„IZRAEL DĚKUJE.“ Tato věta stojí na billboardech, které před Vánoci vylepila izraelská ambasáda na několika veřejných místech v Česku. Když jsem jeden z nich viděl na Praze 6, chtělo se mi zvracet. Vláda, která mě má coby českého občana reprezentovat, hrdě podporuje násilí, které izraelský režim provádí na palestinském obyvatelstvu, jehož domovinu už 75 let okupuje. Premiér České republiky Petr Fiala prohlásil, že naše země bude „hlasem Izraele v Evropě“, a plánuje izraelský apartheid podporovat nadále dodávkami zbraní, které by rád ještě zesílil. Jako kdyby se náš předseda vlády inspiroval bývalou britskou premiérkou Margaret Thatcher, pravicovou modlou, která do poslední chvíle svého vládnutí podporovala jihoafrický apartheid. Předního bojovníka proti apartheidu a následně prezidenta Jihoafrické republiky Nelsona Mandelu pak označovala za teroristu. Podobně jako mohl být Jihoafrický apartheidní režim vděčný britské vládě a BBC, může dnes izraelský režim děkovat nejen české vládě, ale také České televizi, válečným reportérům nebo „odborníkům“ na takzvaný Blízký východ a dalším prominentním aktérům v určování veřejné diskuse. Poskytují mu totiž cennou službu: společně se jim daří šířit izraelskou válečnou propagandu a umlčovat hlasy solidární s Palestinou.

Například reportérka serveru Seznam zprávy Tereza Šídlová nás v jednom ze svých článků informuje o tom, že „sponzorem Hamásu je Írán, jehož spojencem je Rusko“. V podání Šídlové, která dříve působila jako tisková poradkyně izraelského velvyslanectví, se tedy jedná o boj mezi totalitou a demokracií a nehledě na to, zda tato „demokracie“ provádí genocidu nebo válečné zločiny, musíme ji bez okolků podporovat. Podobné argumenty přirovnávající palestinský odboj k „ruskému režimu“ jsou nikoli náhodou k vidění také na stránkách izraelského Institutu národní bezpečnosti, vlivného telavivského think tanku, který je pevně spojen s izraelským vojenským zařízením. Ostatně, Institut národní bezpečnosti získal finanční podporu Evropské unie v rámci stejného balíčku jako izraelské zbrojařské firmy Elbit Systems nebo Raytheon, bez kterých by izraelský apartheid nemohl své zločiny nadále provádět.

V českém prostoru není propagandistů*ek, jako je Šídlová, málo. Například vojenský korespondent serveru Voxpot Vojtěch Boháč mimo jiné přinesl živé reportáže přímo z izraelských vojenských základen. Na síti X si zase můžete přečíst příspěvky novináře veřejnoprávní České televize Jakuba Szántóa, který se nestydí přímo citovat, že izraelská armáda lituje civilních obětí, které zavraždila během nedávného útoku na uprchlický tábor Maghazí ve středu pásma Gazy. Jindy se zase můžete společně se Szántóem pozastavit nad „bestlialit[ou] gazanských teroristů ze 7/10“. Komentář o reportáži New York Times jako by zapadal přímo do jeho orientalistických snů o krvelačných, chtíčem posedlých arabských nájezdnících, kteří nechtějí nic jiného než brutálně napadat židovské ženy. Tyto představy mu nepřekazil ani fakt, že forenzní důkazy na podporu těchto závažných obvinění neexistují a že izraelská svědectví, o která se opírá, jsou nedůvěryhodná nedůvěryhodná. Neznamená to, že 7. října k sexuálnímu násilí nedošlo, pouze zatím neexistují dostatečné důkazy pro tvrzení, která Szántó hlásá a která Izrael využívá pro ospravedlnění své genocidy v Gaze. S tím se shoduje i detailní analýza mediální platformy Mondoweiss, podle které redakce New York Times manipulovala s rodinou jedné z obětí, a to „ve prospěch izraelské hasbary, aby dosáhla žurnalistického úspěchu, který ve skutečnosti není ničím jiným než opakováním falešných zpráv a [izraelské] vládní propagandy“. New York Times za šíření těchto nepodložených obvinění navíc odsoudily i feministické organizace v petici iniciativy Speak Up. „Rozhodně odmítáme pochybnou zprávu deníku The Times a jeho zneužívání ženských těl a bojů jako prostředku k vykonstruování incidentů napadení a šíření propagandy pro nezákonnou okupaci, čímž přispívá ke genocidě a etnické čistce palestinského lidu“, píšou v petici kolektivy.

Szántó a jemu podobní žurnalisté mohou svobodně publikovat svoje texty, „nestranně“ přihlížet probíhající genocidě i vraždění svých kolegů*yň, a to nejen v Gaze, kde jich izraelská armáda zabila již přes sto, ale i v sousedním Libanonu, kde byli*y navíc podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch Izraelem zabiti*y úmyslně.

Zatímco veřejný diskurz ovládají novináři a politici, kteří nekriticky přebírají izraelskou propagandu, mezinárodně zaznamenáváme brutální protipalestinské útoky. Během toho posledního ve Spojených státech byli postřeleni tři mladí univerzitní studenti, kteří na sobě měli palestinské šátky a mluvili arabsky. Jeden z nich už nikdy nebude chodit. Na státní úrovni jsme svědky násilných zatčení mírových aktivistů v Německu, policejní okupace Sonnenallee v Berlíně nebo zbavování palestinských dětí narozených v Belgii jejich belgického občanství. V mnoha evropských zemích, a v Česku především, je sionismus vnímán jako předpoklad pro legitimní účast ve veřejné diskusi týkající se izraelské invaze a její podpoře ze strany naší země. Je to přitom právě stát Izrael a s ním spojený sionismus, jenž stojí za genocidním násilím páchaným v Gaze a proti kterému ostatně podala Jihoafrická republika žalobu u Mezinárodního soudního dvora.

Sionismus: ideologie par excellence

Sionismus je oficiální ideologie státu Izrael, která určuje, že Židé mají exkluzivní právo na sebeurčení na území historické Palestiny, tedy mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Jinými slovy, pouze lidé židovského původu mohou v Izraeli nabýt plných práv a pouze oni mají právo toto území nadále osidlovat. Jak tento ideologický princip Izrael uplatňuje ve všech sférách státní politiky, popisuje profesor Joseph Massad v článku Israel’s Right to Be Racist. Massad ukazuje, jak Izrael využívá svou zakládající rasistickou ideologii na legislativní úrovni a omezuje nejen politická práva Palestinek a Palestinců, ale také jejich svobodu vybrat si partnera nebo znovu nabýt majetek, který jim patřil před rokem 1948. Příkladem může být i příběh mé babičky Shefiye, která se v Palestině narodila v roce 1937, ale do své vlasti se kvůli izraelskému rasistickému zákonu o návratu už nikdy nepodívá. Naproti tomu americký občan židovského původu, narozený v New Yorku, jehož rodinná historie je spjata právě s tímto velkoměstem, se do Izraele může přestěhovat velmi snadno. Příběh mojí babičky přitom není nijak ojedinělý. Podle OSN je palestinských uprchlíků, kterým Izrael upírá právo na návrat do vlasti a porušuje tak Rezoluci Valného shromáždění 194, skoro sedm milionů.

Pro sionismus je existence původních obyvatel Palestiny, tedy Palestinců a Palestinek, problém, jehož řešením může být pouze jejich etnická čistka nebo genocida. Pro uskutečnění sionistického projektu v Palestině proto muselo dojít k takzvanému transferu, nucenému odsunu původních obyvatel, aby vznikl prostor pro židovskou většinu, která jejich místo zaujala. Detailní analýzu kolonizace Palestiny přináší kniha Deset mýtů o Izraeli (2017, 2022) izraelského historika a profesora na Univerzitě v Exeteru, Ilana Pappého, podle něhož je Izrael, podobně jako USA, Austrálie nebo Nový Zéland, stát založený na osadnickém kolonialismu. Izrael se ale nachází v ranějším stadiu kolonizačního procesu, přičemž židovská identita je stěžejní součástí tohoto projektu. Palestinci tedy v důsledku sionistické ideologie nemají právo na existenci v území, kde jako národ žili po generace a s nímž se pojí celá jejich národní historie.

V českém politickém prostoru pak sionismus působí jako nevyřčená, a tudíž jen těžko postřehnutelná součást predispozic pro účast ve veřejné debatě. Abychom totiž mohli působit jako její aktivní a vlivní účastníci, je nutné nejdříve splnit několik nároků: musíme být antikomunisti (protože komunismus se podle dominantního diskurzu totalitní ideologie rovná nacismu) a musíme podporovat globální hegemonický projekt řízený vládou USA (protože protipólem je teroristická Ruská federace). V neposlední řadě musíme podporovat existenci Izraele jako židovského státu (neboli být sionistou), protože jinak bychom podle Ministerstva vnitra mohli spáchat trestný čin. Pokud nesplníme tyto podmínky, budou naše argumenty, jakkoli propracované a fakty podložené, smeteny ze stolu. Proč? Protože jsme překročili ideologickou hranici určenou sionormativní společností, podle které se sionismus a existence etnonárodního židovského státu staly obecně přijímanou pravdou.

Hasbara nám to vysvětlí

Pro izraelskou státní mašinerii je klíčové ovlivňovat veřejné mínění v zemích, na jejichž podpoře závisí. Snaží se toho dosáhnout skrze takzvanou hasbaru, hebrejsky השברה [hasbara]. Hasbara v překladu znamená vysvětlování a jedná se o hlavní nástroj válečné propagandy přímo financovaný ze statního rozpočtu Izraele. S argumenty a rétorickými pastmi, které hasbara vytváří a které Palestince a Palestinky nutí neustále obhajovat svou existenci, se setkávám nepřetržitě. Jedním z nich je rasistický předsudek, že Palestinky a Palestinci všude po světě jsou ve svém boji za osvobození motivováni fanatickou nenávistí vůči lidem židovského původu. Tato úmyslně zavádějící představa mě, jako Palestince, okamžitě nutí přejít do defenzivního diskurzu a zapojit se do hasbarou vytvořené argumentační hry. Ta se snaží Izrael charakterizovat jako oběť a zároveň odvádí pozornost od jeho role kolonizátora. Hasbara tak ospravedlňuje izraelské zločiny proti lidskosti, a to způsobem, který je přijatelný pro obyvatele a voliče ve státech NATO. Čerpá z rasistických představ o tmavých, násilných arabo-muslimech v kombinaci se zakořeněným strachem z krvavých nájezdů původních obyvatel severní Ameriky proti evropským osadníkům. Je to zkrátka představa o střetu civilizací ad absurdum. Pro palestinské hlasy ve veřejném prostoru působení hasbary znamená neustálou plavbu proti proudu a vymazávání jejich zkušeností z diskurzu, ve kterém jsou pak nahrazeny extrémními proizraelskými názory, jako jsou například ty vyřčené rabínem Jerochimem, jenž srovnává Palestince s nacisty.

V Česku roli hasbary plní zejména veřejnoprávní, soukromá, ale i některá nezávislá média, která od izraelské armády bezmyšlenkovitě převzala teorii, že hnutí Hamás má za cíl kompletně zničit celou „západní civilizaci“ a útočí nejen na židy, ale také na křesťany. Přitom mýtus, že motivací palestinského odboje proti izraelské okupaci je antisemitismus a nikoli politické a národní aspirace okupovaného národa, je součástí dezinformační kampaně, jak podotkla i židovská spisovatelka Anna Baltzer. Je to právě Izrael, kdo během plošného bombardování Gazy zničil jeden z jeden z nejstarších kostelů v Palestině, kdo podporuje odsun arménských křesťanů z Jeruzaléma a kdo o Vánocích zaútočil na Betlém, místo narození Ježíše. Zmínku o těchto skutečnostech v českých publikacích, které propagandu publikují, vysílají či tisknou, ovšem nenajdete.

Co tedy český stát přejímáním mechanismů hasbary podporuje a co prominentní čeští žurnalisté ospravedlňují? Od 7. října do konce minulého roku izraelská armáda zavraždila už více než 22 tisíc Palestinců, pohřešovaných pod troskami domů jich je minimálně 7 tisíc, zraněných je přes 57 tisíc a ze svých domovů bylo vyhnáno přes 1,2 milionu Palestinců. Jen těžko uvěřitelná statistika, která podle OSN přesahuje všechny ostatní civilní oběti válek všude na světě za poslední čtyři roky. Nelze pochybovat o tom, že se jedná o genocidu, a to i kvůli prohlášením izraelských státních představitelů, členů Knesetu (izraelského parlamentu) či mnohých komentátorů v izraelských médiích, kteří otevřeně mluví o vyhlazení populace a srovnání Gazy se zemí. Dokonce i nová hymna izraelského popu Charbu Darbu, která se týdny držela na první příčce žebříčků popularity, po zabíjení Palestinek a Palestinců doslova volá. Skutečně, nic není tak věrným znakem civilizované společnosti, za kterou je Izrael Západem hrdě považován, jako to, že pohotově dokáže přijít s chytlavým soundtrackem pro genocidu, kterou páchá na původním obyvatelstvu svého koloniálního státu.

Musíme být odvážnější

Palestinci mají podle OSN bez debat právo na ozbrojený boj proti izraelské okupaci, a to navzdory tomu, že Mezinárodní právo vznikalo v kontextu převahy koloniálních mocností. Ty měly (a stále mají) za cíl reprodukovat status quo – tedy především si ponechat svá vlivná postavení. I tento právní systém nicméně považoval sionismus až do roku 1991 za formu rasismu a ozbrojený boj vůči němu za legitimní. Jak je tedy možné, že dnes musíme navzdory rezoluci OSN palestinský odboj plošně odsuzovat?

Jestliže se v naší společnosti normalizuje požadavek na nenásilný odpor pro okupované Palestinky a Palestince, měli bychom stejný princip uplatnit i na izraelský režim. Představme si, že by se Izrael musel zdržet násilí a místo vojenské invaze a okupace Palestince laskavě požádat o postoupení dalšího území. Pravděpodobně by se s úspěchem nesetkal. V sionistické koloniální ideologii nicméně platí to, že násilí kolonizátora je vždy legitimní a násilí kolonizovaného vždy nelegitimní. Přistoupíme-li však na tuto ideologickou úmluvu, odsuzujeme Palestinky a Palestince k totálnímu zničení nebo životu pod nekonečnou okupací a apartheidem. Odsouzením palestinského odboje alibisticky škodíme palestinskému boji za národní a politická práva a padáme do pasti hasbary, která chce narativ kontrolovat.

Palestinskému odboji se dlouhodobě věnuje také profesor Norman Finkelstein, který odmítl události 7. října odsoudit s odvoláním na abolicionisty 19. století v tehdy otrokářských USA. Ti měli na útoky, které provedl v roce 1831 zotročený Nat Turner se skupinou ozbrojenců, poměrně překvapivou reakci. Nejen že neodsoudili Turnera, ale naopak zavrhli pokrytce, kteří mlčeli a profitovali z otrokářského systému, přičemž poté, když šlo o bílé životy, byli pobouřeni a požadovali tvrdý trest. Za takovým pokrytectvím stál tehdy rasismus, dnes v jeho jádru podle Finkelsteina leží v podobných okolnostech sionismus. Úplná blokáda Gazy, opakované útoky na ni a pokračující kolonizace palestinských území jsou to, co 7. říjnu předcházelo. Profesor Finkelstein navíc tvrdí, že vzhledem k tomu, že Izrael pokračováním v okupaci soustavně porušuje mezinárodní právo a lidská práva okupovaných Palestinců, právě on nese odpovědnost za unesené Izraelce a izraelské civilní oběti. Profesor Finkelstein by pro nás měl být inspirací a jeho nezlomná solidarita, udržená i za cenu ztráty zaměstnání nebo společenského postavení, vzorem.

Proti sionormativnímu diskurzu můžeme bojovat jediným efektivním způsobem: opozicí vůči sionismu, a tudíž nekompromisní solidaritou s Palestinci. Musíme být zkrátka odvážnější: nebát se pojmenovávat izraelské zločiny tím, čím jsou – koloniálním násilím – a palestinský odboj tím, čím je – bojem podobným tomu, jaký sváděli a svádějí původní obyvatelé Severní Ameriky proti evropským osadníkům. Všichni společně proto musíme bojovat proti kultuře tichého nesouhlasu a uvědomit si, že v situaci, kdy peníze z našich daní putují do zbrojního průmyslu, jenž materiálně podporuje genocidu, znamená naše ticho spoluvinu. Prací na přetvoření veřejné debaty, používáním správných termínů a hlavně pozvedáváním palestinských hlasů připravujeme půdu pro další kroky v boji proti komplicitě českého státu s izraelskými zločiny. Musíme se odklonit od individualistického chápání tohoto boje za osvobození a vzít za vlastní, že dokud naše společnost násilí páchané na Palestincích kolektivně schvaluje, nebude nikdy ani spravedlivá, ani šťastná.

Ač se to nezdá, Izrael svou koloniální válku prohrává, a to na informační i vojenské frontě. Mnohem méně lidí než dříve nyní věří, že Izrael je v právu a že Palestinci jsou pobláznění teroristé a fanatici. Této nové situaci se hasbara musela v posledních letech přizpůsobit. A tak se nás o poznání méně snaží přesvědčit, že Izrael je ostrovem demokracie a civilizace v barbarské džungli islámu. Místo toho tvrdí, že palestinský národ nemá šanci na přežití a že jeho boj za osvobození je prohraný. Nesmíme dopustit, aby se izraelské propagandě podařilo zlomit naši podporu práva Palestinců a Palestinek na rovnocenný život a na plná práva ve své zemi. Nesmíme dopustit, abychom si nechali vzít Gramsciho optimismus vůle a zůstal nám jen pesimismus intelektu. Jak řekl palestinský revolucionářský spisovatel Ghassan Kanafani, který byl v roce 1972 spolu se svou sedmnáctiletou neteří v Bejrútu zavražděn izraelským Mosadem, „možná jste ze strany imperialistické propagandy slyšeli, že Palestinci již jsou vyčerpaní, že již vzdali svůj boj a že byli poraženi reakcionářským Izraelem. Soudruzi*žky, nevěřte jim. Našemu boji není konce.“

Naše úsilí tímto textem nekončí. Již tuto sobotu 13. 1. proběhne v pražském Ankali akce Transmission 4 Palestine, kterou společně pořádají nūr prague, Prague Youth & Student Collective for Palestine, Ankali & Planeta Za, Amphibian a Druhá : směna. Vidíme se tam!