Představit českému a slovenskému čtenářstvu praxi feministické pedagogiky je obtížný úkol, protože naše představivost je v tomto směru limitovaná a často ovlivněná traumatizací, kterou jsme zažili*y ve stávajícím školním systému. Lidové povědomí si vzdělávání spíše spojí s postavou Igora Hnízda z filmu Obecná škola (1991), skrze niž se normalizuje a romantizuje násilí na dětech, než s procesem, který povede k osvobození. I to je jeden z důvodů, proč jsem se jakožto pedagog-disident rozhodl stát součástí týmu, který v roce 2022 v Brně realizoval jednosemestrální Feministickou školu. Ta byla zaměřena na pochopení útlaku v každodennosti a hlavně na jeho zničení. Podzim toho roku byl transformační, živý a dechberoucí. A revoluční, to hlavně. Nevěříte? Tak čtěte!

Che Guevara doma na gauči

V roce 2018 zrušila Masarykova univerzita v Brně bakalářský obor genderových studií a na podzim téhož roku se v mé vlastní domácnosti odehrál malý, ale zásadní rozhovor. Z frustrace, kterou způsobilo konzervativní rozhodnutí vedení Masarykovy univerzity, se zrodila odpověď. Maja Vusilović, feministická ikona oné osvobozené domácnosti, vnesla do povídání na našem gauči důležité téma. Co kdybychom podnikli*y to, co chorvatské feministky dělají víc než dvacet let? Záhřebské Centrum ženských studií každoročně nabízí skvělý program, díky kterému si vychovalo generace schopných a aktivních feministek a feministů. Co kdybychom si po jeho vzoru vytvořili*y svou vlastní feministickou školu? Moje původní nadšení jejím nápadem ovšem vystřídalo hnidopišství. Uvědomil jsem si totiž, že škola svou formou stále nenarušuje zavedená pravidla frontální výuky.

„Spíš než drtit se znalosti bychom se přeci měli*y učit, jak skoncovat s útlakem,“ prohlásil jsem. Než studovat fungování opresivních systémů, myslel jsem si tehdy, bylo by spíš lepší pokusit se je zničit! Jak to ale obvykle bývá, Che Guevara se nejlíp performuje právě doma, na gauči. „To si nedovedu představit!“ reagovala Maja na můj dlouhý výklad radikální vize feministického vzdělávání, kde si účastnictvo samo vybírá témata, o kterých se bude učit, funguje na základech radikální demokracie a aktivně se snaží narušit hranice mezi vyučujícím a účastnictvem. „Já ano!“ odpověděl jsem jí na to, i když jsem trochu lhal.

Entuziasmus a sebevědomí, které jsem cítil v momentě, když jsme začali plánovat Feministickou školu, ve mně posilovaly dva prvky. Prvním byl fakt, že jsem byl v té době zapojen do projektu Futuropolis, kde jsem získal základní know-how a povědomí o tom, že hranice opresivního a biflovacího způsobu vzdělávání je možné opustit. Futuropolis se na českých základních školách snažil inovovat vzdělávání a přinést do něho demokratické prvky, které v něm dosud absentovaly. Podle nich je žák*yně především člověk, na němž by se nemělo páchat násilí a neměl by být podřízen nařizovacím kultům. Je přitom paradox, že o takových ideálech mluvil Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské a reformátor-pedagog, již v sedmnáctém století. Český vzdělávací systém v jejich aplikaci ve dvacátém prvním století totiž stále selhává.

Druhým zdrojem mé inspirace byl pedagog Paulo Freire – marxista, katolík a brazilský disident, známý především svou pedagogickou praxí a teorií, která byla zaměřena na emancipaci vycházející z každodennosti. Pro Paula Freireho byl ve vzdělávání klíčový dialog, analýza utlačovatelských vztahů a hlavně odstranění útlaku.

Dialogická akce místo gender studies

Vytvářet dobrovolnicky organizovanou vzdělávací strukturu nezávislou na státu není žádná sranda. Vyžaduje to hodně disciplíny, energie a času. Měli*y jsme ale štěstí, protože jsme coby členstvo brněnského feministického kolektivu SdruŽeny narazili*y na nadšenou reakci ostatních členů a členek. SdruŽeny ostatně za sebou již tehdy měli*y řadu zrealizovaných edukativních projektů – ať už to byla každoroční Feministická konference, protesty na MDŽ, nebo výkladové procházky po městě zaměřené na revoluční historii města (kterou jsme u jedné příležitosti absolvovali*y i se Zapatisty*kami). Školu jsme ale mohli*y začít plánovat až v roce 2021, kdy nám Nadace Rosy Luxemburgové umožnila projekt uskutečnit tak, aby lidé do něj zapojení byli finančně ohodnocení. Tohle se nestává každý den. Při omezených časových a finančních kapacitách je celkem obtížné s podobnými projekty vůbec začít.

Původním cílem Feministické školy bylo zaplnit díru po zrušených gender studies a zkusit předat vědění o feminismu radikálním způsobem. Naše cíle se ale během plánování školy změnily. Od osvíceného vysvětlování jsme se rozhodli*y posunout k akci, přispět k budování feministického hnutí a předat know-how ke zničení patriarchátu. Rozhodli*y jsme se nebýt orientováni*y na biflování feministických teorií, ale na uvědomění si útlaku a nalezení cesty, jak jej proměnit ve svobodný život. Program naší školy byl proto složen z každotýdenních workshopů, kde na počátku vždy stálo tzv. probuzení z kultury ticha – setrvalého stavu, ve kterém se podle Paula Freireho nachází utlačovaní*é.

Pro takové probuzení jsme ze stolu museli*y smést nástroje, které dobře známe z naší zkušenosti ze vzdělávacího systému – lavice, důraz na individuální výkon, známky, zkoušení, domácí úkoly, dělání si poznámek, mlčení, šikanu a strach. Našimi prostředky byly naopak demokratičnost, dialog, kolektivní práce, zábava a vysoká motivace účastnictva. Průběh Feministické školy proto lektorstvo strukturovalo podle takzvané spirály kritické pedagogiky, se kterou přišel projekt Futuropolis. Zjednodušeně a zvulgarizovaně mohu tento postup popsat pomoci šestí kroků: 1. Najdi, co tě sere! Probuď se z ticha! Pojmenuj to! 2. Poznej, co tě sere. 3. Zkus si představit svět bez toho, aby byl tak posraný. 4. Naplánuj si, co pro to uděláš. 5. Udělej to! 6. Reflektuj to, co jsi udělal*a, a opakuj to, dokud není hotovo. Sami*y jsme pak do vzdělávacího prostoru přinesli*y i další prvky z freirovské pedagogiky, jako byla například epochální témata (v našem případě šlo o třídu a sociální reprodukci).

Struktura pozdějších setkání Feministické školy ale jasná už vůbec nebyla. Právě v tom vidím kouzlo pedagogiky Paula Freireho, podle kterého se pedagog takto vzdává jistoty nebo moci a je nucen s účastnictvem v dialogu hledat to, čím se budou společně zabývat. Mít možnost prožít si nejistotu výsledku bylo pro mě, jako facilitátora školy, dobrodružné. Na začátku setkávání jsem neměl ani tušení, s čím na konci vzdělávacího procesu přijde účastnictvo. Jaký projekt, protest, přímou akci nebo činnost bude chtít organizovat? Ve standardním státním modelu vzdělávání je totiž výsledek jasný, nezpochybnitelný. Snaží se správně uložit informace do hlavy a pak otestovat a ohodnotit, nakolik se takový proces podařil. S hrůzou vzpomínám na mé gymnázium, kde jsme se v zeměpise nikdy kriticky nedotkli kolonialismu. Naopak jen o vlásek jsem na náměstí při slavnostech jednoho moravského maloměsta unikl black nebo yellow faceu, do kterého nás tlačil výstřední učitel zeměpisu. Záškoláctví je někdy důležitá věc ve vzdělávání.

Proč nabírat partyzánské kompetence?

Během Feministické školy jsme se společně snažili*y nabrat revoluční, neřkuli partyzánské kompetence. Uvedu modelový příklad, který jsem tehdy nosil v hlavě. Pro účastnictvo školy podle mě obecně není až tak důležité poznat, jaké sociální jevy a které materiální podmínky zapříčiňují například platové nerovnosti. Mnohem podstatnější je získání znalostí o tom, jak se organizovat na pracovišti, jak využívat inspektorát práce, povědomí o zákoníku práce nebo know-how, jak medializovat nespravedlnosti – prostě strategie, které mu pomohou se od dopadů platových nerovností osvobodit. Taková změna důrazu z notoricky známého nabírání informací směrem k jednání vychází z tradice kritické pedagogiky, ale i z mé osobní zkušenosti. Sám jsem za svých studií sociální pedagogiky prožíval paralýzu, především když jsem se nořil do různých zákoutí sociálních patologií. Přitom se velmi záhy ukázalo, že osvobozující pro mne není být expertem na všechny propukající reakce na útisk a chudobu nesoucí si štempl diagnóz, ale útok na střeva systému, který toto všechno způsobuje – útok na ekonomické nerovnosti a institucionální násilí.

Podobné příklady vzdělávání směrem k jednání ale můžeme najít i v dějinách české radikální pedagogiky. Například český pedagog Přemysl Pitter se po válce v rámci své pedagogické praxe nevěnoval doktorandskému výzkumu na téma podvýživy židovských a německých dětí a netrávil půl roku organizováním konference o podvýživě předškolní mládeže. Ne, Přemysl Pitter si nechal vyvlastnit zámky, které během války patřily kolaborující šlechtě, aby zachraňoval podvyživené děti z koncentračních a internačních táborů a věnoval se jejich psychické a tělesné pohodě, dokud se nenašli jejich příbuzní. Jeho odpovědí na pedagogický problém té doby byla přímá akce a solidarita, nikoli kumulace znalostí a jejich následná distribuce.

Paulo Freire nám říká, že lidé se v pedagogickém a dialogickém procesu emancipují. Žák se během něho stává učitelem a naopak učitel se učí od žáka. Freire chce po učiteli, aby použil svoji moc coby spojenec a kumpán, nikoli jako dozorce. Učitel by se měl o svou moc dělit a vést žáky k transformativní změně – revoluci. Toto pojetí vzdělání je ale natolik odlišné od systému, ve kterém trávíme dětství a ranou dospělost, že si ho mnohdy ani nedovedeme prakticky představit. Jsme jako orlové, kteří byli vychováni jako kuřata a nikdy se nenaučili létat. Paulo Freire nám nicméně říká, že je to právě učitel, kdo dává křídla imaginace studentům. Český systém vzdělávání však selhává natolik, že pedagog dává studentům nikoli křídla, ale okovy a neposiluje přitom jejich imaginaci, ale spíše reprodukuje principy, na kterých fungují diktatury a vězeňský systém.

Tady končí patriarchát!

Má cesta k Freiremu a pedagogice utlačovaných začala druhého září roku 1997. Domácí úkoly, školní disciplínu a absenci kreativity jsem považoval za nudu, bez které bych se rád obešel. Přesto podstatná část lidí, učitelů a dospělých v mém životě měla jasno: „Když jsi tak chytrý, tož si to zkus sám.“ A taky že jo.
K antiopresivním přístupům v pedagogice jsem se dostal díky šestému číslu anarchofeministického magazínu Přímá cesta, které bylo věnováno výchově a vzdělávání. To mě dále nasměrovalo ke studiu sociální pedagogiky, od něhož jsem očekával jiný přístup ke vzdělávání. Vyučující o takových přístupech sice věděli, ale neuměli je aplikovat. Paradoxně jsem i tam byl opresivně zkoušen, vzděláván a nucen biflovat se alternativní pedagogické přístupy. Naštěstí to byla půlka A4 ve skriptech. Ke Freiremu jsem se dostal díky teologii osvobození a již zmíněnému projektu Futuropolis. Dneska už freirovskou pedagogiku aplikuji na kdeco. Od nácviku čurání v předškolce, kde momentálně pracuji, až po komunitní plánování nové školy.

O zničení patriarchálního útlaku jsme proto na Feministické škole nejen mluvili*y, ale taky ho společně plánovali*y a na určité úrovni i prožívali*y. Heslo „tady končí patriarchát“ jsem často psal na tabuli – na předmět, který se tradičně používá jako mučicí a ponižující nástroj českého vzdělávání. Fascinující osobní zkušeností pro mne bylo, když jsem při facilitační a pedagogické práci pozoroval sám sebe a svou mocenskou roli, kterou mi společnost připsala – mužství. Každé setkání totiž bylo časově a tematicky strukturované, a bylo tak často potřeba někoho z účastnictva zastavit v delších projevech. Chtě nechtě musí facilitátor občas někomu skočit do řeči a de facto jej umlčet. Ač jsem s konceptem manterruptingu seznámen, až do Feministické školy jsem jej ve své facilitační práci příliš neřešil. Facilitační zásahy jsem nepovažoval za nijak mocensky spjaté s patriarchátem. Jak naivní a nepromyšlené, že? Samozřejmě jsem se pak podivoval, proč moje facilitační zásahy v podobě skákání do řeči energii ve skupině utlumují a přinášejí nejistotu, zatímco facilitační zásahy mé facilitační kolegyně Soni, bez které by to nešlo, tuto sílu nemají. Feministická škola se tak i pro mě postupně stávala více a více prostorem, kde taky rostu a učím se.

Dobře to dopadlo

Účastnictvo Feministické školy v závěrečném kolečku, kterým jsme končili*y každé setkání, pravidelně reflektovalo, že oceňuje, kolik dostalo prostoru. Bylo pro ně podle jejich slov skvělé potkat se s někým, kdo přemýšlí podobně. Sdílené společenství tak bylo stejně důležité jako samotný průběh školy. Zatímco v tradiční škole je povídání a pomáhání si nálepkováno jako opisování a podvádění, v naší škole bylo podporováno. Během školy si účastnictvo předalo zkušenosti a pohledy na různé projevy patriarchátu, načerpalo naději, že „se s tím dá něco dělat“, a hlavně se zorganizovalo a pustilo do tvoření společného projektu. Jako facilitátor jsem slyšel velmi jasně nahlas formulovaný posun v radikální imaginaci: „To jsem si ani nedokázal*a představit.“ S radostí jsem sledoval, jak účastníci*ice společně přebírali*y inciativu a kontrolu nad celým procesem. Mezi naším posledním setkáním a první pracovní schůzkou nad jejich projektem bylo jasné, že už mne z organizačního hlediska nepotřebují.

Mnoho z probíraných témat a sdílení na Feministické škole tvořily závažné věci, které se často dotýkaly strukturálního útlaku a násilí. Pokud navíc člověk uváží, že patriarchát je jeden z nejstarších útlaků vůbec, může se právem obávat úzkostlivé paralýzy celé skupiny. Je proto nesmírně důležité umět si dělat srandu. Humor rozpouští napětí a podrývá autority a zaběhlé pořádky. Jestliže třídní šašek je nepřítelem vyhořelých pedagogů základních škol, tak v případě feministické školy je to naopak. Je to jedna z kompetencí, které mají až terapeutický potenciál. Dívat se dlouho do propasti se může do člověka propsat, proto je fajn se u té propasti s ozvěnou zasmát.

Někdy ale ani humor nestačí. Asi nikdy nezapomenu na jedno setkání Feministické školy, které se odehrálo den po střelbě neonacisty v Bratislavě. V takových chvílích je pak důležité dát prostor emocím a nebát se jich. Také nikdy nezapomenu na naši cestu před brněnské slovenské zastupitelství po střelbě v Bratislavě, kde jsme společně zapálili svíčky. Akt solidarity a přítomnosti s přeživšími se tak pro mne ukázal z pedagogického hlediska mnohem užitečnější než deset přednášek o solidaritě ve stylu frontální výuky. Přímá akce a jednání jsou zdaleka cennější než sezení ve školních lavicích, které z nás dělá krabicohlavy, do nichž se ukládají znalosti.

Feministickému čtenářstvu to nejspíš zní banálně, ale pokud se podíváme na opačný břeh českého vzdělávání – do státního školství –, tam jsou emoce potlačovány a často také trestány. Stávají se též nástrojem socializace do patriarchátu: „Nebreč, jsi přece kluk!“ „Proč brečíš jak malá holka?“ „Taková krásná holka a brečí.“ „Váš syn běžel po chodbě a křičel!“ „Vyprávěl spolužákovi vtipy v hodině a vyrušoval.“ Škola má totiž za cíl přípravu na „reálný život“, což je termín, který obsahuje různé vztahy včetně útlaku. Navíc existuje naprosto hloupý předsudek, že škola má být apolitická, nebo dokonce je (lol!), což ve skutečnosti znamená nijak problematizovat mocenské vztahy a podporovat status quo se vším špatným i dobrým. Takto nás pak škola disciplinuje a připravuje na genderové a pracovní role v patriarchálním kapitalismu.

Učitel, který není revolucionář, je dozorce!

Projekt Feministické školy by řada pedagogů nejspíše nazvala utopickým experimentem. Prožívání většiny studujících v českém školství je ale přesně opačné, dystopie plná byrokracie, dohledu a násilných učitelů. Vzpomeňme třeba na případ brněnského gymnázia na Slovanském náměstí. Na workshopech zaměřených na téma moci se pedagogů a pedagožek často ptám: Pokud se učitel rozhodne šikanovat žáka a měkkými metodami ho zničit, jaké má potom žák možnosti se bránit? Většina pedagogů, kterým tento dotaz pokládám, odpovídá, že žádné takové nástroje, jež by žákům pomohly bránit se, ve svých školách nemají.

Naše Feministická škola nás přesvědčila, že participace, dobrovolnost, demokratičnost a dialog nevedou k lenosti, absencím ve výuce a narušování procesu vzdělávání. Právě naopak. Účastnictvo bylo vysoce motivované a velmi pečlivé ohledně docházky. Schází se doteď, stále pracuje na svém projektu, který ze školy vyšel a má potenciál v českém prostředí revolučně působit. Nepochybuji, že přispěje k erozi chátrajícího patriarchátu. Ale o tom budu muset napsat jiný text.

Smrt patriarchátu, svobodu učení!

Autor článku děkuje týmu Feministické školy Janě Sosnové, Soni Malé, bez nichž by škola nebyla možná, členstvu SdruŽen za pomoc a hostům*kám za jejich čas a energii.