Tento článek nebude o trapné poezii Egona Bondyho a Iva Vodseďálka, i když si od nich pár postupů vypůjčím. Jako osoba, kterou většinová společnost považuje za trapnou už jenom proto, že píše básně, na to mám snad i nárok.

Je půlka března, stmívá se po šesté a teď je 16:16. Ráno jsem si v parku zaskákala přes švihadlo, pak jela do centra, prošla se po Petříně, kde svítilo slunce, kvetly stromy a bzučeli čmeláci. Abych ale mohla tento článek napsat, musela jsem vlézt ještě před setměním do studovny Národní knihovny, protože v Městské, kam chodím obvykle, to, co sháním, nemaj – viz perex.

Dneska zrovna tu v rámci osvětové akce registrují čtenářstvo zadarmo. Když mě slečna za přepážkou fotila na průkazku, šla kolem mě školní skupina s vyučujícím, který tak tak uhnul ze záběru unavené webkamery a řekl: „Pojďme trochu stranou, ať tu dámě nepřekážíme.“ Že mi dýchal za krk stále, ač zpoza záběru, nemusím podotýkat. Odpor ke slovu dáma i nedostatek soukromí se ale do mého výrazu na fotce propsaly víc než vděk, že za průkazku nemusím platit.

Knihovník ve studovně si mě pamatoval ze čtení z loňského léta a pomohl mi objednat pár ročníků časopisů. U stolku hned vedle elektronického katalogu seděl jeden můj ex a oba jsme dělali, že se nevidíme. Načež jsem se omylem zběsilým poklikáváním odhlásila ze systému, bylo mi blbý zas otravovat knihovníka, který mezitím zmizel, a tak jsem pak ještě zázrakem a svépomocí objednala další ročníky a šla pokorně usednout. Akorát ve chvíli, kdy se knihovníci vystřídali. Teď tam sedí jinej, kterej mě kdysi, po jiným čtení, zval k sobě domů a říkal: „Nedávno jsem si googlil, abych si ověřil, jestli jsi tak hezká, a teď vidím, že jo.“

Zkrátka vím, proč do takových institucí nechodím.

Dostala jsem to na hodině tělocviku. Stydím se – to už je síla zvyku

Tenhle článek má mít asi sedm normostran, a já už jednu vyplejtvala na podružnosti. Jenže výdej ze skladu trvá hodinu a já si zapomněla sluchátka, takže nemám co dělat. A samozřejmě nevím, kde je záchod. Chtěla bych si oblíct mikinu, ale nechala jsem ji v šatně a nechci se nikoho ptát, jak se dostat ze studovny do šatny a kam se mám jít vyčůrat.

Nakonec jsem se ale zvedla, procházela dlouhou chodbou a přemýšlela, proč se vlastně stydím tu kohokoli oslovovat. Jestli je to tím, že zdejší instituce nejsou uzpůsobené lidem a založilo je Jezuitstvo, nebo tím, že v nás nechuť k přímým mezilidským kontaktům vybudovala historická paměť, následně posílená anonymitou a filtrem sociálních sítí. A pak zaslechnu sekuriťáka, jak nějakému muži povídá „doprava a na konec chodby“, a muž rychle peláší doprava a na konec chodby, a tak ho pomalu následuju a najdu aspoň to wecko.

Takže se věci zas jednou trochu vyřešily samy. Skoro druhá normostrana v háji, a já pořád nepíšu, co chci říct.

Nechceš-li z trapasu zikkurat, pamatuj: neblinkat, neprdět, nekakat!

Výpůjčky jsem si vyzvedla ve chvíli, kdy byl pan googlić akorát pryč.

Otevřela jsem první knížku s názvem Dívka, 16 – Kolosální trapas od Sue Limb. Objednala jsem si ji omylem, ale co už. Desátá kapitola knihy se stříbrnou obálkou zdobenou obrázkem dámských krajkových kalhotek nese název „Nekrkej hlasitě na ulici: to se pro dívku nehodí“. Na zadní straně se píše o tom, že hlavní hrdinka je zoufalá z toho, že vyšla z domu v – „sice slušivé“ – minisukni, zato bez spodního prádla.

A teď už asi můžu přiznat, že tento článek nepíšu bez předsudků. Od první chvíle si říkám, že mým cílem je tady a teď zakopat trapas. Říct něco ve smyslu, že dívka si klidně na ulici krkat může, a že pokud si zapomene kalhotky, má se na ně buď vykašlat, nebo se pro ně v klidu vrátit. A že pracuje-li za přepážkou kdosi, kdo si nás googlil, aby nás následně v nonstopu balil, a teď si to už asi ani nepamatuje, nemá být trapně nám, ale jemu, protože my jsme nic neudělaly.

Teoreticky si to asi řada z nás uvědomuje. A stejně se pořád za něco stydíme. Rozhodla jsem se proto nahlédnout do nitra toho, co formovalo velkou část jedné generace. Té, co aspoň někdy cítila, že nesmí vylučovat nebo se holit (a zároveň nesměla mít chlupy), natož mít asymetrické tělo či obličej, a taky se nesměla moc nahlas nebo divně smát. A musela za každé okolnosti toužit po sexu. Generaci, kterou už mladší generace taky považují za cringe, generaci, jíž se Bridget Jones předkládala jako symbol zoufalé ženy, protože je stará, údajně při těle a nosí pohodlné, v očích veřejnosti však nemožné spodní prádlo. Po nahodilém prolistování prvního čísla, co mi přistálo na stole, nacházím, co jsem hledala:

„Měla jsem první rande s Romanem. Šli jsme na večeři a potom do kina. Všechno bylo fajn, dokud se mi nezvedl žaludek. Romanovi mě bylo líto a rozhodl se, že mě radši odveze domů. Byla jsem šťastná, že se dostanu do postele, ale v autě se mi udělalo ještě hůř. Po jedné ostré zatáčce jsem věděla, že je mi zle, ale už jsem ho nestačila poprosit, aby zastavil. Pozvracela jsem podlahu a palubní desku! Omlouvala jsem se mu snad stokrát a on tvrdil, že to nevadí. Vysadil mě u nás doma a rychle odjel. Ani mě nepřekvapilo, že naše první rande bylo i poslední. (Diana, 17 let)“

Na ostudoměru (taky by se to mohlo jmenovat trapasometr) v časopise Dívka ze září 2000 svítí červený obličejík a poznámka: „Jdi se zakopat!“

Tak je to správně – všichni se stydí. Co na to asi tak řeknou lidi?

Velká část modelových trapasů z konce devadesátých a počátku nultých let byla vystavěna na principu, že se dívce cosi stalo, pročež následovala buď tzv. naprosto pochopitelná a přirozená reakce chlapce, kterému víc záleželo na čistotě autíčka než na druhé bytosti – byť ji dovezl domů, je přeci gentleman, ale copak by se s ní měl stýkat poté, co ji viděl zvracet? A copak by si ona vlastní zvracení mohla jen tak odpustit? Anebo následoval strhující happy end ve stylu „i když mě viděl zvracet, neštítí se mě a dneska spolu chodíme“, za což by si chlapec měl asi vysloužit metál.

Nechme stranou, že ty časopisy obsahem popírají samy sebe. Radí dívkám, aby byly co nejpřirozenější, měly bezpečný sex, a to až ve chvíli, kdy ony samy budou chtít. Samozřejmě s někým, kdo je plně respektuje. Načež jim naznačí, že jakýkoli tělesný projev před kýmsi, kdo se jim líbí, potažmo obecně na veřejnosti, je zavrženíhodný. Bezpochyby můžeme rubriku trapasy vnímat jako nadsázku, která neposkytuje návod, a kdo ví, jak ty situace vznikly a zda je čtenářky skutečně prožily tak, jak je popisují. Jenže i banální výsměch za naprosto běžnou skutečnost se leckomu z náctiletstva mohl propsat pod kůži.

Při své předsudečnosti jsem se domnívala, že se muži ve světě dívčích časopisů ztrapnit nemohou. Ostudoměr však radí „Nech si udělat plastiku“ třeba šestnáctiletému Michalovi, který byl s otcem na dovolené u moře. Když sjížděli výtahem, jeho otec si uprdnul, čemuž se nejprve smáli, jenže!!! Vtom výtah zastavil, přistoupily „dvě kočky v bikinách“ a ucítily zápach. Michal se styděl a „nejradši by po zbytek dovolené nevyšel z pokoje“.

Na plese se mi rozpustil drdol. Samozřejmě to viděl můj idol

Vedle blitek, zápachu či šatů pokydaných kečupem (před očima krásného kluka, bacha) svět trapasů netoleroval ani duševní rozkolísanost. Ostudoměr radí „propadni se“ třeba šestnáctiletému Standovi, jehož trapas spočíval v tom, že dle svých slov „trpěl klaustrofobií“. Kamarádka ho vzala do automyčky, aby zjistil, že „je to vlastně legrace“, potom ho ale „přepadl záchvat“, Standa z auta vyskočil, „ječel jako holka“ a „ostatní zákazníci ho měli za blázna.“

Situace, z nichž vyplývá, že se má osoba s psychickým problémem vyléčit šokem, místo aby vyhledala odbornou pomoc, nebo že pozorování žen v bikinách je žezlo, které se má v hotelové zdviži přenášet z generace na generaci, svědčí o tom, jak společnost k trapasu přistupovala a místy stále přistupuje. Trapné přitom není mít panickou ataku poté, co zažijeme cosi nepříjemného. Trapné je, když ostatní náš stav zesměšňují. A trapné není uprdnout si ve výtahu (hoď kamenem, kdo jsi…), trapné je slizit nad ženami, nadto v koprodukci s otcem. A trapné není, když nás vidí náš „idol“, jak „kluka, co se dívce líbil“, časopisy nazývaly. Trapné je nazývat kohokoli „idolem“, protože to zavání zbožšťováním, přehnanou fixací, a tedy receptem na nerovný vztah. A trapná je taky celá rubrika pomsta, v níž byla za „sladkou“ označena třeba ta, ve které dívka našla na seznamce tajný profil svého kluka, a „pomstila“ se mu tím, že mu nabourala účet, pročetla zprávy a zjistila, že si s jinými dívkami dopisuje půl roku. Rozejít se s ním ale nechtěla, a tak mu z SMS brány (dalšího reliktu nultých let) posílala esemesky, čímž mu alespoň vybila mobil.

Po letech spartakiádní uniformity, již zažívaly předchozí generace, nenavyklé se v případě bezpráví ozvat a zastat se sebe nebo bližních, případně otevřeně hovořit o tom, co je skutečně trápí, se tak díky českojazyčným mutacím dříve západoněmeckých časopisů posílila uniformita další. Diktát dokonalosti a přehnaných nároků, který se na půdě posttotalitních společností skvěle ujal. Ještě za pomoci retušovaných a nerealistických reklamních fotografií a jasně ložených vzorců z filmů či sitcomů (jejichž zhlédnutí časopisy doporučovaly). V kombinaci s nereflektovanou normalizační výchovou dívek ve stylu „drž hubu, krok a usměj se na štěstí, odkudkoli přichází“, kterou našim matkám z hlavy jen tak nevymetem, se tak uniformita tvořila docela snadno. Mimo jiné i tím, že na školních výletech kolovaly autobusem časáky a četla je celá třída. Symbol svobodné západní kultury, který se před revolucí do Československa přes hranice pašoval, měl i svou stinnou tvář.

Když hážu bobek, tak vždycky za túje. Nic jako trapas neexistuje

Nechci ale tvrdit, že všechno, co se ocitlo v dívčích časopisech, bylo nutně špatné. Poradna skutečně radila, ať nikdo neuspěchá první sex a ať se chrání před pohlavními nemocemi. Chlapce s ranní erekcí ubezpečila, že jde o normální jev. Dívce, která si stěžovala, že ji šikanuje starší bratr, jasně vzkázala „nedej se“. Ale taky dodala, ať zváží kurzy sebeobrany, protože asi počítala s tím, že je snazší bratra zmlátit než od něj čekat ohledy.

Jiná dvoustrana uklidňovala před první návštěvou gynekologie. Zde ovšem nechyběla vsuvka, která nadšeně verbovala čtenářky k užívání hormonální antikoncepce. Našly se v ní formulace jako „zázračná pilulka“ nebo „možná se právě teď chystáš strávit první intimní chvilky se svým vyvoleným, nezkomplikuj si to“. Případným kontradikcím se věnoval jen poslední odstavec („doufejme, že nekouříš“). Na to, že veškerá váha odpovědnosti nemá dopadat jen na ženu, nedošlo.

Do časopisů se nicméně přesto dostávaly alternativní pohledy či témata, o kterých mluvit, co si budem, třeba s vyučujícími ve školách bylo prostě trapný. Institucionální sexuální výchova navíc byla až na výjimky tristní, pokud vůbec nějaká. Konkrétně časopis Dívka prošel jistou obrodou, pod vedením šéfredaktorky Petry Slušňákové se ostudoměr proměnil z „nech si udělat plastiku“ na smířlivé „už o tom nechci ani slyšet“. A například v čísle z února 2005 vyšel článek o trans* lidech – pamatuji si ho, protože jsem ho před devatenácti lety sama četla. Některé formulace v něm jsou, zpětně viděno, překonané a už proto je nebudu citovat. Pro tehdejší čtenářstvo to ale mohlo být vůbec první setkání s tématem, neboť internet neměly všechny domácnosti a soukromí při brouzdání po něm už vůbec ne. Dubnová Dívka pak otiskla čtyři vzkazy čtenářek, které trans* osoby z předchozího čísla podpořily. Redakce pro další dopisy zřídila speciální schránku. No a hned v dalším čísle vyšel článek o squattingu. Opět by se dalo čekat, že se dočteme cosi o nemakačenkách a závadových osobách, prostor ale dostal také „mluvčí“ Milady (squatu v pražských Holešovičkách, který byl v roce 2009 vyklizen) Slavomír Tesárek, který hovořil mimo jiné o reakcích na špatnou bytovou politiku a spekulace s nemovitostmi. A také Petr, který na Miladě bydlel. V článku se tak dočteme, že „spousta lidí vidí squattery jen jako flákače a feťáky. Přitom to není pravda. Všichni někde pracovali nebo alespoň dělali brigády. A co se týče tvrdých drog, tak ty byly striktně zakázaný.“ Leden 2006 zase přinesl zpověď pětadvacetileté Jany, která lituje, že si svou partnerku v Česku nemůže vzít, a zvažuje emigraci do Holandska.

Dívčí časopisy přestaly vycházet mezi lety 2013 a 2018, a to v „reakci na proměny mediálního chování náctiletých čtenářů“, tedy nejspíš na to, že je vytlačil internet. Jejich výtisky teď vracím postupně na přepážku googlićovi, jehož přítomnost už je mi jedno, stejně jako to, že ho tu zmiňuju a že si to třeba i přečte a rozpozná se v tom, pokud si mě bude zas kdy googlit. Je mi to jedno jako to, jak jsem před časem šla hovořit do lifestylového pořadu, po schodech dolů cestou do studia si chtěla narovnat záda v duchu klasické myšlenky vštípené časopisy nultých let, a sice „ať se před těma krásnýma moderátorkama s modelingovou minulostí nehrbím“. Jenže se mi rozepla podprsenka, navíc bez ramínek, takže začala propadat šaty, a já vyběhla na záchod, ale dámský jsem nenašla. Tak jsem šla na pány a u pisoáru si začala podprsenku štelovat. V tu chvíli se z amplionů začalo ozývat mé jméno a ať se ihned dostavím. Tak jsem se vyřítila, a když mi produkční za prádlo připínala port, doufala jsem, že se to celé nezbortí, no, ale i kdyby, tak co, vždyť je to akorát lidské tělo v nějaké lidské situaci a v zásadě by se to celé nehrotilo, kdyby po nás někdo furt nechtěl dokonalost, a kdyby se neřešila podvojnost záchodků.

Všechno, co dělám, je bytostně trapné. Prosím, kde se to vypne? A zapne?

Ten kousavý pocit se probudí, když si ho připustíme. Obvykle jsme-li v oslabené pozici, tj. ve chvíli, kdy má nad námi někdo moc. V gynekologickém křesle, v autoškole při prvních jízdách… nebo v práci, bez které sice nezaplatíme nájem, často v ní ale z různých důvodů nemůžeme dát průchod vlastní identitě. Vždyť která žena si i v dnešní době troufne jít do práce s neoholenýma nohama, když řada pracovních pozic vyžaduje přísný dress code, a pokud ne, nahradí ho aspoň autocenzura? Místo aby nám bylo trapně, že se někdo ve spěchu ráno omylem řízne do nohy a pak běží na poradu s oblepeným kotníkem, protože má pocit, že se to tak musí? A kdo si troufne v práci přiznat, že krvácí mimo cyklus a nemá u sebe vložky? Není spíš trapné, že se na záchodech pro tyto případy už dávno volně neleží?

Za první republiky bylo emancipační (a tedy i částečně „podivné“), že si žena sama, bez pánského doprovodu, sedla do kavárny a zapálila si cigaretu. Čím více žen to dělalo, tím méně se na to poukazovalo. Dlužno říci, že si v té době do kavárny sedla žena jen z určité společenské vrstvy. A že v některých zemích si tam z politických důvodů sama nesedne dodnes.

V Česku boj za samostatné vysedávání v kavárně mezitím pokračuje například v podobě boje za rovné finanční ohodnocení anebo medicíny, která nepřehlíží endometriózu či PMDD. A je důležité, aby ty, co si to mohou dovolit, nebo si prostě jen troufnou, nahlas promluvily – o tom, jak otravná umí být kvasinková infekce, nebo o tom, že chceme vyšší plat. Mluvit nahlas totiž není samozřejmé a v české společnosti určitá poroba stále přežívá. Vyživená roky donášení a rasových čistek. Normalizací a cenzur, v nichž jakési „podivné“, „podvratné“ (a dnes obdivované) texty vycházely samizdatově, pod pohrůžkou tvrdých trestů, aby nehrožovaly systém. Bondyho „trapné“ dvojverší z padesátých let „SSSR / se sesere“ si tak čtenářstvo v oficiálně vydané Trapné poezii mohlo přečíst až po rozpadu Sovětského svazu.

Tou dobou už na dveře klepal taky věčně dohlížející „idol“ bez vlastností. Nezatýkal a možná se tvářil i příjemně. Mohl však ruinovat dospívajícím ženám sebevědomí, nutit je hubnout, nenávidět se, kupovat si ve dvanácti pudr a ničit si pleť. Bolestivě menstruovat zase jen skrytě, tak aby nikoho neobtěžovaly.

Chceme-li tohoto idola bez vlastností přemoci, musíme pěstovat to, čeho se nejvíc bojí – tedy to „podivné“ v nás. I kdyby to měla být slova a zájmena, která se v češtině dosud neuhnízdila, nebo vztahy, jež se po staletí musely odehrávat clandestino, v utajení. A nebojme se vynikat v tom, v čem si idol donedávna myslel, že může vynikat sám. Je tu dost místa pro všechny.

---

Feministické hnutí budované zdola, v němž mají prostor ti nejvíce utlačovaní, může dosáhnout svých cílů jenom pokud je finančně nezávislé. To platí i pro nás!

Proto vás znovu vyzýváme a prosíme, abychom společně přispěli*y na další rok chodu redakce Druhé : směny! 

Podpořit nás můžete na Doniu. Děkujeme!