutečnění vzájemné pomoci, uspořádání kolektivní akce a dosažení společenské změny. Točíme se tak v kruhu – naše prostředí v každém*každé z nás probouzí spíš sobeckost a chamtivost, jejichž prostřednictvím upevňujeme systém vedoucí k prohlubování nerovností, které nám pak brání se solidárně spojit a něco s tím udělat. Pokud mají lidé problém naplnit své základní potřeby, není moc kde brát kapacitu na snahu o sebeuvědomění, nabourávání internalizovaných hodnot a organizování.

Epidemie osamělosti s fixním výnosem

McKnight a Block, autorstvo knihy The Abundant Community (Hojná komunita, 2010), vidí za úpadkem lokálních komunit založených na vzájemné pomoci hlavně nástup konzumerismu, který nás proměnil z občanstva ve spotřebitelstvo. Opatřování živobytí, péči o děti nebo starší lidi, ale i zajišťování bezpečnosti jsou funkce, které původně vykonávalo širší sousedství. Dnes je ponecháváme trhu nebo státu a jiným institucím a tím zároveň své společenství zneschopňujeme –⁠⁠⁠⁠⁠ lidé s různými druhy postižení často tráví čas v izolovaných profesionálních zařízeních; místní problémy nevyřešíme společně, ale přivoláním policie; služby, které si sousedstvo často poskytovalo navzájem, si koupíme.

Konzumerismus a jeho důsledky jsou podle autorstva The Abundant Community úzce propojeny s epidemií osamělosti a izolace. Stačí si přečíst rozhovory, které vedli se zajištěnými rodinami z předměstí, jež podle všech měřítek dosáhly svého amerického snu.

„Neznám svoje sousedstvo. Každý má na údržbu svých trávníků někoho najatého. Vánoční světla věší profesionálové*ky.“

„Není čas investovat do vztahů. Domov je spíš praktická věc.“

„Známe v sousedství dohromady tři lidi, cítíme se odpojeni*y.“

„Tady na předměstí jezdíme jen do domu a zase z něj. Je to vážně hezký dům; máme tam všechno, co potřebujeme. Není důvod ho moc opouštět. Velmi praktická volba. Život je celý jen o shromažďování zdrojů.“

„Přijedu večer domů autem, už je tma, navečeřím se, odbavím pravidelnou večerní rutinu. Nikoho ze sousedství nevidím klidně dva měsíce.“

Všichni*všechny ti*y právníci*ičky, účetní a business konzultanti*ky mezi řádky i napřímo vyjadřovali*y úzkost z nedostatku blízkých vztahů a odtrženosti od svého nejbližšího okolí, v jednom případě dokonce strach z toho, že jim nikdo nedorazí na pohřeb. I když se tak člověk podřídí hodnotovému žebříčku a udělá na papíře všechno správně, často ji*ho čeká neodbytné tušení, že něco důležitého chybí. Podobný pocit se ve mně usadil prvních pár let v Praze. Ze svého života jsem tehdy udělala projekt – složky na Pinterestu se plnily verzemi nového já, večery jsem trávila s desetiminutovými videy pro ploché břicho, srazy spolustudentstva odkládala, až vyřeším sebe samu a budu konečně plnohodnotná. Svět nám slíbil, že stačí odškrtnout všechny body ze seznamu a štěstí lidí z reklam se snese i na nás. V pětadvaceti jsem seděla sama doma a divila se, že šest břišních svalů není navzdory počtu ta nejlepší společnost.

S černou jámou uvnitř se pak potkáváme v čekárnách u terapeutů*ek a snažíme se individuálně řešit svou rozbitou část, která ve skutečnosti jen reaguje na nežitelné okolí (samozřejmě ne ve všech případech). Klinická psycholožka, spisovatelka a básnířka Sanah Ahsan to ve svém článku popisuje přesně: „Pokud by uvadala rostlina, nediagnostikovali*y bychom ji s ‚vadnoucím syndromem‘ – změnili*y bychom její podmínky.“ Je bizarní, že tzv. epidemie osamělosti, nárůst úzkostných poruch i sebevražd mezi mladými plní titulky časopisů i webových magazínů, aniž bychom se všeobecně shodli*y na tom, že je to vcelku přímočará odpověď na peklo, ve kterém jsme nuceni*y žít.

Jak to může vypadat, když vzájemná pomoc a pospolitost funguje, ukazuje druhý set rozhovorů z výše zmiňované knihy Abundant Community, tentokrát s lidmi z Appalačského pohoří, kteří dokázali fungovat mimo konzumní společnost.

„Jsme obklopeni*y sociální oporou; pečujeme o sebe navzájem. Podílíme se na síti svých příbuzných, i když to ve skutečnosti není naše pokrevní rodina.“

„Přišli*y jsme na to, jak nebýt osamělí*é.“

„Staráme se o vlastní. Neexistují žádné děti v pěstounské péči, jen babičky nebo bratranci a sestřenice.“

Zní to fajn, ale bohužel kolečko spotřeby se musí pořád točit. A protože všechny ty dokonalé vysavače, krémy na celulitidu a další novinky uspokojující nové a nové uměle vytvořené potřeby něco stojí, čeká na většinu z nás nekonečná námezdní práce, na které jsme existenčně závislí*é. Péče o naše sousedství i vztahy se tak přesouvá do oblasti volného času a dobrovolničení a u lidí, kteří se snaží žonglovat mezi snahou se uživit a aktivní účastí na spolkovém nebo širším občanském životě, velmi často vede k sebevykořisťování a naprostému vyhoření. Což utlačovatelům*kám samozřejmě vyhovuje – velká část lidí zkrátka nemá čas zpochybňovat systém, ve kterém jsou nuceni fungovat.

Každý*á z nás je kouskem jednoho puzzle

Na zbytečnost a naprostou kontraproduktivnost vzájemného boje i uvnitř samotných utlačovaných skupin se nebála upozorňovat intersekcionální feministka Audre Lorde. Jako černošská queer žena se dočkala tlaku snad ze všech směrů – od bílých feministek, černošských mužů i heteronormativní společnosti. Ve svých esejích Sister Outsider (1984, česky 2021) tak často pracuje s tématem odlišností a právě v jejich vnímání vidí velkou bariéru pro vzájemnou pomoc a solidární hnutí. V jednom z esejů například popisuje, jak na univerzitách černošští zaměstnanci osočovali černošské zaměstnankyně z toho, že jim berou práci, místo aby společně upozorňovali na rasistickou politiku v akademickém prostředí, která vedla k omezenému počtu míst pro obě skupiny. Lorde tak ukazuje, jak současný systém podporuje horizontální nepřátelství, ze kterého profitují struktury na samém vršku – utlačované třídy brojí proti sobě, lámou se na drobky podle genderu, sexuální orientace nebo rasy a nemají šanci se sjednotit. Místo oslavování lidské pestrosti si nenávist i předsudky zvnitřňujeme a obracíme je proti nám samým i proti komukoli z vlastních řad. V rámci své práce jsem se podílela na organizaci síťovacího setkání komunitních hybatelů*ek z vyloučených lokalit. Jedna z účastnic s námi sdílela frustraci z toho, že se jim do aktivit nedaří zapojit skupinu sousedů*ek – rodiny se totiž na veřejnosti nechtěly ukazovat na romské akci, aby si je bílá většina nezaškatulkovala. Podobně hrozivou historku má většina z nás – jako žena se doteď pracně zbavuju internalizované mizogynie. Vzpomínám, jak mi někdy v sedmnácti vyšlo z analýzy Facebookového profilu (s velkou pravděpodobností jsem prodala svá data Cambridge Analytica, já vím), že podle zalajkovaných stránek a obecného chování účtu jsem nejspíš muž. S obrovskou radostí jsem o tom vykládala všem na potkání a je mi celkem smutno z toho, s jakým nadšením a lehkostí jsem hodila přes palubu svůj vlastní gender.

Lorde nás učí hledat jednotu v přijetí a tvořivém využívání svých odlišností. Ví, že nemá cenu ztrácet čas vzájemnými šarvátkami, protože tak nikdy nedosáhneme skutečné změny. K vytvoření fungujících sítí vzájemné pomoci je potřeba bezpečný prostor, kde můžeme prožívat svoje autentické já a kde budeme přijímáni*y a vyzdvihováni*y, ať už pocházíme odkudkoli, žijeme s kýmkoli, nebo máme specifické potřeby. Že se opravdu jedná o lidskou přirozenost, dokládá fakt, že přes všechny překážky můžeme všude kolem sebe sledovat bujení solidárních sítí, i když se tak ve velké míře děje právě navzdory systému. Lidé společně nacházejí vlastní možnosti, jak znovu získat blahobyt a svobodu v prostorech, které jim pomáhají uniknout. Ať už se jedná o spolkovou činnost, organizování v kolektivech, nebo jednoduše společné kafe se sousedstvem, umožňují nám takové aktivity dokrmovat podvyživeného vlka v nás, který prahne po pospolitosti a ví, že jen spoluprací s ostatními může přežít.

Z nor a doupat do širého světa

Člověk si říká, jak by to asi vypadalo, kdyby nám systém na každém kroku neházel klacky pod nohy, ale ke vzájemné pomoci nás naopak podněcoval. Kdybychom se nemuseli*y uchylovat za bezpečím jen do bublin, které si vytváříme vysilujícím plaváním proti proudu, v mezírkách současného světa. Třeba bych se nemusela před pár lety cítit jako ve školce ve své snaze začít konečně budovat funkční síť vztahů a podpory. Místo dokonale vystřiženého sněhuláka (který mi samozřejmě zásadně změnil život, díky) bych od mala uměla přijímat sebe i ostatní a cítila se součástí většího celku. Věděla bych, že dobře mi bude jen v případě, že to stejně budou pociťovat i všichni*všechny okolo, protože jsme neoddiskutovatelně provázaní*é. A že opravdový pocit štěstí mi vážně nepřinese maniakální objednávání nových martensek ve dvě ráno. Taky bychom teď možná nežili*y ve světě, který z nás dělá upracované zombie odvozující svou hodnotu od „osobní produktivity“ a počtu absolvovaných kurzů o mindfulness a který vytváří bandu individuí neváhajících utlačovat se navzájem na základě naprosto arbitrárních důvodů. Ve světě, který se nezadržitelně řítí ke kolapsu.

Tragické totiž je, že tu nevolám jen po tom, abychom se k sobě chovali*y hezky a s respektem –⁠⁠⁠⁠⁠ i když už taková teze by v mnoha kruzích nebyla brána jako relevantní. Na naší schopnosti vzájemně si pomáhat reálně závisí naše přežití. Pár bohatých si možná za několik let odletí kolonizovat Mars (a do pár desítek let ho zase zdevastují), někteří*ré z nich si postaví bunkry na bezpečných místech, ale drtivá většina z nás, upřímně, bude v háji. Chtěla bych dojatě říct, že si zasloužíme systém, který v nás probouzí to nejlepší, ale my ho hlavně životně potřebujeme.

Tak kde vzít naději? Mně ji dává Kropotkin. Říká totiž, že relativní množství individualismu a vzájemné pomoci jsou ty nejproměnlivější lidské vlastnosti. A že jejich změny můžeme pozorovat u jednotlivých lidí i celých společenství neuvěřitelně rychle. Tohle vědomí dává naší každodenní praxi smysl i lepší vyhlídky budoucnosti, než že nic nemá cenu, protože za chvíli shoříme. Každý den, kdy v našich kolektivech, spolcích nebo sousedských uskupeních budujeme vztahy založené na vzájemné pomoci, kdy vychováváme děti k respektu a solidaritě, kdy o tomhle všem mluvíme v přátelských kruzích i rodinách, získáváme obrovskou moc s tím něco udělat. Třeba společně nastolit systém, ve kterém bude tohle všechno naprosto běžné. A kde se bude sakra dát (pře)žít.