Všimla jsem si toho až po pár měsících. Seděli*y jsme v komunitním centru na Kampě, kouzelném místě, které jako by existovalo v bublině pospolitosti jen pár kroků od mekáče a předražených zákusků. V kruhu nás bylo něco málo přes dvacet. Poslouchala jsem příběhy matek, které si navzájem hlídají děti, historky ze sousedských soutěží o nejlepší pomazánku i zážitky z výsadeb komunitních sadů. A konečně mi docvaklo, že se už po několikáté ocitám ve společnosti tvořené převážně ženami. Sdílecí setkání s aktivními lidmi, kteří se snaží pečovat o místo, kde žijí, i o sousedské vztahy a životy lokálních komunit pořádáme pravidelně. Za poslední roky se na žádném z nich neobjevili muži v nadpoloviční většině, naše statistiky pak ukazují nadpoloviční zapojení žen ve všech programech pro podporu komunit. Odborné studie dobrovolnictví pravidelně potvrzují, že ženy věnují neformální a neplacené pomoci víc času.

Proč jsou ženy aktivnější v oblasti péče o komunitu, můžeme vysvětlit vcelku snadno, když si uvědomíme podstatu této činnosti, a ano –⁠ slovo „péče“ slouží jako první a klíčový signál. Stačí si představit sousedství, ve kterém byste chtěli*y žít. Malá obec nebo městský blok, kde znáte své sousedstvo a navzájem si pomáháte. Pravidelně se setkáváte –⁠ někdy u grilovačky, jindy nad deskovkou, příště zas ve sdílené dílně, kde vám sousedka pomůže opravit kolo. Děti vychováváte společně, střídáte se v doprovázení do školy, a když ležíte s horečkou v posteli, psa vám s radostí vezme na procházku soused v důchodu. Ulice jsou plné stromů, za rohem máte komunitní zahradu a okolní pole brázdí tůňky a remízky. Ve finále se to dá shrnout jednoduše: zdravý sousedský život je postavený na péči o vztahy a o místo i přírodu kolem nás. V současném systému, který baží po individualismu, osobní zodpovědnosti za vlastní štěstí a po útlaku lidí i přírody, je k rozhýbání komunitního života navíc potřeba dost práce. Pro hlubší vysvětlení tak můžeme sáhnout do knihovních poliček ekofeministek a teoretiček sociální reprodukce.

Pro mě to tu prostě nefunguje

Indická vědkyně a aktivistka Vandana Shiva vyrostla v Himálaji, kde se podobně jako v dalších částech globálního Jihu o půdu a základní farmaření pro obživu rodiny a komunity starají převážně ženy. Disponují proto širokými znalostmi o fungování lokálních ekosystémů a jako první pociťují devastaci životního prostředí, na kterém jsou závislé. Když se v sedmdesátých letech dvacátého století začalo v daném regionu rozmáhat odlesňování, spojily se tamní ženy do solidárního nenásilného hnutí Chipko a stromy vlastními těly bránily. Členkou hnutí se stala také zmíněná Vandana Shiva, dnes jedna z nejuznávanějších teoretiček materialistického ekofeminismu. Ten se staví proti esencialistické teorii, podle níž mají mít ženy k přírodě biologicky blíž. Jako klíčový faktor pro utváření hlubšího vztahu žen k přírodě identifikuje každodenní žitou zkušenost, která je formována propojeným systémem patriarchátu a kapitalismu. Na skutečnost, že genderové rozdělení sociálních rolí hraje důležitou úlohu v celé struktuře útlaku, poukazuje i britská ekonomka Mary Mellor v článku Feminism and Environmental Ethics: A Materialist Perspective (Feminismus a environmentální etika: materialistická perspektiva). Podle Mellor dovoluje přísná dělba genderových rolí určitým osobám a skupinám skrze útlak ostatních (alespoň dočasné) oproštění se od odpovědnosti za sociální reprodukci i ekologickou udržitelnost. Starost o bezpečí dětí nebo zdraví půdy tak nejen v Himálaji visí zejména na ženách, které navíc musí čelit násilnému rozmachu kapitálu pohlcujícího zem, lesy i vodní zdroje ve jménu korporátního profitu.

Když se ptám žen aktivních v tuzemských komunitách na jejich motivaci k péči o sousedství, slýchám často stejnou variantu jednoho příběhu – ⁠na rodičovské zjistily, že město s nimi nepočítá. Chybějící hřiště, žádné příležitosti k setkávání, nulový sousedský život, neexistence klidného místa v přírodě. Jako by současné veřejné prostory měly sloužit hlavně jako hrací desky pro točící se kolečko kapitalismu: ráno do práce, večer zpátky, zbytek dne v posteli u Instagramu plného reklam. Když ženy z křeččího závodu jménem námezdní práce vypadnou díky/kvůli mateřské/rodičovské, jejich každodennost se stane závislou na prostoru nacházejícím se okolo bydliště. Tam narážejí na jeho naprostou nefunkčnost a aktivně se vrhají do plánování i realizace změny. Mimo tržní struktury tak nalézají alternativní systémy pospolitosti, vzájemné pomoci a péče. V obcích díky nim vznikají iniciativy jako kolektivní výchova dětí (model diametrálně odlišný od osamocené výchovy v nukleární rodině), komunitou sdílené prostory, časové banky nebo komunitní zahrady.

Podobné snahy, vedené většinově ženami, můžeme vidět po celém světě. Italsko-americká feministická myslitelka Silvia Federici je na začátku tisíciletí popsala v eseji Women, Land Struggles, And Globalization (Ženy, boje o půdu a globalizace). V Bissau, hlavním městě Guineje-Bissau, zakládají ženy od začátku osmdesátých let okolo většiny domů malé záhonky se zeleninou a ovocnými stromy. V Paraguayi kolektivně pečují o vybojované pásy půdy a společně sdílejí sklizeň, zkušenosti i strasti. Když v devadesátých letech v ugandském městě Kawaala hrozila devastace půdy kvůli developerskému projektu, tamní nově vzniklé ženské hnutí donutilo Světovou banku vycouvat. „Zatímco muži byli vyhýbaví, ženy byly schopné říct na veřejných schůzích se zástupci a zástupkyněmi vlády cokoli. Ženy byly hlasitější, protože byly přímo zasaženy,“ cituje Federici jednu z ugandských aktivistek.

Oh no, třetí směna?

V osmdesátých letech si skupinka amerických výzkumníků a výzkumnic z Centre for Urban Affairs (Centrum pro městské záležitosti) při Northwestern University položila jednoduchou otázku: Jaké jsou základní stavební kameny zdravého sousedství? Během několika let navštívili přes tři sta obcí a městských částí (pro kontext: všechny se nacházely v Severní Americe) a na základě rozhovorů s místními dali dohromady princip rozvoje lokálních komunit založený na vztahovosti, inkluzi, místních zdrojích a aktivní činnosti občanů a občanek. Zní to skvěle, vzniklé přístupy ve své práci ráda využívám, ale jedna z pouček mě vždycky nadzvedne:⁠ „Péče se druhému člověku poskytuje svobodně a ze srdce.“ Co na to Silvia Federici? „Říkají, že je to láska. My říkáme, že je to neplacená práce,“ odpovídá hned v první větě svého manifestu Wages against Housework (Mzdami proti domácí práci).

Problematika reproduktivní práce je jedním z klíčových témat levicového feministického hnutí. Silvia Federici v souboru esejů Revolution at Point Zero (Revoluce v bodě nula, 2012) rozkrývá strukturu vykořisťování žen v kapitalistické společnosti, která si váží jen tzv. produktivní práce přinášející zisk. Ta ale není možná bez práce reproduktivní, kterou především ženy každodenně vykonávají neplaceně a která firmám umožňuje mít každé ráno nastoupené davy najedených, čistě oblečených a vychovaných pracovníků a pracovnic. Systém funguje dokonale. Dokázal udělat z péče o domácnost, vztahy i širší komunitu přirozenou součást tzv. ženství, které má být součástí našeho základního nastavení. Silvia Federici tuto „vrozenou vlastnost“ komentuje skvěle v již zmíněném manifestu Wages Against Housework: „Je potřeba minimálně dvacet let socializace a každodenního tréninku vykonávaného neplacenou matkou, aby byla žena pro tuto roli připravená. Tento fakt ukazuje, jak přirozené je být pro ženy hospodyňkami.“

Stejně neviditelná a neplacená je i péče o komunitu. Mimo trh a výpočty HDP vznikají v našich sousedstvích často podceňované „produkty i služby“, které zásadním způsobem přispívají ke kvalitě našich životů a naplňování potřeb. Sousedské protesty proti znečišťujícím výrobám, hluku aut nebo rozšiřování parkovacích míst na úkor zeleně. Výsadby lučního kvítí a sadů, organizování bleších trhů a společné ranní jógy. Úklidy lesů a parků, obvolávání komunálních politiků a političek. U všech příkladů se jedná o převážně dobrovolnickou práci, jejíž objem ještě narůstá při aplikování politiky škrtů a upřednostňování korporátních zájmů před zájmy společnosti. Profesorka ekonomie Nora Banks ve svém článku Black Women in the United States and Unpaid Collective Work: Theorizing the Community as a Site of Production navíc upozorňuje na neúměrné zatížení žen (zejména nízkopříjmových Afroameričanek) z marginalizovaných lokalit, které systém opomíná a nutí jejich obyvatelky bez nároku na odměnu nahrazovat i práci v oblastech, jako je zdravotnictví nebo bezpečnost.

Nerůst jako (ne)přítel feminismu

Teoretici a teoretičky nerůstu volají po sociálně-ekologické transformaci. V jejich vizích se mají do centra pozornosti přesunout dnes nedoceněné činnosti, jako je právě péče – o děti, seniory a seniorky, komunitu, veřejný prostor i životní prostředí –, kterou dnes vykonávají převážně ženy, a to neplaceně nebo v rámci silně podhodnocených profesí. Pokud ale do samotné podstaty nerůstu nevřadíme i dekoloniální a feministickou reflexi, může se snadno stát, že nový ekonomický systém bude ještě víc záviset na práci vykořisťovaných skupin. Na to už v eseji The Restructuring Of Housework And Reproduction (Restrukturalizace domácí práce a reprodukce) z roku 1980 upozorňuje Silvia Federici: „Stejně nepřitažlivá je ale i nerůstová alternativa, která tak, jak je v současnosti formulována, slibuje ženám zintenzivnění práce v domácnosti (…).“ Pokud si nedáme pozor, mohou mít i dobře míněné projekty negativní dopady na specifické skupiny obyvatelstva. To lze vidět už dnes třeba u úprav veřejných prostorů, kdy „zkultivování“ tzv. vágních terénů může končit ostrakizací i dalším odsunem lidí bez domova do ještě okrajovějších částí měst.

Že není feministický přístup přirozenou součástí nerůstové vědy, dokládá i nedávný společný text kolektivu Feminisms and Degrowth Alliance (FaDA) v časopise Degrowth Journal. Autorstvo v něm upozorňuje na to, že koncept nerůstu – zatímco pomalu dobývá mediální a akademickou sféru – z velké části ignoruje společné kořeny s ekofeminismem a nedostatečně reprezentuje právě feministické a dekoloniální hlasy, případně z nich vytváří pouhé doplňky hlavních teorií. Kritika komodifikace, globalizace i zbožštění HDP přitom byla v minulosti vedena právě z feministických pozic – třeba v textech nedávno zesnulé německé feministky Marie Mies nebo zmiňované Vandany Shivy i Silvie Federici, a to už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Výpočet HDP podle nich nezohledňuje právě neplacenou práci v podobě péče, která je pro ekonomiku i společnost naprosto klíčová. Metrika, kterou paradoxně kritizuje i samotný její autor Simon Kuznets, nám blaho nepřinese, protože tak ani původně myšlena nebyla: sloužit vždy měla k měření produkční kapacity a ekonomického růstu. Z výzkumů navíc víme, že neřízený hon za každoročním růstem HDP vede od určité hranice ke zvyšování nerovností a devastaci přírody, které silněji dopadají na ženy a marginalizované skupiny.

Feminist killjoys na barikádách nerůstu

Strategie nerůstu stojí na třech pilířích. Základem je budování nerůstového hnutí –⁠ propojování a aktivizace lidí, kteří budou společně usilovat o změnu shora i zdola. Pro šíření nových vzorců chování a jejich široký dopad jsou zásadní institucionální změny: zejména nástroje, jako jsou zkracování pracovní doby, maximální příjem nebo nepodmíněné základní služby (například zdravotnictví, vzdělání či MHD zdarma, regulace nájmů), které mají umožnit spravedlivější přerozdělení zdrojů, naplňování potřeb bez závislosti na mnohdy vykořisťující námezdní práci i více času na dosud opomíjené činnosti včetně péče. Tento systémově zaměřený přístup zdola současně doplňují občanské iniciativy, které už ve stávajících strukturách budují ostrůvky pozitivní nerůstové deviace. Pokud chodíte okopávat jahody do komunitní zahrady nebo odebíráte bedničky z komunitou podporovaného zemědělství, jste jejich součástí.

Potíž je, že se všechny strategie věnují jen jednomu z propletených kořenů problému –⁠ kapitalismu. Kdy se zapomnělo na patriarchát, který je jeho neodmyslitelnou součástí a ve finále dokonce základním hodnotovým rámcem celého systému? Je totiž naivní myslet si, že dostatek prostředků a volného času magicky vyřeší i problematické sociální koncepty a struktury, které jsme byli všichni nuceni internalizovat a od kterých je těžké se oprostit. Upřímně, kdo vaří během vánočního volna večeři? Ženy u plotny drží hlavně sada nepsaných pravidel, jež jsou vetkaná do našeho každodenního fungování, společenských interakcí, vzdělávání, reklamy i popkultury. Pokud se jich nezbavíme, nerůstová budoucnost nikdy nemůže přinést svobodu opravdu všem.

Autorstvo eseje Degrowth and Masculinities: Towards a gendered understanding of degrowth subjectivities (Nerůst a maskulinity: Směrem k genderovému chápání nerůstových subjektivit) jde v textu rovnou k podstatě věci: Růst je maskulinní. To ale neznamená, že je spojován jen s muži nebo že ho neprosazují i další skupiny. Výše zmiňovaná Mary Mellor upozorňuje, že zejména bílé privilegované ženy z globálního Severu tuto maskulinitu často přejímají jako vzor a podílejí se tak na utlačování méně privilegovaných mužů, žen a dalších genderů. Jde o to, že růst stojí na stereotypně mužských charakteristikách. Expanze, síla, dominance, konkurence, kontrola, nezávislost –⁠ právě tyto hodnoty jsou pravým motorem kapitalismu, a proto musí feministická reflexe ležet v samém centru nerůstu.

Co to znamená v praxi? Mariam Abazeri, Corinna Dengler a další autorky z oblasti feministického nerůstu upozorňují na to, že klíčovým tématem hnutí by mělo být i rozboření genderového rozdělení práce a radikální redefinice společenských hodnot a norem. Diskuse o nepodmíněných základních službách by se měla jedním dechem věnovat také feminizaci práce a závislosti školství i zdravotnictví na podhodnocené práci žen. Péče by se měla vymanit ze zajetí trhu i nukleární rodiny, která je na genderovém rozdělení rolí závislá. Starost o děti, seniory a seniorky i další členstvo komunity by měla být spravedlivě rozdělena mezi celé širší společenství. Přechod na lokálnější a komunitnější způsob fungování společnosti by neměl být akcentován bez reflexe toho, že sousedský život a lokální aktivity v současné době udržují znovu převážně ženy a že to tak být nemá. Pokud některé funkce přesuneme z firem nebo institucí do komunit, objem ženské práce ještě neúměrně naroste. Na zdravě a spravedlivě fungující komunitu je zkrátka potřeba zapojení všech.

Největší výzvou ale bude proměna myšlení formovaného patriarchálním systémem. Oproštění se od individualismu a přesvědčení, že jsme tu všichni za sebe, a pokud budeme dostatečně silní*é a draví*é, na úkor druhých i uspějeme. Jak poukazuje brazilský pedagog Paulo Freire ve své knize Pedagogika utlačovaných (1968, česky 2022), taková cesta končí zkázou: na jedné straně utlačovaní*é, na straně druhé utlačovatelé*ky, kteří*ré ztratili*y svou lidskost.⁠ Naději nám může poskytnout ruský anarchista Petr Kropotkin, který nás učí, že lidskou přirozeností nemusí být konflikt a přežití silnějších, ale vzájemná pomoc.

Nerůst by měl včlenit feministickou perspektivu do všech svých strategických pilířů. Měl by tlačit na spravedlivé odměňování i férovou politickou reprezentaci a zohledňovat dopady nerůstových nástrojů na každodenní životy žen. Šířit a podporovat existující dobrou praxi ve sdílení péče a zdůrazňovat jeho klíčovou úlohu. Budovat hnutí, které je bytostně feministické –⁠ tvořené lidmi, jež Sarah Ahmed označuje jako feminist killjoys (feministické potížistky). Lidmi, kteří kladou nepříjemné otázky a snaží se nacházet a bořit mocenské struktury a hierarchie, a to i v drobných každodenních situacích. A někdy u toho i kazit radost –⁠ třeba feministickou kritikou spásonosné strategie nerůstu.

Budoucnost je teď

Možná tento text čtete ráno cestou do práce nebo schoulení na gauči (pokud máte obývák) po ubíjející osmičce. Třeba si říkáte, že vize komunitního soužití beze stopy vykořisťování zní sice fajn, ale že je to sakra daleko od čehokoli, co si dokážete reálně představit. Nemluvíme ale o nedosažitelné utopii, podobné přístupy můžeme už dnes najít v různých částech světa. Komunitární feministky (a původní obyvatelky) se v bolívijské oblasti La Paz spojily s muži a společně zavedli způsob sociálního organizování, který do svého základu klade komunitu, ale neleží na nespravedlivém rozdělení práce. Na sousedských setkáních společně rozhodují, společně vaří a společně se starají o děti. „Mateřství je jiné, není to otroctví. Wawas (malé děti) jsou sdílenou prioritou a na ulici jim nehrozí žádné nebezpečí,“ vysvětluje pro Decolonial Gesture Julieta Paredes Carvajal, členka komunitárního kolektivu Mujeres Creando. Rozhodují se a fungují lokálně, zároveň kolektivně a bez ohledu na gender. Východiskem pro jejich snahy bylo právě poznání, že patriarchát je hlavním problémem, jemuž čelí. „Systém patriarchátu, znamenající smrt, podle nás nespočívá pouze v útlaku žen z rukou mužů, to by bylo moc velké zjednodušení. Patriarchát je pro komunitární feministky systémem všech útisků, které utlačují vše živé na planetě a tím i celé lidstvo (muže, ženy i intersexuální osoby) a přírodu,“ doplňuje Paredes Carvajal. Kapitalismus, neoliberalismus i kolonialismus jsou podle nich jen jeho dalšími nástroji založenými na stejném modelu utlačování žen. Znovu nás tak upozorňují, že nečelíme řadě různých problémů, ale propletenému systému útlaků, jež jsou na sobě závislé a vzájemně se sytí a posilují. Je to trochu jako boj s Hydrou –⁠ nestačí zbavit se jedné hlavy a doufat, že jsme z toho venku.

Pro dobrou praxi ale nemusíme jít až do Bolívie. Vsadím se, že maximálně pár kilometrů od vás funguje komunitní centrum, spolek nebo neformální sousedská skupina rozšiřující praskliny v současných strukturách. A že se ve vašem okolí pohybují feminist killjoys, díky nimž v tom nejste sami. Pro finální dramatické zvolání vybírám název textu, který v knize Čas dorůst (Nadace Rosy Luxemburg, 2022) publikoval Josef Patočka. „Jak změnit systém? Nečekejme na volby. Organizujme odbory a družstva, komunity a hnutí.“ A já ještě dodávám: Sdílejme péči a reflektujme všechny podoby útlaku.