Druhá : směna


Vymazávání palestinské zkušenosti je ústředním bodem bílého feminismu. Rozhovor s Nadou Elia.

:Maja Vusilović

:Eliška Koldová

Ilustration: Nerian Keywan

Bílý feminismus vždy sloužil jako pravá ruka imperialistických choutek světových mocností. Palestinská feministická akademička Nada Elia v našem rozhovoru ukazuje, jak proti němu společně bojovat.

Bílý feminismus často zaměňuje pojmy osvobození a okupace. K ženám a queer lidem pocházejícím z postkoloniálních – či v případě Palestiny stále kolonizovaných – zemí proto přistupuje paternalisticky a spasitelsky. Kolikrát jste slyšeli, že Palestina je zaostalou společností, v níž muži týrají ženy, queer lidé jsou absolutně utlačováni, a proto potřebují, abychom je my, západní feministky, zachránily tím, že budeme podporovat bombardování jejich domů? Přestože levicový, převážně maskulinní diskurz podporující Palestinu přehlíží feministické rámování bojů za osvobození, je právě teď nutné na jeho důležitost upozornit. I proto jsme se rozhodly oslovit palestinskou feministku žijící ve Spojených státech Nadu Elia, autorku knihy Greater than the Sum of Our Parts. Feminism, Inter/Nationalism, and Palestine, vydané nakladatelstvím Pluto Press v loňském roce.

Jak ses stala akademičkou a aktivistkou se zaměřením na Palestinu?

Jsem Palestinka. Moji rodiče byli uprchlíci pocházející z Jeruzaléma, odkud byli vyhnáni v roce 1948. Já jsem se pak narodila v Iráku a vyrůstala jsem v Libanonu. Lidé se mě neustále ptají, odkud pocházím, a já nikdy nedokážu odpovědět „jsem odtud“, protože jsem v místě, kam patřím, nikdy nežila. Jako dceři uprchlíků mi Izrael upírá právo vrátit se do Jeruzaléma. To je jeden z důvodů, proč se o tuto nespravedlnost tak vášnivě zajímám a chci s tím něco udělat.

Ve své práci se zaměřuji na sociální a politické otázky, které se neomezují pouze na téma Palestiny. Ta se však stala mým ústředním zájmem. Někdo tuhle práci totiž dělat musí, a to se vší cenzurou, represemi a umlčováním, které s ní souvisejí. Učím kulturní, etnická a genderová studia a jsem také aktivistka a organizátorka, protože podle mě se změna neděje jen na univerzitě. Univerzita je sice velmi důležitým prostorem pro šíření znalostí a snad i kritického myšlení, ale místem, kde se odehrává většina organizování, jsou ulice. Proto se označuji za vědkyni-aktivistku.

Tvoje kniha se původně měla jmenovat Notes from the Global Intifada (Zápisky z globální intifády). Pojem intifáda, který v překladu znamená povstání, mě přivádí k aktivistické skupině Palestinian Feminist Collective (Palestinský feministický kolektiv), jíž jsi členkou. Jakým způsobem se v této skupině ty a tvoje soudružky organizujete?

O mé knize stále přemýšlím jako o Zápiscích z globální Intifády a Palestinský feministický kolektiv (dále jen PFC – pozn. red.) považuji za součást tohoto hnutí. PFC je mezigenerační skupina palestinských feministek z daleké diaspory, která vznikla před třemi lety. Společně usilujeme o dosažení sociálního a politického osvobození, a to jak v naší vlasti Palestině, tak i zde na Želvím ostrově. Dekoloniální osvobození je pro naši práci stěžejní, protože chápeme, že bez svobodných žen a queer lidí nemůže existovat svobodná vlast. Náš boj je proto do značné míry transformační a zaměřuje se na změnu společnosti, ve které žijeme. Stavíme se proti genderovému násilí a všem druhům utlačovatelských systémů. Jako feministky se ale zabýváme širším kontextem tohoto násilí a jeho kořeny, tedy kolonialismem a imperialismem. Není to nutně jen naše analýza – inspirujeme se palestinskými sestrami v naší vlasti, černými a domorodými feministkami a feministkami z třetího světa. Jako skupina jsme od 7. října opravdu pohotové. Jsem velmi hrdá na to, čeho jsme dosáhly, ať už jde o vypracování důležitých a chybějících analýz, podporu akademiků, nebo získávání finančních prostředků.

Palestinský feministický kolektiv přináší důležité argumenty, proč je Palestina intersekcionální, feministickou a abolicionistickou záležitostí. Ve své knize to nazýváš závazkem. Co to pro tebe osobně znamená?

Pro mě je Palestina bezpochyby feministickou záležitostí. Ale bohužel je to stále něco, co je nutné zdůrazňovat. Spousta lidí rozumí tomu, že otázka Palestiny je antikoloniálním, národně osvobozeneckým a antirasistickým bojem. Jak a proč je Palestina feministickou otázkou, ale mnozí z nich stále nechápou. Například když náš kolektiv poprvé představil tebou zmiňovaný závazek, lidé odevšad, včetně Palestiny, se nás ptali, co tím vlastně myslíme.

Kolonialismus a militarismus jsou genderově podmíněné síly, které vždy provádějí genderové a sexuální násilí. Je-li tedy kolonialismus genderově podmíněný, jak by potom Palestina nemohla být feministickou otázkou? Například pokud kolonizátoři ponižují muže, někteří z nich potom takové násilí reprodukují vůči ženám. Jde o „trickling down“ efekt útlaku, násilí, ponižování a degradace. Toto záměrné ponižování společně se snahou zlomit palestinského ducha dnes vidíme v plné kráse. Příkladem genderového násilí jsou například záběry, kdy izraelské síly shromažďují palestinské muže a svlékají je do naha tím nejvíc nedůstojným způsobem. Zabíjení našich bratrů, otců, strýců a našich blízkých je feministickou záležitostí i proto, že feminismus si neváží jen života žen a dětí, ale každého života. Jako feministky usilujeme o lepší podmínky nejen pro ženy a děti, ale pro všechny.

Myšlenka, že útok Hamásu nebyl vyprovokovaný, zcela stírá kontext násilí, v němž Palestinci žijí už desítky let. Bílý feminismus byl vždy sionistický a vždy odmítal uznávat lidství Palestinců.

Jaký je tvůj názor na feministickou reakci na dění, které se v posledních měsících odehrává v Palestině? Byla podle tebe reakce přicházející od západních feministek dostatečná?

Neexistuje jedna feministická odpověď, stejně jako neexistuje jeden feminismus. Mnoho politických queer skupin se zorganizovalo, aby probíhající genocidu v Palestině odsoudily. Reakce ale přichází také ze strany koloniálního feminismu. A ta je krutá. Koloniální feminismus Palestince nadále obviňuje z jejich násilí vůči Izraeli, místo aby pochopil, že skutečným zdrojem útlaku je sionismus. Myšlenka, že útok Hamásu nebyl vyprovokovaný, zcela stírá kontext násilí, v němž Palestinci žijí už desítky let. Bílý feminismus byl vždy sionistický a vždy odmítal uznávat lidství Palestinců. Mohu uvést libovolný počet příkladů, kdy bílé feministky viděly Izrael pouze jako oběť. Vymazávání palestinské zkušenosti je proto skutečně ústředním bodem bílého feminismu.

Hodně poukazuješ na podobnosti mezi různými druhy osadnického kolonialismu a říkáš, že kolonialismus je všeprostupující a trvající. Proč je pro tebe důležité neustále zasazovat tyto věci do historického kontextu a mluvit o kontinualitě kolonialismu?

Žiju v kolonizované zemi, takže jsem zde na Želvím ostrově takovým neochotným osadníkem. Považuji za svou povinnost o tom mluvit. Pro mnoho lidí je kolonialismus něco, co se stalo v minulosti. Zapomínají totiž, že Želví ostrov je stále kolonizovaným územím. Když čtvrtého července slavíme nezávislost USA, neslavíme nezávislost původního obyvatelstva – slavíme nezávislost kolonizátorů. Proto je pro mě důležité lidem připomínat, že proces kolonizace stále probíhá.

Palestina je domorodá země, již kolonizují Evropané, kteří se zhlédli v tom, jak v minulosti probíhaly jiné systémy kolonialismu. Ve své knize hodně mluvím o tom, že kolonizace Želvího ostrova a jeho přeměna v USA je model, který kromě jiných případů osadnického kolonialismu následuje také Izrael. Palestinský lid je původní obyvatelstvo, které prochází genocidou stejně jako ostatní domorodé národy všude jinde na světě.

V době, kdy jsem svou knihu psala, vyšlo mnoho reportů o tom, že Izrael je apartheidní stát. Tyto zprávy byly vydány lidskoprávními organizacemi, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch a další. Odsouzení apartheidu bylo najednou tolik, že jsem považovala za velmi důležité zdůraznit, že pokud jde o Izrael, jedná se také o osadnický kolonialismus, s nímž máme co dočinění. Ukončení apartheidu prostě nestačí. Proto tvrdím, že palestinský boj je bojem původního obyvatelstva, a nikoli pouze bojem proti apartheidu. Nechceme si být rovni v kolonizované zemi, protože v kolonizovaném systému nic jako rovnost neexistuje. Například v Jihoafrické republice ukončili apartheid, ale neukončili bílou kolonizaci této země. Dnes tam mají přetrvávající problémy, mezi něž patří chudoba, násilí, závislosti nebo bezdomovectví. Tyto problémy je sužují, protože se vypořádali pouze s apartheidem, a nikoli kolonialismem. Samotné ukončení apartheidu nikdy nestačí, protože nebudeme svobodní, dokud nebude svobodná naše země.

Když už mluvíme o zemi, bylo pro mě zajímavé (pokud je slovo zajímavé správné, když mluvíme o takových nešťastných věcech) číst v knize o tom, jak příroda reaguje na kolonizaci.

Příroda kolonialismem trpí, protože kolonialismus zemi nerespektuje. Chce ji přetvořit, a proto ji neustále narušuje. Stejně jako na útlak reagují lidé, reaguje na něj i příroda. Izrael se snaží přiblížit tuto zemi Evropě, a to v arabském světě, ve východním Středomoří, v Asii. Požáry, kterých jsme v Izraeli svědky, jsou jasným odmítnutím kolonialismu a zároveň snahou přírody o návrat k tomu, čím původně byla. Izrael vynaložil desítky let a miliony dolarů na to, aby zemi přetvořil, ale tato země říká: „Ne, nemůžete mě přetvořit, nejsem země borovice, jsem země olivovníku.“Požáry představují úspěšný nástroj této země, kterým se borovicových stromů zbavuje. A je skutečně úspěšný, protože Izrael musel rozhodnout, že vysazování borovic již nebude možné. Je to zkrátka země olivovníků, které jsou také symbolem Palestiny, nikoli Evropy.

V osmdesátých letech současný prezident USA Joe Biden prohlásil: „Kdyby neexistoval Izrael, museli bychom si ho vytvořit.“ Pro USA je strategicky velmi důležité mít v tomto regionu spojence. Spojené státy jsou hypermilitarizované impérium a rozhodně nejsou silou dobra. Američané zde hladoví, nemají zdravotní pojištění, bydlení, dostupné vzdělání, a přesto Spojené státy posílají miliardy dolarů Izraeli.

V naší zemi mnoho lidí neví, co je to hasbara, a přitom je u nás neuvěřitelně úspěšná. Veřejnoprávní novináři a politici nekriticky přebírají výroky izraelské propagandy a Palestinci jsou tak v českém veřejném diskurzu ještě více dehumanizováni než v jiných státech. Mohla bys popsat své zkušenosti s vlivem hasbary? A jak se projevuje v akademické sféře?

Situace v USA je opravdu velmi špatná. Téměř každý člověk, který se zapojil do jakéhokoli aktivismu na podporu Palestiny, byl silami hasbary napaden. Nebýt velmi úspěšné propagandy, Izraeli by nikdy neprošly jeho zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, nezákonná okupace a genocida palestinského lidu. Skrze hasbaru se totiž prezentuje jako demokratická a morální země.

Izraelská válečná mašinerie operuje na dvou frontách: první je v samotné Palestině a druhá je mimo ni. Tam působí právě propaganda, která je zde stejně aktivní jako izraelská armáda na území Palestiny. Pak je tu také cenzura, spojená se tvrzením, že cokoli kritického vůči Izraeli je antisemitské. To je důkazem toho, jak dobře hasbara funguje. Jsme svědky oficiálního vymazávání palestinského diskurzu. Místo toho existuje pouze ten izraelský, který není nijak zpochybňován. Osobně z této situace viním líné a nepoctivé myslitele, intelektuály a média, kteří hasbaru jednoduše přijímají, přestože je zcela zřejmé, co se ve skutečnosti děje.

Když moje univerzita pořádala panel o Gaze, nezapojili mě do něj, přestože jsem palestinská vědkyně, odbornice a spisovatelka. Nemusela jsem tam samozřejmě být já, ale oni skutečně sestavili panel o Gaze bez palestinského pohledu, a to i poté, co byli na toto nedopatření upozorněni. Jak to může být přijatelné? Taková míra represe a cenzury představuje neustálé násilí, ke kterému na univerzitách i jinde dochází. A může vás stát živobytí. Když se totiž ozvu, stávám se problémem.

Takové okamžiky jsou ale také příležitostí vyprávět naše příběhy. Například vy jste se se mnou spojily přes půl světa, abyste si vyslechly palestinský pohled. Myslím si, že je tu dost pochopení pro to, že musíme slyšet palestinský příběh a že izraelská propaganda selhává. Nepochybuji o tom.

Je hrozné, že jsi to musela zažít na vlastní univerzitě.

To je ale jen jeden příklad. Studentská skupina Students for Justice in Palestine (dále jen SJP – pozn. red.) je na mnoha univerzitách zakázána. Rutgersova univerzita, Kolumbijská univerzita, Brandeisova univerzita a mnoho dalších vysokých škol propalestinské studentské skupiny úplně zrušily. Americká vláda uvažuje o tom, že by skupinu SJP zakázala plošně. Akademická půda má být místem kritického myšlení, svobody slova a intelektuální angažovanosti. Místo toho jsme právě zde svědky bezprecedentní represe.

Je stále zřejmější, že ke genocidě dochází nejen proto, že Izrael je rasistický stát, ale také proto, že Izrael a Spojené státy chtějí nerostné bohatství, které se v Gaze nachází. Toto strategické partnerství ale není žádnou novinkou. Ve své knize vysvětluješ, jak si tyto fašistické státy vyměňují nástroje, jimiž po léta umlčují, mučí a trestají své marginalizované obyvatelstvo. Mohla bys popsat, proč je Izrael pro USA tak důležitý?

V osmdesátých letech současný prezident USA Joe Biden prohlásil: „Kdyby neexistoval Izrael, museli bychom si ho vytvořit.“ Pro USA je strategicky velmi důležité mít v tomto regionu spojence. Spojené státy jsou hypermilitarizované impérium a rozhodně nejsou silou dobra. Američané zde hladoví, nemají zdravotní pojištění, bydlení, dostupné vzdělání, a přesto Spojené státy posílají miliardy dolarů Izraeli. To dokazuje, kde jsou priority této země. Impérium zkrátka vždy potřebuje spojence jinde – takto impéria fungují. Mluvilo se o tom, že kvůli nedostatku financí bude třeba ukončit činnost vlády. Američtí občané mohou přijít o sociální dávky. A přesto, když Joe Biden požádal o dalších 14 miliard dolarů pro Izrael, nikdo nezpochybňoval, že jsou tyto peníze volně k dispozici.
Jako akademička učím studenty, kteří musí mít jedno nebo dvě zaměstnání, aby si své vzdělání mohli dovolit. Když univerzitu ukončí, mají dluhy, které musí splácet do konce života. USA totiž chtějí raději zbraně, které Izrael vyvíjí a testuje na Palestincích. Takže když Spojené státy říkají, že kupují testované zbraně, mluví o zbraních testovaných na Palestincích. Je to prostě hypermilitarizovaná smyčka a říše smrti.

Izrael porušuje mezinárodní právo již od vzniku státu, který byl založen na vyhlazení a nuceném vysídlení Palestinců. Ve svém nedávném článku pro Institute for Palestine Studies označuješ současné mezinárodní právo za „pánovy nástroje“, které nikdy nezboří pánův dům (cituješ přitom slavný citát Audre Lorde). Jaká je tedy alternativa?

Alternativou je to, co právě teď děláme – vedeme tuto konverzaci přes půl světa, abychom spolu řešily, jak překonat hasbaru, abychom se spojily a vytvořily jiný diskurz. Vy například poskytujete v České republice prostor pro to, aby palestinský příběh zazněl, a to je součástí oné alternativy. My jako feministky vytváříme alternativu tím, že bojujeme proti současnému utlačovatelskému systému. Náš boj je proto bojem transformačním. Snažíme se vytvořit jinou budoucnost jiné společnosti, která se osvobodí nejen od sionismu, ale od všech utlačovatelských systémů. My všechny, které jsme nyní v tomto boji společně, jsme intersekcionální feministky, které si uvědomují také další boje. Úzký pohled nám nepomůže vyřešit složitě propojený problém.

Mezinárodní právo je pánovým nástrojem a pán je také původcem problému. My naopak používáme něco, co pán nemůže umlčet, nemůže utlačovat, nemůže cenzurovat. Používáme intersekcionální analýzu, která chápe, že jsme propojení a – jak říká název mé knihy – lepší než součet našich částí. To je něco, s čím si pán neporadí, a je to také alternativa, která osvobodí nejen mě a vás, ale nás všechny. Nástroje pánů nebyly nikdy navrženy tak, aby se dokázaly vypořádat s tím, co se bude dít, když se spojíme.

Naše úsilí tímto textem nekončí. Již tuto sobotu 13. 1. proběhne v pražském Ankali akce Transmission 4 Palestine, kterou společně pořádají nūr prague, Prague Youth & Student Collective for Palestine, Ankali & Planeta Za, Amphibian a Druhá : směna. Vidíme se tam!